Česká legenda na anglickém nebi

Autor : František Novotný 🕔01.01.1970 📕21.495

Vzdušná ofenzíva proti Británii, jež měla vymazat anglické letectvo z oblohy a otevřít německým invazním silám cestu přes Lamanšský kanál, začala 13. srpna 1940 Adlertagem, soustředěným úderem 2., 3. a částí 5. letecké armády o celkové síle 3000 letounů, přičemž Britové měli pro obranu k dispozici asi 750 stíhacích letounů Hurricane a Spitfire. Do 31. srpna činily německé ztráty 215 bombardérů a 252 stíhacích letounů, britské pak 359 letounů.

Problém na britské straně nebyl ani tak v nedostatku strojů, ale v nedostatku vycvičeného leteckého personálu. Proto byli přímo darem z nebe polští a českoslovenští piloti, kteří po obsazení svých zemí a po porážce Francie si probojovali cestu až do Británie. Po dohodě s příslušnými exilovými vládami jim bylo umožněno, aby si v rámci Royal Air Force vytvořili vlastní národní letecké jednotky - perutě. Byli to převážně ostřílení harcovníci s bojovými zkušenostmi, takže jim stačilo pár týdnů, aby se přeškolili na nové letouny. Kupříkladu 310. československá peruť, ustavená 10. července 1940, se již 17. srpna zúčastnila prvního operačního letu a polská 303. peruť, která byla zformována 2. srpna, dostala svého prvního „Huna“ 30. srpna při cvičném letu, ještě před bojovým zařazením!

A právě v této elitní jednotce expertů kromě dvaceti Poláků bojoval i Čechoslovák Josef František. Narodil se roku 1914 v Otaslavicích na Prostějovsku, takže do leteckého učiliště v Olomouci to neměl daleko. V jeho případě nešlo o žádného flegmatického Hanáka, ale naopak o výbušnou, ohnivou a těžko zvladatelnou povahu, které byl polský temperament mnohem bližší než česká studenokrevnost. 20. května 1939 odešel ilegálně do Polska, aby mohl bojovat za osvobození své vlasti, a při volbě, zda vstoupit do Cizinecké legie nebo zůstat v Polsku, dal přednost tomu druhému. Po přepadení Polska bojoval v polském letectvu a Polákům zůstal věrný i o rok později v Anglii.

303. peruť v září 1940, kdy letecká bitva o Anglii vrcholila, operovala se svými dvanácti Hurricany Mk. I ze základny Northold západně od Londýna, a poté, co se Hitler rozhodl britskou metropoli „vyradýrovat“ denním a nočním bombardováním a leteckým terorem zničit britskou vůli k odporu, byla ve vzduchu od rána do večera. 3. září vzlétla třikrát a v 16.45 napadla formaci německých bombardérů nad Doverem. Četař František sestřelil stíhací letoun Messerschmitt Bf 109 E a zahájil tak šňůru vítězství, jejíž obdobu lze snad nalézt jen u Reného Foncka nebo von Richthofena. 3. září sundává František druhý Bf 109, 5. září opět Bf 109 a Ju 88, 6. září Bf 109 a 9. září Bf 109 a He 111. Platí za to nouzovým přistáním, při němž svůj poškozený letoun rozbil. 11. září si to vynahrazuje, dostává tři „Huny“, dva Bf 109 a He 111. Pak přichází kritický den celé několikaměsíční bitvy - 15. září 1940, kdy Němci vrhají do vzdušného útoku stovky letounů, z nichž 56 ztrácejí za cenu 26 britských. Trvale to jsou neudržitelné ztráty a Hitler je nucen odložit zahájení invaze na neurčito.

Z deseti „Hunů“, jež toho dne „třistatrojka“ dostala, patří Františkovi sestřel dvoumotorového stíhače Messerschmitt Bf 110. 18. září dosahuje František sestřelením Bf 109 svého dvanáctého vítězství a do 26. září jich už má čtrnáct. O den později bojuje 11 Hurricanů 303. perutě ve výši 20 000 stop nad Londýnem s 30 He 111 a 50 - 60 Bf 109. Deset Poláků a jeden Čechoslovák se bijí skvěle, oproti ztrátě pouze dvou pilotů sestřelují 13 letounů jistě a 2 pravděpodobně. Dva z nich si připisuje František, Bf 110 a He 111. 30. září 1940 sestřelením dvou Bf 109, jednoho jistě a druhého pravděpodobně, dosahuje československé stíhací eso svého sedmnáctého (osmnáctého) a posledního vítězství.

Abychom pochopili, co následovalo, je třeba se vrátit k nezkrotné povaze tohoto rozeného bojovníka. Podle svědectví jeho velitele letky, Witolda Urbanowicze, vrhal se František na nepřátelské letouny se zuřivostí vikingského berserkra. Nedbal taktických příkazů, porušoval zásadu vzájemného krytí, podle níž pilot „na čísle“ hlídá vedoucího dvojice, a vrhal se všude tam, kde se oblohou mihl černý kříž. Z riskantních situací, do nichž se dostával, ho zachraňovala mistrovská pilotáž a dokonalé střelecké oko. Domluvy po přistání byly neúčinné, František sice všechno uznal a slíbil, že se polepší, avšak jakmile se kola jeho Hurricanu odlepila od vzletové dráhy, měnil se v nezvladatelnou střelu, ve vlka samotáře. Obvykle se záhy po startu odtrhl od formace, což bylo nehorázné porušení té nejzákladnější zásady vzdušného boje, zamířil nad Lamanšský průliv a tam ranou z milosti dorážel německé letouny, které se poškozené vlekly do Francie. Situace byla neúnosná, avšak Poláci, kteří ctili jeho „polskou“ bravuru, našli východisko, když četaře Františka oficiálně jmenovali hostem 303. polské perutě a dali mu volnou ruku.

Bohužel nikdo nenašel, a ani najít nemohl, lék na další Františkův neduh. Obrovské nasazení, překračující několikanásobně dovolenou normu (standardně mohl být pilot nasazen do akce jenom jedenkrát za den), vedlo nejen k fyzickému, ale hlavně k psychickému vyčerpání. U „třistatrojky“ na tom byl nejhůře právě František, který jako by byl stravován vnitřním žárem bojovníka. Na upozornění lékaře perutě začal Urbanowicz, Františkův velitel, uvažovat, že požádá, aby vyčerpaný host byl „uzemněn“, tedy že mu budou na přechodnou dobu zakázány bojové akce. Smrt ale byla rychlejší. 8. října 1940 při návratu z operačního letu udělal František při přistání školáckou chybu, byl „dlouhý“, letoun narazil na konci dráhy do zdi a dvacetiosmiletý pilot si zlomil vaz. Jako u každé legendy, jíž se mezitím stal, existují dodnes rozpory o jeho smrti. Alexandr Hess, první velitel 310. československé peruti, uvádí ve svých memoárech, že pilot následkem naprosté vyčerpanosti ztratil ještě ve vzduchu vládu nad strojem, jenž se pak zřítil. Nebyli by to Poláci, aby neuváděli romantičtější důvod - podle polského autora Benaszcyka si František po návratu z bojového letu zaletěl nad dům své přítelkyně, kde chtěl udělat pozdravný výkrut, a právě při něm se letoun zřítil.

Se svými 17 jistými sestřely se podporučík František (posmrtně povýšen) stal třetím nejúspěšnějším stíhačem v letecké bitvě o Anglii. Předčili ho jedině F/Lt Loch a S/Ldr Kellar s 20 sestřely. V rámci československých a polských perutí byl ale nejlepším a nejúspěšnějším československým pilotem zůstal až do konce války. Jako prvnímu cizinci mu byl udělen polský řád Virtuti Militari spolu s Krzyzem Walecznych a britská medaile D.F.M. Ač bojoval pod bratrským praporem, který postrádal modrý klín, nikdy nepřestal být Čechoslovákem a český panteon nemá tolik hrdinů, abychom si mohli dovolit přepych na něho zapomenout.

Byl to pilot, jaký dosud neexistoval a ani nebude existovat. Sám se pouštěl do souboje s převahou nepřítele. Létal sám, neočekávaně přepadal Němce. Byl nejlepším střelcem - kdykoli stiskl spoušť svého kulometu, zřítil se dolů jeden Němec ...

Čest jeho památce!

Autor : František Novotný 🕔01.01.1970 📕21.495

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře