V další části vyprávění o Victoria Cross se zaměříme na několik zajímavostí kolem některých držitelů tohoto řádu.

Příbuzenské poměry dvou nebo tří držitelů VC

Osud někdy rozdá karty života opravdu zajímavým způsobem a tak se stalo, že mezi těmi necelými čtrnáctisty držiteli tohoto ocenění můžeme nalézt též několik příbuzenských poměrů. Je to jistě pozoruhodné, uvědomíme-li si, kolik set tisíc vojáků Britského impéria se za téměř 150 let existence Victoria Cross zúčastnilo nejrůznějších bojových akcí. V závorkách je uvedeno místo a rok konání akce, jíž se budoucí držitel zúčastnil.

• Kapitán J. Blair a poručík R. Blair (oba Indie 1857) - bratranci
• Podplukovník R. B. Bradford (Eaucourt, Francie 1916) a korvetní kapitán G. N. Bradford (Zeebrugge, Belgie 1918) – bratři
• Poručík T. Cadell a poručík S. H. Lawrence (oba Indie 1857) – bratranci
• Kapitán W. N. Congreve (Colenso, Jižní Afrika 1899) a major W. LaT. Congreve (Longueval, Francie 1916) – otec a syn
• Poručík W. G. Cubitt a podporučík J. Hills (oba Indie 1857) – švagři
• Podplukovník L. P. Evans (Zonnebeke, Belgie 1917) – synovec por. W. G. Cubitta
• Desátník J. L. Dawson a desátník J. D. Pollock (oba Francie 1915) – bratranci
• Kapitán T. Esmonde (Sevastopol, Krym 1855) a korvetní kapitán E. K. Esmonde (Doverská úžina 1942) – prastrýc a prasynovec
• Poručík lord E. F. Gifford (Ghana 1873) a kapitán J. F. P. Butler (západní Afrika 1914) – strýc a synovec
• Podplukovník vikomt Gort (Flesquieres, Francie 1918) a major W. P. Sidney (Anzio, Itálie 1944) – tchán a zeť
• Major C. J. S. Gough a poručík H. H. Gough (oba Indie 1857,1858) – bratři
• Major J. E. Gough (Somálsko 1903) – syn maj. C. J. S. Gougha, synovec por. H. H. Gougha
• Seržant J. Grieve (Balaklava, Krym 1854) a kapitán R. C. Grieve (Messines, Belgie 1917) – strýc a synovec
• Poručík H. H. Lyster (Indie 1857) a kapitán H. L. Reed (Colenso, Jižní Afrika 1899) – strýc a synovec
• Flying Officer L. T. Manser (nálet na Kolín nad Rýnem 1942) a kapitán J. N. Randle (Kohima, Indie 1944) – švagři
• Podplukovník F. F. Maude (Sevastopol, Krym 1855) a kapitán F. C. Maude (Lakhnaú, Indie 1857) – bratranci
• Poručík F. S. Roberts (Indie 1858) a poručík F. H. S. Roberts (Colenso, Jižní Afrika 1899) – otec a syn
• Major R. W. Sartorius (Ghana 1874) a kapitán E. H. Sartorius (Afghánistán 1879) – bratři
• Podporučík A. B. Turner (Vermelles, Francie 1915) a podplukovník V. B. Turner (Kidney Ridge, severní Afrika 1942) – bratři

Záchrana života svého bratra

Ve dvou případech byl Victoria Cross udělen vojákům, kteří zachránili život svému bratrovi.

1. 15. srpna 1857 v době Indické vzpoury byl mladý poručík Bengálské lehké jízdy Hugh Henry Gough při potyčce s indickými vzbouřenci ve městě Kurkowdah zraněn a sražen s koně. Jeho starší bratr major Charles John Stanley Gough mu přispěchal na pomoc a bránil jej před útoky povstalců svým jezdeckým palašem a revolverem, tak dlouho, dokud nebezpečí nepominulo a bratr mohl být ošetřen. Také jeho další odvážné činy v následujícím období války, kdy velel setnině 5. bengálské jízdy, nezůstaly jeho nadřízeným skryty, proto byl dne 21. října 1859 po zásluze odměněn Viktoriiným křížem. Jeho bratr získal VC necelý rok předtím, 24. prosince 1858, za brilantně vedený jezdecký útok proti pozicím vzbouřeneckého dělostřelectva v Dželálábádu dne 25. února 1858. Syn Charlese Gougha, major John Edmund Gough, získal VC jako velitel armádní kolony v Somálsku v roce 1903. Podrobnosti jeho akce však nejsou příliš známy, uvádí se jen jako jeden ze zachránců jiného důstojníka, později smrtelně raněného. Za tuto akci byly uděleny celkem tři VC.
2. Druhou akcí, kdy byl udělen VC za záchranu sourozence, je případ vojína Horace E. Ramsdena v búrské válce. 26. prosince 1899 útočila jednotka britského tzv. Protektorátního pluku jihoafrické armády na búrské pozice v Game Tree u Mafekingu. Ramsdenův bratr byl při útoku na búrský zákop zraněn do obou nohou a padl k zemi pár metrů před nepřátelskou linií. Horacovi se podařilo svého bratra odtáhnout do britského týlu, vzdáleného cca 600 metrů. Zde jej zcela vyčerpaný a navzdory búrské střelbě nezraněný Horace předal ošetřovatelům. 6. července 1900 se stal jedním z celkem 78 držitelů VC v búrské válce.

Nejmladší držitelé VC

Jak již bylo uvedeno v první části vyprávění o Victoria Cross, nezáleželo při jeho udělování na délce služby, věku ani na vojenských zkušenostech. Tuto skutečnost dokazují také příběhy dvou nejmladších oceněných hrdinů.

1. 21. srpna 1860 se pomocný ošetřovatel Andrew Fitzgibbon, teprve patnáctiletý mladík, zúčastnil dobývání čínské pevnosti Taku v době tzv. třetí opiové války. Jeho jednotka, 67. hampshireský pěší pluk, postoupil až na 500 metrů k pevnosti, zde však byl silnou nepřátelskou palbou z hradeb zastaven a přinucen bojovat o každý metr volného prostranství směrem k pevnosti. Andrew neúnavně obvazoval raněné a doprovázel je zpět do týla, přičemž byl sám několikrát lehce raněn. Stal se držitelem VC o rok později. Indii již patrně nikdy neopustil, stal se lékárníkem, zemřel však v roce 1883 ve věku pouhých 38 let…
2. Jen o několik let delší život i kariéru měl vyměřen irský bubeník Thomas Flinn, voják 64. severostaffordshireského pluku a druhý nejmladší nositel VC. Jeho slavný den přišel 28. listopadu 1857, kdy se mu v indickém Kánpuru podařilo při útoku jeho pluku na vzbouřenecké pozice přemoci holýma rukama dva indické dělostřelce. Také on se dočkal konce indické vzpoury, své 50. narozeniny v roce 1892 v rodném irském Athlone však přežil jen o pár dní.

Udělení VC v době míru

V šesti případech nebylo udělení Victoria Cross spojeno s událostí v době války, ale odpovídalo spíše prvním bodům z nařízení královny Viktorie o jeho získání za odvážný čin „v situaci extrémního nebezpečí“, jak bylo již uvedeno v první části seriálu o VC.

1. Za první událostí se musíme vydat do kanadské provincie Québec. Dne 9. června 1866 byl transport 1. praporu střelecké brigády na cestě vlakem z Québecu do Montrealu. Před stanicí Danville vypukl v jednom z vagónů ničivý požár, jenž si naštěstí nevyžádal oběti na životech, plameny však zachvátily i vagón s téměř jednou tunou střeliva. Velitel transportu rozhodl odpojit vagón ve stanici, nevěděl však, co dál a munice hrozila výbuchem. Vojín Timothy O´Hea vytrhl klíče od dveří vagónu z rukou velitele a s vědrem vody vběhl do vozu. Přivolaní kamarádi z jednotky mu zajistili další přísun vody k hašení a požár vagónu byl díky Timothyho odvaze brzy zdolán. O necelý rok později se vojín O´Hea mohl pyšnit svým vyznamenáním.
2. Ve stejném roce, kdy byl Timothy O´Hea dekorován Viktoriiným křížem, došlo na Andamanském souostroví v Bengálském zálivu k akci, za níž bylo oceněno hned pět statečných vojáků armády Jejího Veličenstva. Vojín David Bell byl jedním z pětice odvážlivců, kteří riskovali své životy při nebezpečné plavbě na rozbouřeném moři v malém člunu a při následném vylodění na jednom z malých ostrůvků. Jejich výprava se vydala hledat svého velitele a jeho sedm společníků, kteří se na ostrově vylodili o pár dní předtím, aby ostrov prozkoumali. Bell se svými společníky měl to štěstí, že se později vrátili na palubu své lodi HMS Assam Valley, o jejich veliteli a jeho doprovodu to však říci nelze. Na ostrově byli totiž přepadeni a zabiti jedním z ostrovních kanibalských kmenů… Ačkoli tedy byla záchranná akce neúspěšná, za projevenou odvahu byli spolu s Davidem Bellem oceněni též vojín James Cooper, chirurg Campbell Douglas, vojín William Griffiths a vojín Thomas Murphy. Všichni patřili ke druhému praporu 24. pluku jihowaleských hraničářů.

Dvojí udělení VC

Ve třech případech byla statečnost a obětavost vojáků odměněna dvojím udělením Viktoriina kříže. Ocenění držitelé v tom případě získali na závěsnou stuhu prvního VC zvláštní prýmek s vyznačením akce, za níž byl druhý VC získán, tzv. Bar.

1. Mnozí britští vojáci, kteří přežili jeden z nejkrutějších válečných konfliktů počátku 20. století, tzv.búrskou válku, jistě vděčili za záchranu svého života vojenskému chirurgovi kapitánu Arthurovi Martin-Leakovi. V bitvě u Vlakfonteinu 8. února 1902 ošetřoval těžce zraněného důstojníka jen pár metrů od nepřátelské linie, přičemž byl sám zraněn palbou, ve své práci však neustal, podařilo se mu ošetřit ještě jednoho zraněného vojáka a teprve poté se nechal odvést do bezpečí polní ošetřovny v týlu své jednotky. O dvanáct let později se stejným odhodláním zachraňoval životy dalších vojáků v počátečním období první světové války. Jeho účast v bojích u belgického Zonnebeke v listopadu roku 1914 mu k jeho VC z búrské války po zásluze vynesla Bar. Ve druhé světové válce byl jako podplukovník jmenován velitelem 5. mobilní polní nemocnice. Zemřel v roce 1953.
2. Také hrdinou druhého příběhu je lékař, kapitán Noel Godfrey Chavasse z Královského Liverpoolského pluku. Dne 9. srpna 1916, v čase útoku své jednotky na německý zákop u francouzského Guillemontu, po celý den pomáhal raněným v první linii. Když doprovázel jednoho vojáka do týlu na polní obvaziště, byl zasažen německou kulkou, jeho zranění však patrně nebylo vážné. V noci téhož dne se totiž se skupinkou dvaceti dobrovolníků vydal směrem k nepřátelským zákopům, kde v jednom z kráterů po bombách nalezl tři těžce raněné vojáky. Jejich životy se díky Chavassovým zákrokům, provedeným přímo v kráteru, podařilo zachránit. Oficiální záznamy, jež se staly podkladem pro návrh udělení VC, hovoří o celkem dvaceti zachráněných životech během 48 hodin po útoku. O rok později byl při podobné záchranné akci v bojích u belgického Wieltje několikrát zraněn, pokud mu to však jeho síly dovolovaly, pokračoval podobně jako kapitán Martin-Leake ve své práci. Na rozdíl od něho však byl ošetřen pozdě a na následky svých zranění ve věku 33 let zemřel. Udělení svého Baru 14. září 1917 se již nedožil.
3. V letech, kdy se odehrály osudové bitvy prvních dvou dvojnásobných držitelů VC, byl jejich třetí kolega teprve malý chlapec a jeho čas měl přijít až ve druhé světové válce. Jmenoval se Charles Hazlitt Upham, pocházel z Nového Zélandu a na počátku války vstoupil do Canterburského pluku novozélandských expedičních sil. S jeho 20. praporem se v hodnosti podporučíka zúčastnil tažení na Krétě a svůj VC si na tomto středomořském ostrově vydobyl za své velení v bojích s německými parašutisty. U městečka Sfákia byl 30. května 1941 zraněn střepinami z  granátu ve chvíli, kdy pomáhal jednomu raněnému vojákovi ze své jednotky a krátce poté ještě kryl palbou ústup svých mužů. Viktoriin kříž mu byl udělen 14. října 1941 v době, kdy se zotavoval ze svých zranění. V následujícím roce byl již jako kapitán převelen na severoafrické bojiště. 14. července 1942 byl v boji na hřebeni El Ruweisat dvakrát lehce zraněn, trval však na tom, že zůstane v první linii se svou jednotkou. Té se v podvečer podařilo dobýt německé kulometné postavení. Kapitán Upham zasáhl a zničil granátem jeden z německých tanků a pomohl svým mužům dobytou pozici udržet, následkem ošklivého průstřelu ramene však ztratil mnoho krve a musel být dopraven do polní nemocnice. I z těchto svých zranění se uzdravil a tak si 26. září 1945 převzal svůj zasloužený Bar k VC. A ještě jedna zajímavost na závěr: kapitán Charles H. Upham byl vzdáleným příbuzným chirurga Noela Chavasse, známého z  předchozího vyprávění. Škoda, že se toho kapitán Chavasse nedožil, jistě by byl na svého mladšího příbuzného právem hrdý…