Ruské legie zblízka

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕8.843

Seriál

  1. Ruské legie zblízka
  2. Ruské legie zblízka
  3. Ruské legie zblízka
  4. Ruské legie zblízka
  5. Ruské legie zblízka
  6. Ruské legie zblízka
  7. Ruské legie zblízka
  8. Ruské legie zblízka
  9. Ruské legie zblízka
  10. Ruské legie zblízka
  11. Ruské legie zblízka
  12. Ruské legie zblízka
  13. Ruské legie zblízka
  14. Ruské legie zblízka
  15. Ruské legie zblízka
  16. Ruské legie zblízka
  17. Ruské legie zblízka
  18. Ruské legie zblízka
  19. Ruské legie zblízka
  20. Ruské legie zblízka

Podobné články

Další články autora

Samostatné finanční zajištění Čsl. hnutí

V předchozích kapitolách byly okrajově zmíněny způsoby financování některých složek čsl. armádní a vojenské organizace. Cílem následující kapitoly této práce je snaha osvětlit zdroje financí, kterými si čsl. organizace sama hradila velikou část výdajů.

Během celého období činnosti čsl. hnutí na Rusi byly aspoň částečně finančně kryty pouze výdaje jeho vojenské složky. Avšak i ta často vyžadovala hmotnou podporu, které se jí dostávalo od vedení čsl. hnutí. To muselo získávat prostředky také na vlastní činnost, propagaci hnutí a jiné potřeby. V první fázi do čsl. rozpočtu plynuly hlavně peníze z darů krajanů, ty však brzy nestačily. Začala být tedy budována finanční organizace hnutí, která hledala nové způsoby, jak zvýšit příjmy. Nejvýznamnějšími zdroji se až do vystoupení staly tzv. národní daň a později ještě tzv. revoluční zápůjčka. Po odchodu z Ukrajiny však tyto příjmy, které do hnutí plynuly hlavně od čsl. krajanů téměř ustaly a vedení čsl. organizace bylo nuceno v situaci vystoupení hledat nové nezávislé zdroje. Staly se jimi vojenské spořitelny, jejichž zřízení počátkem roku 1919 znamenalo významný krok k finančnímu zajištění jak čsl. hnutí, tak i jednotlivých legionářů v začátcích po návratu do vlasti.

Už od roku 1914 se snažilo krajanské hnutí finančně přilepšit čsl. dobrovolníkům v České družině. Postupně se jeho aktivity rozšířily i na podporu čsl. zajateckých organizací a hlavně také na vlastní propagační činnost hnutí. Obstarávání financí z počátku leželo hlavně na fondu Družiny Jana Amose Komenského v Kyjevě. Ten shromažďoval převážně finanční zisky z dobročinných plesů,večírků, prodeje upomínkových předmětů a přednášek. Nejvýznamnějším zdrojem příjmů však byly hlavně dary jednotlivců a krajanských spolků. Mezi důležité dárce patřil i čelný představitel hnutí v této době Bohumil Čermák, jehož nezištné příspěvky významně pomáhaly udržet činnost hnutí při životě.

Rozvoj čsl. vojska a celého hnutí si postupně vyžádal mnohem dokonalejší správu financí, a proto po vzniku Svazu čsl. spolků na Rusi přešla veškerá agenda na něj. Ten o velikonocích 1916 rozhodl o zahájení výběru tzv. národní válečné daně od krajanů, vojáků i čsl. zajatců, která se po vzniku OČSNR v roce 1917 stala povinným příspěvkem všech Čechů a Slováků žijících v Rusku. Národní daň činilo dvou až pěti procentní zdanění veškerých i naturálních, příjmů, doplněné 15-30 kopějkami poplatku z jedné děsjatiny půdy (1,09ha). OČSNR si také v rámci hnutí vymohla celoruský monopol na výběr financí. Dosavadní organizace tak mohly získávat peníze pouze v místech své působnosti. Svaz čsl. spolků byl financován z fondů OČSNR. Finanční aktivity ruských krajanů zajišťující zázemí čsl. vojska byly také doplněny podílem na válečné půjčce pařížské ČSNR, a hlavně pak činností českého Úvěrového ústavu v Kyjevě, který se stal hlavní čsl. bankovní institucí v Rusku. Prostřednictvím Úvěrového ústavu bylo dokonce dobrovolníkům umožněno posílat peníze do Rakousko-Uherska. Odjezd z Ukrajiny však finanční příjmy z těchto zdrojů přerušil.

Postupná ztráta příjmů z národní daně a z Úvěrového ústavu a ztenčení přísunu ruských financí do armády vedla OČSNR ke snaze najít nové zdroje příjmů pro rozpočet hnutí. Naprostý nedostatek peněz se tíživě projevoval už během přepravy z Ukrajiny. Proto byly od první poloviny roku 1918 vydávány obligace v hodnotě 50-10.000 rublů, z jejichž prodeje vojákům a krajanům plynuly do čsl. rozpočtu další příjmy. Tato tzv. revoluční zápůjčka však zvláště po vojenském vystoupení naprosto nedostačovala a potřeba hotovosti z nezávislých zdrojů se stala ještě naléhavější. Rozvíjející se hospodářské aktivity legií vyžadovaly stále další finanční příspěvky, které nedokázaly pokrýt ani úvěry u ruských bank a přístup k francouzským zdrojům ve Vladivostoku nebyl zpočátku ještě vydobyt. V této finanční krizi dokonce OČSNR uvažovala o vlastní emisi peněz v hodnotě deset milionů rublů. Obavy z negativní reakce pařížského ústředí však zamýšlenému kroku zabránily. V takové situaci došlo k rozhodnutí o vytvoření vojenské spořitelny.

Dne 3.srpna 1918 rozhodl finanční odbor OČSNR o založení vojenské spořitelny. Její organizací byl s titulem Místodržitel ústřední banky českých spořitelen pověřen por.František Šíp. Do konce října byl přijat organizační plán a po příjezdu M.R.Štefánka do Ruska byl tento projekt 8.ledna 1919 schválen. Vedení bylo převedeno z OČSNR na Finanční správu Ministerstva vojenství (MV) jako zvláštní oddíl vedený mjr.Josefem Polákem. Jekatěrinburgské centrum spořitelny mělo pobočku ve Vladivostoku a expozitury v Charbině, Tokiu a Šanghaji. Z Jekatěrinburgu se později centrum přesunulo do Irkutska. Během transportu spořitelna svou činnost nepřerušila a dále úřadovala i ve vagónech.

Vojenská spořitelna už byla organizována jako státní instituce Republiky Československé. V jekatěrinburgském ústředí a v 84 jejích sběrnách rozesetých po celé magistrále pracovalo dohromady 250 zaměstnanců, v civilu většinou bankovních úředníků, kteří se řídili přísnou a přesnou administrativní agendou. Spořitelna neposkytovala půjčky. ČSR ručila za uložené vklady, které byly úročeny 4% p.a. Hromadné měsíční výpisy z účtů byly veřejně vyvěšovány v místě sběrny. Ve spořitelně si mohli své úspory ukládat na vkladní knížku na jméno všichni čsl. vojáci, krajané a zajatci v Rusku, a to jak jednotlivci, tak i sdružení a spolky. Později se spořitelna starala i o vklady národnostních vojsk na Sibiři. Každý voják byl při prvním vkladu povinnen uvést, jak se má s jeho vkladem naložit v připadě smrti. Na účty spořitelny byly také skládány pozůstalosti po padlých legionářích. Minimální zůstatek na účtě činil 10 rublů, výpovědní lhůta byla do 500 rublů okamžitá. U vkladů vyšších činila čtrnáct dní. Ukládání a výběr peněz byl ovšem možný pouze ve sběrně, ke které vkladatel přináležel. S převeleným vojákem se k nové jednotce stěhoval i jeho účet. Vojáci měli možnost kvůli bezpečnosti uschovat své vkladní knížky u zřizovatele spořitelny, Finanční správy Ministerstva Vojenství.

Vkadům do vojenské spořitelny byla mezi vojáky udělána veliká reklama. Hlavním lákadlem byl slib uchovat hodnotu neustále znehodnocované ruské měny. Od 28.října 1918 spadl kurs rublu vůči koruně ze 3,-Kč v listopadu 1918 na 0.04,-Kč za rubl v červnu 1920, přičemž ani 300% nárust žoldů nebyl ani částečně schopný vývoj inflace sledovat. Ve spořitelnách proto byly na účet připisovány odpovídající korunové ekvivalenty vkladu v rublech, které měly být následně vyplaceny. Finanční odbor se pak snažil uchovávat hodnotu rublů jejich okamžitou útratou za zboží a suroviny. Nařízením o vojenské spořitelně Finanční správy M.V. v Praze totiž byla učiněna změna v základních pravidlech spořitelny, na jejímž základě byl umožněn za 20 000.000 rublů nákup surovin, jichž byl v ČSR nedostatek. Zisk plynoucí z této a dalších činností pak mohl být po návratu do ČSR použit k vytvoření základního jmění Banky čsl. legií, která si vytkla za cíl podporu čsl. legionářů i po válce ve vlasti. Ještě na Sibiři proto začala upisovat své akcie mezi čsl. vojáky a krajany.

Přestože byly platy legionářů malé (v pol.1918 střelec 50 rublů) a během anabáze vzrostly maximálně trojnásobně, činila v červnu 1920, kdy přestala spořitelna příjímat vklady, celková hodnota vybraných peněz 355 360.964,69 rublů. To je na 47.500 vkladatelů průměrný vklad asi 440 rublů měsíčně. Takovouto hodnotu by si však při zmiňovaném trojnásobném zvýšení mohl dovolit pravidelně platit až velitel čety, kterému by tak s ohledem na plat 200 rublů přiznaný v roce 1918 (velitel pluku 600, brigády 800) zůstalo na další útraty v listopadu 1919 jenom 160 rublů tj. asi 60,- Kč. Přestože jde o velice hrubý odhad, který není založený na podrobnějším studiu platových poměrů u čsl. legií, zdá se, že i v tomto období významnou měrou k růstu vkladů ve vojenské spořitelně přispěli dobře materiálně zajištění krajané v Rusku. Krajané tak asi také získali největší podíl ze sto dvaceti milionů korun vyplacených po návratu do vlasti. Prostředky z vkladu u vojenské spořitelny často také tvořily společně s příjmy z revoluční zápůjčky jediné prostředky, které mohli po návratu použít k novému začátku života ve staré vlasti.

Seriál

  1. Ruské legie zblízka
  2. Ruské legie zblízka
  3. Ruské legie zblízka
  4. Ruské legie zblízka
  5. Ruské legie zblízka
  6. Ruské legie zblízka
  7. Ruské legie zblízka
  8. Ruské legie zblízka
  9. Ruské legie zblízka
  10. Ruské legie zblízka
  11. Ruské legie zblízka
  12. Ruské legie zblízka
  13. Ruské legie zblízka
  14. Ruské legie zblízka
  15. Ruské legie zblízka
  16. Ruské legie zblízka
  17. Ruské legie zblízka
  18. Ruské legie zblízka
  19. Ruské legie zblízka
  20. Ruské legie zblízka

Podobné články

Další články autora

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕8.843

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře