Ruské legie zblízka

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕9.171

Postavení Čsl. vojska po protibolševickém vystoupení

Vystoupení legií proti bolševikům postavilo čs. vojsko do nové situace. Zatímco dosavadní samostatné správní instituce byly zakládány pouze provizorně, s vědomím, že brzy přejde armáda na francouzský systém, po vystoupení se začala důsledně organizovat suverénní struktura demokratické správy legií. 28.července 1918 byl Sjezdem čsl. vojska přijat pozměněný francouzský disciplinární řád. Byl upřesněn systém plukovních výborů a plnomocníků, od podzimu 1918 začala probíhat reorganizace soudnictví čs. vojska. Ozbrojené vystoupení změnilo charakter vojska. Jeho řady byly doplňovány mobilizovanými čs. zajatci. Na vojáky začal viditelně působit vliv prodlužujícího se bojového nasazení.

Nové vojenské řády do dosavadní struktury vojska zásadní změny nepřinesly. V srpnu 1918 reorganizovaná OČSNR dosáhla úplné nezávislosti na okolních ruských institucích. Sjezd čs. vojska si vyhrazoval právo určovat ráz legií a nezávisle zasahovat do služební a sociální struktury armády. Vojákům zůstala dosavadní práva volby do sněmu čs. vojska a do plukovních zastupitelstev. Plukovní výbory si zachovaly svou pozici. Jejich organizace byla pouze lépe rozčleněna do jednotlivých odborných sekcí. Činnost měla být dotována z plukovních peněz. Členové výborů byli osvobozeni od všech vojenských povinností a po dobu výkonu funkce nosili na rukávech zvláštní označení. Náležela jim dokonce určitá míra poslanecké imunity. Náplň činnosti plnomocníků zůstala prakticky nezměněna. Koncem roku 1918 však byla tato instituce zrušena. Jejich vliv byl zachován pouze v trestních záležitostech, kde však byli nahrazeni tzv. veřejnými žalobci.

Zajímavou položkou, kterou se byl nový vojenský řád také nucen zabývat, byla problematika ruských manželek legionářů. Jejich počet u vojska dosáhl neúnosného množství a čsl. vedení už nebylo schopné dál zajišťovat své sociální závazky vůči vdovám a sirotkům. Proto s datem vstupu řádů v platnost (4.srpna 1918) došlo k vydání zákazu sňatků mezi Ruskami a legionáři po dobu jejich příslušnosti k vojsku. Vojenský sjezd se zavázal plnit své povinnosti pouze k manželstvím uzavřeným před tímto datem. Od stanoveného data už neuznával jakékoliv další nároky vdov a sirotků vůči legiím.

Dosavadní systém vojenských soudů byl po vystoupení přispůsoben požadavkům nové situace. V oblasti frontového pásma byly v červnu 1918 nově zřízeny polní soudy, které se staly symbolem nabylé moci čsl. vojska. Soudily totiž domácí, převážně ruské obyvatelstvo, které svou činností nějak ohrozilo nebo sabotovalo činnost legií. Polní soudy byly po vystoupení ustaveny v Samaře (Povolžská fronta), Čeljabinsku (Uralská fronta) a v Novo-Nikolajevsku (Dálně-východní fronta). Rozsudky nad delikventy pak byly vynášeny „jménem čsl. vojska.“ Pevnější justiční struktura však byla vytvářena až na podzim 1918. V nové soudní organizaci bylo dosaženo kompromisní dohody o složení soudů. V čele stál jmenovaný předseda, právník, který byl doplněn volenými porotci. Tento systém se ukázal efektivnějším a spravedlivějším než dosavadní kompletně volené soudy.

V právní oblasti se dostalo privilegovaného postavení i jednotlivým legionářům. Na základě čsl. vojenského řádu požívali práva exteritoriality. To znamenalo, že jediným soudem, který je mohl trestat byl, čs. vojenský soud. Toto právo náleželo i legionářům s ruským občanstvím. Zmíněné výsady bylo dosaženo i přesto, že alespoň na tyto vojáky se nově vzniklé ruské justiční orgány snažily dosáhnout určitého vlivu. Od únorové revoluce až po návrat do vlasti tak nebyl žádný příslušník čsl. legií v Rusku souzen místním soudem. S ohledem na právní situaci, která vládla v době České družiny z této skutečnosti tedy vyplývá, že během celého období pobytu čsl. branných jednotek v Rusku od roku 1914 nebyl téměř žádný československý voják ruskými soudy trestán.

České soudy si však na nedostatek agendy nemohly stěžovat. Styk s ruskou společností, bojové nasazení a rostoucí vnitřní napětí v armádě vytvářely vhodné podmínky pro trestní delikty. Výčet nejčastějších prohřešků vyjmenovává disciplinární řád. Praporní rozkaz č. 133 10.pluku z léta 1918 uvádí některé další trestané činy: zatajování pohlavních nemocí, nucení zajatců odevzdávat cennosti, spekulativní obchod, týrání a násilí na zajatcích, opíjení se alkoholem, aktivní podíl na samosoudech aj. Právě nárust množství případů samosoudů musely čsl. soudy důrazně potírat. Častou příčinou tohoto deliktu byly případy brutálního umučení čsl. dobrovolníka bolševiky. Taková zvěrstva vyvolávala u jeho spolubojovníků touhu po spravedlivé odplatě. Hlavní odpovědnost za prevenci a potírání tohoto nešvaru ležela hlavně na důstojnících.

Určitým problémem se v kontaktu s ruskými důstojníky staly nízké hodnosti čsl. velitelů. U legií bylo v polovině roku 1918 obvyklé, že velitelé pluků a divizí měli hodnosti praporčíků nebo kapitánů. Tento nepoměr byl způsobený tím, že až do března 1918 byla většina vyšších velitelských postů obsazena ruskými důstojníky. Uvnitř čsl. armádního sboru tento nepoměr nečinil větší potíže. Kontakt s ruskými generály v osvobozených oblastech však donutil vedení čsl. hnutí ke změně. Konzervativně založení Rusové se nebyli schopni zbavit arogantního přístupu k vojákům nižších hodností a tento fakt způsoboval řadu různých nedorozumění. Proto, aby tyto problémy byly odstraněny, byli čs. velitelé plošně povyšováni do hodností, které odpovídaly jednotkám, kterým veleli. Tato změna však přinejmenším formálně narušila dosavadní plebejský charakter legií, což mohlo negativně poznamenat vztah mezi důstojníky a mužstvem.

Právě vztah mezi vojáky a důstojníky doznal během vystoupení těžkých zkoušek. Disciplinární řád a vedení čsl. vojska se prostřednictvím řady svých ustanovení snažily co nejvíc zmenšit stavovské rozdíly mezi důstojníky a prostými vojáky. Ve druhé polovině roku 1918 proběhly v celém sboru inspekce, které měly za úkol eliminovat v jednotkách špatné důstojníky. Všeobecné právo legionářů stát se poddůstojníkem bylo zákonně zakotveno i v nových řádech. Důstojníci byli povinni bydlet v oblasti rozložení svých pluků. Podporováno bylo soužití přímo s mužstvem. Byla omezena možnost důstojníků mít svého sluhu. Velké bojové nároky na legionáře vytvářely v jednotkách napjatou atmosféru, kterou museli právě důstojníci ve spolupráci s plnomocníky a výbory uvolňovat. To se však přes všechnu snahu často nedařilo, přestože se ne vždy dala označit některá ze stran za viníka. Obrovská fyzická i psychická únava vedla k vypjatějším reakcím na jindy obvyklé rozkazy. Těžkou situaci dokresluje poznámka z časopisu 6.pluku Hanák z března 1919. V té její autor tvrdí, že myšlení čsl. vojínů přestává být samostatné, ale probíhá ve frázích ruské agitace. Postupující demoralizace se projevila tzv. meetingováním, rostoucí nedůvěrou ke Spojencům. Vojáci svým demoralizujícím vlivem negativně ovlivňovali i odpočinuté čsl. jednotky, které na frontu přicházely z východu. Vyskytly se i ojedinělé případy, kdy jednotky dokonce oficiálně požadovaly odvolání velitelů, jak se to stalo například u 7.pluku gen.Gajdovi. Vrcholem takového tlaku pak byla v některých případech rezignace velitelů, symbolizovaná sebevraždou plk.Švece. Většinou sice po podobném vyvrcholení obecné únavy následovalo určité uvolnění napětí, avšak pouze na krátkou dobu. K přílišnému morálnímu povznesení vojáků nepřispívala ani informační izolace, které byli během bojů vystaveni.

I po vystoupení se v čsl. legiích střetávaly konzervativní a demokratické názorové proudy na ráz a organizaci armády. Už brzy po vypuknutí bojů například vystoupili někteří vojáci s požadavkem rozpustit vojenský sjezd. Nejvýznačnějšími zastánci těchto názorů byli Starodružiníci prap.Číla a škpt.Žák, podle nichž Vojenský sjezd pouze zbytečně vázal brannou sílu tolik potřebnou na frontě. Proto by bylo lepší, kdyby svou agendu předal vojenskému velení a uvolnil své poslance pro armádu. Přestože někteří poslanci skutečně sjezd opustili, požadavek tradičního řízení armády byl odmítnut. Nicméně si tato menšinová názorová skupina uchovala ve vojsku své slovo. Znovu se projevila koncem roku 1918, po Kolčakově převratu. Nedá se říct, že by jeho nedemokratický puč schvalovala. Spíš se zdá, že se zde opět projevilo přesvědčení o tradiční ruské potřebě pevné vlády. Proti této tendenci však stál většinový názor vojáků, kteří převrat odsuzovali a dokonce kritizovali čsl. generální štáb gen.Syrového za pasivní postoj v době převratu. O vyjádření obecného postoje čsl. hnutí k nedemokratickému vývoji v Omsku se postaral M.R.Štefánik, jehož vlak na inspekční cestě k OČSNR do Jekatěrinburgu ve stanici Omsk ani nezastavil.

Velikým úspěchem působení čsl. demokratického hnutí naopak byla nově budovaná ruská armáda Povolžské vlády. Ta byla čsl. systémem ovlivněna natolik, že ve svých jednotkách přijala české vojenské řády. Při jejím výcviku také ruské orgány s vděčností přijímaly pomoc českých vojenských instruktorů. Jako demokratický reformátor se dokonce projevil i Radola Gajda, který po svém nástupu k armádě sibiřské vlády koncem roku 1918 zrušil v ruské armádě tělesné tresty. Za tento skutek se mu téměř dva roky po revoluci dostalo hlavně od ruského tisku velkých oslav. Tato epizoda svědčí o tom, jaké rozdíly panovaly ještě v této době mezi legiemi a novou ruskou armádou, ale hlavně uvnitř ruské společnosti samotné. Radola Gajda totiž nepatřil mezi přílišné zastánce systému revoluční armády a například František Polák jeho osobnost hodnotí velice negativně. Jako autoritářsku, kladoucí důraz spíš na dril než na prohloubení odborných kvalit vojska.

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕9.171

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře