Ruské legie zblízka

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕7.529

Vliv únorové revoluce na Čsl. vojenskou organizaci

Únorová revoluce přinesla Rusku obrovské změny, které se nevyhnuly ani armádě. Hluboce demoralizovaní krajané mohli být vyřazeni ze svazku 1.československé brigády. Dosavadní carský systém vojska byl nahrazen reorganizovanou revoluční armádou. Byly zavedeny volené plukovní komitéty (výbory), na činnost velitelů dohlíželi političtí komisaři. Většina dosavadních vojenských řádů byla opuštěna a namísto nich byly zavedeny nové správní prvky. Podle Františka Poláka šlo o změny, které byly i pro armády tradičních demokratických států neslýchané široce uplatněnou mírou demokratizace. V dějinách čsl. vojska na Rusi však sehrály klíčovou úlohu.

Československý armádní sbor tyto změny s nadšením vítal. Nicméně vedení vojska nepodlehlo revolučnímu nadšení a bez ohledu na hluboké ruské změny provedlo vlastní reorganizaci v mnohem mírnější formě. Oproti ruské armádě omezilo rozsah pravomocí volených výborů i jmenovaného plnomocníka (komisaře). Byly zachovány nebo pouze pozměněny některé staré vojenské řády, jejichž absence v ruské armádě později vyvolala vnitřní anarchii a chaos. Také ve vnitřním složení čs. vojska došlo během roku 1917 a 1918 k velikým změnám. Armáda se početně rozrostla na přibližně čtyřicet pět tisíc vojáků, důstojnický sbor byl doplněn z řad bývalých rakouských zajatců. V takto rozrostlé armádě se pod vlivem vnější situace začaly objevovat nové dosud pro čsl. sbor téměř neznámé rysy vojenských vztahů.

Nejvýznamnějším projevem demokratizačních změn se staly volitelné plukovní výbory. Už dříve získali čsl. legionáři právo volit své poslance do politické organizace čsl. hnutí. Výsada volit zastupitele do své vojenské jednotky toto právo významně doplňovala. Náplň činnosti výborů se až do jejich rozpuštění měnila pouze málo. Na rozdíl od svých ruských protějšků, však čsl. plukovní výbory ztratily svou politickou a odbornou vojenskou náplň práce. Zabývaly se hlavně hospodářskými a osvětovými záležitostmi jednotky. Navíc veškeré výkonné pravomoce v těchto oblastech byly ponechány na příslušném důstojníkovi, který byl pouze povinen výborům umožnit kontrolu své činnosti. V oblasti plukovního hospodářství tak výbory dohlížely například na správné rozdělování jídla v kuchyni, na úpravu pokrmů, v osvětové oblasti zaváděly čítárny, knihovny nebo organizovaly publikační činnost jednotky apod. V době rostoucí bolševické agitace plnily osvětově preventivní roli proti pronikání komunistické ideologie mezi vojáky. Svou činnost úzce konzultovaly a koordinovaly s veliteli jednotky. Výkon funkce velitele pluku však byl na výborech zcela nezávislý. Do svých funkcí byli jmenováni OČSNR, a pouze OČSNR je také mohla odvolat. Naopak plukovní výbory se jako správné demokratické orgány pravidelně obměňovaly volbami. Volební okrsek jednoho delegáta představovala rota. Byly-li některé útvary pluku menší než rota, sdružovaly se do tzv. volebních skupin. V nich společně volily svého zastupitele.

Plukovní výbory sehrály významnou roli obvzláště v období po bolševické revoluci a během následné přepravy do Vladivostoku. Ve vypjaté revoluční situaci se staly jediným prostředníkem, se kterým byli bolševičtí představitelé ochotni vyjednávat. Velitelé jednotek a důstojníci tak byli nuceni načas přenést některé své, většinou hospodářské, pravomoce na výbory. V této době se výbory konstituovaly jako základní prvek autonomního postavení jednotlivých pluků. Tato jejich faktická samostatnost umožnila efektivnější přizpůsobení pluků tíživým podmínkám transportu a zvlášt situaci během vystoupení. V této době byly pluky izolovány od centrálního velení čsl. vojska a odkázány jen na sebe.

Přes svůj veliký význam se však výbory netěšily přílišné popularitě. Pravidelné volby probíhaly za malého zájmu vojáků. V řadě případů se výbory dokonce staly cílem kritiky dobrovolníků, kteří se neodvážili adresně označit zodpovědné důstojníky. Poté, co výbory nabyly na významu v době vystoupení došlo k částečnému překrývání jejich pravomocí s pravomocemi důstojníků, což vytvořilo podmínky pro jejich další ostrou kritiku. Vedle plukovních výborů existovaly na úrovni rot také výbory rotní, které plnily podobnou funkci. Jejich činnost však nebyla příliš důležitá, a proto je už v červenci 1918 nahradil úřad tzv. rotného důvěrníka.

Stejně jako plukovní výbory ani plukovní plnomocníci neměli výkonné pravomoce. Podobně jako ruští komisaři dohlíželi na dodržování velitelských pravomocí. Svou pozornost pak věnovali hlavně disciplinárním otázkám. Mezi další úkoly plnomocníků patřil dohled na dodržování pořádku u jednotek, na udržení vojenského ducha a morálky. Plnomocníci dohlíželi na kvalitu vojenského výcviku, zajištění hmotných a kulturních potřeb mužstva. Měli za úkol posilovat obecné povědomí o národně-politickém programu vojska. V prosinci 1917 byly vytvořeny instituce plnomocníků i při divizích a sboru. Jejich pravomoce byly analogické ke kompetencím plukovních plnomocníků.

Po téměř celý rok 1917 postrádal 1.československý armádní sbor jasně vymezený disciplinární řád. Vzhledem k jeho nutné potřebě přistoupilo od podzimu 1917 čsl. vojenské vedení k zavádění francouzského disciplinárního řádu do nově formovaných pluků II.divize. Reakce vojáků na nový řád však byla vesměs negativní. Byla vedena obavami, že nový, pro ně neznámý řád, opět omezí jejich revoluční výdobytky. Přesto bylo v lednu 1918 rozhodnuto o zavedení tohoto řádu v celém sboru. Řád však musel být částečně přispůsoben specifickým ruským podmínkám. Tímto problémem se měl zabývat Sjezd čs. vojska. Výsledkem byl disciplinární řád vydaný čeljabinským sjezdem v červenci 1918.

Ve vnitřních vztazích v čs. sboru se únorová revoluce projevila nejprve mírným uvolněním vojenské disciplíny. Ve vztazích mezi vojáky nedošlo až do poloviny roku k významější změně oproti předchozímu období. Až početní mohutnění čsl. vojska a formování nových pluků druhé divize na Ukrajině vyvolaly první rozpory. Přísun dobrovolníků z řad zajatců změnil dosavadní klima ve sboru. Staří členové České družiny byli spokojení s dosavadními revolučními výdobytky, kterých v armádě dosáhli. Nově příchozí vojáci ze zajateckých táborů však žádali další, ještě hlubší demokratizační změny. Tyto rozdíly se v následujících měsících projevily v určitém rozdělení vojáků v názorech na míru uplatnění disciplíny. Menší skupina byla tvořena konzervativci, kteří měli obavy z důsledků přílišné demokratizace armády a volali po větším utužení, podle jejich názoru, příliš anarchického vojenského systému. Revoluční většina naopak veškeré dosavadní demokratické výdobytky obhajovala a žárlivě střežila.

Některé jednotky legií na podzim 1917 otevřeně podpořily Kornilovův pokus o vojenský převrat. Mezi legionáři byli populární bývalí carští generálové Judenič, Děnikin a Alexejev. V těchto případech však šlo spíš o podporu představitelů protibolševické a protigermanofilské opozice než o sympatie k ruské reakci. Nicméně určitá podpora teorií o potřebě vlády pevné ruky v Rusku je zde patrná.

Ve vztahu mezi českými důstojníky a mužstvem trvaly až do druhé poloviny roku 1917 v zásadě stejné vztahy jako před revolucí. Několikanásobné zvětšení vojska však brzy začalo dosavadní poměry negativně ovlivňovat. Tíživý nedostatek českých důstojníků pro nové pluky řešil gen.Červinka, pověřený zformováním pluků II.divize tak, že uznával původní rakouské hodnosti nových vojáků z řad zajatců. Tímto přístupem se cítili ukřivděni staří vojáci, kteří museli svých stávajících hodností dosáhnout až postupně a jejichž služební postup byl bržděn ruskou stranou. Za jejich oprávněné námitky proti přijatému postupu s postavilo i kyjevské vedení OČSNR. Hrozící onflikt uvnitř vojska musela řešit až důrazná intervence T.G.Masaryka. Na jeho popud byly vytvořeny důstojnické rekvalifikační kursy, které se však nakonec změnily jen v pouhý formální akt uznání hodnosti. Vztahy mezi čs. důstojníky se postupem času urovnaly, avšak hlavně v nových plucích se začaly vyskytovat dosud neznámé projevy horšícího se vztahu mužstva k důstojníkům. V několika případech šlo o stížnosti na důstojníky, kteří nedostatečně pečovali o ubytovací podmínky vojáků. Objevily se také stížnosti na přežívající rakušácké chování některých nových nadřízených. Pod vlivem bolševické agitace se projevila rostoucí nervozita vojska i ve vážnějších souvislostech. Například v Pirjatíně, kde byl dislokován 6.pluk, došlo k násilným činům proti domnělým německým špiónům z řad místního židovského obyvatelstva. V těchto případech sehrály významnou roli plukovní výbory, které dokázaly rychle zasáhnout a vzniklou situaci řešit.

Postupem času negativní projevy alespoň na čas ustávaly. Důvodem byl rostoucí pocit obecného ohrožení ze strany bolševiků a Němců, kteří počátkem roku 1918 postupovali na Ukrajinu. K dalšímu dočasnému vyjasnění vnitřních vztahů ve vojsku došlo poté co bylo rozhodnuto o odjezdu do Francie. V březnu 1918 k tomu přispěl i odchod většiny ruských důstojníků od vojska. Díky této změně došlo u mnoha pluků k výraznému zlepšení jejich hospodaření. Českým důstojníkům navíc mohly být zvýšeny jejich dosud velmi nízké platy. Některé negativní příznaky se však ve vojsku začaly opět projevovat během první poloviny roku 1918. V průběhu protahující se přepravy směrem na východ pak nabyly na intenzitě.

Zoufalá zásobovací situace a obstrukce bolševických představitelů při transportu z Ukrajiny vedly ke zvýšenému množství dezercí a k případům krádeží a použití násilí. Dezerce sice zpočátku nebyly trestány, ale později spadaly do oblasti disciplinárních přestupků. Pod vlivem podmínek sice došlo téměř u všech pluků na jaře 1918 k poměrně velikému nárustu dezerce, do bolševické Rudé armády se v období před vystoupením nechalo z celé čsl. armády naverbovat pouze asi tři sta dobrovolníků. Ostatní zběhové se většinou nechali zlákat vidinou dobré práce, nebo utíkali za ruskými ženami. Tito dezertéři se ke svým jednotkám začali většinou vracet záhy po vystoupení.

Závažnější však byly projevy drancování, krádeží a násilných rekvizic potravin a jiných produktů podél trasy transportu. Nebezpečnost těchto činů ohrožovala nejen morálku vojska, ale také zásobování dalších vlaků, které byly většinou odkázány právě na hospodářské bohatství vesnic a statků podél železnice. Nutnost důslednějšího postihu provinilců vedla k vytvoření šestičlených volených plukovních polních a ešalonních soudů. Jejich organizace byla odvozena od systému rotních a plukovních soudů, na které za únorové revoluce byly převedeny disciplinární pravomoce velitelů. Nově vytvořené soudy se zabývaly delikty, které přesahovaly francouzským řádem obnovené disciplinární pravomoce velitelů. Soudci v tomto období neměli k dispozici žádné právní úpravy, podle kterých by se mohli řídit. Byli tak odkázáni na svůj cit pro spravedlnost a předchozí znalost rakouských zákonů. Nově zřizovaný právní systém vojska však byl přesto doplněn o některé novinky, přejaté z francouzského disciplinárního řádu. Šlo především o zavedení odvolacího práva, práva vojáků na podání soukromé žaloby a o zavedení podmíněných trestů. Tak byly učiněny první kroky k vytvoření samostatné české justice na Rusi. Samostatnost, jaké v této době a zvláště pak po vystoupení soudy dosáhly, nemá u žádné jiné z čsl. zahraničních armád obdoby. Na rozdíl od Itálie a Francie, kde byla samostatná soudní moc československých legií založena na bilaterárních smlouvách mezi těmito státy a ČNR, v Rusku byly vytvořeny soudy z pouhé vnitřní potřeby vojska a soudily z vlastní moci.

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕7.529

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře