Ruské legie zblízka

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕8.312

Česká družina

První etapu existence čsl. branného hnutí v Rusku tvořilo období existence tzv. České družiny. Tato poměrně malá vojenská jednotka byla řadovou součástí ruské III. armády. Její členové zcela podléhali ruským vojenským řádům, které striktně a velice přísně vymezovaly pravidla života v armádě. Přes veškerá omezení si však čsl. dobrovolníci v postupně rostoucí jednotce dokázali vytvořit některé prvky vnitřní autonomie. Ta však narážela v každodenním styku s ruským prostředím na řadu překážek. Ty byly tvořeny hlavně ruskými důstojníky Družiny a krajany, kteří už ztratili pocit sounáležitosti s českým národem.

Vojenské řády z roku 1911, které platily pro celou ruskou armádu, se nově příchozímu čsl. dobrovolníkovi musely zdát značně omezující. Tato vojenská právní úprava prakticky vymezovala pouze povinnosti a omezení prostých vojáků, zatímco důstojníci jako zvláštní kasta podléhali vlastním řádům. Základním požadavkem byla „železná kázeň,“ která „nesmí šetřit ani syna ani bratra.“ Voják měl oznamovací povinnost a musel být k nadřízeným úslužný. S důstojníky, které musel oslovovat jako „Vaše Blahorodí“ mohl mluvit pouze tehdy, když byl tázán. Každý rozkaz velitele, neodporující vojenské přísaze, byl voják povinnen bez odporu splnit. Jakékoliv, třeba i pouze domnělé porušení těchto pravidel mohl důstojník potrestat v mezích svých disciplinárních pravomocí. Nepřekročil-li je, nemohl být prakticky potrestán za jejich svévolné zneužití. Právo na stížnost bylo totiž značně omezené a jeho nesprávné podání dokonce trestné.

Až potud se tyto vojenské řády příliš neodlišovaly od řádů ostatních evropských armád. Vojáci podléhající ruským řádům však byli značně omezeni i v jiných oblastech života. Ze současného hlediska se tyto zákazy zdají být nepochopitelné. Vycházky mimo kasárna byly povoleny pouze na vymezená místa. Prostí vojáci nesměli kouřit na veřejných prostranstvích, nesměli být členy politických organizací. Bylo jim zakázáno navštěvovat společenské akce, pohostinství a místa s prodejem alkoholu s výjimkou vlaků a lodí. V těch však nesměli jezdit ve vozech, či kajutách stejné třídy jako důstojníci. I. a II. třída vlaků jim byla zapovězena úplně v lodi mohli plout pouze v kajutách na přídi. Navštěvovat divadla, či jiné kulturní akce mohli pouze po povolení velitele roty. Návštěva veřejných přednášek, nebo vlastní kulturní aktivity vojáků, jako například divadlo, nebo působení v orchestrech povoloval pouze velitel pluku. Velitel tedy mohl často rozhodnout jen na základě své libovůle. Mezi osvícenější zákazy patřily zákazy hazardních her, nebo zatajování nemocí. Řády také přesně stanovily, které činnosti byly vojákům povolené. Vojáci si tedy bez zvláštního povolení mohli například svobodně zazpívat, nebo číst. Vedle takovýchto často až drastických omezení se musel československý dobrovolník rychle přispůsobit velící řeči, kterou byla ruština. Její nezvládnutí by ho totiž vystavilo zvýšenému nebezpečí velikých problémů v kontaktu s prostředím ruského vojska i vnitrozemí.

Česká družina sice plně podléhala všem ustanovením ruského disciplinárního řádu, avšak i v jeho intencích se v ní projevila řada vnitřních autonomních rysů. Hlavní roli při jejich utváření hrál, vedle středoevropských kořenů většiny jejích členů, zpočátku zcela jednoznačně dobrovolnický charakter Družiny. Čsl. vojáci si bez rozdílu hodností ve vzájemném neformálním kontaktu tykali a oslovovali se „bratře“. Těsné vzájemné vztahy byly také upevňovány malými hodnostními rozdíly mezi jednotlivými vojáky. Až do bitvy u Zborova totiž ruské oficiální orgány přistupovaly k českým a slovenským vojákům s krajní nedůvěrou, proto neměly zájem ani na jejich přílišném povyšování. V prvních letech existence do Družiny vstupovali všichni dobrovolníci jako vojíni, bez ohledu na jejich předchozí rakouské hodnosti. Vztahy mezi nadřízenými a podřízenými v budoucí I.čsl. divizi se tak vytvářely na základě vojenských zkušeností vojáků už v době jejich působení v České družině. Členové České družiny byli považováni za součást celoruského českého národního hnutí. Jako takoví měli aktivní volební právo do vedoucích orgánů Svazu českoslovanských spolků na Rusi a někteří její členové působili ve vojenském odboru Svazu. Tímto svým právem se příslušníci Družiny vyčleňovali z ruským vojenským řádem vydaného zákazu členství v politických stranách. Vztahy uvnitř České družiny však byly také utvářeny na základě poměru ruských vojáků a důstojníků k českým dobrovolníkům.

Ruští důstojníci často čsl. vojáky považovali za rakouské špehy a opovrhovali jimi. Vojenská služba u České družiny jimi byla považována za ponižující. Mezi většinou ruských důstojníků a českými vojáky se proto nevytvořil příliš vřelý vzájemný vztah. Dobrovolníci se zpočátku jen těžko vyrovnávali s poctami, které museli projevovat v kontaktu s vyššími důstojníky. Na počátku existence České družiny došlo dokonce k několika konfliktům, kdy ruští důstojníci rázně odmítli jakékoliv pokusy o rovné a bratrské vztahy v kontaktu s Čechoslováky a vyžadovali výsady, které jim poskytoval vojenský řád. Na rozdíl od českých důstojníků Rusové striktně trvali na dodržování všech ustanovení řádu. Výjimkou byla aplikace ruských trestů. Tato skutečnost opět podtrhuje fakt, že i v rámci ruské armády si Česká družina dokázala vybudovat zvláštní postavení. Ruští důstojníci se v oblasti trestního práva ve většině případů na platné vojenské řády příliš neohlíželi. Podle Viktorav Svobody pro čsl. jednotky zásady ruského vojenského soudnictví období let 1914-1917 prakticky neplatily a jenom málo českých provinilců bylo posláno k potrestání ruskými soudy. Byly-li vyčerpány možnosti disciplinárního řádu zažil se mezi veliteli čsl. jednotek zvyk, posílat delikventy namísto k soudu zpět do zajateckých táborů. Takový trest měl na dodržování předpisů mnohem blahodárnější vliv než jakékoliv ruské vězení. Návrat do zajateckého tábora se totiž stal největší potupou, které se mohlo čs. vojákům v této době dostat.

Jenom k několika ruským důstojníkům si dokázali dobrovolníci České družiny vytvořit pozitivní vztah. Šlo většinou o vysoké velitele, kteří dokázali ocenit přínos čsl. jednotky pro úspěšné operace třetí armády. Tito vysocí důstojníci se několikrát zasadili o zlepšení podmínek v České družině a otupovali pokusy ruských konzervativních míst o její zničení. Jednalo se například o generály Alexejeva, Dmitrijeva, štkp. Uspenského nebo plk. Trojanova, který nahradil plk.Sezontoviče ve velení Družiny. Zvláštní pozici mezi nimi pak měl generál českého původu Červinka, který se snažil Českou družinu po většinu doby její existence podporovat.

Samostatnou kapitolu ve vývoji vnitřních vztahu v České družině sehráli ruští krajané, kteří byli do Družiny převelováni během roku 1915. Jejich pocit národní sounáležitosti dlouhým pobytem v Rusku ve většině případů zmizel a jejich způsob chápání byl bližší ruskému prostředí, než českému. Proto už od jejich nástupu do Družiny se začaly množit různé případy nedorozumění s českými členy jednotky. Nedokázali se například zbavit své poníženosti ve vztahu k důstojníkům a jako jediní oslovovali i v neformálním kontaktu své české důstojníky titulem „Vaše Blahorodí.“ Krajané nepochopili české pohnutky boje proti Rakousko-Uhersku a nedokázali se vyrovnat s atmosférou, která v Družině panovala. Nechápali bojové nadšení dobrovolníků, nedokázali pochopit a přijmout český program. Místo toho proti českým dobrovolníkům brojili, pomlouvali je u velitelů a ironizovali je.

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕8.312

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře