Ruské legie zblízka

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕12.338

Vznik a vývoj ruských legií

Základy československých legií v Rusku se začaly utvářet krátce po vypuknutí první světové války. V ruském impériu žilo v roce 1914 přibližně 60-100 tisíc českých krajanů. Většinou šlo o starousedlíky, avšak vedle nich se v ruském hospodářství od začátku století uplatňovalo veliké množství českých specialistů a inženýrů, kteří byli stále občany Rakousko-Uherska. Na nebezpečí jejich internace jako válečných zajatců reagovaly krajanské spolky v Kyjevě, Moskvě a Petrohradě. Po krátkém diplomatickém úsilí si dokázaly pro slovanské obyvatelstvo habsburské monarchie vymoct výjimku. Následně Český komitét v Moskvě podal žádost o vytvoření zvláštního českého sboru v rámci ruské armády, které bylo 18.srpna 1914 nejvyšší ruskou vojenskou radou vyhověno. Nově organizovaná jednotka byla umístěna do Kyjeva. Na její podporu zahájily prostřednictvím vlastního i ruského tisku všechny krajanské spolky v Rusku rozsáhlou propagační kampaň, jejímž účelem bylo získat co nejvíce dobrovolníků a finančních prostředků pro rozvoj českého osvobozeneckého hnutí. Noví dobrovolníci vytvořili první tři roty tzv. České družiny a 28.září 1914 složili v Kyjevě slavnostní přísahu, na které jim jejich velitel plk. Sezontovič předal bojovou zástavu. Česká družina byla zařazena do svazku III. ruské armády a poprvé zasáhla do bojů s Rakušany u Tarnova. Přestože šlo o řadovou jednotku ruské armády, která byla proslavená tvrdou funkční hierarchií a disciplínou, dokázala si Česká družina od počátku uchovat některé prvky svobodnějšího řádu.

Velké vojenské úspěchy ruské armády na počátku války způsobily mohutný příval českých zajatců, z nichž mnoho projevilo ochotu vstoupit do řad České družiny. Pod dojmem ruského postupu povolilo ruské velení v polovině prosince 1914 nábor dobrovolníků i z řad zajatců. Sledovalo tím hlavně vlastní cíle, kdy chtělo Čechy využít při případné invazi do Čech jako zemskou milici. Přes všechna očekávání však k významnému rozšíření Družiny nedošlo. Příčinou byl zásah ruských vládních míst, která z obavy před šířením volnomyšlenkářských ideí nábor zastavila.

Česká družina nikdy během své existence nevystupovala jako jednotný celek. Její části byly přidělovány jako výzvědné oddíly k ruským plukům. Vedle výzvědné činnosti prováděli členové Družiny také proruskou propagandu v nepřátelských zákopech a výslechy zajatých nepřátel. Největší úspěchy zaznamenali čeští dobrovolníci na jaře 1915, když se jim v Karpatech podařilo převést do ruského zajetí celý 28. pěší pluk. Přesto ruští důstojníci přistupovali od počátku k České družině velmi pohrdlivě. Růst její vojenské prestiže a změna ve velení jednotky však umožnily od poloviny roku 1915 větší nábor z řad zajatců a ruských Čechů. Počet dobrovolníků však až do roku 1917 nepřekročil sedm tisíc. Pomalý růst České družiny byl způsoben nejen konzervativností ruských vládních kruhů, ale také rozpory v nejednotném vedení českého hnutí v Rusku. Během roku 1916 vyvrcholil spor o vedení akce mezi konzervativním petrohradským centrem a ústředím českého hnutí, Svazem českoslovanských spolků, v Kyjevě. Tohoto sporu se pokusila využít ruská kozervativní vláda a vytvořila „Čechoslovackij Narodnyj Sovět“, který měl za úkol koordinovat československou akci podle ruských směrnic. Na dobrovolníky v českých rotách pak ruská vláda vyvíjela nátlak, aby přestoupili na pravoslavné náboženství. Nebezpečí, že bude česká akce podmaněna ruskými konzervativními kruhy pominulo až s únorovou revolucí. Po kyjevských jednáních na jaře 1917 se vnitřní vztahy v československém hnutí urovnaly. Svaz českoslovanských spolků na Rusi byl v roli oficiálního zástupce národního hnutí v Rusku nahrazen nově založenou Odbočkou československé národní rady (OČSNR). V jejím čele stanuli v Rusku pobývající členové pařížské ČNR. Vedle zamezení v rozkolu čsl. hnutí přinesla únorová revoluce nové naděje na zásadní početní rozšíření 1.československé brigády, která v roce 1916 vyrostla z České družiny. Ruská Prozatimní vláda však neprojevila žádnou větší snahu významněji uvolnit proud českých a slovenských zajatců do armády. Bezvýchodnou situaci se pokusili zástupci obou stran vyřešit dohodou o přepravě 1200 čsl. dobrovolníků na francouzskou frontu.

Vedle zklamaných nadějí na početní rozšíření sboru však únorová revoluce přinesla zásadní reorganizaci ruské armády a s ní i řadu demokratizačních změn. Ty se samozřejmě nevyhnuly ani čsl. sboru. Řada z nich však překračovala míru potřebnou k udržení spolehlivosti armády. Na rozdíl od ruských částí proto nově utvořené rotní a plukovní výbory nezískaly takové pravomoci, které by mohly v čsl. jednotkách způsobit podobný rozkol, jaký potkal armádu ruskou. Ta vlivem vnitřní anarchie nebyla koncem roku 1917 prakticky schopna uskutečnit jakoukoliv organizovanou vojenské akci.

K úplnému uvolnění náboru zajatců do čsl. jednotek došlo až po 2.červenci 1917. Úspěšné vystoupení 1. československého sboru u Zborova, jeho disciplína a bojová morálka kontrastující s demoralizovanou ruskou armádou, znamenaly rozhodující obrat. Byl zahájen masový nábor dobrovolníků z řad českých a slovenských zajatců, z nichž začaly být na Ukrajině formovány nové pluky druhé československé divize. Významový posun pozice legionářského vojska pro ruskou armádu byl potvrzen 9.října 1917, kdy mu byla udělena vysoká míra autonomie. V této situaci zastihla čsl. pluky bolševická revoluce. V období od listopadu 1917 začala do jejich řad pronikat bolševická agitace, která se nadále stala jejich trvalým průvodcem.

Poté, co sovětské vedení v Moskvě projevilo snahu uzavřít mír s Německem, byla v únoru 1917 československá armáda oficiálně prohlášena za součást francouzských ozbrojených sil. Ve druhé polovině února byla v dohodě s moskevským bolševickým vedením zahájena jeho evakuace na východ do Vladivostoku a pak dále do Francie. Na důrazný popud T.G.Masaryka vyhlásily čsl. pluky přísnou neutralitu ve vztahu k ruským událostem. V zájmu další přepravy však byly nuceny koncem března 1918 vojensky zasáhnout proti pronikajícím německým oddílům u Bachmače. Případné přerušení tohoto důležitého železničního uzlu německou armádou nebezpečně ohrožovalo další stahování čs. jednotek z Ukrajiny. Po jejich úspěšném zadržení pokračovaly čsl. vlaky v cestě dál na východ.

První týdny probíhala přeprava na východ poměrně hladce. V tomto období došlo pouze k drobným změnám v organizaci vojska. Počátkem března pak byl vzhledem k rostoucím problémům s umisťováním nových dobrovolníků zastaven další nábor. Koncem téhož měsíce se pak legie vzdaly na žádost bolševiků dalších služeb většiny svých ruských důstojníků. Po počáteční hladké jízdě však začalo postupně narůstat napětí mezi legiemi a bolševiky, kteří se více a více obávali ozbrojené síly, kterou Čechoslováci představovali. Bolševičtí náčelníci stanic se snažili zdržovat jednotlivé ešalony ve stanicích, zadržovali dohodnuté příděly potravin. Vrcholem ruských snah o oslabení legií byla dohoda s moskevskou centrálou OČSNR o omezení výzbroje připadající na jednotlivé vlaky. Smířlivý postoj OČSNR k bolševikům vyvrcholil v květnu 1918 souhlasem s moskevským plánem rozdělit čsl. vojsko a jeho část přepravit do Francie přes Archangelsk. Za takové situace ve stejném měsíci zahájil svou činnost sjezd vojenských zástupců v Čeljabinsku, který v polovině května rozhodl, že čsl. vojsko bude samostatně prosazovat svou přepravu na východ. Během sjezdového jednání došlo ke konfliktu znervóznělého vojska s vedením čeljabinské stanice. Důsledkem tohoto nedorozumění propukla řada ozbrojených střetů po celé délce magistrály. V reakci na probíhající události se sjezd zbavil neblahého vlivu OČSNR a vytvořil samostatný orgán, Prozatimní výkonný výbor (PVV), který převzal výkonné pravomoce OČSNR. Jeho úkolem bylo koordinovat bojové akce, jejichž cílem zpočátku byla snaha prosadit co nejrychlejší pohyb čs. vlaků do Vladivostoku. Vojenský odpor proti bolševické zvůli vůči legiím vešel do dějin čsl. legií jako tzv. vystoupení. Ve stejném významu se termínu „vystoupení“ bude používat i v této práci.

Květnovou revoltou byla zahájena ozbrojená protibolševická aktivita čsl. jednotek. Vojenský odpor legií byl podán jako akce proti rostoucímu vlivu Němců, kteří prostřednictvím bolševiků ovládají Rusko. V prvních týdnech po vystoupení se legie ocitly osamocené v dešti kritiky jak Spojenců, tak bolševiků. Úspěšný postup a ohlas mezi osvobozeným ruským obyvatelstvem však vedl v červenci 1918 k prohlášení čsl. operací za oficiální vojenskou akci Spojenců v Rusku. V období od konce června do počátku července 1918 se čsl. armádní sbor stal jediným vládcem a správcem osvobozených ruských území. Čechoslovákům se v krátké době podařilo osvobodit rozsáhlá území v Povolží a na Sibiři. Na osvobozeném území se vytvořily dvě konkurenční ruské vlády v Samaře (Povolžská) a v Omsku (Sibiřská). Trvalé rozpory ztěžovaly činnost legií, které si byly samy nuceny zajišťovat své veškeré zázemí.

Veliké bojové a pracovní vytížení vojska přimělo PVV v polovině roku 1918 vyhlásit všeobecnou mobilizace mezi čsl. zajatci na dobytých územích. Rozsáhlá protibolševická fronta, na které bojovaly čsl. jednotky a z ní plynoucí snaha o lepší koordinaci vojenských a hospodářských aktivit vedly vedení čsl. vojska k tlaku na vytvoření jednotné ruské vlády. K tomu došlo v září 1918 a v Omsku byla vytvořena společná Všeruská vláda. Avšak ani spojené ruské vedení nebylo schopno dostatečně zajistit zázemí vojska a výměnu unavených čsl. dobrovolníků za čerstvé ruské síly. Rostoucí únava a zklamání z ruské liknavosti vedly na podzim roku 1918 k postupné demoralizaci v řadách čsl. sboru. Na frontě se projevila v ústupu v oblasti Povolží. K částečnému zlepšení došlo po tragické smrti plk. Švece, jehož sebevražda byla propagandou šikovně využita k motivaci vojska k dalšímu boji. Avšak plané sliby ruské vlády a Spojenců o přicházejících posilách brzy srazily bojovou morálku zase na nižší úroveň. Nespokojenost a napětí čs. vojáků rostly i s množícími se reakčními projevy omské vlády a informacemi z domova o vzniku ČSR. Vrcholem zklamání pak byl Kolčakův převrat v listopadu 1918, kdy svrhl demokraticky zvolenou omskou vládu a nahradil ji vlastní diktaturou.

Fyzicky i duševně unavené československé vojsko bylo od konce ledna do května roku 1919 postupně stahováno z fronty a rozmisťováno na transsibiřské magistrále, kterou mělo za úkol chránit před útoky banditů. Na frontě byli Čechoslováci postupně nahrazováni ruskými oddíly sibiřské Osvobozenecké armády. Rozkaz ke stahování čsl. jednotek z fronty byl také veden snahou soustředit vojsko za účelem jeho důsledné přeměny z revolučního dobrovolnického vojska v armádu s rysy pravidelné vojenské organizace podřízené vrchnímu velení armády v ČSR. Náhlé omezení revolučních výdobytků vyvolalo v armádě vnitřní napětí, které vyvrcholilo v polovině roku 1919 v Irkutsku pozatýkáním delegátů zakázaného vojenského sjezdu. Po této události došlo k částečnému uvolnění napětí. Českoslovenští vojáci se soustředili hlavně na cestu domů. Většina z nich tak zůstávala netečná ke stupňujícím se ruským snahám přimět legie k návratu na frontu. V řadách celé vojenské organizace postupně převládlo přesvědčení o marnosti snah pomoci Rusku. Veškerá činnost se už od poloviny roku 1919 soustředila hlavně na zajištění a provedení vlastní evakuace do Vladivostoku a následně do ČSR. Od října začala čsl. armáda rozprodávat svůj ruský majetek. Už dříve se začaly hospodářské organizace armády zbavovat ruské měny nákupem surovin a dalších materiálů určených pro československé hospodářství. První transporty do Československa začaly z Vladivostoku odjíždět už koncem roku 1919. Šlo převážně o raněné a vojenské invalidy. Skutečný rozkaz k evakuaci celé armády obdržel vrchní velitel spojeneckých sil v Rusku gen.Janin až v lednu 1920. 9.února 1920 bylo podepsáno příměří s bolševiky. Tím byly ukončeny významnější bojové akce čsl. legií. Poté byly konečně, téměř po šesti letech mimo domov, evakuovány z území Ruska do ČSR.

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕12.338

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře