Ruské legie zblízka

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕10.896

Seriál

  1. Ruské legie zblízka
  2. Ruské legie zblízka
  3. Ruské legie zblízka
  4. Ruské legie zblízka
  5. Ruské legie zblízka
  6. Ruské legie zblízka
  7. Ruské legie zblízka
  8. Ruské legie zblízka
  9. Ruské legie zblízka
  10. Ruské legie zblízka
  11. Ruské legie zblízka
  12. Ruské legie zblízka
  13. Ruské legie zblízka
  14. Ruské legie zblízka
  15. Ruské legie zblízka
  16. Ruské legie zblízka
  17. Ruské legie zblízka
  18. Ruské legie zblízka
  19. Ruské legie zblízka
  20. Ruské legie zblízka

Podobné články

Další články autora

Úvod

Československé legie v Rusku patřily společně s francouzskými a italskými legiemi mezi nejvýraznější projevy zahraničního protirakouského odboje v období první světové války. Snaha o zřizování československých jednotek ve státech Dohody však ve všech případech narážela na nevyjasněné válečné cíle spojenců a na politické tlaky různých, většinou prorakousky orientovaných zájmových skupin. Díky vývoji na západní a jižní frontě a velikému politickému úsilí členů ČNR však během roku 1917 ve Francii a 1918 v Itálii padly všechny dosavadní překážky. Československé legie se tak následně mohly začít v klidu formovat jako politicky autonomní součást národních armád těchto států.

Vývoj československého vojska v Rusku se však již od počátku vyznačoval řadou zásadních odlišností. Z velikého množství českých krajanů v zemi bylo možno už v roce 1914 sestavit v rámci ruské armády samostatný český oddíl, Českou družinu. Přes řadu těžkých překážek ze strany carských vojenských úřadů vytvářel veliký příliv českých zajatců z východní fronty vhodné podmínky pro její trvalé doplňování a početní nárust. Snad i proto Českou družinu nepotkal osud její francouzské obdoby, roty Nazdar. Čeští a slovenští dobrovolníci však byli nuceni vyrovnávat se se specifickými podmínkami ruského samoděržaví, které se značně lišily od zažitých středoevropských standardů, ze kterých do Ruska přišli.

Pád samoděržaví uvrhl československé jednotky do zmatků ruské revoluce, které se projevily ve všech oblastech každodenního života celé ruské společnosti. Starý, málo spolehlivý systém organizace a zajištění armády se zhroutil. Byl však nahrazen ještě svévolnějším systémem, který se svými projevy blížil až ke stavu anarchie. V nepřehledné situaci postupně stoupala touha po samostatné správní a hospodářské organizaci rostoucího čsl. vojska. Jejím hlavním motivem byla potřeba, později až nutnost vytvořit vojenské, politické a správní zřízení, které by uchránilo čsl. armádu od ruských zmatků, a které by ji učinilo ve všech důležitých oblastech vojenského života nezávislou na zvůli místních úřadů. Tyto snahy měly za následek skutečnost, že z čsl. vojska na Rusi se stala celorusky významná autonomní vojenská a hospodářská síla, se kterou úzce spolupracovaly jednotlivé ruské vlády. Vedle vlastních potřeb byla schopna zajišťovat řadu služeb také pro intervenční jednotky Dohody a oddíly spojeneckých národů v Rusku.

Ruští legionáři působili mimo domov o více než dva roky déle než jejich západní „bratři“. Kromě frontové činnosti strávili velké množství času při ochraně transsibiřské magistrály nebo dokonce v bojové nečinnosti v kasárnách. Během této dlouhé doby se pohybovali v prostředí, které jim bylo jazykově i kulturně mnohem bližší než románské prostředí Francie či Itálie. Tato skutečnost přispěla k většímu rozvoji vzájemné spolupráce a hlavně pak k nebývalému rozkvětu kulturních a sportovních aktivit čsl. vojáků, kteří měli v ruském obyvatelstvu pozorné publikum, které dobře rozumělo českému jazyku a bylo legionářům blízké i svou příbuznou slovanskou mentalitou.

V této diplomové práci jsem se pokusil zmapovat některé projevy samostatné organizace čsl. armádního sboru v Rusku. Můj zájem se soustředil hlavně na období od únorové revoluce v roce 1917 až po odsun čsl. vojska do ČSR v roce 1920. V rozmezí těchto let došlo k masovému nárustu počtu vojáků. Jeho následkem se jednotlivé příznaky čsl. správní autonomie začaly výrazněji a hlouběji projevovat. Snažil jsem se zaměřit hlavně na projevy, které nebyly přímo spojeny s bojovým posláním armády. Nejblíž k němu snad má problematika vnitřních vojenských řádů a předpisů. Na základě analýzy jednotlivých řádů, jimiž se čsl. legie řídily po dobu svého působení v Rusku, a po zkoumání některých dalších materiálů jsem se pokusil analyzovat některé změny v rysech armády, které byly soudobou legionářskou literaturou vyzdvihovány jako demokratické. Další oblastí mého zájmu byla problematika zajištění zázemí ruských legií. Zde jsem se zaměřil hlavně na československé aktivity v hospodářství a finančnictví, na technické zajištění chodu týlu i vojska. V poslední části mé práce jsem se pak zabýval kulturními projevy a aktivitami čsl. vojska.

Kromě dostupné literatury jsem ke své diplomové práci využil hlavně tištěných archivních materiálů z Vlastivědného muzea v Olomouci, které spravuje rozsáhlý fond prvního čsl. odboje. Rozsáhlé archivní fondy dalších institucí nejsou bohužel dosud dostatečně zpracovány a proto v řadě případů veřejnosti nepřístupné.

Historické zpracování témat spojených s činností československých legií prošlo změnami, výrazně ovlivněnými celkovým politickým vývojem Československa po roce 1918. Období úplné svobody zpracování témat, které za první Československé republiky místy přerůstalo až v nekritickou oslavu hrdinných legionářů, bylo na dalších padesát let vystřídáno dobou informační blokády, pouze dvakrát nakrátko přerušenou.

Nejdůležitějším zdrojem informací o vnitřní, kulturní a hospodářské organizaci ruských legií je historická produkce první Československé republiky. V tomto období došlo k obrovskému nárustu množství legionářských publikací. Ve většině případů se ovšem nedá tvrdit, že šlo o pouhou snahu oslavovat hrdinskou cestu čsl. vojáků za osvobozením vlasti. Zvláště knižní produkce 20. let je spojena s dosud jedinými monotématickými publikacemi, které se zabývaly jednotlivými oblastmi života ruských legionářů. Jejich autory byli většinou přímí aktéři či vedoucí činitelé jednotlivých složek ruské vojenské organizace legií. Své práce v této době vydali například vedoucí Informačně osvětového odboru František Polák, šéf zdravotní služby dr.Haering a řada dalších. Víc než o pokus svézt se na vlně dobové konjunktury šlo o snahu zanechat co nejvěrnější obraz proběhlých událostí. Takovým způsobem byla zpracována témata o zásobování, soudnictví, zdravotnictví aj. Tyto monografie navíc představují jedinou tématicky specializovanou historickou literaturu o legiích vůbec.

Ve druhé polovině 20. let pak byla tato pamětnická literatura doplněna celou řadou dějin jednotlivých pluků, které byly vydávány zpravidla u příležitosti 10.výročí jejich založení nebo k výročí některých z bojových události. Například u příležitosti výročí bitvy u Bachmače vyšla v roce 1928 kronika olomouckého 6.pluku, hanáckého Hanáci v revoluci od Adolfa Kubíčka. Bohatá nabídka jednotlivých knih pak byla po celé období první republiky doplněna množstvím legionářských časopisů a pamětních periodik. Jelikož většina autorů zmiňovaných knih byla současně přímými účastníky popisovaných událostí, lze k těmto pracím přistupovat jako k historickým pramenům vhodně doplňujícím pramenné materiály vzniklé z přímé publikační činnosti legií, jako byly časopisy nebo různé úřední tiskoviny.

Ve třicátých letech už množství publikací klesá a její tématické zaměření začíná být obecnější. V souvislosti s ochlazením mezinárodních vztahů začínají někteří autoři zaujímat stanoviska obhajující čsl. legie před útoky některých zahraničních autorů.

Okupací Československa byla veškerá publikační aktivita přerušena. V krátkém období po roce 1945 vyšlo několik publikací, z nichž nejčastější byly tématické sborníky věnované významným událostem legionářské historie, jako například bitvě u Zborova. Ostatní publikace se historií čsl. legií zabývaly spíše z obecného hlediska. K novému rozvoji historické práce o čsl. legiích však nedošlo v souvislosti s nástupem totalitního režimu v ČSR po roce 1948. Její dosavadní tvář doznala velikých změn. Oficiální historiografii, která převzala sovětský ostře ideologický výklad o kontrarevoluční úloze legií v Rusku, se zpracování tématu organizace či hospodářství legií nehodilo do oficiální linie, a proto se mu nevěnovala vůbec. Vedle domácí ideologické produkce ovšem vycházely knihy některých legionářských autorů v exilu. Jejich produkce se zaměřovala hlavně na obecný výklad dějin čsl. zahraniční vojenské akce. Přesto například František Polák dokázal ve své knize věnovat rozsáhlou pasáž také hospodářským a kulturním aktivitám ruských legií.

O nové domácí, objektivní zhodnocení legionářských dějin let 1914-1920 se pokusili čs. historici až ve druhé polovině 60. let, kdy se s významnou prací Bez legend prezentoval Karel Pichlík. Na tuto činnost navázala po následující odmlce i česká historická produkce v 90. letech. V tomto období vyšly nové knihy i reedice starších vzpomínkových, nebo odborných knih. Ve většině případů je však problematice kulturních, či hospodářských a správních dějin ruských legií věnován pouze omezený prostor.

Seriál

  1. Ruské legie zblízka
  2. Ruské legie zblízka
  3. Ruské legie zblízka
  4. Ruské legie zblízka
  5. Ruské legie zblízka
  6. Ruské legie zblízka
  7. Ruské legie zblízka
  8. Ruské legie zblízka
  9. Ruské legie zblízka
  10. Ruské legie zblízka
  11. Ruské legie zblízka
  12. Ruské legie zblízka
  13. Ruské legie zblízka
  14. Ruské legie zblízka
  15. Ruské legie zblízka
  16. Ruské legie zblízka
  17. Ruské legie zblízka
  18. Ruské legie zblízka
  19. Ruské legie zblízka
  20. Ruské legie zblízka

Podobné články

Další články autora

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕10.896

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře