Jedno a půl století ocelových rakví

Autor : František Novotný 🕔16.09.2002 📕17.356

K prvnímu prokázanému bojovému nasazení ponorky došlo v roce 1776 za americké revoluce. Seržant Lee z Washingtonovy armády se nechal zavřít do vajíčku podobné miniaturní jednomístné ponorky Turtle amerického vynálezce Bushnella a pokusil se pod vodou ručně „dovrtět“ (pomocí kliky otáčel primitivní vrtulí) pod trup anglické vlajkové lodi Asia lorda Howea, zakotvené před New Yorkem. Kupodivu se mu to zdařilo, ale když se pokoušel někde u kormidla připevnit na trup nepřítele primitivní minu, narazil opět ručně poháněný vrták na železnou výztuhu a udýchaný seržant, který měl vyšší spotřebu vzduchu, se začal dusit. Nezbylo než se u Asie vynořit (akce probíhala v noci) a otevřít poklop. Ten bohužel zaskřípěl, což vzbudilo pozornost britského důstojníka ve strážním člunu. Když člun zamířil k podivnému předmětu, seržant se urychleně ponořil a polomrtev únavou se „dovrtěl“ zpět, do Američany kontrolovaného přístavu.

S ohledem na to, co následovalo v příštím století „páry a průmyslové revoluce“, byl návrat Turtle nebývalým úspěchem, neboť Železný tuleň německého vynálezce Wilhelma Bauera se roku 1851 potopil ihned při prvním zkušebním ponoru. Naštěstí k tomu došlo v hloubce asi osmi metrů, a chladnokrevný vynálezce přinutil posádku, aby v klidu vyčkala, až voda zaplaví trup, takže stlačený vzduch pomohl nazvednout těžké víko poklopu, jímž v oblaku bublin pak všichni vyplavali, a tato první, ještě železná rakev zůstala prázdná.

Toto štěstí neměly posádky ponorných a napůl ponorných člunů, které za občanské války v USA nasadila Konfederace, aby se pokusila zvrátit námořní převahu Unie. Všechny nesly jméno David v narážce na biblický příběh Davida a Goliáše, avšak byly nebezpečné jenom vlastním posádkám, nikoli nepříteli. Jeden z těchto Davidů se šestkrát za sebou potopil ještě v přístavu Charleston, a po vyzdvižení a vynesení utonulých se znovu a znovu stával pro své posádky ocelovou rakví, než po sedmé, osazen pěšáky (námořníci odmítli vstoupit na jeho palubu), konečně potopil tyčovým torpédem unionistickou válečnou loď Housatonic. Avšak ani toto první vítězství, dosažené ponorným člunem, nikdo z vítězů nepřežil, neboť ručně poháněné plavidlo nebylo schopno odolávat proudu vody, který se hrnul do proděravěného Housatonicu, takže jižanská ponorka byla nasáta a potopila se i se svou obětí.

Prakticky použitelnou zbraní se ponorka stala až po zavedení kombinovaného pohonu spalovacím motorem na hladině a elektromotorem pod hladinou. Pionýrskou práci vykonali Američané Lake a Holland. Podle Lakeho patentů pak začali Němci stavět pověstné U-booty, Hollandovy podmořské čluny byly zase přijaty do výzbroje amerického námořnictva a staly se vzorem pro konstrukce anglické a ruské.

Ke katastrofám docházelo jako na běžícím pásu. Nejčastějšími příčinami byla nedbalost posádek, tu a tam pozapomenutý otevřený ventil, a exploze benzínových par. Teprve těsně před 1. světovou válkou, kdy byly zavedeny Dieselovy vznětové motory na naftu, ke katastrofám z těchto příčin přestalo docházet.

Ani technický skok, jaký učinila ponorková zbraň za 1. světové války, nedokázal proud katastrof přerušit. K mediálně nejznámnějším patřila havárie americké ponorky S-4 před honolululským přístavem počátkem dvacátých let. Strážce majáku sice zaznamenal explozi při cvičném ponoření, ale námořnictvo napřed na jeho určení polohy nedalo. Ponorka byla se zpožděním lokalizována ve více než stometrové hloubce, a trvalo týden, než na místo dorazil z USA záchranný tým nejzkušenějších potápěčů. Ti zavěsili ponorku na lana, na nichž byla přenesena do menší hloubky a posléze pomocí pontonů vyzdvižena. Pro její nešťastnou posádku už bylo pochopitelně pozdě.

Více štěstí mělo mužstvo sesterské lodi S-5. Když zbrusu nová opustila loděnici v New Londonu, při ponoru, který byl součástí předávací zkoušky, došlo k zadření šoupěte, jež uzavíralo sací potrubí ventilačního systému. Do všech úseků se začala valit voda jako z hydrantu a ponorka se zcela zaplavenou přídí neovladatelně klesla do bahna v hloubce šedesáti sedmi metrů. Její velitel, poručík Cooke, neztratil hlavu a našel řešení z beznadějné situace. Věděl, že S-5 je dlouhá sedmdesát šest metrů a rozhodl se ji postavit do „svíce“, aby dostal záď nad hladinu. Po mnoha hodinách nervy drásající práce se to jeho mužům podařilo, a další hodiny za stálých svalových křečí vrtali zvlhlou a probíjející elektrickou vrtačkou (pro akumulátory se potápěli do zatopeného a jedovatým chlorem vyplněného akumulátorového úseku) ventilační otvor, který za další hodiny rozšířili tak, že Cooke mohl vystrčit ruku a bílým tílkem jednoho námořníka zamávat na kolem plující parník, jenž jim poskytl pomoc a všechny, kteří v zádi ponorky přežili, z ocelové rakve vysvobodil.

Ani další technický skok, které ponorky učinily v následující válce, neomezil počet katastrof. Naopak, atomový pohon, který z plavidel, schopných časově omezených ponorů, teprve učinil skutečné ponorky, přinesl další nebezpečí. V padesátých letech padlo za kořist technické nevyzrálosti tolik britských ponorek, že Royal Navy musela věnovat mimořádné úsilí pro vývoj speciálních záchranných prostředků. Američané pak ztratili další atomové ponorky kvůli vysoké rychlosti, jež tato monstra pod hladinou dosahují. Při rychlosti 30 uzlů a při ponoru „na doraz“ stačí jen nepatrná nepozornost kormidelníka, aby ponorka „spadla“ do hloubky, v níž její trup už vodnímu tlaku neodolá. Týká se to hlavně rychlých stíhacích ponorek a předpokládá se, že s těchto důvodů byla v květnu 1968 ztracena SSN 589 Scorpion, jejíž rozervaný trup byl po rozsáhlém pátrání objeven jihozápadně od Azor. Tuto hypotézu potvrdila katastrofa další americké stíhací ponorky SSN 593 Tresher. Došlo k ní 10. dubna 1963 právě při experimentování na maximálním ponoru.

Katastrofy se pochopitelně nevyhýbaly ani atomovým ponorkám sovětským. Svět se o nich nedověděl jenom proto, že je Sověti usilovně drželi pod pokličkou. Jedna z nich byla medializována poté, co americká hlubinná ponorka nalezla v Pacifiku vrak sovětské jaderné raketonosné ponorky a US Navy se pokusila o její vyzdvižení. Doslova v posledních pár set metrech se trup, zavěšený na lanech, rozlomil, a trosky klesly zpět. Teprve Gorbačovova „glasnosť“ uvolnila embargo i v této oblasti a katastrofa atomové ponorky Komsomolec v roce 1989 již byla jakžtakž zmapována. Nyní v Barentsově moři spočívá další ocelová rakev a přetrvávající byzantinské utajování nepříznivých skutečností způsobilo osudovou ztrátu času. Obětem v útrobách Kursku žádná nápravná opatření život nevrátí

Autor : František Novotný 🕔16.09.2002 📕17.356

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře