Třistajedenáctka má šedesát

Autor : František Novotný 🕔03.09.2002 📕12.703

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Poté co českoslovenští letci prchli začátkem léta 1940 z demoralizované a poražené Francie do Anglie, nedovolil jim churchillovský duch vzdoru, který v této zemi zavládl, aby se dlouho obírali poraženeckými myšlenkami. Po stíhací 310. peruti (ustavena 10. 7. 1940) se rychle přikročilo i k vybudování první československé bombardovací perutě, vyzbrojené mnohem komplikovanějšími letouny, než byly stíhací stroje Hurricane. I po organizační stránce se jednalo o problém vyššího řádu. Namísto osamělého pilota bylo třeba secvičit k součinnosti šestičlennou osádku a naučit ji ovládat komplikovanou výzbrojí a navigačními přístroji prošpikovaný noční bombardér Wellington, což byla technika, k jaké doma nikdo z letců ani nepřičichl. A to vše při nedostatečné znalosti angličtiny. De facto byla československá 311. bombardovací peruť britského Královského letectva vytvořena již v záchytném středisku Insworth Lane, kam byli po úniku z Francie českoslovenští letci soustředěni. Ve dnech 14. - 16. července 1940 se přesunuli příslušníci budoucí perutě do Cosfordu, kde bylo zřízeno náhradní těleso čs. letectva. O týden později, po příchodu britských instruktorů, byla vypracována organizace a provedeno zařazení personálu.

Neoficiálním datem založení se stal 27. červenec 1940, kdy byl jmenován anglický velitel W/C J. Griffith, Kanaďan, který mluvil velice dobře rusky. Českým velitelem byl ustanoven pplk. K. Toman. O dva dny později se peruť přesunula na základnu RAF Honington. Měla ve výzbroji tři letouny Avro Anson pro výcvik navigátorů a radistů a deset letounů Vickers Wellington, které od československých mechaniků záhy dostaly familiární přezdívku „velouš“. Ačkoli válečný deník 311. perutě pokládá za den vzniku jednotky 27. červenec 1940, v Historickém přehledu čs. letectva za války 1939-45 je uveden údaj 2. srpen 1940, jenž je dnes pokládán za oficiální datum vzniku. Tak či tak, celý srpen personál perutě intenzívně cvičil, i noční lety, přestože se v té době nad Anglií „ženili čerti“, zuřila totiž bitva o vzdušnou nadvládu nad Britskými ostrovy. Po neuvěřitelně krátké době výcviku byla 10. září 1940 uznána 311. peruť za operační, zařazena k Bomber Command a uskutečnila první noční bojový let. Ve 20.10 vzlétly letouny škpt. Schejbala, kpt. Ocelky a sgt. Kordy, aby tu noc bombardovaly z výše 3000 m seřaďovací nádraží v Bruselu. Pro mentalitu českých letců bylo typické, že porušili předepsanou výšku, a kvůli přesnosti bombardovali cíl z výše 200 - 250 metrů! Z důvodů „public relations“ o tomto náletu příští den obšírně referoval britský tisk - zdůraznil bravuru a státní příslušnost letců. Od 16. září operovala peruť z letiště East Wretham a počet operačních letů počal narůstat.

Bohužel narůstaly i ztráty. Německá obrana nezahálela, kromě nepředstavitelně obtížné navigace v noci a z ní vyplývající snadné ztráty orientace, nepříznivého počasí (domů se poškozené bombardéry vracely proti převládajícím severozápadním větrům) se musely k cíli československé osádky probíjet balonovými uzávěrami a palebnými přehradami flaku a při návratu čelit smrtelně nebezpečným nočním stíhačům Luftwaffe. Pokud je některý z těchto zabijáků našel, byly bombardéry prakticky bez šance. Za prvního náletu na Berlín 23. září 1940 utrpěla třistajedenáctka také první ztrátu, na základnu se nevrátil Wellington X-UC, jehož osádku tvořili symbolicky Slovák, dva Moravani a dva Češi. Všichni byli po nouzovém přistání zajati Němci. Do konce března 1941 vyslala peruť proti cílům v Německu a na obsazeném území 167 letounů, z toho jen 8 cíl nenalezlo a akci vzdalo. V tomtéž období ztratila 7 letounů a 33 příslušníků létajícího personálu. Za půl roku operační činnosti narostla také únava a napětí za letu mělo značný dopad na psychiku letců. Nejhůře na tom byli střelci nad cílovou oblastí. Zde nehrozilo nebezpečí nočních stíhačů, takže měli čas naplno si uvědomit pocit bezmocného terče v zajetí světlometů a obklíčeného rozprasky protiletadlových granátů. Noc co noc se vracely „velouše“ 311. perutě proděravělé a rozsekané střepinami protiletadlových granátů a kanonových střel nočních stíhačů protivníka. Nepřítelem nejstrašnějším byl ale požár. Tak zahynula posádka čs. Wellingtonu sestřeleného 17. dubna 1941 nad Kolínem nad Rýnem. A s růstem dalších operačních letů stále narůstal i počet padlých. Toto lze například doložit osobním vyprávěním pana generála (povýšen až prezidentem Havlem) Šišky o utrpení jeho osádky KX-B poté, co se při návratu z bombardování Wilhelmshavenu zřítili 28. prosince 1941 do kanálu La Manche. Do nafukovacího člunu se jich dostalo jen pět. Následkem vyčerpání a krutého chladu napřed upadli do deliria a pak zemřeli npor. Josef Mohr a rt. Josef Tománek. Zbylé tři, por. Josefa Ščerbu, čet. Pavla Svobodu a kpt. Aloise Šišku, jemuž otekly nohy tak, že mu popraskala kůže, pak po dvou dnech vyvrhlo Severní moře na holandské pobřeží, kde byli zajati německou hlídkou. V německé nemocnici pak řádová sestra kpt. Šiškovi zachránila život, když v noci od něho odtrhla německého strážného, který ho chtěl uškrtit za to, že v Hamburku při náletu přišel o celou rodinu. Jeho nohy byly v takovém stavu, že německý šéfchirurg rozhodl o amputaci, avšak zajatec měl tak slabé srdce, že operace nebyla možná. Proto byl kpt. Šiška odeslán do zajateckého tábora s otevřenými infikovanými ranami. Přesto vše přežil a po osvobození v květnu 1945 byl dopraven do anglické nemocnice na doléčení. V roce 1947 tuto nemocnici bez oficiálního propuštění opustil a „zběhl“ domů. Jenom proto, aby byl po roce 1948 vyhozen z armády, zbaven veškerých možností slušné existence, vystěhován z pražského bytu a vyhnán do pohraničí, kde měl podle představ komunistů pojít jako prašivý pes.

28. dubna 1942 se 311. peruť přesunula za účelem přezbrojení na základnu Adlergrowe. Jelikož hrozivě narůstající ztráty nebylo čím nahradit, byla peruť s novou výzbrojí 23. června 1942 přeložena k Coastal Command a stala se lovcem německých ponorek. V rámci Bomber Command provedla československá 311. peruť RAF 972 náletů na 72 cílů v Německu, Francii, Belgii, Holandsku a Itálii. Svrhla téměř dva a půl milionu liber výbušných a přes devadesát tisíc kusů zápalných pum. Ze všech československých perutí nesla nejtěžší ztráty. Ztratila celkem 284 příslušníků, z toho 250 padlo a 34 bylo zajato, což je více než polovina celkových ztrát, jež československé letectvo v Anglii utrpělo. Šedesátédruhé výročí vzniku této jednotky je dobrou příležitostí, jak si připomenout nejen hrdinství československých letců, ale i zločinnost komunistického režimu.

Ačkoli již 4. května 1945 kapitulovaly německé jednotky v Dánsku, Holandsku a severozápadním Německu před britskou 21. skupinou armád generála Montgomeryho, nacisté nepřestávali pomýšlet na pokračování v kladení odporu především v tzv. „Alpské pevnosti“ a vysoko na severu v Norsku. Proto velkoadmirál Dönitz, velitel Kriegsmarine a současně Hitlerův dědic v roli nového führera, vydal rozkaz, aby veškeré jednotky námořnictva, především ale ponorky, a z nich zase nejmodernější typy XXI, se za každou cenu probily přes Dánské úžiny do Norska.

Britské Velitelství pobřežního letectva si bylo tohoto stavu vědomo, a proto jeho hlídkové protiponorkové bombardéry položily přes Dánské úžiny závoru leteckých patrol. Její součástí se pak 5. května 1945 stal i Liberator „L“ 311. čs. peruti pod velením W/O Beneše. V posádce byl i jako operátor radaru Vincenc Kocman a palubní střelec Josef Jedlička. Čs. stroj letěl jako součást pročesávacího hřebenu, pár kilometrů před ním letěl jiný bombardér s anglickou posádkou, a jižněji letoun australské perutě. Všechny tři posádky měly pocit úplné bezpečnosti a stroje po přeletu Severního moře nalétly na dánské pobřeží ve výšce pouhých 100 metrů. U města Angjberk se Angličané náhle dostali do protiletadlové palby a jejich letoun byl tak těžce poškozen, že museli nouzově přistát. Čs. letoun se palbě vyhnul a pokračoval v plnění úkolu. Asi po hodině patrolovaní spatřil Vincenc Kocman na obrazovce radaru echo. Když W/O Beneš přešel na kurz k cíli, uvědomil si, že letoun směřuje z moře k pobřeží. Na jeho námitku operátor odpověděl, že to je v pořádku, neboť cíl je nedaleko od břehu a že se pravděpodobně jedná o ponořující se ponorku. Za chvilku velitel letounu uviděl cíl na vlastní oči a potvrdil, že je to opravdu německá ponorka.

Nesměla být ztracena ani sekunda, pilot rychle otevřel pumovnici, navigátor zaujal polohu u pumového zaměřovače a Liberator „L“ bezprostředně přešel do zteče. Část trupu a věže ponorky byla ještě nad hladinou a střelci se chopili filmových kamer, aby zachytili útok a získali důkaz o jeho průběhu.

První útok nevyšel, série tří hlubinných náloží ponorku minula a pilot, který napřed vynadal navigátorovi, se rozhodl, že druhý nálet provede sám, podle svého zaměřovače. Prudkou zatáčkou přešel do druhého útoku a svrhl na cíl sérii šesti hlubinných náloží, aby se pojistil, a zadní střelec po přeletu ponorky ohlásil přímý zásah. Po rozplynutí kouře zůstala na hladině pouze velká skvrna oleje a množství drobných plovoucích trosek. Bylo 19:15 hodin, pozice letounu 57,27 N a 10,38 E.

Jelikož Liberatoru „L“ zbývaly v pumovnici ještě tři hlubinné nálože, pokračovala posádka v patrole. Vincence Kocmana vystřídal u radaru Josef Jedlička (fluorescence primitivní obrazovky rychle unavovala oči). Radista ohlásil na základnu další cíl, avšak depeši zachytil i australský bombardér, pracující na téže frekvenci a se stejnými šifrovacími tabulkami. Australané začali v rádiu okamžitě žebronit, ať jim Čechoslováci svůj kontakt přenechají, že mají ještě všech dvanáct náloží, a oni už jednu ponorku dostali. Velitel W/O Beneš uznal, že útok pouze se třemi náložemi by byl riskantní a Australanům ponorku, i oni ji měli na radaru, přenechal.

Zanedlouho ale palubní radista posádku čs. Liberatoru „L“ vyděsil. Kluci, honem na pomoc, Australanům se něco stalo, volají SOS, oznámil interkomem. V tom okamžiku byla vzdálenost mezi letouny 95 mil a když Liberator „L“ doletěl na udané místo, našel jenom prázdné moře - žádné trosky, žádné záchranné prostředky. Australská posádka zmizela beze stopy, aniž se kdy zjistilo, zda byla při útoku sestřelena, či ji potkala havárie. Z tohoto důvodu, ač se mohli radovat z vítězství, se posádka Liberatoru „L“ vracela na základnu ve sklíčené náladě.

Jednalo se o poslední vítězství nad německou ponorkou, dosažené leteckým útokem, o poslední úspěch v bitvě o Atlantik, jehož trofej připadla čs. letcům. Po vyvolání snímků, které potvrdily totální zničení cíle, si kolegové z posádky Liberatoru „L“ dělali legraci: Tu ponorku budete muset zaplatit, vždyť jste ji potopili už po válce. Jenže jaká ponorka to byla? 5. květen 1945 byl pro britské hlídkové bombardéry doslova žní, neboť toho dne bylo v Dánských úžinách potopeno téměř půltuctu německých ponorek, a v Kattegatu, kde operoval LIberator „L“, pak dvě.

Pokud si vezmeme na pomoc mapu, zjistíme, že pozice útoku čs. letounu vychází asi 6 námořních mil východně od dánského přístavu Frederikshavn, avšak této pozici neodpovídá ani jedno ze dvou míst, kde byly toho dne potopeny německé ponorky. Nejblíže, severně od ostrova Anholt, přibližně 60 km od místa, které udala posádka čs. letounu, byla potopena U-534 kapitána Herberta Nollaua, který se i s částí posádky zachránil. Koncem léta 1993 byl vrak ponorky vyzdvižen a zrenovován v dánském přístavu Hirtshals. Ač se v československých pramenech právě potopení této ponorky připisovalo Liberátoru „L“, , k vyzdvižení vraku, společně s Němci, kteří potopení přežili, byli pozváni nikoli čeští veteráni, ale angličtí, neboť si také činili nárok na potopení U-534.

Místo potopení U-534 také neodpovídá popisu Vincence Kocmana, jak útok probíhal. Píše, že na obrazovce se objevil matný bod poblíž pobřeží a nikoli u ostrova. Ačkoli radar při nízkém letu nemusel být schopen „vidět“ odvrácenou ostrovní stranu a zobrazil ostrov jako „hlubokou“ pevninu (což lodní radary dělají vždy a operátor se tím nesmí nechat zmást), musel by si pilot při vizuálním pozorování všimnout, že neútočí proti cíli u pobřeží, ale na ponorku v blízkosti ostrova.

Druhou ponorkou letecky 5. května 1945 v Kattegatu zničenou byla U-3523 nadporučíka Wernera Müllera. Podle německých pramenů k tomu došlo východně od přístavu Aarhus, asi 120 kilometrů jižně od místa, které udali čs. letci. Jednalo se o nový typ XXI a z posádky nikdo nepřežil.

Problém je v tom, že 120 km představuje značnou navigační chybu, ačkoli v okamžiku, kdy ponorka minula ústí dvou velkých zátok, které zde jsou, a kolem malého přístavu Ebeltoft zamířila k severu, by se ocitla v blízkosti pobřeží a alespoň na téže zeměpisné východní délce, kterou v době útoku udal Liberator „L“. Také fakt, že z U-3523 nikdo nepřežil, odpovídá následkům útoku, jak je čs. posádka Libaratoru „L“ zaznamenala.

Ačkoli se dnes soudí, že poslední kořistí 311. čs. perutě RAF se ve skutečnosti stala U-3523, nejasnosti ohledně chybné polohy přetrvávají (kupříkladu počítal ji palubní navigátor sám, nebo byl letoun v okamžiku útoku rádiově zaměřen z pozemních základen v Británii?). Odstranit by je mohla toliko důkladná konfrontace materiálů z archivu britského Ministerstva letectví a z archivu bývalé Kriegsmarine.

V rámci Bomber Command provedla československá 311. peruť RAF 972 náletů na 72 cílů v Německu, Francii, Belgii, Holandsku a Itálii. Svrhla téměř dva a půl milionu liber výbušných a přes devadesát tisíc kusů zápalných pum. Ze všech československých perutí nesla nejtěžší ztráty. Ztratila celkem 284 příslušníků, z toho 250 padlo a 34 bylo zajato, což je více než polovina celkových ztrát, jež československé letectvo v Anglii utrpělo. Šedesátédruhé výročí vzniku této jednotky je dobrou příležitostí, jak si připomenout nejen hrdinství československých letců, ale i zločinnost komunistického režimu.

Autor : František Novotný 🕔03.09.2002 📕12.703

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře