Invaze do Polska

Autor: Nimitz / Murphy 🕔︎︎ 👁︎ 100.681

Všeobecně si statečnost a odhodlanost polské armády zaslouží velký respekt a uznání.“ Polní maršál Gerd von Rundstedt

V pátek, 1. září 1939 napadlo Německo Polsko po dlouhotrvající politické krizi. Německá invaze začala leteckým útokem na nebráněné město Wielun v 4:40 ráno. Přes 1200 lidí bylo zabito. Toto byl první válečný zločin během 2. světové války. 4:45 ráno německá cvičná bitevní loď Schleswig-Holstein (na tzv. přátelské návštěvě) zahájila palbu na polské námořní depo a posádku v Westerplatte. O hodinu později první německé jednotky překročily hranici. 3. září vyhlásila Velká Británie a Francie válku Německu. Původně měl začít útok na Polsko v ranních hodinách 26. srpna 1939, ale v 8:00 ráno 25.srpna ji Hitler odložil. Konečný rozkaz přišel 4:00 31. srpna 1939. Invazi předcházely mnohé pohraniční provokace z německé strany (např. rádiová stanice v Gliwice).

Reklama

Invazní vojska byla složena z 5-ti armád a rezerv (14. pěchotní, 1. obrněná a 2. horská divize). Hlavním velitelem operace byl generál Walther von Brauchitsch. Útok byl veden ze tří směrů- Slezsko/Morava a Slovensko, západní Pomořansko, východní Prusko. Skupina armád "jih" generálplukovníka Gerda von Rudstedta byla složena z 8. (generál Blaskowitz), 10. (generál von Reichenau) a 14. (generálplukovník List). celkově měla tato skupina armád 22 pěchotních, 1 horskou, 2 motorizované, 4 lehce motorizované, 4 obrněné divize. Měla také nejmocnější obrněné síly přes 2000 tanků a 800 obrněných vozidel. Skupinu armád "západ" tvořila 4. armáda (generál Gunther von Kluge) a část skupiny armád "sever" (generálplukovníka Fedora von Bocka) útočila ze západního Pomořanska (8 pěchotních 2 motorizované a 1 obrněná divize). 3. armáda (generála Georga von Kuechlera) a část skupiny armád "sever" (generálplukovníka Fedora von Bocka) útočila z východního Pruska (11 pěchotních a 1 obrněná divize). Skupina armád "sever" měla okolo 600 tanků a 200 obrněných vozidel. Všechny tři útoky směřovaly hlavně přímo k Varšavě a ke zničení polských sil na západním břehu řeky Vistula. Celkově německé invazní vojska zahrnovaly kolem 1.850.000 vojáků, přes 3.100 tanků, 10.000 děl a 2.085 letadel seskupených do 2 leteckých flotil. Také německé námořnictvo se podílelo na invazi a podporovalo postupující vojska. Wehrmacht měl velkou výhodu v tom, že útočil zároveň ze třech směrů. Také měli velmi dobře vybudovanou špionážní síť a mohli počítat s pomocí mnoha etnických Němců, žijících v Polsku. Také věděli o železniční a silniční dopravní síti, protože ji sami vybudovali.

Polští obránci byli zformováni do sedmi armád: (v Modlinu - generál Krukowicz-Przedrzymirski, v Pomorze - generál Bortnowski, v Poznani - generál Kutrzeba, v Lodži - generál Rommel, v Krakowu - generál Szilling, v Lublinu - generál Piskor a v Karpatech - generál Fabrycy), samostatná operační jednotka byla umístěna v Narewě - generál Mlot-Fijalkowski a rezervy (samostatná armáda "pruská" - generál Dab-Biernacki a další tři operační skupiny - Wyszkow, Tarnow a Kutno - všechny zčásti zformovány). Vrchním velitelem polských sil byl maršál Edward Smigly-Rydz. Polská armáda měla celkem 39 pěchotních divizí, 11 elitních jezdeckých brigád, 3 horské brigády a 2 obrněné motorizované brigády. Armády v Lodži, Krakowu a Karpatech měly 241 tanků a 32 obrněných vozidel. Armády v Pomorze, Poznani, Modlinu a 4 operační skupiny měly 234 tanků a 52 obrněných vozidel. Rezervy tvořilo přibližně 185 tanků.

Polská armáda ještě nebyla plně mobilizována a připravena na válku, jak požadoval plán obrany Polska proti napadení tzv. plán Z (Zachod- Západ). Poláci odpovídali na německý útok na 1600km dlouhé frontě pokusy o protiútok, aby tak chránili průmyslová centra. Polští plánovači správně předpověděli směry útoků, ale zároveň věděli, že silná uskupení nemohou porazit a jedinou jejich šancí bylo zdržovat invazní vojska do té doby, dokud nezareagují západní mocnosti. Během tažení byly armády generálů Rommela a Kleeberga plně zformovány. Celkově polské síly zahrnovaly okolo 1.000.000 vojáků (podle úplných plánů mobilizace, která započala 31. srpna, mělo být zmobilizováno 1.350.000 vojáků), kolem 900 tanků, 4300 děl a houfnic a kolem 435 letadel. Jen část polského námořnictva pod velením admirála Swirskiho byla přemístěna do Baltického moře, aby se tak mohla připojit k Britskému námořnictvu. Hlavním úkolem zbytků námořnictva bylo spolupracovat s obránci Gdynie, Oksywie, Westerplatte a Helu, stejně jako bránit námořní spoje do Švédska, Estonska a Finska. Jen malá část polského vybavení byla moderní, zatímco většina byla z velké části zastaralá, přestože v roce 1936 začal proces reorganizace a přezbrojení. Armáda trpěla nedostatkem motorizované dopravy vojsk a spoléhala se na pěší přesuny a koňské potahy. Navíc armáda nebyla plně mobilizovaná a byla obklopena nepřítelem ze tří stran podél téměř 3000km dlouhé frontě.

1. a 2. září polská armáda utrpěla značné ztráty v těžkých bojích (např. bitva na Miavě a v Pomořansku). Jednotky na východě ustupovaly na západ a snažili se zaujmout jakousi obranou pozici, aby tak zpomalili Němce. 3. září Francie a Velká Británie vyhlásily válku Německu, ale neudělaly žádný vážný pokus pomoci Polsku. Polské jednotky složené z pěchoty nemohly zaujmout žádnou obranu, poněvadž motorizovaní Němci na autech a s tanky jim byli neustále v patách. Mnoho polských jednotek a dokonce i armád bylo obklíčeno a zničeno, zatímco se pokoušely dostat se do obranných pozic nebo se stáhnout zpět. Polské vrchní velení si již 5. září uvědomilo, že není žádná naděje bez spojenecké pomoci. Mnoho jednotek bylo odříznuto, ale stále vzdorovaly. 6. září padl Krakow a tamější polská armáda se stáhla na východ, protože hrozilo její obklíčení. V ten samý den kapituloval Piotrkow Trybunalski po těžkých bojích, když selhal polský plán protiútoku s ještě ne plně mobilizovanou "pruskou" armádou. 7. září, po sedmi dnech zoufalé obrany se pod mocným tlakem Němců a za mnoha ztrát útočníků i obránců podlehla pevnost spolu s námořním depem ve Westerplatte, kde velel major Sucharski. Po těžkých bojích dne 8. září dosáhli Němci Varšavi a o den později utichl veškerý odpor ve Westerplatte. 9. září vypukla největší a nejkrvavější bitva celého tažení do Polska. Bitva u Bzury byla polská protiofenzíva směřovaná na ochranu Varšavi a probíhala na území Kutna, Lowicz a Sochaczew. Byla provedena Pomořanskou a Poznaňskou armádou, ačkoliv obě armády byly v nebezpečí, že je obklíčí německá 8. armáda. Zpočátku byli Poláci úspěšní díky momentu překvapení a Němci utrpěli značné ztráty. Poláci se snažili zahnat Němce zpátky, ale nemohli udržet plán postupu díky malému zásobování jídlem a municí, nehledě na situaci na jiných místech fronty. Proti mobilním Němcům se další postup stal nemožným a 16. září začala německá vojska "potrestávat" polské síly za jejich "vzpurnost". Bitva skončila 20. září celkovou destrukcí polských sil (pod velením generála Tadeuszem Kutrzebou), třebaže trochu prodloužila život Vrašavě. V bitvě u Bzury utrpělo 18 německých divizí ztráty od 4. 8. a 10. armády. Malá část jednotek ze zničených dvou polských armád se probojovalo z obklíčení a dosáhlo Varšavy. 10. září kapitulovala Poznaň, když poznaňská armáda byla donucena se stáhnout z města. 18. září proběhla největší tanková bitva v celém tažení do Polska. Bitva byla svedena u Tomaszow Lubelski, kde se utkalo kolem 80 polských tanků s německými protějšky.

Německá 4. obrněná divize dosáhla Varšavy 7. září. První německý útok na hlavní město proběhl 9. září, ale až do 24. září polští obránci úspěšně odvraceli pokusy o útok. 25. září se Němci zaměřili na dělostřelecké a letecké bombardování města a 25. - 27. září opět podnikli několik pokusů o zdolání obrany. 28. září obránci kapitulovali, kvůli extrémním podmínkám a nedostatku zásob. V tu stejnou dobu probíhalo dobývání pevnosti Modlin (velitelem pevnosti byl generál Wiktor Thommee). Od 10. do 29. září se i zde Němci pokoušeli dobýt tento opěrný bod, až 29. září byla vyhlášena kapitulace pevnosti. Důsledky byly naprosto prozaické: nedostatek zásob a kapitulace Varšavy.

Reklama

V neděli 17.září, kdy kapituloval Lublin, ve 4:00 ráno Rudá armáda napadla Polsko z východu, aby tak "osvobodila" a "ochránila" Bělorusy a Ukrajince, žijících ve východním Polsku, od jejich "polských pánů". To bylo naprosté překvapení a způsobilo přeskupení zbývajících polských sil, aby se tak pokusilo o naprosto nemožný úkol. Sovětská invaze byla částí paktu mezi Molotovem a Ribbentropem, který byl podepsán 23. srpna 1939. Ten zahrnoval hospodářskou pomoc, přátelství a obsahoval také rozdělení Polska na Sovětskou a Německou zónu a obsahovala také dodatek, kdy Německo nebude reagovat na okupaci Pobaltských států Rudou armádou. Sovětské invazní síly tvořily dva fronty- Ukrajinský (generál Timoszenko) a Běloruský (generál Kowalow). Oba fronty měly kolem 1.5 milionu vojáků, 6191 tanků, 1800 letadel a 9140 děl a houfnic. Po těžkých bojích 18. září obsadili Sověti Wilno, následně pak Grodno a Lwow. 23. září dosáhli řeky Bug. Nejvyšší velení polské armády nařídilo, aby se nekladl odpor Rudé armádě, ale jen pokud by Rusové chtěli odzbrojit, či zajmout polské jednotky. Bohužel, rozkaz nedorazil ke všem jednotkám. Proto, když Sověty spatřily vojáci dvou polských armád spolu s polským obyvatelstvem, nejprve v nich viděli zachránce, kteří jim přicházejí pomoci proti Němcům. Velmi rychle si však uvědomili, že desetitisíce vojáků jsou také nepřátelé a proto i zde vzplály zoufalé obranné boje. Rudá armáda se zastavila na předem dohodnuté linii, táhnoucí se z východního Pruska po řece Bug.

V noci 18. září polský prezident spolu s nejvyšším vojenským velením pod ochranou jednoho praporu vybaveného Renault R-35 vstoupili do Rumunska, kde byli internováni. 18. září se německá a ruská vojska potkala v Bresc nad řekou Bug a vřele se přivítali. 2. října obránci Helu (pod kontraadmirálem Unrugem) kapitulovali. Poslední bitva proběhla 2.- 5. října u Kocku (nezávislá operační skupina pod velením generála Franciszka Kleeberga). V pátek, 6. října 1939 kapitulovaly poslední polské jednotky.

Německé obrněné jednotky zahrnovaly 7 (1., 2., 3., 4., 5., část 10. a Kempf) obrněné divize, 4 lehké divize (1., 2., 3. a 4.) a 4 motorizované pěchotní divize. Obrněné složky měly k 1. září 1939 měly 1445 PzKpfw I, 1223 PzKpfw II lehkých tanků a 98 PzKpfw III, 211 PzKpfw IV středních tanků. Navíc měly k dispozici 215 velitelských tanků a další obrněná vozidla včetně 202 ex-českých PzKpfw 35(t) a 78 PzKpfw 38(t). Kromě tanků bylo k dispozici 308 těžkých obrněných aut (Sd.Kfz.231/232/263), 718 lehkých obrněných aut (Sd.Kfz.13/14 a Sd.Kfz.221/222) a dalších 68 Sd.Kfz.251 středně obrněných transportérů.

Polská armáda užívala rozličná vozidla, ať již zahraniční, či domácí výroby. Zahrnovala např. 574 TK a TKS tančíky (lehké průzkumné tanky), 102 Renault FT-17 lehké tanky, 132 7TP lehké tanky, 38 Vickers 6-ti tunové lehké tanky, 49-53 R-35 lehké tanky a 3 Hotchkiss H-35 lehké tanky a dalších přibližně 100 obrněných aut (např. wz.29 a wz.34). Navíc měla k dispozici 11 obrněných vlaků (4 další improvizované byly sestrojeny během napadení). Polské obrněné síly byly organizovány do lehkých tankových praporů (1., 2. a 21.) a lehkých tankových rot (1., 2., 111., 112., 113., 121. a 1 a 2 obrana Varšavy). Tančíky sloužily u pěchotními divizemi, brigádami jezdectva a jako nezávislé skupiny (roty a čety) připojené k větším jednotkám. Mimo to byla utvořena 10. mechanizovaná brigáda (plukovník Stanislaw Maczek- budoucí velitel 1. polské obrněné divize) a "Varšavská" obrněná motorizovaná brigáda (plukovník Stefan Rowecki- první velitel), který se připojil k polské domobraně, která již byla zformována.

Polské lehké tanky a tančíky byly prvními oponenty německých tanků. Patriotické, ale málo početné posádky polských tanků s jejich většinou zastaralým vybavením bojovaly statečně a podařilo se jim i zničit řadu nepřátelských vozidel při obraně jejich vlasti jak proti Sovětům, tak také proti Němcům. Polská kampaň je obklopena mnoha mýty, jako např. zničením polského letectva v počátečních hodinách tažení, či útok jezdectva proti obrněným složkám Wehrmachtu. Oba mýty byly vytvořeny německou a italskou propagandou a jsou velmi vzdáleny pravdě. Polská kavalerie operovala jako jezdecká horská pěchota. Jeden z nejúspěšnějších útoků jezdectva se odehrál u Krojanty, kde 18. jezdecký pluk zaútočil a zničil německý prapor pěchoty. Bohužel byla napadena protiútokem obrněných sil a na ústupu utrpěl těžké ztráty. Tato příhoda dala podnět k mýtu o útoku polského jezdectva proti tankům. Polské letectvo bylo soustředěno na mnoha letištích a přes malý počet letadel, které zčásti byly zastaralé, bylo velmi aktivní (např. nad Varšavou). Polští piloti sestřelili 137 nepřátelských letadel. Polské jezdectvo nikdy neútočilo na tanky svými šavlemi nebo kopími, ale bylo vybaveno protitankovými zbraněmi např. 37mm Bofors wz. 36, (která mohla zničit 26mm pancíř ze 600m). Brigády jezdectva byly v procesu transformace na motorizované brigády.

Německé ztráty (8.082 až 10.572 mrtvých, 27.278 až 30.322 zraněných a 3.404 až 5.029 pohřešovaných) byly velmi malé ve srovnání s polskými ztrátami (66.300 mrtvých, 13.370 zraněných a 420.000 zajatců). Polské letectvo ztratilo 327 z celkových 435 letadel, 98 letadel uletělo do Rumunska. Navíc 26.000 civilistů bylo zabito během bojů. Wehrmacht ztratil 993 až 1.000 obrněných vozidel, 370 až 400 děl a houfnic, 697 letadel bylo zničeno či poškozeno a 11.000 motorových vozidel. Podle německých zdrojů bylo jen 89 PzKpfw I, 83 PzKpfw II, 26 PzKpfw III, 19 PzKpfw IV, 5 velitelských tanků, 7 PzKpfw 35(t) a 7 PzKpfw 38(t) zcela zničeno. Navíc polské námořnictvo zničilo 2 torpédoborce, 2 minonosky a poškodila řadu plavidel včetně Schleswig-Holstein, zatímco samo ztratilo torpédoborec Wicher, minonosku Gryf, cvičnou dělostřeleckou loď Mazur a 2 malá plavidla. Sovětské ztráty činily 737 mrtvých, 1.859 zraněných. Některé zdroje uvádějí, že sovětské ztráty dosáhly 10.000 mrtvých, zraněných či pohřešovaných. Sověti také ztratili 42 tanků a 429 porouchaných spolu s 30 letadly. Rudá armáda zajala okolo 242.000 polských vojáků.

Okolo 70.000 až 120.000 vojáků uniklo do Rumunska a Maďarska, 20.000 do Litvy a Lotyšska. Většině se nakonec podařilo prchnout na západ a zde pokračovat v jejich boji pod velením generála Wladyslawa Sikorskiho. 30. záři byla zřízena v Paříži polská exilová vláda.

Všeobecně vzato, tažení do Polska se ukázalo, jako velmi náročné tažení pro Němce. Ukázala se zde rychlost a síla, jež spočívala v tancích a tankových divizích. Také se ukázalo, že čas velkých armád, jejichž základním kamenem byla pěchota a jezdectvo, je nenávratně pryč. Během polské kampaně Němci shromáždili značné zkušenosti o taktice tankových vojsk. Např. že tanky nejsou vhodné pro boj v zastavěném území (velké ztráty ve Varšavě) nebo proti dobře organizované protitankové obraně. Také se poučili, že PzKpfw I a II (vybavené jen kulometem) jsou nevhodné pro použití na frontě a proto je všechny nahradili těžšími PzKpfw III a IV. Lehké divize se ukázaly jako slabé a naprosto nevhodné v porovnání s pravidelnou pěchotou, či motorizovanou pěchotou.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více