Kaťuše a jejich kapalinové sestřenice 1

Autor : František Novotný 🕔02.09.2002 📕19.535

Jak to vlastně všechno začalo?

Raketa jako zbraň byla použita nejméně o 500 let dříve než dělo. Její vynález se prakticky kryje s vynálezem střelného prachu a první zmínky o obém pocházejí z Číny, ze 7. století našeho letopočtu. V čínském rukopisu „Úplný výtah vojenských klasiků“ z roku 1045 je v oddílu o zbraních zmínka, že černý prach a snad i rakety byly nasazeny již v roce 960.

Od 14. do 18. století se v Číně používalo až 8 typů vojenských raketometů proti lodím, opevněním a živé síle. Jednalo se o bambusové rámy nebo koše, z nichž mohl bojovník odpálit až 20 střel. Raketový motor tvořila bambusová trubka, „bojovou hlavici“ železný šípový hrot a raketu stabilizoval tyčkový stabilizátor. Poté, co se v Číně ujali vlády Mongolové, převzali do své výzbroje nejen čínské obléhací stroje, ale i rakety. Ve velkém měřítku je nasadili při obou invazích do Japonska v letech 1274 a 1281 a použil je také mongolský vojevůdce Bátú v bitvě u Lehnice v roce 1241. Je to první doložený případ nasazení této zbraně na evropské půdě.

Rakety v Evropě.

Evropští válečníci se ale s raketami setkali už za křižáckých válek. Za 7. křížové výpravy byli francouzští rytíři krále Ludvíka IX., šikující se k obléhání Dimjátu v deltě Nilu, napadeni raketovými střelami, což v roce 1268 zaznamenal kronikář de Joinville ve spise o králi Ludvíkovi. Jednalo se o jakýsi druh pozemního raketového torpéda.

V Evropě tajemství střelného prachu jako první znali alchymisté a v jejich dílech jsou i šifrované zmínky o raketových projektilech. Zmínil je i oxfordský profesor a alchymista Roger Bacon (1214-1294), v Německu Albertus Magnus (1193-1280). „... poté může být trochu směsi dáno do papíru pro létání nebo dělání hromu“, píše tento autor ve své knize „O divech světa“.

Evropský primát v používání raketových zbraní mají Italové a Francouzi. Italský kronikář Muratori vlastně pro Evropany tuto zbraň pojmenoval, když v roce 1373 poprvé použil slovo rocchetta a popsal nasazení této zbraně v bitvě u Chiozzy. V roce 1429 založil zvláštní raketový oddíl francouzský král Karel VII, takže rakety byly nasazeny v boji mezi Francouzi a Angličany u Orleansu, kde slavila velké vítězství Jana z Arku. Co pomohlo více, zda její modlitby nebo rakety, kroniky neuvádějí. Od poloviny 14. století se pak na evropských bojištích objevilo dělo a na několik století rakety jako zbraně vytlačilo.

Kratochvilné intermezzo.

Až do konce 18. století se v Evropě rakety používaly především pro kratochvilné ohňostroje. Důvody byly nasnadě a přinejmenším jeden platí dodnes. Je jím malá průraznost raketových projektilů. Kupříkladu ani jedna z moderních řízených protilodních střel by nebyla schopna prorazit pancíř bitevních lodí z 2. světové války, a to je důvod, proč USA tak dlouho držely v rezervě bitevní lodi třídy Iowa. Zkušenosti z falklandské války potvrdily, že moderní rakety sice plavidlo protivníka zapálí, ale zpravidla nepotopí.

O to hůře vycházelo srovnání průraznosti raných raket s dělovými koulemi. Raketový motor v papírové trubce nemohl vyvinout nijak velký tlak, takže kinetická energie železného hrotu byla v cíli o několik řádů nižší než dopadající mnohonásobně těžší dělové koule. Nejen proti pevnostem, ale i proti dřevěným bokům válečných lodí byly rakety bezmocné. Další deklasující nevýhodou byla nepřesnost. Raketou se nedalo mířit a jakous takous naději na zásah cíle dával jenom salvový odpal. Tento handicap vyřešila až kybernetika a její teorie řízení, jež spolu s pokrokem v elektronice umožnila v druhé polovině 20. století konstruovat naváděcí systémy a osazovat je do střel.

A konečně, což také vojákům vadilo, množství kouře a plameny z raketových motorů vedly k okamžitému prozrazení raketometných postavení a k odvetné palbě. Tento problém, jak uvidíme dále, byl pak vyřešen až za 2. světové války umístěním raketometu na nákladní automobil, jenž zajistil nutnou mobilitu podle hesla „udeř a uteč“.

Přesto tvořil popis bojových raket součást každého vojenského manuálu raně novověké Evropy. Mezi nejcennější patří práce polského dělostřeleckého inženýra Kazimierza Siemienowicze, jenž sloužil v armádě Vladislava IV. a Jana Kazimierza. Roku 1650 latinsky vyšla v Amsterodamu jeho kniha „Velké umění dělostřelecké“, v níž byla nejen popsána konstrukce raket, ale vůbec poprvé uvedeny i teoretické zásady konstruování i s prvními výpočty. Byly zde tabulky uvádějící závislost délky těla rakety na jejím průměru a míchací poměry pohonných směsí v závislosti na hmotnosti střely.

Indická spojka

To, co Evropané používali ke krácení dlouhé chvíle ve formě ohňostrojů a čím se zabývali jenom teoretici, pak dostalo praktickou podobu skutečné zbraně v Indii. Maisúrský rádža Haidar Ali v roce 1766 vytvořil speciální raketový oddíl o sile 1 200 mužů a jeho syn Tippu Sahib jej rozšířil na sbor 5 000 mužů. Oba vládce k tomu vedla technická inovace, neboť během 18. století byly v Indii vyvinuty rakety s kovovou spalovací komorou. Podle exponátů v muzeu Královského dělostřelectva ve Woolwichi měl větší typ komoru o průměru 58 mm a délce 250 mm. K ní bylo připevněno asi 1 m dlouhé železné ostří, ke stabilizaci sloužila bambusová tyč. Tyto „létající kosy“ nepříjemně překvapily Brity při dobývání dnešního Singapuru. Při bitvě v dubnu 1792 indické raketové jednotky Tippu Sahiba pronikly do týlu Britů a odpalovaly projektily jak do vzduchu, tak po zemi, čímž způsobily dobyvatelům značné ztráty.

Líčení přímých účastníků bitvy udělalo velký dojem na Williama Congravea (1772-1828), syna kontrolora Woolwichského arsenálu. V letech 1801-02 se věnoval pokusům se svými kovovými raketami, jež vycházely z ukořistěných indických střel. Komoru převzal a železné ostří nahradil hlavicí se zápalnou směsí, později hlavicí tříštivou. Výsledky svých pokusů Congrave shrnul v roce 1804 v díle „Krátká zpráva o původu a pokroku raketových systémů“ a zde popsané střely tak lze pokládat za předky všech moderních vojenských raket.

Britové vyráběli Congraveovy rakety v mnoha rážích, nejběžnější měly hmotnost 14,4 kg (32 liber). Na spalovací komoru o průměru 101,6 mm a délce 1,06 m byla nasazena 4,57 m dlouhá stabilizační tyč. Výrobní cena obnášela 1 libru a dostřel činil asi 2 700 m. Do srpna 1806 bylo pak vyrobeno přes 13 000 těchto raket. 8. října téhož roku pak 18 britských válečných lodí vypálilo během 1,5 hod asi 2 000 střel na Cherbourg, takže větší část města se ocitla v plamenech. Skutečně drtivý raketový útok pak zažila Kodaň o rok později, když ji britské loďstvo pomocí 25 000 raket do základů vypálilo.

Po těchto úspěších byly Congraveovy rakety zavedeny i u pozemního vojska. Avšak úspěšnější bylo vždy loďstvo. Platilo to i pro anglo-americkou válku 1812-15. Nasazení raket v bitvě o Fort McHenry v noci z 13. na 14. září 1814 je pak zvěčněno v textu americké hymny (autor T. S. Key se bitvy přímo zúčastnil) slovy „the rocket s red glare“. Palebný přepad trval 25 hodin a Britové odpalovali 32lb rakety z korvety Erebus přestavěné pod osobním dohledem Congravea. Původních 20 děl nahradil stejný počet krabicových rámů s vypouštěcími trubkami a se štíty, které chránily obsluhu před ožehnutím.

Největší pozemní úspěch zaznamenali Britové v bitvě u Bladensburgu. Po zásahu raketometného oddílu se dali Američané na panický útěk. Britský velitel se vyjádřil, že nikdy neviděl vojáky tak utíkat. V bitvě u New Orleansu pak generál A. Jackson, poučen výše zmíněným debaklem, dodával svým mužům odvahu přímo v liniích - jsou to jen hračky pro děti, komentoval svištící raketové projektily.

Krátká raketová renesance

Britské úspěchy vedly k renesanci raket v evropském válečnictví 19. století. Vedoucí mocnosti počaly zakládat raketová výzkumná střediska (britský Woolwich, francouzské Méty, ruský Petrohrad, rakouské Vídeňské Nové Město). Rakety měly nepatrně delší dostřel než tehdejší předem nabíjená děla s hladkým vývrtem, byly mobilnější a s vyšší kadencí palby účinnější.

Pro nás je určitě zajímavé, že nejpočetnější raketové oddíly mělo v 19. století Rakousko. První baterie s 8 vypouštěcími zařízeními byla ustavena již v roce 1814 a záhy se rozrostla v celý pluk. V roce 1852 disponovala rakouská armáda celkem 15 raketometnými bateriemi, což představovalo více než 12 % celkového dělostřeleckého potenciálu. Bojově Rakušané nasadili rakety v letech 1846 a 1848 v Itálii, o rok později v Maďarsku. Labutí písní pak bylo nasazení v bitvě u Hradce Králové v roce 1866.

Kromě stabilizace tyčí se v druhé polovině 19. století objevily střely stabilizované rotací. Avšak k dalšímu rozvoji už nedošlo. Konstrukce nových zezadu nabíjených děl s drážkovaným vývrtem hlavně znamenala konkurenci, které se rakety nemohly rovnat. Dostřel, kadence a přesnost nových děl, poté co bylo zkonstruováno brzdovratné zařízení, nové prachy a nová munice (tříštivé a protipancéřové granáty) deklasovaly rakety, z nichž se opět staly nevinné prostředky ohňostrojů. Jako první je vyřadilo z výzbroje Rakousko-Uhersko, ihned po prohrané válce v roce 1866, jako poslední carské Rusko v roce 1890.

Autor : František Novotný 🕔02.09.2002 📕19.535

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře