Vyvrtejte si svoje dělo

Autor : František Novotný 🕔02.09.2002 📕22.708

Podobné články

Další články autora

Každý katolický kostel musel mít zvon a zvonaři pak byli i prvními dělaři, odlévači děl. Zpočátku se používala stejná technologie - děla se lila do jednorázových hliněných forem zakopaných do země. Když se v 17. století etablovaly námořní mocnosti jako Nizozemí, Anglie, Francie a Španělsko a počaly budovat válečná loďstva s tisíci děl, vyvstala nutnost zvýšit „produktivitu“ výroby a uspořádat ráže. Francouzské předpisy z roku 1689 stanovovaly pro lodní děla 7 různých kalibrů, britské z roku 1716 pak 11 v 28 variantách lišících se délkou hlavně a hmotností děla.

Znamenitým materiálem pro výrobu děl v 17. století byl dělový bronz, tzv. dělovina. Měl vynikající zatékavost, takže umožňoval odlévat děla se všemi barokními ozdůbkami. Dělovina byla navíc pružná a houževnatá, takže hlavně mohly mít slabší stěny, proto byla bronzová děla lehká a „štíhlejší“ oproti dělům litinovým, která nastoupila v 18. století. Dělový bronz měl i svoje nevýhody. Značný hluk, když dělo po výstřelu „zvonilo“, by ještě tak nevadil, ale rozpálení po delší palbě, vedoucí i k vyboulení hlavně, bylo na pováženou v pozdějších dobách mnohahodinových námořních bitev. Především ale bylo bronzové dělo 4x až 9x dražší než litinové.

Britové začali během 18. století odlévat děla z bílé litiny. Děla se lila do hliněných forem s jádrem, takže vývrt byl již předlit. Jádro se ale často posunulo, nebo prohnulo a následkem smrštění při chladnutí se „ráže“ samovolně zvětšila. Technologickým krokem vpřed bylo jenom předlévání vývrtů a jejich mechanické dovrtávání.

Teprve v roce 1749 Angličan John Wilkinson zkonstruoval pec, v níž se dalo znovu roztavit surové vysokopecní železo na tekutou litinu. Tím přestalo být slévárenství technologicky spojeno s výrobou surového železa. Jmenovec Isaac Wilkinson pak v roce 1758 zavedl odlévání děl do železných rámů vyplněných pískem. Ačkoli hlavně v rámech příliš rychle chladly a litina měla vysoký podíl uhlíku, umožnila mnohem přesnější lití. Zde má pak základy moderní slévárenství.

Pravěk strojírenství pak představují stroje na vrtání děl. Předlitý vývrt musel být dovrtán speciálním vrtákem v podobě jakéhosi stranového dláta, nebo, jak bychom řekli dnes, v podobě soustružnického nože. Vzhledem k tomu, že vývrt byl hladký, jednalo se spíše než o vrtání o vnitřní soustružení a první vrtací stroje lze plným právem pokládat za prapředka dnešní horizontální vyvrtávačky.

Z připojené ilustrace vyplývá, že vrtací stroj měl velikost domu. Na kladkostrojích byla z podkroví svisle zavěšena dělová hlaveň v dřevěné kleci, která byla vedena lyžinami. V přízemí se nacházel koňmi poháněný žentour, na jehož hřídel byl nasazen vrták. Při vrtání hlaveň klesala vlastní vahou, vrátek se šlapacími koly sloužil ke zvednutí vyvrtaného kusu a nasazení dalšího.

Tento stroj se používal až do poloviny 18. století, kdy byl nahrazen jednodušším zařízením podle patentu Švýcara Jeana Maritze. V jeho systému vrták stál a rotovala dělová hlaveň poháněná vodním kolem.

Bez zkušeností s vrtáním dělových hlavní by se nedala zvládnout výroba parních strojů, především jejich válců a pístů. A bez technologických zkušeností s výrobou parních strojů by pánové Daimler a Benz těžko vyrobili svůj motor s vnitřním spalováním. Západní civilizace se naučila spoléhat na technologii a tak nezbývá, než aby si každá generace ve své době vyvrtala svoje dělo - ať už se jmenuje genetické inženýrství, Mezinárodní kosmická stanice, lék proti AIDS či proti rakovině.

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔02.09.2002 📕22.708

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře