Muž s indiánským jménem

Autor : František Novotný 🕔29.08.2002 📕17.435

Podobné články

Další články autora

Křesťanského jména se dočkal budoucí generál až v devíti letech. Po smrti otce byl adoptován whigovským politikem Thomasem Ewingem a jeho žena před indiánského Tecumseha předřadila solidního Williama, takže na vojenskou akademii ve West Pointu vstoupil šestnáctiletý mladík jako William Tecumseh Sherman. O čtyři roky později byl vyřazen jako jeden z nejlepších v ročníku.

V roce 1850 se oženil s Ellen Ewingovou, dcerou svého pěstouna, a usadil se v St. Louis. Když vypukla v Kalifornii zlatá horečka, rozhodl se zbohatnout. Vystoupil z armády a stal se bankéřem v San Franciscu. Neuspěl a byl rád, když na přímluvu dostal učitelské místo na nově založené vojenské akademii ve státu Luisiana.

To se již schylovalo ke konfrontaci mezi otrokářským Jihem a abolicionistickým Severem. Luisiana se připojila k otrokářským státům, takže Sherman resignoval na svoje místo a vrátil se do St. Louis. Díky politickým kontaktům rodiny Ewingovy byl v květnu 1861 přijat zpět do U. S. Army v hodnosti plukovníka a nastoupil k západní armádě, jíž velel generál Grant. Drtivou většinu důstojnického sboru americké armády tvořili jižanští gentlemani a Sever trpěl nedostatkem kvalitních důstojníků s ofenzívním duchem. Sherman útočným velitelem byl, bylo v něm více z indiánského Tecumseha než z yankeeovského Williama, a Grant, řezaný z téhož dřeva, to dokázal ocenit a ustanovil ho svým pobočníkem.

I přes zřetelnou vojenskou převahu nedařilo se Unii vést válku k vítěznému konci, neboť chyběl celistvý strategický plán - armáda nedokázala využít ani vítězství u Vicksburgu a Gettysburgu, neboť k nim došlo nekoordinovaně na vzdálenost téměř 1 500 km. Teprve v lednu 1864 Grant předložil Lincolnovi komplexní strategický plán, který udělal na prezidenta takový dojem, že v březnu téhož roku pověřil Granta velením celé unionistické armády o síle půl milionu mužů.

Závěrečný útok na Konfederaci měl být veden čtyřmi směry a Grant v něm přiřkl důležitou roli i svému pobočníku, jenž převzal funkci velitele západní armády. Grantův plán znamenal novou strategii, o vítězství neměla rozhodnout jedna bitva, ale opotřebovávací válka. Potřeboval pro své armády generály, kteří budou neustále útočit, udržovat Jižany pod tlakem, působit jim ztráty a zbavovat je iniciativy a vůle k boji. Chtěl, aby vedli totální válku, v níž budou konfiskovat nebo ničit veškerý civilní majetek, použitelný pro vojenské účely. Pro tento brutální, nicméně účinný plán potřeboval i brutální velitele. Generál Sherman takovým velitelem byl a Grant to věděl.

17. března 1864 se spolu setkali u Nashvillu a Grant Shermanovi vysvětlil jeho roli. Jižané měli dvě armády, Leeovu ve Virginii a Johnstonovu v Georgii. Sherman později napsal: ...(Grant) měl jít po Leeovi a já jsem měl jít po Joeovi Johnstonovi.

Sherman se dal do pohybu 4. května 1864. Měl k dispozici 100 000 mužů ve třech armádách, jezdectvo a 254 děl. Jižanské jednotky generála Johnstona tvořily armády z Tennessee a z Mississippi a Wheelerova kavalerie, celkem 65 000 mužů. Úkolem Shermana bylo zničit Johnstonovy jednotky a dobýt Atlantu, po Richmondu druhé nejdůležitější hospodářské středisko Konfederace. Slabší Johnston dovedně zpomaloval Shermanův postup (pouhých 160 km za 74 dní), nicméně v prvních zářijových dnech 1864 Sherman prorazil obranu generála Hooda (vystřídal Johnstona) a vtáhl do Atlanty. Tento vojenský úspěch pak měl lví podíl na Lincolnově znovuzvolení, což znamenalo pokračování ve válce až do úplné porážky Jihu. Atlanta ležela v polovině cesty ze západu na východ a Sherman se rozhodl změnit předem domluvený plán. Místo aby se obrátil na severovýchod a pronásledoval ustupujícího generála Hooda, navrhl Grantovi a Lincolnovi, že se čtyřmi sbory o síle 62 000 mužů vyrazí na jihovýchod, napříč Georgií k Atlantskému oceánu. Tím nejen odřízne celou jižní polovinu Konfederace, ale cestou bude ničit farmy, plantáže, železnice a sklady, zkrátka vše, co by mohlo Jižanům pomoci v prodloužení války. Lincoln a Grant projevili velké obavy o zdar operace. Oprávněně poukázali na nebezpečně se prodlužující týlové komunikace a na riziko, že bude Sherman odříznut. Sherman tyto námitky předpokládal a odpověděl, že žádné týlové komunikace zpět na západ držet nebude. Potřebný proviant si opatří z místních zdrojů a spotřebované vojenské zásoby mu může doplnit námořnictvo, až pronikne na pobřeží a dobude některý z jižanských přístavů, ať už to bude Pensacola, Charleston nebo Savannah. Když námořnictvo potvrdilo, že je schopno svůj díl na Shermanově plánu zajistit, dostal generál zelenou. 15. listopadu 1864 opustily Shermanovy jednotky hořící vydrancovanou Atlantu, neboť zničily všechno, co nemohly pobrat. Vytrhané kolejnice se ukládaly na hranice z pražců a Shermanovi vojáci je pak žárem změklé kroutili zvláštními háky, aby se už nedaly použít.

Unionisté táhli ve čtyřech proudech s rozestupy kolem 15 mil, takže za sebou zanechávali pás zničené země o šířce 60 mil. Postupová rychlost byla stanovena na 15 mil denně, jednotky měly za úkol ničit vše, co nějak souvisí s bavlníkovými plantážemi, a pokud se setkají s odporem, nebude jim bráněno v úplném zpustošení měst a vesnic, v nichž by nepřátelé nalezli podporu. Aby vyloučil možnost pronásledování, nařídil Sherman jednotkám bořit za sebou mosty a ničit komunikace.Někde tady má počátek taktika spálené země,praktikovaná za II.WW všemi armádami. Vydal i teoretický rozkaz, že civilisté nesmějí být napadáni fyzicky ani slovně a při rekvírování píce a potravin musí majitelům zůstat nejnutnější. Shermanovy destrukční čety si tento rozkaz vykládaly po svém a tak se zachovalo tisíce dokumentů o loupení, svévolném ničení osobního majetku, znásilňování a bití.

Utrpení civilistů znásobily ještě obranné akce konfederační jízdy. Jezdci v šedých uniformách se snažili znesnadnit unionistům zásobování a plenily krajinu, jíž měl Sherman projít. Napříč Georgií se tak táhl šedesátimílový pruh pusté země, odkud obyvatelé utekli, kde byly cesty a železnice pobořeny a veškerý místní průmysl zničen. Skladiště bavlny se přece zapalovala tak snadno a dřevěné domy plantážníků lehaly popelem stejně rychle.

Za necelý měsíc byl Sherman a se svými muži v přístavu Savannah a mohl poslat předběžné hlášení do Washingtonu: Snědli jsme obilí a krmivo v celém kraji třicet mil na každou stranu od spojnice Atlanty a Savannah. Stejně tak sladké brambory, telata, prasata, drůbež a ovce. Odvedli jsme více než 10 000 koní a mul a bezpočetné množství otroků. Odhaduji škodu, kterou jsme způsobili státu Georgia a jejím vojenským zdrojům, na 100 milionů dolarů. Nejméně 20 milionů padlo do našich rukou, zbytek propadl zničení a zmaru. Může to být považováno za tvrdý způsob válčení, ale taková je trpká realita pro všechny, kdo nás přímo nebo nepřímo zatáhli do dnešních potíží.

Je třeba říci, že totální vedení války, jaké Sherman použil, vyvolalo pobouření na obou stranách a i po sto padesáti letech zůstává po ranách tohoto tažení citlivá jizva. Dodnes se o generálově činu diskutuje, někteří ho vášnivě odsuzují, někteří stejně vášnivě obhajují a tvrdí, že zvěrstev se dopouštěli pouze zběhové, jiní poukazují na násilnosti, jichž se dopouštěli projižanští partyzáni v Tennessee, Kentucky a Missouri.

Jestliže bílí Jižané Shermana nenáviděli, černoši ho vítali jako božího anděla. K unionistům se přidávaly desetitisíce otroků a táhly s nimi k moři. Další otroky pak Shermanova akce inspirovala ke vzpourám a to ještě více rozvrátilo beztak již hroutící se ekonomiku Konfederace. Bylo to pak toto tažení, které zlomilo jižanskou morálku, vůli k odporu. 12. ledna 1865 to připustil i konfederační prezident Davis, když prohlásil: „Shermanova kampaň měla velmi špatný vliv na naše lidi.“ Poté co si doplnil zásoby z konvoje admirála Meigse, otočil se Sherman na sever, na Columbii, na hlavní město Jižní Karolíny. Dodnes se historici přou, kdo vlastně město zapálil a kdo se dopouštěl větších loupeží, zda jižanská Wheelerova jízda, které už bylo všechno jedno, nebo Shermanovi modrokabátnící.

Válka je peklo,“ řekne už v míru sám generál. Na rozdíl od Granta se držel od politiky dál, ale neprodělal na tom. Když se v roce 1869 stal Grant prezidentem, jmenoval Shermana velícím generálem americké armády a tento post muž s indiánským jménem zastával až do roku 1884.

Shermanův pochod k moři, stejně jako Sheridanovy boje u řeky Shenandoah, předznamenaly ekonomickou válku a strategické bombardování ve 20. století. Na rozdíl od tehdejšího stylu válčení vedl Sherman nejen válku proti ozbrojením silám protivníka, ale také proti civilistům. Objevil tak účinnou strategii, která neblaze proslula především za 2. světové války, v níž ztráty civilistů poprvé překročily počet padlých na bojištích, strategii, která dnes kraluje, když kupříkladu v balkánských válkách po rozpadu Jugoslávie se právě civilisté stali přednostním cílem útoků všech válčících stran.

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔29.08.2002 📕17.435

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře