Ten americký generál

Autor : František Novotný 🕔29.08.2002 📕12.722

Ihned od vzniku Spojených států byl pro americký politický život tou nejčernější noční můrou politikařící generál, když samotný Otec národa, George Washington, byl vystaven pokušení, aby rozehnal Kongres a nechal se prohlásit armádou vojenským diktátorem (ponoukali ho k tomu někteří důstojníci jeho štábu), a na kontinentě samém pak měly USA od poloviny 19. století za sousedy výhradně vojenské diktatury.

Zde má pravděpodobně kořeny železné pravidlo, jímž byly vychovávány celé generace amerických důstojníků na straně jedné, a amerických politiků na straně druhé, že válka vylučuje politiku, že když hovoří děla, musejí politikové (a můzy) mlčet, a teprve až vojáci válku vybojují, je úkolem politiků, aby si s vítězstvím nějak poradili.

K tomu se pojilo přesvědčení, že armáda byla leda dobrá na bojování s Indiány a důstojnická dráha je pak vhodná pro ty chlapce, kteří jsou dobří na hřišti, ale horší ve třídě, pro takové, jakým byl i Dvight Eisenhower (* 14. 10. 1890), třetí ze sedmi synů chudého mlékaře v Abilene, Kansas. I on po absolvování místní střední školy vstoupil na vojenskou akademii West Point, kde exceloval jako hráč fotbalu, dokud si neporanil koleno. V roce 1915 byl vyřazen jako podporučík na 125. místě ze 164 absolventů a přidělen do San Antonia, Texas. Zde se po roce oženil s Mamií Genevou Doud z Denveru.

Po celou 1. světovou válku velel tankovému výcvikovému středisku a na bojiště do Francie se nedostal. V letech 1922-24 byl přidělen generálu Connerovi do Panamské kanálové zóny a svou systematičností a pečlivostí si vysloužil doporučení do školy generálního štábu. V hodnosti majora graduoval jako první z 275 absolventů a koncem dvacátých let byl přidělen na americkou ambasádu ve Francii.

Od roku 1933 zastával funkci náčelníka štábu generála McArthura a odjel s ním na Filipíny reorganizovat filipínskou armádu. Do USA se vrátil jako podplukovník v září 1939, kdy v Evropě už zuřila válka. Tehdy si jej vybral do svého štábu generál Marshall a Eisenhowerova hvězda začala strmě stoupat. Již jako plukovník pracoval od července 1941 ve funkci náčelníka jeho štábu na výstavbě amerických jednotek a na strategii jejich nasazení. Patřil tedy k těm mužům, kteří se zasloužili o přímo explozivní nárůst amerických ozbrojených sil, o to, co Churchill nazval „zázrakem organizace“. Poté byl jmenován náčelníkem operační správy U.S. Army a vybrán Marshallem, aby velel americkým, a tedy spojeneckým expedičním silám, které měly vyloděním v obojživelné operaci napadnout Hitlerovu „Festung Europa“ a přinutit síly Osy k „bezpodmínečné kapitulaci“.

Nelze pochybovat o tom, že generál Eisenhower byl muž na svém místě. Ač nikdy nevelel v poli, byl vynikající organizátor a skvěle rozuměl válečnému stroji moderní motorizované armády s jejími obrovskými nároky na týl. Byl spíše výkonný úředník než hrdinný vojevůdce - na to měl Pattona a Montgomeryho - a o to více byl přijatelný pro ostatní Spojence. Především to ale byl americký důstojník, který měl až do morku kosti zažrané posvátné dogma, že válka vylučuje politiku, jež sdílel i se svým vrchním velitelem, prezidentem Rooseveltem, který po Pearl Harboru důrazně vyžadoval, aby byl nadále považován za vrchního velitele a ve věcech týkajících se války výhradně označován jako vrchní velitel. Roosevelt také vyloučil ministra zahraničí z válečné rady, takže hodnostně nejvyšší člen vlády, odpovědný za řízení zahraniční politiky, byl zbaven účasti na mezinárodních konferencích, na nichž se stanovovaly válečné cíle Spojenců! O této americké „schizofrenii“, oddělující násilně válku od politiky, svědčí i rozkaz, který Eisenhower od Roosevelta dostal. Ve dvou holých větách se mu nařizovalo vysadit se v Evropě a zaútočit na síly Osy. (Angličtí štábní důstojníci, neustále cepováni Churchillovými politickými direktivami, užasle zírali na tuto „carte blanche“, kterou lze klidně srovnat s příkazem kardinála Richelieu - ať ten muž udělal, co udělal, učinil to mým jménem.) Podle hesla, žádná politika pro generály, dostal tak „nepolitický“ generál Eisenhower paradoxně do rukou politickou moc rozhodovat o budoucím uspořádání Evropy, aniž by si vůbec byl vědom, že tuto moc má, aniž by uměl s ní zacházet.

Docházelo ke stále tvrdším střetnutím mezi snahou Američanů, kterou zosobňoval generál Eisenhower a jejímž cílem bylo vést válku čistě vojensky, bez ohledu na jakékoli politické úvahy a motivy, a mezi daleko pružnějším pojetím britským, které zastával Churchill v podobě perifejní strategie - útoku přes Balkán. Jenže na Balkáně byly hory a žádné komunikace, takže z čistě vojenského amerického hlediska byl postup tudy nesmysl, kdežto pro Brity byl zase nesmysl (a to nebezpečný) pustit Stalina do Evropy. Roosevelt pak svého generála bezvýhradně podpořil a k tradičním americkým důvodům připojil ještě jeden. Odepsal Churchilovi, „... a konečně, z čistě vnitropolitických důvodů, bych nikdy nemohl přežít jakékoli, třeba i jen malé odsunutí operace Overlord, kdyby se Američané dověděli, že nějaká část jednotek byla vyčleněna pro použití na Balkáně...“.

Po vylodění v Normandii byl pak Eisenhower postaven před otázky, které řešit nemohl, neboť celý život byl školen tak, aby se jim vyhýbal. Především to bylo stanovení demarkační linie mezi západními Spojenci a Rudou armádou, která pak měla podstatný vliv na poválečné uspořádání Evropy. O této věci existuje mnoho mýtů, skutečnost pak popisuje sám Eisenhower v knize „Crusade in Europe“. Na konferenci v Teheránu na Rooseveltův popud bylo rozhodnuto, „když ve válce musejí politici mlčet“, že stanovení demarkační linie je věcí nikoli politickou, ale čistě vojenskou, takže o ní rozhodnou vojenští experti. Nicméně ani pak nestála tato otázka Eisenhowerovi za to, aby ji osobně projednal, a do Moskvy někdy v lednu 1945 vyslal svého náčelníka leteckých sil, anglického maršála Teddera, aby přesný průběh demarkační linie se sovětskou stranou stanovil. Je pochopitelné, že Tedder nebyl schopen, aby ve Stalinově doupěti kupříkladu usmlouval pro Západ osvobození Prahy nebo dobytí Berlína, když význam něčeho takového Eisenhower nechápal a tedy ani nepožadoval!

O zaslepeném americkém lpění na nepolitické válce, svědčí vyjádření generála Bradleyho, Eisenhowerova náčelníka štábu. Ve svých pamětech uvedl: „Nedokázal jsem nalézt žádné politické výhody, které by mohly plynout z dobytí Berlína, a pro které bychom se měli zříci nezbytného zničení německé armády na naší frontě. Jako vojáci jsme se s naprostým nepochopením stavěli k britské tendenci komplikovat válku tím, že bychom se starali o politickou budoucnost a zabývali se nevojenskými cíli...

Následky tohoto jednání se pak Eisenhowerovi vrátily jako bumerang, když od roku 1951 zastával funkci prvního vrchního velitele NATO, a pak v ještě větší míře, když byl zvolen prezidentem USA a zjistil, že po horké válce v Koreji, kterou ukončil patem, musí vést válku studenou proti SSSR a to za nevýhodných podmínek, jež mají kořeny v předsudcích amerického strategického myšlení, jimž i on tak horlivě podléhal. Ačkoli, aby čelil sovětské kosmické „ofenzívě“, založil v roce 1958 NASA, vedla jeho vláda ke stagnaci, z níž vyvedl Spojené státy až J. F. Kennedy. Nelze ale pominout fakt, že roku 1957 prosadil prezident Eisenhower v Kongresu zákon o občanských právech a neváhal poslat do Little Rocku v Alabamě federální jednotky, aby tento zákon prosadily, když alabamské úřady v čele s guvernérem odmítly černošským studentům přístup na ústřední střední školu.

Ike“, jak mu za 2. světové války začali říkat jeho vojáci, zemřel 28. března 1969 ve Washingtonu.

Autor : František Novotný 🕔29.08.2002 📕12.722

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře