Kaťuše a jejich kapalinové sestřenice 6

Autor : František Novotný 🕔25.08.2002 📕18.356

Snad nikdy žádná země nebyla tak nepřipravena na válku jako USA v roce 1941. Totálně zanedbané obraně se pochopitelně o vojenských raketách mohlo jenom zdát. Práce R. H. Goddarda probíhaly stranou veřejného zájmu a pro vojáky to byl jenom blouznivec a neškodný blázen. Výjimkou, jež věřila ve vojenskou budoucnost raket, byl kapitán L. A. Skinner z Army Ordnance Departmentu. Naštěstí existovali osvícení civilisté, kteří mu poskytli argumenty. V roce 1940 dr. C. N. Hickman vypracoval zprávu o vojenském použití raket a předal svoje memorandum vedoucímu Bellových laboratoří F. B. Jewettovi, jenž byl i předsedou Národní akademie věd. Tím se rozproudila jednání, jež vedla ke vzniku Národního výboru pro obranný výzkum (NDRC). V rámci NDRC vznikla v září 1940 na území prachárenského závodu námořnictva v Indian Head na dolním Potomacu (stát Maryland) raketová laboratoř a v září 1941 pak druhá laboratoř na půdě Kalifornského technologického institutu (CIT). Zde záhy na vývoji raket pracovalo na 3 000 vědců.

Vznikly tak dvě konstrukční školy. V Indian Head se pracovalo s malými zrny lisovanými z běžného prachu za přítomnosti těkavých rozpouštědel, v CIT se vyvíjely hnací náplně tvořené jediným zrnem z nitroglycerínového prachu. CIT se pak s problémem vhodných prachů vyrovnal i za Indian Head, kde pak vznikly velké výrobní cechy pro produkci balistitu. K výrobě se v roce 1944 připojila i firma Sunflower Ordnance Works, která do té doby pracovala na dodávkách prachu pro SSSR a lze spekulovat i o tom, že získala (a předala) sovětské recepty na výrobu prachových zrn.

Za pramáti amerických vojenských raket lze pokládat protiponorkovou střelu „Mousetrap“. Jak už bylo zmíněno, Britové předali do USA podklady protiponorkového vrhače Hedgehog, jehož zpětný ráz (podle Američanů) dosahoval hodnoty až 500 kN. Proto se koncem roku 1941 počalo usilovně pracovat na vlastní protiponorkové raketové zbrani. První zrna balistitu pro ni (o průměru 65 mm) spatřila světlo světa již v únoru 1942, 10. března se uskutečnily první ostré střelby a v říjnu téhož roku již byl Mousetrap instalován na 100 plavidlech. Hlavice měla průměr 183 mm, raketový motor od 57 do 82,6 mm podle verzí a při hmotnosti 39 kg neměla příliš velký dostřel. Proti ponorkám to ale stačilo.

Technicky nejzajímavějšího nasazení se letecká verze Mousetrapu dočkala v kombinaci s magnetickým detektorem MAD. Jelikož do ocasu letadla namontovaný MAD dokázal reagovat na magnetické pole ponorky pouze do vzdálenosti 60 m, existoval kontakt s cílem jenom zlomek sekundy, takže salva protiponorkových raket musela být odpálena okamžitě. Ani to nestačilo, unášivá rychlost letadla i v případě pomalých hydroplánů Catalina byla pro tak krátký čas prostě příliš vysoká. Američtí konstruktéři nalezli jednoduché řešení, rakety zavěšené pod křídly Cataliny se odpalovaly zpět, takže svou rychlostí kompenzovaly rychlost letadla. Americká peruť MAD Catalin pak byla nasazena v Gibraltaru s úkolem blokovat úžinu. Pro piloty to byla práce k zešílení. Znamenalo to ve výši 30 m do zbláznění létat 10 minut k Africe a 10 minut zpět po dobu 8 hodin a více.

Při popisu amerických raket nelze vynechat „Bazooku“, 2,36palcovou pancéřovku M1A1, jež tento druh nových protitankových zbraní zavedla. Na začátku byl neúspěšný pokus amerických konstruktérů vytvořit protitankový kumulativní puškový náboj. Zpětný ráz se nedal zvládnout a tak náboj přepracovali na kumulativní raketovou střelu, jež se vypouštěla z jednoduché trubkové raketnice s elektrickým odpalem z baterie v pažbě. Aby výšleh z raketového motoru neohrozil střelce, musel motor dohořet ještě v raketnici. Problém vyřešila náplň z nc-trubkového prachu s malou tloušťkou stěny - doba hoření dosahovala pouze 0,02 až 0,03 s. Při rychlosti 85 m/s činila metná dálka 110 m, mířená palba ale byla možná do 300 m se schopností probíjet pancíř do síly 60 mm. Vývoj proběhl v roce 1941, v roce 1942 začala sériová výroba a bazooka si odbyla svůj křest při vylodění v severní Africe. Stala se nejúspěšnější ruční protitankovou zbraní a dočkala se mnoha následovnic. Ukořistěné kusy inspirovaly i Němce - v podobě „Raketenpanzerbüchse 43“ Panzerschreck, odkud byl jen krůček k Panzerfaustu Na oplátku ukořistěný německý Nebelwerfer zase inspiroval Američany při vývoji dělostřeleckých raket. Převzali koncepci rotačních střel odpalovaných z trubicových raketnic. Základem byla 4,5palcová rotační raketa série M16 s rychlostí 250 m/s a dostřelem 5 000 m. Poté vyvinuli křidélky stabilizovanou raketu M8 téže ráže. Aby se dala odpalovat z těchže raketnic jako M16, vyklápěla se po odpalu její křidélka ze zúžené zádi. Dosahovala rychlosti 260 m/s, ale měla dostřel pouze 4 000 m. Slabinou amerických raketometů nebyly ani tak střely jako trubicová koncepce, odpalovací zařízení (T27 do terénu a pro nákladní automobil, T34 „Calliope“ na tanku Sherman a pod.) vycházela příliš nemotorná a na evropském bojišti se používala zřídka.

Naopak masově nasazenou raketovou zbraní, jež drtivě dolehla především na Japonce, byla námořní „barážová“ nadkaliberní 4,5palcová raketa stabilizovaná ocasními křidélky. V létě 1942 si ji objednal admirál W. Brown, 1O dnů poté došlo ke střeleckým zkouškám, 29. srpna bylo objednáno 50 raketometů a 3 000 střel s dodací lhůtou 30 dní!, což bylo splněno, takže 8. listopadu 1942, 102 dní od první zkoušky, byly „barážové“ rakety bojově nasazeny při vylodění u Casablanky. Ačkoli raketa docilovala rychlosti pouhých 120 m/s a měla dostřel toliko 1 000 m, vypalovaná od roku 1943 v hromadných salvách tisíců střel před každým vyloděním v Tichomoří dokázala jako obrovský ocelový kartáč vymést z pobřežního pruhu vše živé. O její úspěch se hlavně přičinilo automatické odpalovací zařízení Mark 7. Tvořily je dvě odpalovací koryta a gravitační krabicový zásobník, jehož princip vycházel ze zásobníku prodejního automatu na žvýkačky nebo kolu atd. 14 raket ve dvou řadách bylo naskládáno na sebe a při každém odpalu se další střely střídavě „propadaly“ do odpalovacího koryta. Zařízení se dalo snadno namontovat na každý automobil, obojživelný tank nebo na palubu vyloďovacího plavidla. Ta jich nesla desítky, takže byla schopna během jedné minuty dostat do vzduchu tisíce střel. Neméně úspěšně a stejně široce používalo rakety i americké letectvo, především jako prostředek proti námořním a pozemním cílům. S pomocí anglických zkušeností CIT zahájil jejich vývoj na jaře 1943, a aby omezili nepříznivý aerodynamický vliv raketnic na minimum, kalifornští vědci je prostě zrušili a vymysleli tzv. nulové vedení - závěs rakety na dvou kolících přímo pod křídlem. Klasikou nejen 2. světové války se pak stala letecká protizemní neřízená 5palcová šípová raketa HVAR, jejíž motor používal nové velké prachové zrno o průměru 107 mm a hmotnosti 11 kg. Střela o délce 1,83 m, hmotnosti 63,4 kg a rychlosti 420 m/s záhy získala přezdívku „Svatý Mojžíš“ a vydržela ve výzbroji USAAF až do roku 1955.

Poslední za války vyvinutou leteckou raketou byl „Tiny Tim“ o ráži 11,75 palce (téměř 300 mm), hmotnosti 587,1 kg, s 267kg hlavicí a motorem o tahu 133 kN. Právě kvůli mohutnému motoru se tento „útlý drobeček“ musel nechat vypadnout z pumovnice a teprve v bezpečné vzdálenosti od nosiče docházelo k zážehu raketového motoru. K prvnímu bojovému nasazení „Útlého Tima“ došlo až v létě 1945, takže spíše než bojovým prostředkem aktuálním stal se předzvěstí nové raketové éry poválečného vojenství.

Autor : František Novotný 🕔25.08.2002 📕18.356

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře