Znáte rozdíl mezi komandos, rangers a zelenými barety?

Autor : František Novotný 🕔16.08.2002 📕27.066

Podobné články

Další články autora

Zemí, kde se první moderní speciální jednotky zrodily, byla Velká Británie. (Zdůrazňuji slovo „moderní“!) Roku 1940 bylo ustaveno deset zvláštních jednotek pro norské tažení s posláním znemožnit Němcům, aby si v Norsku vybudovali ponorkové základny. Tak vznikli pověstní komandos. Název převzali Britové z portugalštiny prostřednictvím Búrů, kteří jej za búrské války v Jižní Africe použili pro název svých milic. Búrská komanda se ukázala jako výjimečně vhodná pro partyzánskou válku a učinila na Brity tak velký dojem, že bez mála po půl století stejně nazvali svoje výběrové jednotky, a dnes je označení komandos přímo synonymem pro vojáky cvičené pro záškodnický,partyzánský a přepadový boj v týlu nepřítele.

Do Norska bylo vysláno pouze pět rot komandos. Na jejich základě pak vznikl prapor pro výpady na pobřeží okupované Evropy, které podle rozkazů Churchilla měly být „bleskovými masakry“. V roce 1941 měla Británie 12 praporů komandos po 500 mužích. O rok později vznikly první jednotky komandos u Royal Navy (prapory 40 až 48) a celé brigádě velela skupina zvláštních služeb.

První nájezdy přinesly smíšené úspěchy. Po Lofotech (3/1941), St. Nazaire (3/1942), Madagaskaru (5/1942) přišlo fiasko u Dieppe (8/1942). Nicméně všech dalších vylodění se angličtí komandos zúčastnili s vynikajícím úspěchem a vydobyli si vysokou prestiž.

Co na to USA?

Na druhé straně Atlantiku si americká námořní pěchota v únoru 1942 založila svoje speciální útočné jednotky pod jménem raiders. Vzniklé dva prapory měly při obtížném terénu tvořit hrot obojživelných útoků a pak pokračovat v boji jako normální pěšáci. Samozřejmě prováděli nájezdy a kupříkladu 2. prapor populárního velitele Evanse Carlsona dokázal při akci na Guadalcanalu zničit celý japonský pluk. Motem Carlsonovy jednotky bylo čínské úsloví „Kung Che“ (pracujme pospolu), které Carlson za pobytu v Číně pochytil od Maových rudých jednotek a dodnes je součástí folklóru americké námořní pěchoty. Raiders dokázali bez jídla urazit za den 90 km a pak ještě bojovat automatickými zbraněmi a noži.

Na podzim 1942 byly zformovány další 2 prapory a sestaven 1. pluk raiders. Pak vznikl ještě další pluk, ale pro nedostatek „odborné práce“ byli raiders rozpuštěni a začleněni mezi normální mariňáky.

Obdobným jednotkám pozemních sil USA se říkalo rangers. První prapor vznikl v polovině roku 1942 v Severním Irsku. Asi 50 rangerů se zúčastnilo nešťastného výpadu do Dieppe, celá jednotka pak dalších, již úspěšných akcí. V květnu 1943 vznikly v Maroku další dva prapory. Při vylodění v Itálii u Anzia tvořili rangeři hrot útoku a u města Cisterna byli ze zálohy přepadeni Němci a téměř všichni padli. Vznikly ale další prapory, jež se proslavily při vylodění v Normandii - jeden přistál na pláži Omaha s druhý dobyl německou baterii na Pointe du Hoc.

Poválečná mírová euforie přinesla drastické snižování stavů speciálních jednotek. Roku 1946 se komandos stali součástí královské námořní pěchoty v počtu 2 200 mužů, z nichž byla ustavena speciální brigáda. V USA se počty námořní pěchoty redukovaly na 108 tisíc mužů, což byla 1/5 válečného stavu, avšak 4x více než před válkou. Všichni tito vojáci pak odvedli skvělou práci za korejské války.

V USA byli roku 1953 rozpuštěni rangeři a vznikly „Zelené barety“. Nicméně roku 1975 byly obnoveny dva prapory rangers, třetí ustaven v roce 1985 a roku 1987 vzniklo samostatné plukovní velitelství. Po fiasku záchranné mise „Eagle Claw“ roku 1980 v Íránu si napravili reputaci na Grenadě a dnes jsou jednotky rangers začleněny do sil rychlé reakce.

Britští komandos prokázali svou nenahraditelnost ve válce o Falklandy v roce 1982. Po vylodění u San Carlosu urazili každý se zátěží 50 kg 100 km za tři dny v těžce schůdném terénu, aby mohli zaútočit na Port Stanley. Nyní jsou součástí britských sil rychlého rozmístění v počtu asi 5 tisíc mužů.

Ačkoli se běžně nečiní rozdílu mezi jednotkami typu komandos a zvláštními jednotkami, jistá nuance tady je. Komandos a rangeři mají blíže k řadovým jednotkám (i vnitřní strukturou), kdežto příslušníci zvláštních jednotek jsou ještě cíleněji cvičeni pro individuální akce nebo pro práci v malých týmech na zcela výjimečných úkolech, a struktura těchto jednotek je mnohem méně vojensky ortodoxní.

Pravděpodobně první jednotkou tohoto speciálního typu bylo německé komando „Brandenburg“ ustavené z popudu Abwehru, který tuto převážně diverzní jednotku také úkoloval. „Brandenburg“ se nebránil nošení nepřátelských uniforem a civilního oblečení a každý voják musel plynně hovořit jazykem té země, do níž byl nasazen, o dokonalém výcviku v tichých přesunech a tichém zabíjení nemluvě. Právě oni zajistili 9. května 1940 v holandských uniformách mosty přes Albertův kanál. Slavná britská „SAS“ (Speciální letecká služba) vznikla v říjnu 1941 na Středním východě z popudu Davida Stirlinga. Ač nikdy neměla (a nemá) nic společného s letectvem, Stirlingův nadřízený, brigádní generál Dudley Clarke, vytvořil fiktivní 1. brigádu „Special Air Service“, aby si Němci mysleli, že v Egyptě operuje silná jednotka britských výsadkářů, a název přežil do současnosti. Ve spolupráci s Pouštní skupinou pro hluboký průnik (LRDG) prováděli příslušníci SAS nájezdy hluboko do německého týlu, kde v noci s oblibou přepadali základny Luftwaffe a dokázali tak rázem zničit i 47 letadel. Většinou to byli Australané a „Kiwis“ (Novozélanďané), kteří totálně kašlali na vojenské předpisy a přiváděli řadové britské důstojníky k bezmocné zuřivosti.

Příslušníci SAS později bojovali ve všech „britských“ válkách a angažovali se i proti IRA v Severním Irsku. V současnosti jednotku tvoří brigáda (kolem 2 tisíc mužů) se třemi „malými“ pluky, a pokud je už nějaký britský voják v Afghánistánu, tak je to bezpochyby příslušník „SAS“.

Nejznámější americkou jednotkou pro speciální operace jsou „Zelené barety“. Základ má v kanadsko-americké 1. jednotce speciálních služeb z období 2. světové války. V Itálii jim Němci říkali „černí ďáblové“, nezasvěcení je znali jako „chlapce s lukem a šípem“, oni sami o sobě mluvili jako o „The Force“. Jednalo se dobrovolníky, kteří byli v civilu lovci, dřevorubci, lesníky atd. Po rozpuštění v roce 1945 byla už roku 1952 jednotka vzkříšena a v případě války měla operovat za nepřátelskými liniemi na území států Varšavské smlouvy. Roku 1957 byli její příslušníci vysláni do Vietnamu, výsadu nosit zelený baret jim pak udělil prezident Kennedy.

Poté, co se začaly množit teroristické únosy rukojmí, vznikla v listopadu 1977 velmi malá jednotka US Army, známá jako „Delta Force“.Je organizována podle vzoru britské SAS, nicméně do povědomí veřejnosti pronikla v dubnu 1980 krachem operace na záchranu amerických diplomatů, držených jako rukojmí v Teheránu („Eagle Claw“).

Windgateovi čindité.

Na závěr jsem si nechal sice „obyčejné“ jednotky, ale nasazené do speciálně plánovaných operací britským generálem Orde Windgatem, který za 2. světové války objevil způsob boje jako šitý na míru úkolu, který dnes v Afghánistánu stojí před USA a jejich spojenci.

Za služby v Palestině v letech 1936 - 39 Windgate pomáhal Židům vytvářet obranné síly. V roce 1940 ho generál Wawell osobně vybral, aby zorganizoval povstání Habešanů proti Italům. Když byl Wawell přeložen do Barmy, šel Windgate s ním a vypracoval plán výsadkových diverzních operací do japonského týlu, což byl prakticky neschůdný terén deštných pralesů (určitě obtížnější prostředí než v Afghánistánu). Příslušníky svých bojových skupin hlubokého průniku, odkázaných pouze na letecké zásobování, nazval čindity.

V situaci, kdy se kvůli terénu, počasí a neúčinnosti ortodoxně vedené ofenzivy proti v džungli ukrytému nepříteli nedalo nic podniknout, naplánoval od února do dubna 1943 první činditskou operaci. Pomocí dopravních letadel Dakota bylo vysazeno několik tisíc vybraných vojáků do džungle, stovky kilometrů do japonského týlu, kteří pak byli letecky zásobováni a po skončení akce evakuováni.

V únoru 1944 byla uskutečněna druhá činditská operace, při níž do Barmy pronikly tři brigády (jedna vysazena letecky). Nelze skrývat, že tento způsob válčení byl materiálově velmi náročný a nepřinášel trvalý územní zisk, takže když pozdější materiální převaha Spojenců umožnila ortodoxní postup z čela, byla neekonomická myšlenka činditských operací opuštěna. Nicméně tyto operace již téměř před 60 lety prokázaly, že západní vojenské síly jsou schopny úspěšně operovat hluboko od svých základen na cizím klimaticky zcela odlišném území a v jakkoli obtížném terénu.

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔16.08.2002 📕27.066

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře