Bitva o Moskvu

Autor : František Novotný 🕔15.08.2002 📕38.738

Dobytí Moskvy bylo součástí plánu „Barbarossa“ a nástup na Moskvu zahájila německá Skupina armád Střed již 30. září 1941 sbíhavými manévry ze severu a jihu. Pro operaci bylo vyčleněno 80 divizí, z toho 14 tankových a 8 motorizovaných. 2. října prolomili Němci ruskou obranu na nejdůležitějších směrech (Vjazma, Brjansk, Orel) a 16. října pokračovali v útoku. Ten den vypukla v Moskvě panika a sovětský Státní výbor obrany byl nucen 17. října vydat zvláštní usnesení o obraně Moskvy, 20. října vyhlásit výjimečný stav a nařídit evakuaci státních úřadů do Kujbyševa.

Německý postup v rámci operace Tajfun

Přestože by se zdálo, že postavení Rusů je zoufalé, lidé stále věřili. Především k tomu přispěla zpráva ze 17. října, v níž bylo oznámeno Moskvanům, že Stalin a vláda zůstává. Dále velmi pozvedla morálku tradiční vojenská přehlídka 7. listopadu, která proběhla za svítání a z níž jednotky z chodu nastupovaly na frontu. Stalinův projev byl optimistický, vyzařovala z něho dobrá nálada a naprostá důvěra v budoucnost.

Teprve v 6O. letech se svět dověděl, co v tom okamžiku věděl jen on. Sovětský zpravodajec dr. Sorge, nasazený v Japonsku v roli německého korespondenta, získal text obsahující podmínky, za jakých Japonci „pomohou“ Němcům v Rusku. Hlavní podmínkou bylo právě dobytí Moskvy, teprve po jejím pádu byla japonská vláda ochotna napadnout SSSR na Dálném východě. Tato informace umožnila Stalinovi stáhnout ze Sibiře jednotky, nachystané pro případ války s Japonskem, a vypracovat plány zimní protiofenzívy u Moskvy, do níž mohly být nasazeny. To ale vyžadovalo nejméně 6 týdnů času.

Prosinec 1941, čerstvé jednotky pochodují Moskvou na frontu

Protože již od 16. října mezi Možajskem a Moskvou nebyly téměř žádné ruské síly, zacpala onu díru moskevská domobrana, desetitisíce nevycvičených Moskvanů, kteří se starými puškami a víceméně bez munice, byli vrženi do mezer mezi prořídlé jednotky Rudé armády, a kteří byli do posledního muže pobiti elitními granátnickými a tankovými jednotkami Wehrmachtu - v jednu chvíli pronikla průzkumná skupina německých tanků až do předměstí Chimky, 16 km od Kremlu, kde teprve byly obklíčeny a zničeny. Další moskevští dělníci byli posláni na obvod města kopat zákopy. Také zde došlo k obrovským ztrátám ostřelováním a bombardováním letouny Luftwaffe.

Podle ruských historiků všechna tato opatření (včetně problematické činnosti diverzních skupin v německém týlu) ale zpomalila, či dokonce zastavila postup Němců. Německé prameny pak jako důvod, proč se 21. listopadu 1941 útok na Moskvu zastavil, zdůrazňují především roli počasí a jeho vliv na dlouhé zásobovací trasy - napřed vytrvalé deště a pro Evropana nepředstavitelně rozbahněný terén, neprůjezdný i pro pásová vozidla, a pak tvrdé mrazy a ledové vichry, které Wehrmacht v letních uniformách a jeho techniku bez prostředků pro startování motorů v mrazu zcela zaskočily.

Rasputica, listopad 1941

Jako první přešel 5. prosince 1941 do protiofenzívy Kalininský front severně od Moskvy. O den později zaútočily čelně Západní front a jižně Jihozápadní front, vyztužené čerstvými a klimaticky dobře přizpůsobenými jednotkami ze Sibiře. Útočící sibiřan v tričku musel na polozmrzlé Němce působit značně depresivně. Pravé křídlo Západního frontu decimovalo do 25. prosince 3. a 4. tankovou skupinu, likvidovalo vlom severně od Moskvy a v součinnosti s Kalininským frontem osvobodilo Kalinin. Levé jižní křídlo Západního frontu (50. armáda, 1. gardový jezdecký sbor a 10. armáda) do 13. prosince v tzv. „Tulské operaci“ porazilo německou 2. tankovou armádu a likvidovalo vlom jižně od Moskvy. Toto křídlo do začátku ledna 1942 spolu s Brjanským frontem postoupilo o 250 km na západ a obešlo centrum Skupiny armád Střed z jihu, a jelikož i Kalininský front se hnul, byly vytvořeny předpoklady pro obklíčení celého německého uskupení pod Moskvou. Nepodařilo se avšak dobýt Vjazmu a naopak v únoru 1942 byly sovětské útočné klíny (3. a 4. úderná armáda) samy odříznuty a obklíčeny.

Sovětská protiofenzíva u Moskvy

Ač Němci uhájili výběžek na ose Ržev - Gžatsk - Vjazma, který nepřestával viset nad Moskvou jako Damoklův meč, a nepodařilo se dobýt Smolensk, jak Stalin doufal, docílila Rudá armáda skvělého vítězství, jehož morální dopad byl nedozírný. Němci byli vrženi zpět na západ nejméně o 200 km a poprvé od začátku války utíkali,jako by jim za zadky hořelo. Dosud neporažený Wehrmacht utrpěl těžkou ránu na morálce a prestiži, naopak Rudá armáda, otřesena neustálým ústupem a drtivými ztrátami, získala sebedůvěru, Němci jednou provždy ztratili nimbus neporazitelného bojovníka, z čehož pak Rusové čerpali posilu ve strašném létě 1942.

Prostí ruští vojáci, chlapci kolem dvaceti, také poprvé vstoupili na osvobozené území a na vlastní oči spatřili nacistická zvěrstva. V bitvě pod Moskvou se tak zrodila ona hluboká a zuřivá nenávist, která nebrala ohled na vlastní život a která pak přivedla Rudou armádu až do Berlína. Pro prostého rudoarmějce už nebyla válka střetem abstraktních ideologií, ale bojem za sebezáchovu národa, za mateřskou řeč, za děvče, za rodiče, za děti - za svatou matku Rus a komunismus s tím neměl nic společného.

Ruská propaganda pak tento pocit ještě zesilovala. Tiskly se články o vojácích, kteří s granáty kolem pasu se sebevražedně vrhli pod německé tanky, tisk kanonizoval i partyzány, respektive diverzní skupiny, vysazené do německého týlu. Jednalo se o nedostatečně vycvičené velmi mladé lidi, často komsomolce, jejichž oběť skoro nikdy nebyla vyvážena činy, jež by Němce nějak vážněji poškodily. Tak byl ve všech novinách, na milionu letáků a později i v několika básních popsán i čin sedmnáctileté komsomolky Zoji Kosmoděmjanské, která po nedokonalém vyškolení byla vysazena do německého týlu jako diverzantka, a když zapálila v jedné vesnici u Volokolamska německou stáj, byla zajata, brutálně mučena a veřejně oběšena. Ač její akce neměla žádný vojenský význam, stala se národní světicí.

V zimě 1941/42 vznikla v sovětské propagandě i populární postava Zimního Frice - „byl to tvor, jemuž visel od konce rudého nosu kapající rampouch, měl vodnaté oči, omrzlé ruce a nohy a byl zahalen do ukradených selských pokrývek, svetrů a boa z peří“, uvádí Alexander Werth ve svých válečných memoárech. Obrázkový týdeník „Ogoněk“ zase uveřejňoval „Pokračování dobrého vojáka Švejka“, v nichž mazaný Švejk „prchá“ i se zbabělými a opilými Huny.

Sovětská propaganda měla ale i vážnější a účinnější rysy. Ruský postup v zimě 1941/42 odhalil i nacistické kulturní barbarství - byl poskvrněn dům Tolstého v Jasné Poljaně, vyhozeny do povětří novgorodské kostely, vypleněn dům Čajkovského v Klinu, zcela vypáleno městečko Istra a vyhozen do vzduchu klášter Nový Jerusalem. Tím vším byl uražen ruský smysl pro národní a lidskou důstojnost, Rusové si v té zimě uvědomili nesmírně vznětlivou lásku ke své vlasti a toto vše se odrazilo v tehdejší ruské poezii.

V dalších letech se téměř u každého padlého ruského vojáka nalezla v jeho zkrvaveném vaťáku Simonovova báseň „Čekej mě!“, napsaná v době bitvy o Moskvu, která zachycuje tehdejší citovou náladu Ruska. Tisíce žen ji nosilo u sebe a četlo si ji každý večer jako modlitbu, neboť jejím obsahem jsou mystická slova vojáka ke své lásce - čekej mě, i když ti všichni řeknou, že jsem mrtev, nevěř tomu a stále čekej, čekej a já přijdu.

Ta báseň věřila, že zázraky se dějí - takové, jakým pro prostého Rusa byla i německá porážka v bitvě o Moskvu.

Foto/mapy zdroj : 
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Moscow
Autor : František Novotný 🕔15.08.2002 📕38.738

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře