Zimmerit

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔06.08.2002 📕22.056

Koncem roku 1942 začala německá armáda na svých tancích aplikovat novou ochrannou vrstvu. Tato vrstva byla vyvinuta pro snížení efektivnosti užití magnetických min proti obrněným vozidlům, které byly používány ruskými útočnými jednotkami. Miny byly umisťovány na tanky, kde drželi pomocí magnetu zabudovaného v jejich spodní části. Princip zimmeritu byl jednoduchý. Vytvořit na tanku nemagnetickou vrstvu, která by eliminovala vlastnosti magnetu tj. Přichycení magnetické miny na povrch tanku.

Následující informace pocházejí ze zprávy British Inteligence Objective Sub-Committee pojmenované „Zimmerite“ - antimagnetická pasta pro pancéřová bojová vozidla a jejich autorem je Major J.W.Thompson a pan. C.E.Hollis. Tato zpráva byla vypracována v červenci roku 1945, ale je však bohužel nekompletní z důvodu nedostatečných informací a neúspěšného pátrání o lidech, kteří by mohli poskytnout detailnější informace k této tématice. Výzkum byl zahájen z cílem najít vhodnou ochranu proti magnetickým minám pro připravované nasazení britských tanků do bojů proti Japonsku.

První vzorky zimmeritu a základní informace o jeho účelu byly získány na počátku roku 1944 z ukořistěných vozidel a od válečných zajatců. Složení bylo analyzováno v laboratořích C.S.A.R a výzkum přinesl následují informace o jeho složení: 25% polyvinil acetátu (pojivo), 10% dřevěných vláken (výplň), 40% síranu barnatého, 10% síranu zinečnatého a 15% okrového barviva (pro základní zabarvení povrchu tanku).

14.srpna 1945 výzkumný tým navštívil Henschelovu továrnu v Kesselu a vyslechli ředitele a inženýra výroby. Během výslechů byly získány následující informace. Zimmerit byl do továren dodáván v sudech z chemického závodu Zimmer v Berlíně, ale dotazovaní si mysleli, že výroba zimmeritu probíhala na více místech z důvodu velkých objednávek od armády a lepšího centrálního plánování. Dodaný materiál měl konzistenci jemného tmelu, který obsahoval ředidlo, zapáchající po acetonu. Před vlastní aplikací na tanky se do něj již žádné další ředidlo nepřidávalo a podle výpovědí byla manipulace s ním velice jednoduchá I pro méně zkušené dělníky.

Povrch tanku nepotřeboval před začátkem nanášení zimmeritu na pancíř žádnou úpravu a byl přímo nanášen přímo na pancíř opatřený antikorozním nátěrem. Zimmerit byl aplikován ve dvou vrstvách pomocí kovové špachtle. První vrstva byla silná 5mm a díky hraně špachtle, kterou se nanášel měl obdélníkovitou strukturu. Tato vrstva se po nanesení nechala 24 hodin zavadnout při běžné teplotě. Druhá vrstva byla tenčí nežli první a nanášela se v jakýchsi vlnkách, které povrchu typický zimmeritový vzhled. Druhá vrstva se nanášela většinou v kolmém směru na vrstvu první rovněž pomocí kovové špachtle. V důsledku různého systému nanášení zimmeritu je možné na fotografiích vidět různé vzory (vertikální, horizontální, křížové apod.). Někdy se k aplikaci používal I kovový kartáč, čímž se docílila větší přilnavost k vrstvě první.

Po nanesení obou vrstev byl zimmerit vytvrzován pomocí horkovzdušné plynové pistole., což trvalo přibližně hodinu. Během zahřívání zimmeritu horkovzdušnou pistolí docházelo k odpařování ředidla z hmoty a k následnému tvrdnutí. Podle šéfa výroby nebyl vytvrzený zimmerit již nijak výrazně opracováván. Kdyby nebyl zimmerit vytvrzován horkým vzduchem, trvalo by jeho vytvrzení osm dní, což bylo velice nepraktické s ohledem na velkou poptávku tanků na frontě.

Vedoucí inženýr henschelových závodů uvedl, že se tento závod nijak nepodílel na vývoji zimmeritu a pouze ho po jeho dodání aplikoval na vozidla. Rovněž vyslovil domněnku, že omezení použití zimmeritu na konci války bylo způsobeno vývojem lepších protitankových zbraní. Přestože nebylo jasné, jak bylo použití zimmeritu úspěšné, tak ho po obsazení henschelovy továrny britskými vojsky bylo odvezeno asi 100 tun.

Výzkumný tým dále navštívil továrnu Karl Freudenburg A.G. Ve Weinheimu, kde byli vyzpovídáni tovární specialisté na polyvinyl acetáty. Opět jím dotazovaní nedokázali pomoci s vývojem zimmeritu, přestože pracovali na P.I.B anorganických olejových lepidlech pro přísavné bomby. Polyvinyl acetát byl během války používán jako emulze pro kamuflážní barvy a jako rozpouštědlo stejně jako ethyl acetát nebo toulen. Předpokládá se, že C.W. Zimmer z Berlína byl v té době známý výrobce barev a pravděpodobně používal polyvinyl acetát.

Během návštěvy závodu I.G.Farbenidustrie A.G.Hochst, byly vedeny rozhovory s vedoucím vývojového a výrobního oddělení. Dotazovaní uvedli, že o závodu C.W.Zimmer Co. Slyšeli, ale rovněž nic nevědí o vývoji zimmeritu. Je velice pravděpodobné, že informace týkající se zimmeritu byly velmi přísně střeženy. Při prohledávání továrních záznamů bylo zjištěno, že v červnu 1943 byla firmě C.W.Zimmer Co. Prodána látka mowilith 20 což byl polyvinyl acetát. Ale nikdo z dotazovaných nevěděl, zdali firma C.W.Zimmer či její zaměstnanci existují.

Základní vlastnosti mowilithu 20 byly prodiskutovány. Mowilith 20 obsahoval z 50% benzénovou přísadu, která velice zapáchala a která se při vytvrzování pomocí horkovzdušné pistole odpařovala při teplotě 40-50 ° C.

Bylo také dokázáno, že při použití horkovzdušné pistole nedochází nejenom k odpařování ředidla, ale že se zvyšuje I přilnavost zimmeritu k pancéři a tudíž ke zvýšení jeho odolnosti při zásahu. Vzhledem k nutnosti co nejlepší přilnavosti k povrchu byl lepší čistý nebo právě nabarvený povrch tanku nežli mastný nebo rezavý. Rovněž polyvinyl acetát s příměsí barviva (zimmerit ho obsahoval 15%) částečně voděvzdorný, ale při nižších teplotách se stával křehčím.

Na závěr se tým rozhodl, že nejlepší zdroj informací naleznou přímo v továrně C.V.Zimmer. Rovněž je zajímalo, zdali by bylo možné, v rámci urychlení jeho aplikace, naředěný zimmerit na tank nastříkat. Nicméně byl další výzkum ukončen z koncem války.

Potřebné množství zimmeritu pro některé tanky
StuG III 70 kg
Panzer IV 100 kg
Panther 160 kg
Tiger I 200 kg
Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔06.08.2002 📕22.056

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře