Pěchotní výzbroj ve 20. století

Autor : Pavel Koudelka 🕔25.05.2002 📕23.587

Od konce 19. století byla hlavní zbraní řadového vojáka jednoduchá, ale výkonná a přesná opakovačka. Opakovačky jako německá Mauser, britská Lee-Enfield, ruská Mosin, rakouská Mannlicher či francouzská Lebel ve své době představovaly vrchol technické dokonalosti, využití veškerého předchozího vývoje palných zbraní. O tom svědčí v podstatě shodné základní schéma různých opakovaček, zavedených do výzbroje v různých zemích, a také dlouhé období jejich používání.

německá opakovačka Mauser 1898
Německá opakovačka Mauser 1898

Výhody, společné všem opakovačkám, jsou velice jednoduchá konstrukce a z toho vyplývající nenáročnost na údržbu a výcvik, spolehlivá funkce mechanismů a jejich dlouhá životnost, vysoká přesnost střelby, značný dostřel (dokonce za hranicí možností lidského zraku) a dostačující rychlost palby.

Na druhé straně nedostatky, které opakovačky měly, nebyly příliš velké. Patřila k nim poměrně velká hmotnost zbraně a velký zpětný ráz, který znesnadňoval rychlé osvojení si zacházení se zbraní.

britská opakovačka Lee-Enfield No 1 Mk I (<em>SMLE</em>)
Britská opakovačka Lee-Enfield No 1 Mk I (SMLE)

Ovšem za první světové války se ukázalo, že opakovačka je zbytečně dlouhá a těžká, používá příliš výkonné náboje a interval mezi dvěma výstřely je nebezpečně velký. S rozvojem kulometů, které převzaly řadu úkolů pušek, zmizela totiž potřeba střelby z pušek na velké vzdálenosti. Délka pušky v důsledku co nejdelší hlavně a výkonný náboj, umožňující velký dostřel a smrtící účinek I na dlouhé vzdálenosti, se tak staly zbytečné.

Bylo proto třeba opakovačku zkrátit a vylehčit, k čemuž ale došlo až po válce. Navíc k nejdůležitějšímu a nejlogičtějšímu kroku, k použití slabšího náboje, nedošlo vůbec. Slabší náboj by měl řadu výhod: zmenšení zpětného rázu, menší hmotnost náboje a tím I možnost nošení většího počtu nábojů, vylehčení celé zbraně. K tomuto kroku nedošlo především z ekonomických důvodů, protože pouhé zkrácení již existujících pušek vyšlo mnohem levněji než úplné přezbrojení armády novou zbraní, navíc spojené s přebudováním zbrojovek a muničních závodů.

finská verze M 39 ruské opakovačky Mosin 1891
Finská verze M 39 ruské opakovačky Mosin 1891

V té době však již existovaly zbraně, které slabší náboje používaly: pistole. Z pistolí se střílelo několikanásobně slabšími náboji, než z pušek. Pistole však svým určením byly určeny především k sebeobraně a tomu byly přizpůsobeny I jejich rozměry, příliš se proto nehodily k úkolu být standardními zbraněmi armád. A tak se celá řada konstruktérů snažila sestrojit poměrně lehké pušky s velkokapacitními zásobníky, nezřídka automatické a střílející pistolovými náboji, kterým se začalo říkat karabiny.

Karabina ve svém původním významu znamená jezdeckou pušku, která se od pěchotní liší pouze jiným uchycením řemenů. Protože ale jezdecké zbraně byly obvykle lehčí, kratší a tudíž méně výkonné, ujal se jejich název I pro pušky, používající pistolové nebo jiné slabší náboje. Brzy se ale ukázalo, že pistolový náboj je zcela nedostatečný svým účinkem, dostřelem a přesností, pokud se použije jinak, než na krátké vzdálenosti. Proto také nedošlo k zavedení těchto karabin do výzbroje žádné z armád.

Již od 2. poloviny 19. století řada snah směřovala k sestrojení zbraně, střílející sice klasickými náboji, ale automatické. Tím by byl vyřešen alespoň problém nízké kadence opakovaček. Ovšem technická úroveň tehdejší doby nepostačovala na výrobu opravdu lehké a spolehlivé automatické pušky. Opět se zde projevil faktor příliš výkonných nábojů, kvůli nimž musel být mechanismus zbraně mnohem bytelnější a zbraň tudíž těžší, než opakovačka shodného balistického výkonu. Značnou překážku představovalo I zásobování střelců municí, protože žádný z nich u sebe nemohl mít více než cca 200 nábojů (více než 5 kg), ale tato zásoba mohla být vystřílena za několik minut. Navíc střelba dávkou z takové zbraně byla velmi nepřesná v důsledku velkého zpětného rázu. Proto byly automatické pušky v době před 1. světovou válkou a v jejím průběhu zavedeny do výzbroje jen ojediněle a navíc jen u některých speciálních jednotek.

německá automatická pistole Mauser C96 s nasazenou pažbou
Německá automatická pistole Mauser C96 s nasazenou pažbou

Během první světové války se hledaly jiné cesty, jak zvýšit palebnou sílu pěchoty. V okamžité reakci na peklo zákopových bojů se sami vojáci snažili hledat prostředky, jež by jim pomohly přežít. Vojáci různých stran se k tomuto problému stavěli odlišně. Tak Němci s oblibou užívali automatické pistole Mauser a Parabellum s velkokapacitními zásobníky a přídavnými pažbami, zbraně, které v podstatě splňovaly kritéria na karabiny. Američané zase dávali přednost loveckým brokovnicím. Ty se tak osvědčily, že na konci války byl do výzbroje U. S. Army zaveden speciálně upravený vojenský typ, Winchester M1917.

Nejdůležitější zbraní, o jejíž vznik se 1. světová válka „zasloužila“, byl ale samopal. Tato zbraň je jakýmsi křížencem kulometu a karabiny, je totiž schopna střelby dávkou a střílí pistolovými náboji. Samopal vznikl jako východisko z nouze, pro nepřítomnost lepšího řešení, a právě vysoká kadence je jeho jedinou výhodou oproti opakovačce, za níž zaostává v dostřelu, průbojnosti a přesnosti. Rozhodně se nemohl stát novou zbraní pěchoty místo opakovaček. Mohl být pouze zaveden jako lehká podpůrná zbraň s tím, že v armádě budou vedle sebe existovat dvě zcela rozdílné zbraně. Znamenalo to, že vojáci vyzbrojení puškami budou dále trpět nedostatečnou rychlostí palby při bezprostřední srážce s nepřítelem a vojáci vyzbrojení samopaly si budou muset zvyknout na nedostatečný dostřel.

První samopal vznikl roku 1915 v Itálii a měl se stát náhradou za lehký kulomet. Ovšem kvůli řadě nedostatků nakonec standardizován nebyl. A tak se prvním v praxi použitým samopalem stal až německý samopal Bergmann. Ten byl ale tak zdařilý, že jeho konstrukční princip, složení mechanismů a rozměry byly často použity téměř bez změn pro vytvoření vlastních samopalů v různých zemích v průběhu meziválečného období. Ovšem za 1. světové války původní Bergmann nedosáhl příliš velkého rozšíření, protože se objevil až v roce 1918.

legenda amerického divokého západu - opakovačka Winchester
Legenda amerického divokého západu - opakovačka Winchester

Vojáci obou bojujících stran tak prakticky za 1. světové války neměli zbraň, která by byla všestranně použitelná, spolehlivá, jednoduchá, lehká a levná. Domníváme se však, že taková zbraň, která většinu z těchto požadavků splňovala, existovala již delší dobu předtím. Máme na mysli proslavenou opakovačku Winchester, spolu s revolvery Colt typickou zbraň divokého západu. Tato puška používala náboj, který byl v podstatě shodný s nábojem revolveru Colt, byl tedy slabší než puškový; měl ale na běžný pistolový náboj velkou ráži a byl I výkonnější. Opakovačka Winchester měla navíc dostatečně kapacitní zásobník při poměrně malých rozměrech. Její ovládání bylo jednoduché a rychlé oproti klasické opakovačce. Některé nedostatky by se daly odstranit v průběhu konverze z lovecké zbraně na vojenskou. Ale jedinou zemí, která takovou zbraň používala, bylo carské Rusko, kde se však používal upravený vzor, střílející běžnými ruskými náboji, navíc tato zbraň zde byla jen nouzovým řešením kvůli nedostatku standardních pušek Mosin.

americká samonabíjecí puška M1
Americká samonabíjecí puška M1

Na základě poznatků z 1. světové války jasně vyvstala potřeba nové střelecké zbraně, která by používala náboj slabší než puškový a výkonnější než pistolový. Taková ale nebyla sestrojena, a tak se vývoj v meziválečné době soustředil jen na zdokonalování existujících zbraní, opakovaček, automatických pušek a samopalů.

V rámci zdokonalování opakovaček byly v mnoha státech přijaty do výzbroje výrazně zkrácené a vylehčené vzory, stále ale používající velmi výkonné náboje. V této době opakovačka dosáhla vrcholu dokonalosti, současně se však ocitla na konci svých možností. Naopak automatické pušky se díky vzrůstající technické vyspělosti pomalu dostávaly do doby, kdy se mohly stát standardními zbraněmi armád. Přesto k jejich výraznějšímu rozšíření nedošlo ani nyní a pouze armáda USA samonabíjecí puškou Garand M1 nahradila své stávající vzory opakovaček.

Meziválečná doba, zejména 30. léta, byla zlatým věkem samopalů. Samopal se stal ideální zbraní gangsterů i mužů zákona, nemohla bez něj proběhnout žádná gerilová válka. Ovšem v drtivé většině případů zůstávalo jeho schéma stejné, jako u původního samopalu Bergmann. I nadále byl levnou zbraní, jednoduchou na ovládání, ovšem také značně nepřesnou a omezenou malým dostřelem.

americké samonabíjecí karabiny M1 a M1A1
Americké samonabíjecí karabiny M1 a M1A1

Na počátku 2. světové války tak byla ve výzbroji pěchoty zastoupena celá škála zbraní, kvalitativně velmi odlišných. V té době se však s konečnou platností vyhrotila potřeba nové zbraně pro náboj střední výkonnosti mezi puškovým a pistolovým. V SSSR vznikl v roce 1943 pouze náboj ráže 7,62 mm a zbraň byla sestrojena až po válce. V USA v roce 1941 vznikla na náboj značně menší než puškový, ale výkonnější než pistolový samonabíjecí karabina Garand. Ale nejdůležitější byly německé pokusy, které znamenaly vznik zcela nového typu palné zbraně. Pro náboj puškové ráže, ale s kratší nábojnicí v roce 1943 vznikla po některých experimentálních vzorech zbraň MP 43. I když zkratka MP znamená Maschinenpistole, čili samopal, podobnost byla jen ve vnějším vzhledu.

Sturmgewehr 44
Sturmgewehr 44

Zbraň obsahovala mechanismus, který byl obdobný jako u německých automatických pušek té doby, nikoli mechanismus samopalu. Spolu s výkonnějším než pistolovým nábojem to znamenalo několikanásobně větší přesnost, průbojnost a dostřel, než měl jakýkoliv tehdejší samopal. Na druhé straně mohla mít zbraň velkokapacitní zásobník (třicet nábojů) a byla schopna střelby dávkou, bez nepříznivých vlivů zpětného rázu puškového náboje. MP 43 tak v podstatě spojila nejlepší vlastnosti předcházejících typů zbraní do nového hávu. Po drobných úpravách byl v roce 1944 zaveden nový vzor, jemuž sám Hitler dal pojmenování Sturmgewehr 44. Právě název útočná puška se stal pojmenováním pro celou novou kategorii ručních palných zbraní.

AK-47, slavný Kalašnikov
AK-47, slavný Kalašnikov

Po válce většina zemí do své výzbroje zavedla zbraň, inspirovanou právě MP 43. První byli Rusové se svým AK-47, čili Kalašnikovem, nejslavnější útočnou puškou všech dob. Kalašnikov střílí již zmíněným sovětským nábojem střední výkonnosti ráže 7,62 mm. Ačkoliv dnes už je Kalašnikov v podstatě zastaralý, pro jeho láci, jednoduchost, odolnost a účinnost ho používá více armád, partyzánských hnutí a teroristických organizací, než jakoukoliv jinou zbraň. Kalašnikov se stal standardní zbraní východního bloku a jen Čína a Československo používaly jiné zbraně, stejně ale střílící sovětským nábojem. (A pouze Československo používalo svou vlastní konstrukci, Čína upravila sovětský systém Simonov.)

Také spojenci v NATO brzy pocítili potřebu standardního náboje, společného všem zemím Aliance. Pod silným americkým tlakem proto NATO přijalo zkrácený americký náboj ráže 7,62 mm (nemá nic společného s ruským nábojem stejné ráže). Byl to vlastně krok zpět, protože I tento nový náboj měl velmi vysoký výkon, který si nezadal s výkonem některých nábojů do opakovaček. Země NATO tak promeškaly příležitost k využití válečných zkušeností a zavedení zbraně, obdobné jako byl AK-47. Západní zbraně se stále podobaly starým automatickým puškám na výkonné náboje, např. Americká M14 se od již zmíněné Garand M1 lišila kromě náboje jen velkokapacitním zásobníkem.

britská puška L85A1, ideový následovník EM-2
Britská puška L85A1, ideový následovník EM-2

Nový náboj NATO znamenal konec I pro britskou zbraň revoluční koncepce, pušku EM-2. Tato zbraň byla velice neobvyklá svým vzhledem - zásobník byl umístěn až za pistolovou pažbičkou a spouštěcí ústrojí, v uspořádání, později známém jako „bull-pup“ (buldočí štěně). Tím zbraň získala na kompaktnosti a lehkosti. Další zajímavou novinkou bylo použití optických mířidel namísto klasických. Puška EM-2 ale používala vlastní náboj, a když byl zaveden americký náboj jako standardní, nebylo možné ji rychle konvertovat. A tak se další pušky v uspořádání „bull-pup“ objevily až po dalších třiceti letech.

V padesátých letech se na západě objevila řada konstrukcí, které sice nebyly tak novátorské jako EM-2, ale doznaly značného rozšíření. Je na místě jmenovat belgickou pušku FN FAL, která se stala po AK-47 druhou nejrozšířenější útočnou puškou na světě, nebo německou G3, jejíž mechanismus byl odvozen od experimentálních německých pušek z konce války.

belgická útočná puška FN FAL
Belgická útočná puška FN FAL

V šedesátých letech ale Američané podruhé provedli evropským zemím NATO čáru přes rozpočet, když bez domluvy se svými spojenci zavedli vynikající pušku M16, která ale používala náboj zcela nové malé ráže 5,56 mm. Američané totiž konečně uznali, že doba si žádá něco jiného než těžkou, zbytečně výkonnou pušku. Ve svém důsledku to však znamenalo, že NATO po dlouhou dobu čelilo možnému střetu s nepřítelem s tím, že její nejsilnější armáda byla vyzbrojena puškou zcela jiné ráže, než zbylé členské země. Do devadesátých let ale nakonec všechny země NATO zavedly zbraně v ráži 5,56 mm.

M16A2, poslední model pušky M16
M16A2, poslední model pušky M16

I Sověti poznali, že malá ráže má některé výhody, které ji činí zajímavou, a tak upravili Kalašnikova na vzor AK-74, který se od svého předka lišil jen použitým nábojem ráže 5,45 mm místo 7,62 mm.

Protože se nedá očekávat, že by lidstvo v dohledné době zmoudřelo a vzdalo se válek, v konstrukčních dílnách po celé planetě vznikají zkušební vzory palných zbraní budoucnosti. Rusové experimentují s velkorážovými náboji, Němci s beznábojnicovým střelivem, Rakušané s wolframovými šipkami v plastových nábojnicích a hlavněmi s hladkým vývrtem, Američané koketují s bojovou brokovnicí. V ještě vzdálenější budoucnosti se snad budou používat zbraně na bázi elektromagnetických děl a vysokoenergetických laserů, to sem ale už vesměs nepatří.

Autor : Pavel Koudelka 🕔25.05.2002 📕23.587

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře