Dějiny bleskové války

Autor : Pavel Koudelka 🕔19.05.2002 📕11.281

Seriál

  1. Dějiny bleskové války
  2. Dějiny bleskové války
  3. Dějiny bleskové války
  4. Dějiny bleskové války
  5. Dějiny bleskové války
  6. Dějiny bleskové války
  7. Dějiny bleskové války
  8. Dějiny bleskové války
  9. Dějiny bleskové války
  10. Dějiny bleskové války
  11. Dějiny bleskové války
  12. Dějiny bleskové války
  13. Dějiny bleskové války
  14. Dějiny bleskové války
  15. Dějiny bleskové války
  16. Dějiny bleskové války
  17. Dějiny bleskové války
  18. Dějiny bleskové války

Podobné články

Další články autora

Boje na východní frontě

V souladu s Hitlerovými fantasmagorickými představami o životním prostoru pro árijskou rasu na východě se Wehrmacht pilně připravoval na napadení SSSR. Německá armáda se mohla v té době pokládat za nejsebevědomější a také nejprofesionálnější armádu, jakou svět v poslední době poznal. Dosáhla rozhodujících vítězství nad Poláky, Dány, Nory, Nizozemci, Belgičany, Francouzi a Brity a nepoznala vážnější neúspěch nebo porážku. Střízlivěji uvažující němečtí důstojníci si však uvědomovali, že SSSR by mohl představovat poněkud tvrdší oříšek - měli na paměti osud Napoleona Bonaparta, který si po skvělých úspěších v Evropě vylámal zuby na carském Rusku.

Plán na obsazení Sovětského svazu, nazývaný Barbarossa, začal vznikat na podzim 1940 a v podstatě se jednalo o souběžnou ofenzívu tří skupin armád směrem na Leningrad, Moskvu a Kyjev. Bylo by logické předpokládat, že německé velení bude po úspěších v Polsku a na západě plně podporovat princip Blitzkriegu, ale ve skutečnosti se němečtí plánovači více drželi konzervativnějšího schématu. Nejčastěji prosazovaným plánem byla namísto paralyzace nervových center anexe protivníkových území a zabití co největšího počtu Sovětů. Jiné pojetí vycházelo z předpokladu, že kapitulace bude automaticky dosaženo po dobytí největších sovětských měst, zejména Moskvy a Leningradu, o čemž se ale zrovna u Sovětů dalo s úspěchem pochybovat. Zvažovalo se vytvoření silné německé linie, jejíž postup do ruského vnitrozemí měl být tak razantní, že by Sověti požádali o mír co nejdříve v naději, že se Němci spokojí se svými územními zisky. Všechny německé úvahy byly z vojenského hlediska výborné, představovaly však naprosté nepochopení mentality Sovětů.

Když Němci 22. června zahájili svůj útok, jejich postup se setkal s minimálním odporem. Prvních šest týdnů pokračoval německý útok víceméně podle plánů, byly dobyty rozsáhlé prostory Sovětského svazu, zajato ohromné množství sovětských vojáků a získána obrovská válečná kořist. Koncem tohoto období se však začaly objevovat první potíže organizačního charakteru, které měly na obrněné jednotky horší účinek než vlastní bojová činnost nepřítele. Šest týdnů nepřetržitých bojů si zákonitě vyžádalo svou daň v podobě mechanických závad na strojích a vyčerpaného mužstva. Ani psychicky na tom nebyli němečtí vojáci nejlépe. Doposud byli zvyklí na rychlé a úspěšné akce, a tak pod dojmem své situace začali ztrácet počáteční nadšení. Vše začalo nasvědčovat tomu, že se tažení proti SSSR protáhne.

Navíc Němci měli před sebou nepřítele, který disponoval prakticky neomezenými lidskými zdroji, obrovským územím, se kterým mohl operovat, a který dávno přivykl tvrdému způsobu života a byl prodchnut fanatickou vírou ve svou věc. Sovětské velení bylo také připraveno raději vystavit vlastní zemi nekonečně dlouhému strádání, než jen pomyslet na kapitulaci.

Jakmile pominula počáteční panika, začali Sověti reorganizovat své tankové jednotky, které sice vypadaly výborně na papíře, ale ve skutečnosti tomu bylo jinak. Nejenže počet tanků ani zdaleka nesouhlasil s oficiálními čísly a armáda měla jen málo důstojníků schopných velet tak mohutným formacím, ale i výcvik tankistů byl více než nedostačující. Sovětští vojáci nesmírně statečně odolávali drtivé přesile nepřítele, ale měli jen minimální znalosti o bojové taktice, o koordinaci činnosti jednotlivých tanků nebo o spolupráci s pěchotou, a jejich pojetí boje se omezovalo jen na průniky do nepřátelských linií a chaotickou střelbu.

V únoru 1943 pověřil Hitler Guderiana zbrusu novou funkcí inspektora obrněných sil, zodpovědného ve všech ohledech za tento druh vojsk, od výroby tanků až po organizaci a výcvik. Guderian v březnu předložil Hitlerovi a generálnímu štábu svůj plán. Navrhoval v něm přebudovat existující velké množství nedostatečně vyzbrojených divizí na menší počet silnějších divizí, schopnějších provádět samostatné operace. Dále chtěl zastavit výrobu všech tanků kromě nových typů Panther a Tiger a ukončit existenci zpolitizovaných divizí SS a Luftwaffe. Guderianovy plány se podařilo uskutečnit jen zčásti a například zlikvidování divizí SS a Luftwaffe ztroskotalo úplně, Guderian sám se však až do konce války snažil seč mohl, aby „své“ tankové jednotky udržel při životě.

Němci předpokládali, že v roce 1943 provedou konsolidaci armády a zvýší vojenskou sílu své země. Cílem generálního štábu bylo vybudovat pevnou hráz, která by Sovětům odolávala tak dlouho, až ti by se nakonec vyčerpali a uzavřeli s Němci mírovou dohodu. Principem obrany bylo podnikání řady intenzivních, ale pouze lokálně vymezených útoků. Pro Němce by vedení takových operací znamenalo jen malou námahu a Sověti by přitom museli soustředit na ohrožených místech maximální množství sil.

Jedním z předpokládaných cílů takového úderu byl výběžek zasahující do německých linií u města Kursk. Von Manstein navrhoval rychlý útok o dvou hrotech, který by vedl k odříznutí tohoto výběžku a obklíčení sovětských jednotek uvnitř. Vznikla tak operace Citadela, ke které mělo dojít v dubnu, dokud nebyly sovětské jednotky řádně vyzbrojeny a vystrojeny, avšak na Hitlerův rozkaz byla akce několikrát odložena, dokud nebyl k dispozici dostatečný počet tanků Panther a Tiger. Mezitím obě strany vybudovaly mohutné obranné linie tvořené minami, zátarasy a zvláště předimenzovaně koncentrovaným dělostřelectvem, zahrnujícím kromě protitankových kanonů děla skutečně všech ráží a typů.

Počátek německého útoku byl konečně stanoven na 5. červenec 1943, kdy na výběžek u Kurska souběžně zaútočily z jihu a severu dvě armády. Celkem činila síla Němců 2 400 tanků a samohybných děl, jimž čelili Sověti 3 300 tanky. Zatímco útok ze severu byl poměrně brzy zlikvidován, na jihu byli Němci úspěšnější. 12. července tak u vesnice Prochorovka došlo k pravděpodobně největší tankové bitvě v dějinách, když proti sobě stálo na 1 500 tanků.

Během bitvy zcela selhaly předválečné vize o kolonách tanků valících se otevřenou krajinou, kroužících a manévrujících jako námořní flotily a účastnících se bitev bez účasti ostatních druhů vojsk. Okamžitě po prvním střetu se z bitvy vytratil veškerý řád - tanky jezdily a střílely na všechny strany, narážely do sebe a odloučeny od svých velitelů bojovaly o vlastní záchranu. V těchto podmínkách vyvažovala určitou převahu lépe vycvičených a zkušenějších Němců početní převaha Sovětů. Bitva pokračovala bez zřejmého vítěze až do soumraku, kdy se obě strany stáhly, aby se mohly zotavit z ran a začít bilancovat. Bitva u Prochorovky znamenala faktickou porážku Němců, kteří zde ztratili asi 350 tanků. Celkem stála operace Citadela Wehrmacht 1 217 tanků a 997 samohybných děl, což představovalo značnou část jejich sil na východní frontě.

Operace Citadela znamenala konec německého postupu. Už nikdy poté Němci na východní frontě nedokázali provést ofenzívní akci, také kvůli tomu, že v té době se na Sicílii vylodili Američané a Britové. Německé obrněné síly, na jejichž znovuvyzbrojení bylo vynaloženo obrovské úsilí, tak přišly v jediné bitvě o všechno. Sověti pak v plné míře těžili ze svého vítězství a od té doby převzali veškerou iniciativu.

Nelze si však nepovšimnout, že přestože měli Sověti k dispozici vynikající obrněnou techniku, která alespoň ze začátku značně převyšovala německé stroje, jejich taktika byla značně banální. Po masivním dělostřeleckém bombardování následoval útok pěchoty doprovázené skupinami tanků, které se snažily vytvořit průlomy v německých liniích. To se však dařilo jen vzácně, protože německá obrana spoléhala na vynikající dělostřelectvo všeho druhu, chráněné minovými poli a podporované pohyblivými zálohami tanků a stíhačů tanků. Němci nebyli z východu vytlačeni útočnou silou vysoce organizovaných jednotek, ale udolal je nepřetržitý tlak Sovětů a ztenčování záloh.

Seriál

  1. Dějiny bleskové války
  2. Dějiny bleskové války
  3. Dějiny bleskové války
  4. Dějiny bleskové války
  5. Dějiny bleskové války
  6. Dějiny bleskové války
  7. Dějiny bleskové války
  8. Dějiny bleskové války
  9. Dějiny bleskové války
  10. Dějiny bleskové války
  11. Dějiny bleskové války
  12. Dějiny bleskové války
  13. Dějiny bleskové války
  14. Dějiny bleskové války
  15. Dějiny bleskové války
  16. Dějiny bleskové války
  17. Dějiny bleskové války
  18. Dějiny bleskové války

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Koudelka 🕔19.05.2002 📕11.281

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře