Dějiny bleskové války

Autor : Pavel Koudelka 🕔19.05.2002 📕10.580

Seriál

  1. Dějiny bleskové války
  2. Dějiny bleskové války
  3. Dějiny bleskové války
  4. Dějiny bleskové války
  5. Dějiny bleskové války
  6. Dějiny bleskové války
  7. Dějiny bleskové války
  8. Dějiny bleskové války
  9. Dějiny bleskové války
  10. Dějiny bleskové války
  11. Dějiny bleskové války
  12. Dějiny bleskové války
  13. Dějiny bleskové války
  14. Dějiny bleskové války
  15. Dějiny bleskové války
  16. Dějiny bleskové války
  17. Dějiny bleskové války
  18. Dějiny bleskové války

Podobné články

Další články autora

Teorie bleskové války v meziválečném období

Přestože je tato kapitola věnována zejména pozemním složkám vojsk bojujících v duchu koncepce bleskové války, nelze přehlédnout některé významné prvky ve vývoji letecké teorie. Zatímco na konci 1. světové války bylo letectvo považováno za podpůrnou zbraň, o dvacet let později již tvořilo složku rovnocennou. Velký vliv na tento proces měla představa letecké války, jak ji razil italský generál Giulio Douhet, který proklamoval myšlenku naprosté nadřazenosti letectva v budoucí válce. Mohutné bombardovací letectvo mělo být hlavním prostředkem pro zničení veškerého technického a vojenského potenciálu nepřítele. Pozemní armáda byla podle Douheta jen podružnou okupační mocí, která by dovršila dobytí cizího území.

V meziválečné době tuto myšlenku vyznávaly nejvíce italská, americká a částečně i britská armáda. Neuváženost Douhetových představ byla dokázána již ve španělské občanské válce, ale přesto za 2. světové války dosáhly svého zlatého věku. Douhetismus proklamovali zejména Italové, ale v jeho praktickém uskutečnění jim bránily zejména ekonomické potíže. Stejně jako v případě obrněné techniky neměl italský průmysl prostředky na sestrojení mohutných dálkových strojů.

Podobně rozporuplným vývojem prošla i obrněná technika. Navzdory vynikajícím výsledkům, kterých obrněná vozidla dosáhla za 1. světové války, nebyla budoucnost tanků po jejím skončení zdaleka jistá. Již roku 1919 hrozilo rozpuštění tankovým silám Velké Británie a Francie, o rok později se tak dokonce stalo obrněnému sboru armády USA. Konzervativci setrvávali v přesvědčení, že právě jejich druh vojska, ať už pěchota, dělostřelectvo či jezdectvo, zůstane i nadále nejdůležitější, a proto musí být rozvíjen na úkor ostatních. Tankisté k vlastní smůle neměli ve svých řadách žádného skutečně mocného člověka, jejich vliv na rozhodování a plánování byl proto mizivý.

Ve Francii myšlenka tankového vojska v podstatě padla úplně. Francouzské těžké tanky nebyly úspěšné a lehké tanky byly jen pěchotou chráněnou před kulkami. Ve Francii proto neexistovaly teorie podobného druhu jako Fullerův Plan 1919. Francouzská armáda nikdy neměla samostatný tankový sbor a posádky tanků byly tvořeny jakýmkoliv personálem, který byl právě k dispozici, včetně námořníků. V poválečných analýzách určil francouzský generální štáb jako hlavní směr vývoje obranu, což vedlo ke stavbě Maginotovy linie. Tank zůstal pouze v pozadí těchto úvah, předpokládalo se jeho použití jen jako obrněného pohyblivého kulometného hnízda, podporujícího pěchotu. Podobně macešsky zacházela francouzská armáda i s letectvem, ve kterém viděla pouhého pomocníka pozemní armády, připravené na poziční válku a chráněné Maginotovou linií.

Ve Velké Británii ustala oficiální podpora myšlenky tankového boje, působila zde ale celá řada osobností, které mimo okruh armády rozvíjely poznatky z 1. světové války. Na prvním místě je třeba jmenovat J. F. C. Fullera, který dále pracoval na svém tématu motorizované armády, založené na tankových svazech. Navrhoval, aby se obrněná pásová vozidla stala standardním prostředkem válečných operací a neomezovala se jen na funkci čelního hrotu. Měl na mysli nejen tanky jako takové, ale i motorizované obrněné dělostřelectvo a obrněná vozidla vezoucí pěchotu, která by v případě potřeby sesedla a pomohla tankům vyčistit území, jež dobyly. Použité výrazy „tankové dělostřelectvo“ a „tanková pěchota“ se ale obrátily v neprospěch autora i jeho teorií, protože tradiční dělostřelectvo a pěchota se odmítaly vzdát své identity a podřídit se ideji jednotného tankového vojska.

Další význačnou kapacitou v tomto oboru byl demobilizovaný kapitán Basil Liddell Hart, který obhajoval zásadu „rozvodňující se řeky“. Podle ní měly existovat dvě části útočných sil. Účelem první by bylo sondovat a testovat nepřátelskou obranu, dokud by nenašla slabé místo, kde by provedla průlom. Druhá skupina, hlavní část sil, by ji následovala a rozšířila průlom a rozvinula by se na druhé straně do šířky - proto teorie „rozvodňující se řeky“. Tato teorie sice nebyla nová, avšak Liddell Hart ji pod Fullerovým vlivem jako první dal do spojitosti s tankovými silami. Navíc Liddell Hart narozdíl od Fullera nezanedbával letectvo. Zatímco Fuller ho považoval spíš jen za nástroj průzkumu a komunikace, Liddell Hart v něm viděl náhradu dělostřelectva během rozvíjení útoku, protože má ještě větší pohyblivost než tank. Přestože byla Liddell Hartova koncepce velice prozíravá, v jeho vlastní zemi nedošla uznání a byla pokládána jen za idealizovaný obraz budoucího bojiště, což mělo pro Británii obrovské negativní následky za 2. světové války.

Přesto dostali tankoví nadšenci v Británii ještě příležitost. Na jaře 1927 vznikl zvláštní armádní svazek nazvaný Experimental Armoured Force (EAF, Zkušební obrněná síla), který měl ověřit možnost fungování a spolupráce jednotlivých složek mechanizované armády. První sbor svého druhu na světě sdružoval pod jednu střechu tanky, samohybné dělostřelectvo a motorizovanou pěchotu. Ještě téhož roku se uskutečnilo cvičení za účelem zjištění praktických schopností takové jednotky, které dopadlo jako přesvědčivá demonstrace pružnosti a rychlosti zcela mechanizovaných sil. Ale přes tyto povzbudivé výsledky byl EAF v roce 1929 rozpuštěn a náhradou vznikla provizorní formace s názvem Tank Brigade, která mohla být kdykoliv rozšířena nebo zmenšena, zcela dle libovůle úředníků na ministerstvu války.

Hlavní proud obrněné válečné teorie se pak ve Velké Británii ubíral směrem ke konzervativnímu rozdělení tanků do dvou kategorií: na těžké, dobře pancéřované a pomalé stroje pro podporu útočící pěchoty a na lehké, rychlé stroje tvořící součást jezdectva, v jehož rámci jsou využívány pro průzkum a jako předvoj a krytí.

Navíc byla ve Velké Británii zcela ve smyslu Douhetovy koncepce zanedbána vzdušná složka Blitzkriegu - letectvo pro přímou součinnost s pozemními jednotkami - a pominuta dokonce i protivzdušná obrana vlastního území. Teprve těsně před 2. světovou válkou počali Britové budovat soustavnější stíhací ochranu svých ostrovů. Prostředky pro ochranu a podporu boje pozemních vojsk však stále chyběly, což se vymstilo v počáteční fázi války ve Francii, severní Africe i na Dálném východě.

Přestože byl britský EAF po pouhých dvou letech své existence rozpuštěn, ovlivnil dění i v jiných zemích. Do roku 1928 většina zemí následovala Francouze a rozdělovala tanky na dva typy - těžké tanky doprovázející pěchotu a lehká průzkumná vozidla. Ale po prvním roce britských pokusů začaly nezávislé mechanizované jednotky přitahovat všeobecnou pozornost. Francouzi vyvinuli několik rychlých středních tanků a začali přetvářet jízdní pluky. Italové začali experimentovat s mechanizovanými brigádami. Američané po vzoru britského EAF vytvořili vlastní Experimental Mechanised Force (Zkušební mechanizovaná síla). Většinou však měly tyto pokusy jepičí život a armády se vrátily ke konvenčnímu náhledu na tuto otázku.

Naopak Sověti šli ještě dále a začali plánovat celkovou mechanizaci své armády. Sovětský pohled na tank byl totiž odlišný od zbytku světa. Bolševici se drželi myšlenky, že 1. světová válka dala vznik třem novým zbraním, letadlu, bojovému plynu a tanku, které budou mít rozhodující podíl v následujících konfliktech. Bylo tomu tak zajisté proto, že veškeré ruské vojenské tradice zanikly revolucí roku 1917.

Navíc v oboru moderní bojové techniky začínaly všechny státy vlastně od nuly, a ani drobný technologický náskok Britů a Francouzů neznamenal nepřekonatelný problém. Kromě toho se západní země nacházely v těžké hospodářské situaci, která jim zabraňovala utrácet mnoho peněz na vývoj zbraní, zatímco sovětský totalitní systém díky odlišnému vývoji na takovéto aspekty hledět nemusel. V důsledku toho se Sovětům nakonec podařilo získat značný náskok v technologii, který se v plné šíři projevil za 2. světové války.

Co se týče taktiky, i v SSSR existovaly dva základní myšlenkové proudy, z nichž jeden zastával úlohu tanku jako podpůrného prostředku pěchoty a druhý se držel nezávislého svazku. Díky ohromným sovětským výdajům na zbrojení mohly sovětské zbrojařské závody vyrobit takové množství tanků, že to postačovalo na vyzkoušení obou principů jejich využití. Protože cvičení prokázala, že samostatné mechanizované jednotky představují lepší řešení než podpůrné tanky pěchoty, velení Rudé armády projevilo této koncepci svou přízeň. Sovětský svaz se tak mohl stát baštou Blitzkriegu dříve než Německo, se všemi z toho vyplývajícími následky pro Evropu a svět. Ke smůle Sovětů však v důsledku mocenských bojů uvnitř Rudé armády došlo k rozsáhlým čistkám, které postihly zejména mladé pokrokové důstojníky. Nezávislé tankové brigády se tak octly bez velení a ztratily i politickou podporu. V důsledku toho byly rozpuštěny a vojáci i tanky byli rozděleni do pěších divizí.

Po Velké Británii a Sovětském svazu se tak těžiště rozvoje bleskové války přesunulo do Německa. Němci jako první skutečně docenili význam letectva pro bleskovou válku, a začali kromě svazů obrněných jednotek a motorizované pěchoty budovat také silné taktické letectvo.

Od Luftwaffe se očekávalo, že rychlým úderem zničí letadla nepřítele ještě na letištích, takže si zajistí nadvládu ve vzduchu. Současně měly tankové jednotky za pomoci taktického letectva, které působilo jako jakési létající dělostřelectvo, provádět průzkum po celé šířce fronty, až by si vybraly slabé místo, kde by ji prorazily. Podpůrné jednotky se pak měly utkat se zbytkem nepřátelské obrany, zatímco obrněná kolona by přesně podle Fullerových a Liddell Hartových myšlenek napadla nervová centra za frontovou linií.

Letecká podpora spočívala ve střemhlavém i vodorovném bombardování, jímž se bránilo protivníkovi v ústupu, ničilo se jeho opevnění, znemožňovalo přisunutí záloh a šířila panika. Letectvo tedy mělo převzít část úloh tanků, jež jim přisoudili Fuller a Liddell Hart. Dále mělo zasáhnout výsadkové vojsko s úkolem obsadit důležité objekty v týlu protivníka. A konečně bombardovací letectvo by v dosahu svého doletu ničilo dopravní uzly, zálohy, sklady, a zároveň deptalo morální sílu obyvatel v týlu.

Ze strategického hlediska představoval návrh Blitzkriegu návrat ke starým principům pruské vojenské školy Fridricha II. Velikého, která vycházela z ještě starších úvah švédského krále Gustava II. Adolfa. Celý princip bleskové války spočíval v rychlém a překvapivém úderu na nepřítele, dokud se ještě nestačil vzpamatovat. Moment překvapení sloužil jako významný činitel, bez něhož měl útočník daleko těžší práci. Není bez zajímavosti, že už zmíněný pruský monarcha se rovněž snažil vytvořit pohyblivé vojsko, které by náhlými údery překvapovalo nepřítele. Jedním z jeho největších úspěchů bylo zformování bleskové artilerie, čili lehkého dělostřelectva, přemisťovaného tryskem, které ve své době mohlo plnit úlohu pozdějšího střemhlavého a stíhacího bombardovacího letectva. Snad se tedy Němci při tvorbě koncepce bleskové války nechali inspirovat i principy pruského krále z 18. století.

Za otce německých obrněných sil je považován Heinz Guderian, za 1. světové války důstojník pěchoty. Guderian brzy pochopil, že tank je příliš rychlý a má příliš velký akční rádius, aby se mohl přizpůsobovat pomalému tempu pěšáka. Současně si uvědomil, že tanky jsou nadmíru zranitelné na to, aby mohly být použity osamoceně, bez podpůrných složek motorizovaného dělostřelectva a pěchoty. Aby dosáhl svého záměru, obhajoval Guderian vznik tankových divizí - vyvážených seskupení všech zbraní s určitou vazbou na tank, ale plně mobilních a dostatečně samostatných, aby mohly vykonávat jakýkoliv druh taktických operací. Guderianovým cílem bylo vytvořit plně mobilní útvar, ve kterém by všichni - kromě tankistů také dělostřelci, pěchota a oddíly služeb - byli kryti pancířem a pohybovali by se na pásových vozidlech.

Guderian také nezapomněl na původní význam tanku. Požadoval pro německou armádu tři druhy tanků: lehký průzkumný tank, střední tank a střední tank přímé podpory s kanonem velké ráže. Narozdíl od názoru většiny ostatních taktiků spočívala Guderianova myšlenka těchto tanků v podpoře ostatních tanků, nikoli pěchoty. Guderian se vlastně vrátil k původnímu pojetí tanku jako nosiče děla, ale použil ho na podporu ostatních tanků.

Seriál

  1. Dějiny bleskové války
  2. Dějiny bleskové války
  3. Dějiny bleskové války
  4. Dějiny bleskové války
  5. Dějiny bleskové války
  6. Dějiny bleskové války
  7. Dějiny bleskové války
  8. Dějiny bleskové války
  9. Dějiny bleskové války
  10. Dějiny bleskové války
  11. Dějiny bleskové války
  12. Dějiny bleskové války
  13. Dějiny bleskové války
  14. Dějiny bleskové války
  15. Dějiny bleskové války
  16. Dějiny bleskové války
  17. Dějiny bleskové války
  18. Dějiny bleskové války

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Koudelka 🕔19.05.2002 📕10.580

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře