Terorismus

Autor : Anonymous 🕔20.01.2001 📕14.239

4.2. Státy - sponzoři

ÍRÁN

Írán zůstává i po smrti ajatolláha Chomejního v červnu 1989 nadále nejaktivnějším státem sponzorujícím mezinárodní terorismus. Teherán pokračuje jak v plánování a provádění teroristických akcí svými vlastními agenty či prostřednictvím libanonského Hizballáhu, tak i v zásobování a výcviku řady teroristických skupin.

V roce 1997 řídil Teherán minimálně 13 smrtících útoků, z nichž většina se uskutečnila na území severního Iráku. Terčem těchto útoků jsou převážně příslušníci některé z opozičních skupin včetně Kurdské demokratické strany Íránu a Mudžáhidin Chalq. V lednu 1997 se íránští agenti neúspěšně pokusili zaútočit na ústředí posledně jmenované skupiny v Bagdádu.

Podrobně se Íránem coby státem podporujícím terorismus zabývá Edgar O´Ballance ve své knize Islamic Fundamentalist Terrorism 1979 - 1995, kde hovoří o tzv. „Íránské spojce“. Tuto „Íránskou spojku“ má představovat síť ambasád a diplomatických misí rozprostřená po celém světě, jejichž personál tvoří agenti, kteří poskytují teroristům úkryt, uskladňují jejich zbraně a monitorují jejich cíle. Diplomatičtí kurýři pak údajně převážejí explozíva a zbraně beztrestně přes státní hranice. Teheránská vláda sice striktně popírá jakákoli takováto prohlášení, ale západní zpravodajské služby neústupně trvají na tom, že se vše zakládá na pravdě a západní vlády nepřestávají apelovat na íránské diplomaty, aby ukončili svoji podvratnou činnost. O´Ballance pokračuje ve své charakteristice „Íránské spojky“ a popisuje ji jako tajnou, podzemní organizaci schválenou íránskou vládou, která sama je fascinována využíváním terorismu jako účinného nástroje své zahraniční politiky.

V 90. letech začíná teheránská vláda aktivně sponzorovat palestinský Hamas a v listopadu 1992 spolu formálně vytvářejí spojenectví přinášející Hamasu politickou podporu a finanční zázemí. Také bojovníci Hamasu od té doby začínají trénovat na území Íránu. Po nějakou dobu Teherán financoval či jiným způsobem podporoval ilegální skupiny působící v Egyptě s cílem přeměnit zemi násilnou cestou na islámsko-fundamentalistický stát. Íránská vláda poskytovala také školení a finance alžírské Frontě islámské spásy (FIS) a zfanatizovaným stoupencům Islámské ozbrojené skupiny (GIA) pro jejich boj proti vojenské vládě a „válečné tažení“ proti cizincům.

Během uplynulých dvaceti let rozšířil Írán své aktivity také do několika západních zemí – nejčastěji do těch, v nichž žijí početné muslimské menšiny. V těchto zemích pak podporoval finančně či jinak protivládní organizace. Jako příklad lze uvést třeba spolupráci s militantní IRA.

Íránská vláda se také stále zdráhá uznat stát Izrael a podporuje násilné akce komplikující mírový proces na Blízkém východě. Na podzim roku 1997 hostil Teherán početné delegace teroristických organizací (včetně Hamasu, Hizballáhu, Palestinského islámského džihádu či egyptské Džamá´a islamíja) na konferenci „Osvobozeneckých hnutí“. Účastníci zde diskutovali o džihádu, širší kooperaci mezi některými z nich a zintenzivnění podpory určitým skupinám. Následně nato (v říjnu 1997) obvinila alžírská vláda Teherán z výcviku a vyzbrojování alžírských teroristů.

SÚDÁN

Již počátkem devadesátých let vlády Egypta, Etiopie, Eritrey a Ugandy obvinily súdánský fundamentalistický režim prezidenta Omara Bašíra a předsedy parlamentu (Národní islámské fronty) Hasana Turábího (vpravo) z podpory militantních živlů v oblasti.

Súdán i nadále slouží různým mezinárodním teroristickým organizacím, pocházejícím především z blízkovýchodních zemí, jako bezpečné útočiště, místo setkání či cvičiště. Podle současných amerických a egyptských zpravodajských informací se po celém území Súdánu nalézá 10 až 13 výcvikových táborů, ačkoliv súdánská vláda toto tvrzení odmítá. Nemůže však popírat fakt, že poskytuje azyl militantním muslimům. Nejzářnějšími příklady jsou jak zhruba pětiletý pobyt Usama bin Ladína na území Súdánu, tak i odmítnutí vydat teroristy z Džamá´a Islamíja odpovědné za útok na egyptského prezidenta Mubáraka v Addis Abebě v červnu 1995. Protože súdánská vláda nerespektovala rezoluce Rady bezpečnosti OSN, vstoupily v květnu 1996 v platnost diplomatické sankce proti Súdánu a v listopadu 1997 zavedly Spojené státy také rozsáhlé hospodářské sankce. Po bombových útocích na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii v srpnu 1998 zničili Američané chemickou továrnu ležící 20 km od Chartúmu, kde se podle informací Pentagonu měl vyrábět smrtící bojový plyn, jehož plánovali využít při svých útocích islámští extremisté. (Americkým zásahem střelami Tomahawk se dále podrobněji zabývá kapitola 5.1.)

Od srpna roku 1993, kdy se Súdán objevil na seznamu států sponzorujících terorismus, poskytla súdánská vláda útočiště těm nejnebezpečnějším mezinárodním teroristům a radikálním islámským skupinám (šlo mj. o Hizballáh, Palestinský islámský džihád, Organizaci Abú Nidala či Hamas). Súdánská vláda podporuje také islámské opoziční a povstalecké skupiny v Etiopii, Eritree, Ugandě a Tunisku.

Súdánská pomoc teroristickým organizacím spočívá především ve vojenském výcviku, očkování, zajišťování cestovních dokumentů a bezpečném průchodu či přímo pobytu na území Súdánu. Většina těchto organizací si zde zřizuje své „pobočky“, které pak využívá k organizování některých ze svých operací.

LIBYE

Plukovník Kaddáfí byl mnohokrát označen za velkého inspirátora nelítostných teroristických útoků. Nejzávažnějšími z nich jsou bezpochyby exploze dvou letadel na sklonku 80. let, které si vyžádaly celkem 441 obětí. Jednalo se o již výše zmíněný boeing společnosti Pan Am, jenž se v prosinci 1988 zřítil nad skotským Lockerbie, a letadlo francouzské společnosti UTA, ve kterém došlo v září 1989 k výbuchu při letu nad Nigérií. V listopadu 1991 byli z organizování obou atentátů formálně obviněni dva agenti libyjské tajné služby. Následovala rezoluce Rady bezpečnosti OSN požadující po Libyi vydání těchto dvou obviněných libyjských občanů před řádný soud ve Spojených státech či Velké Británii, kompenzaci škod, spolupráci při probíhajícím vyšetřování obou bombových útoků a zastavení jakékoliv další podpory terorismu vůbec. Libye ovšem tuto i další rezoluce Rady bezpečnosti ignorovala. Ocitla se tak v diplomatické a hospodářské izolaci. Obchodní embargo bylo s každou další rezolucí neustále zpřísňováno. Luigi Bonanate se ve své knize Mezinárodní terorismus zmiňuje o libyjském paradoxu: Kaddáfí stojí sám proti světu a zasazuje mu údery, kde a jak jen může, že takto snad odhalí ošklivost a bezbožnost západního světa vedeného a ovládaného ďábelským severoamerickým imperialismem.

V lednu 1998 francouzské úřady oficiálně dokončily své vyšetřování útoku na letadlo společnosti UTA. Došly k závěru, že je za útok zodpovědná libyjská tajná služba, a jako hlavního ideologa akce označují Kaddáfího švagra Muhamada al-Sanusiho. Dále bylo rozhodnuto, že proběhne soud se šesti podezřelými Libyjci v nepřítomnosti. Všichni podezřelí jsou příslušníky tajné služby a zůstávají stále na svobodě. Další akcí, z níž byla později obviněna Libye, byl pumový útok na berlínskou La Belle discotheque v roce 1986, při kterém byli tři lidé usmrceni a více než 200 zraněno. Mezi nimi bylo také několik amerických vojáků, kteří tuto diskotéku navštěvovali. V listopadu 1997, při soudu s pěti obviněnými, prohlásil německý prokurátor, že se zcela nepochybně jednalo o „akci na objednávku libyjského státu“. Následně byly vydány zatykače na další čtyři libyjské agenty, kteří se údajně na akci také podíleli a kteří se mají stále nacházet na území Libye.

Po šesti letech sankcí a stále přitvrzujícího nátlaku ze strany mezinárodního společenství se zdá, že toto úsilí začíná pomalu přinášet své ovoce, protože Muammar Kaddáfí se konečně uvolil vydat spravedlnosti dva inscenátory atentátu nad Lockerbie.

Navzdory tomu pokračuje Tripolis i nadále v podpoře různých palestinských teroristických skupin včetně Palestinského islámského džihádu či Organizace Abú Nidala, která má dokonce v Libyi své ústřední velení.

SÝRIE

Režim prezidenta Assada (na snímku vpravo dole spolu s plukovníkem Kaddáfím) používal terorismus jako zbraň systematicky od roku 1970, kdy se ujímá moci. Při svých aspiracích na regionální hegemonii a touze hrát vedoucí úlohu v arabsko-izraelském konfliktu jím kompenzoval své slabiny ve vojenské a ekonomické oblasti. Sloužil ale i jako pojistka stability domácího režimu. Postupem času, s ohledem na politický vývoj a rostoucí nátlak na Sýrii, dochází ke změnám jak v jeho používání, tak i ve výběru cílů. Eliminace domácí opozice, rozpad Sovětského svazu, syrská účast na mírovém procesu a rostoucí potřeba spolupráce se Spojenými státy, to vše jsou faktory, které přispěly k tomu, že v 90. letech dochází ve srovnání s předchozími dvěma dekádami k několika zásadním změnám v používání terorismu:

  1. zdržuje se přímé účasti na teroristických útocích,
  2. mění se pořadí cílů teroristických útoků: do popředí zájmu se dostává Izrael, zatímco Turecko a prozápadní arabské země ustupují do pozadí (země Západu přestávají být cílem syrského terorismu úplně),
  3. Sýrie zredukovala svoji spolupráci s výhradně levicovými palestinskými organizacemi ve prospěch islámských teroristických organizací v rámci syrsko-íránské kooperace.

Od roku 1986 neexistují žádné důkazy o tom, že by byla Sýrie přímo angažována v plánování či provádění mezinárodních teroristických útoků, nicméně stále pokračuje v poskytování útočiště a další pomoci řadě teroristických skupin. Některé radikální skupiny mají na syrském území i nadále své výcvikové tábory a veškeré ostatní vybavení. V Damašku mají svá ústředí také výše zmíněné organizace, jako je například Palestinský islámský džihád a Lidová fronta pro osvobození Palestiny – Generální velení. Mj. na Sýrií kontrolovaných územích v Libanonu se cvičili příslušníci Kurdské strany pracujících a sám nedávno zadržený Abdullah Ocalan v Sýrii také často pobýval.

Ačkoliv se Damašek zavázal k respektování mírového procesu na Blízkém východě, nedokázal zatím zcela zastavit antiizraelské útoky ze strany Hizballáhu a dalších palestinských skupin. Syrská vláda se ale snaží aktivity těchto organizací postupně omezit. Dále participuje na mezinárodním monitoringu těchto skupin, který by měl pomáhat k předcházení útoků proti civilním cílům v jižním Libanonu a na severu Izraele.

IRÁK

V současné době neexistují žádné důkazy o tom, že by se iráčtí agenti přímo účastnili teroristických útoků. Poslední pokus, o němž se vědělo, byl v roce 1993 namířen proti bývalému prezidentovi Spojených států G. Bushovi.

V říjnu 1997 napadlo sídlo Světové zdravotnické organizace v Bagdádu několik mužů ozbrojených ručními granáty, jimiž způsobili materiální škody, ale naštěstí nedošlo k žádným zraněním. Irácká vláda činila za útok zodpovědné íránské agenty, ale Írán jakoukoli spojitost s akcí popřel. Raketový útok na stanoviště inspektorů OSN v Bagdádu v únoru 1998 nezpůsobil žádné škody, neboť raketa neexplodovala. K útoku se nepřihlásila žádná organizace.

Irák stále pokračuje v poskytování azylu různým palestinským teroristickým skupinám včetně Organizace Abú Nidala, Arabské osvobozenecké fronty nebo bývalému vůdci dnes již nefunkční Organizace 15. května Abú Ibrahimovi. Irák také dodává zbraně a poskytuje ochranu teroristické skupině Mudžáhidin chalq, která je v opozici proti současnému íránskému režimu.

Autor : Anonymous 🕔20.01.2001 📕14.239

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře