Balóny a vzducholodě

Autor : Duan Barry 🕔01.01.2002 📕11.732

Seriál

  1. Balóny a vzducholodě
  2. Balóny a vzducholodě
  3. Balóny a vzducholodě
  4. Balóny a vzducholodě
  5. Balóny a vzducholodě
  6. Balóny a vzducholodě
  7. Balóny a vzducholodě
  8. Balóny a vzducholodě
  9. Balóny a vzducholodě
  10. Balóny a vzducholodě
  11. Balóny a vzducholodě
  12. Balóny a vzducholodě
  13. Balóny a vzducholodě
  14. Balóny a vzducholodě
  15. Balóny a vzducholodě
  16. Balóny a vzducholodě
  17. Balóny a vzducholodě
  18. Balóny a vzducholodě
  19. Balóny a vzducholodě
  20. Balóny a vzducholodě
  21. Balóny a vzducholodě
  22. Balóny a vzducholodě
  23. Balóny a vzducholodě
  24. Balóny a vzducholodě
  25. Balóny a vzducholodě
  26. Balóny a vzducholodě
  27. Balóny a vzducholodě
  28. Balóny a vzducholodě
  29. Balóny a vzducholodě
  30. Balóny a vzducholodě
  31. Balóny a vzducholodě
  32. Balóny a vzducholodě

Podobné články

Další články autora

Zeppeliny

Veškeré vzducholodě patřily v Německu buď pod armádu nebo námořnictvo, a podle toho se lišilo jejich označení. Armáda je značila velkým písmenem „Z“, tečkou a římskou číslicí. Označení strojů, jež z nějakého důvodu byla nucena odepsat, se předávalo nové vzducholodi, která ztrátu nahrazovala. Takováto vzducholoď pak dostala před označení zkratku Erst. (Ersatz). Ve svém značení tak dospěla pouze ke dvanáctce (Z.XII), třináctky jako by se bála. Ovšem ve chvíli, kdy již nebylo zbytí a třináctka se musela udělit, změnila armádní vzduchoplavba systém značení. Nejspíše ve snaze vše co nejvíce zjednodušit bylo určeno, že si vzducholodě budou ponechávat své tovární označení i v armádě (pro přehlednost a odlišení budeme v textu užívat zkratku LZ - tzn. bez teček). V praxi však tento systém zapříčinil ještě větší chaos. Proto se později značení měnilo ještě jednou. Tentokráte se k číslu uváděnému v továrnímu označení přičítalo třicet. Tak to zůstalo až do konce války, avšak zmatek v tom byl stále.

Námořnictvo zavedlo jednotný systém značení, platný až do konce války. Označení se skládalo z velkého písmene „L“, tečky a arabské číslice. Každý nový stroj dostal své vlastní označení a již jednou použitá číslice se nikdy nepoužila znovu.

Do války stihla převzít armáda ještě novou Z.II (L.Z.9), již přijala v říjnu 1911 (na samotném začátku války ji však zrušila - 1. srpna 1914), Z. I (L.Z. 5) převzatou v lednu 1913 a vyřazenou po nouzovém přistání u Karlsruhe 19. března 1913. Pak to byly ještě Z.III až Z.VIII (L.Z.12, 16, 20, 21, 22 a 23). Poslední vzducholodí nesoucí jméno Z.I byla L.Z.19, zalétaná 6. června 1913, převzatá v létě 1913 a vyřazená po nouzovém přistání u Diedenhofenu 13. června 1914. No, na armádní slávu si nesáhla. Z toho výčtu plyne, že i před válkou měla armáda nemalé ztráty, způsobené nucenými nouzovými přistáními. Stále to byla situace lepší než u námořnictva.

I přes velký odpor admirála Alfréda von Tirpitze byla v roce 1911 prosazena vzducholoď i do námořnictva (stalo se tak zejména po naléhání samotného císaře Viléma II). Jako první měly tu čest L.Z.14 jako L.1 a L.Z. 18 jako L.2. První z nich byla zalétána v říjnu 1912, o rok později se účastnila vojenských manévrů a 9. září téhož roku byla zničena bouří u Helgolandu. Druhá pak byla zalétána v září 1913 a již 17. října vybuchla při letu nad Berlínem-Johannisthalem. Opravdu velmi krátká kariéra. Ztráty to byly o to větší, že na jejich palubách zahynuli zkušení velitelé a vycvičené posádky. Námořní vzduchoplavba tak vstupovala do války pouze s jednou vzducholodí, a to L.3 (L.Z.24).

Pro lepší představu technických kvalit vzdušných plavidel, sloužících na počátku války německé válečné mašinérii, by bylo dobré popsat si, jakým technickým vývojem vůbec vzducholodě do jejího počátku prošly. Tvrdohlavost starého hraběte nedovolovala přílišný technický rozvoj, vznikaly spíše intuitivně za pomoci dr. Dürra. To se však začalo měnit se vstupem firmy Schütte-Lanz na scénu. A třebaže hrabě viděl ve vzducholodích spíše dopravní (zemědělské či lesnické) prostředky, neubránil se velkým vojenským zakázkám a jeho vliv na konstrukce slábl. To, co dříve bylo doslova převratným, se s postupem doby stávalo zastaralým. Do jeho továren přicházeli noví odborníci - vynikající statik dr. Arnstein, aerodynamik dr. Jarsey a mnozí další, kteří zaváděli novinky a různá technická zlepšení, jež dělaly zeppeliny mnohem kvalitnějšími.

Hlavní část vzducholodě tvořilo přirozeně její těleso válcovitého tvaru, zpočátku nepříliš dobře aerodynamicky řešené, s poměrně tupými konci. Záď byla osazena složitým systémem ovládacích prvků, které se neustále měnily, až se před válkou ustálily do určitého systému směrových a výškových kormidel. To se však během války změnilo na efektivní a jednoduché uspořádání do kříže. Ve spodní části tělesa se nacházel kýl. Ten obsahoval chodbu, spojující celou vzducholoď od přídě až po záď, úložné prostory (popř. místo pro uložení pum) a prostory pro posádku. Během války se kýl z důvodu ušetření váhy vypustil. Pod kýlem byly zavěšeny motorové a velitelská gondola, jež byly zprvu otevřené, a posádka za letu tudíž hodně mrzla. K uzavření gondol došlo až v průběhu války.

Pohon vrtulí přes ramena zůstal. Teprve během války se vrtule přesunuly až úplně k motorovým gondolám a mohlo tak odpadnout složité a značně poruchové převodové ústrojí. Motory byly zprvu dva, pak tři (poprvé u vzducholodi L.Z.6), výjimku tvořila L.2 se čtyřmi motory Maybach MC-X po 180 k (132,5 kW). Ve dvou gondolách byla soustředěna posádka 10 až 16 mužů. Do gondol byly namontovány také dva kulomety Maxim ráže 8 mm. Kulometů během války přibývalo a objevily se i na hřbetě a jiných místech vzdušných obrů. Kromě průzkumných akcí měly vzducholodě plnit také bombardovací úkoly, vývoj pum však nebyl do začátku války ukončen, a tak se používaly upravené pěchotní granáty. Váha pum, nesených řadovým zeppelinem, na počátku války byla 600 kg, maximálně 900 kg, na větší vzdálenosti 200 kg. Celková nosnost zeppelinů vzrostla ze 4 500 kg u Z.I na 6 500 kg u většiny předválečných strojů, ojediněle pak 8 000 kg a u L.2 dokonce 11 000 kg! Rychlost nepřesahovala většinou 75 km/h a neklesala pod 60 km/h. Objem se pohyboval od 17 800 m3 (nejmenší) přes 19 500 m3 (nejobvyklejší) a vrcholem bylo 27 000 m3 u L.2.

Vzducholoď jako taková je jistě individuálním prostředkem, oproti sériově vyráběným autům a později letadlům, něco jako lodě. Přesto za války začaly vznikat určité řady vzducholodí se stejným objemem a velmi blízkými výkony (jako sesterské válečné lodě). Před válkou se tyto řady nevytvářely, protože se hodně experimentovalo a zastarávající typy byly zvětšovány a modernizovány. Přesto před válkou můžeme pozorovat řadu „h“, čítající celkem pět vojenských vzducholodí, a řadu „l“, zahrnující pouze dvě - Z.VII a Z.VIII.

První válečnou řadou byla řada „m“. Její vzducholodě přicházely během roku 1914 a na počátku roku 1915. Prvním strojem této řady je L.Z.24 (L.3), která byla zalétána 11. května 1914, a posledním strojem je L.Z.37 (LZ 37), zalétaný 28. února 1915. Celá řada čítala celkem 12 strojů, rovnoměrně rozdělených mezi námořnictvo a armádu. Nesly základní novinku - zjednodušené ocasní plochy uspořádané na zeštíhlené zádi do kříže. I kýl se zkrátil, avšak ještě úplně pod pokrývkou plátna nezmizel. Pod tělesem nesly dvě téměř shodné dlouhé gondoly. První, zasklená velitelská nesla v zádi jeden motor Maybach MC-X s výkonem 210 k, pohánějící tlačnou vrtuli. V zadní byly pak umístěny dva další stejné motory, jejichž výkon se rozděloval mezi tlačnou vrtuli na zádi gondoly a dvě další vrtule umístěné na ramenech po bocích tělesa. Technicko-taktická data lze nalézt v přiložené tabulce.

Následovala miniřada „o“ v počtu dvou vzducholodí. A to L.Z.36 (L.9 - 8. 3. 1915) a L.Z.39 (LZ 39 - 24. 4. 1915). Objem dosáhl 24 900 m3 a délka 161,4 m. Oproti řadě „m“ se zhruba o dva tisíce kg zvýšila nosnost a o necelých 300 m dostup.

3. dubna 1915 vzlétla poprvé L.Z.38 (LZ 38), která byla prvním strojem nové řady „p“, čítající 22 strojů (L.Z.38, 40-58, 60 a 63). Poprvé překročil objem u zeppelinů hranici třiceti tisíc a vyšplhal se až na 31 900 m3. Počet motorů byl čtyři, přičemž poháněly čtyři vrtule. Rychlost se přiblížila hranici 100 km/h (96 km/h). Zhruba v polovině řady (L.Z.48) se začaly montovat motory Maybach HSLu o výkonu 240 k, místo Maybach MC-X s výkonem 210 k. 10 jich dostala námořní a 12 armádní vzduchoplavba. Poslední zalétaly L.Z.63 (LZ 93) 23. února 1916. Během uvádění této řady do služby zavedla armáda značení vzducholodí písmeny LZ a číslem o třicet vyšším než tovární. Výroba si vyžádala rozšíření kapacit a zapojení závodů v Lowenthalu, Staakenu a haly DELAGu v Postupimi.

Od prosince 1915 (21. 12.) do prosince 1916 (20. 12.) dodávaly Zeppelinovy továrny stroje řady „q“. Řada zahájená L.Z.59 (L.20) a ukončená L.Z.81 (LZ 111) čítala 12 strojů. Každý stroj měl objem 35 800 m3, délku 178,5 m a průměr 18,7 m. Dostup se zvýšil na 5 400 m a nosnost na 17 900 kg, i když některé stroje se vyznačovaly i nosností 18 300 kg. Počet motorů se nezměnil a rozložení také téměř ne, pouze zadní gondola dostala jeden motor navíc oproti řadě „m“.

Předešlé řady představovaly vždy patrné zvětšení rozměrů předchozí. Gigantický skok však provedla řada „r“. Objem vzrostl na 55 200 m3, délka na 198 m a průměr na 23,9 m (do konce války se už nezměnil). Přibyly i motory, celkem 6. Jeden v zádi velitelské gondoly, tři v gondole zadní a po jednom v bočních gondolách. Nosnost dosáhla 32 500 kg. Ovšem musíme vzít v potaz, že nosnost není jen možná hmotnost pum, ale také hmotnost zátěže (asi 1/3), paliva (asi 1/6 i více) a proviant. To celé zabralo 2/3 nosnosti stroje. Na tělese se ježilo běžně deset kulometů Maxim v rozložení dva v přední gondole, po dvou v bočních gondolách, jeden na zádi mezi ocasními plochami a tři na jeho hřbetě. Řadu zahájila L.Z.62 (L.30), zalétaná 28. května 1916, a ukončila ji L.Z.90 (LZ 120) z 31. ledna 1917. Vzniklo 17 strojů, z toho 2 armádní.

Rok 1916 přinesl řadu změn ve vývoji letadel a protiletadlové obrany. Reakcí na tuto situaci byl požadavek námořní vzduchoplavby z ledna 1917 na zeppeliny s takovým dostupem, kde by byly chráněny jak proti letadlům, tak proti střelbě ze země. To se projevilo tvrdými zásahy do konstrukce. Šetřilo se každým kilogramem. Snížil se komfort posádky, počet nesených pum i motorů. Vše se obětovalo dostupu. Vznikly řady „s“, „t“ a „u“. Všechny se shodovaly v rozměrech - délka 196,5 m, průměr 23,9 m a objem 55 800 m3 (stroje řady „s“ jej však měly o 300 m3 menší). Počet motorů Maybach HSLu byl pět. Uloženy byly jeden ve velitelské gondole, dva v zadní gondole a po jednom v bočních. Každá gondola měla svoji vlastní vrtuli, ovšem stroje řady „s“ si zachovaly u zadní gondoly dvě vrtule na ramenech. Výkony se vždy s novou řadou zlepšily, a tak se dostup vyšplhal na rozmezí 6 400-7 000 m, rychlost 100-108 km/h, nosnost 36 400-39 000 kg. Celkem tyto řady čítaly 9 strojů v rozmezí od února po srpen 1917. Konkrétně můžeme jmenovat L.Z.91, 92 (řada „s), 93, 94 (řada „t), 95, 96, 97, 98, 99 (řada „u).

Menším zvětšením objemu a výkonů vznikla poslední větší válečná řada „v“. První tři stroje měly ještě motory Maybach HSLu. Ty ve větších výškách ztratily téměř polovinu své výkonnosti. A jak ukázal nálet v noci 19. října 1917, mohlo se to stát nebezpečným až osudným samotné vzducholodi. Na podzim se objevily nové, výkonnější motory Maybach Mb.IVa s větším kompresním poměrem a objemem válců, což zachovávalo dostačující výkon 142 k ve výšce 6 000 m. Později se dokonce zvýšil na 162 k ve stejné výšce. Řada čítala deset strojů - L.Z.100, 101, 103, 105 (jako první měla motory Maybach Mb.IVa) a až L. Z.111, jež přicházely k vojsku od srpna 1917 do dubna 1918.

L.Z.102 a 104 také původně patřily do předchozí řady. Díky potřebě letu do Afriky byly zvětšeny a ještě jinak upraveny. To je podrobně rozebráno ve válečných událostech roku 1917. Pro úplnost však dodejme, že dosáhly nejvyšší nosnosti ze všech řad - 52 100 kg a vznikly v září a říjnu 1917.

Poslední řadou byla „x“. V červenci 1918 vznikly jediné dva stroje L.Z. 12 a 113 (L.70 a L.71). Patřila k nim i L.72, tu ale dokončili až po válce. Byly vrcholem technického umění Německa. Vzdušné koráby o objemu 62 200 m3, délce 211,5 m a průměru 23,9 m. Nesly sedm motorů Maybach Mb.IVa rozložených následovně -  po jednom ve velitelské gondole a čtyřech bočních gondolách a dva v zadní gondole. Nosnost toho gigantu 44 500 kg dovolovala nést až 3 650 kg pum a dvacetimilimetrové kanóny Becker.

Těsně před koncem války se plánovala přestavba hotových strojů a stavba nových gigantů s fantastickým dostupem, objemem okolo 100 800 m3 a deseti motory. To už však příměří zhatilo. Zeppelinovy továrny vyrobily do konce války 113 vzducholodí, z toho 88 za války.

Seriál

  1. Balóny a vzducholodě
  2. Balóny a vzducholodě
  3. Balóny a vzducholodě
  4. Balóny a vzducholodě
  5. Balóny a vzducholodě
  6. Balóny a vzducholodě
  7. Balóny a vzducholodě
  8. Balóny a vzducholodě
  9. Balóny a vzducholodě
  10. Balóny a vzducholodě
  11. Balóny a vzducholodě
  12. Balóny a vzducholodě
  13. Balóny a vzducholodě
  14. Balóny a vzducholodě
  15. Balóny a vzducholodě
  16. Balóny a vzducholodě
  17. Balóny a vzducholodě
  18. Balóny a vzducholodě
  19. Balóny a vzducholodě
  20. Balóny a vzducholodě
  21. Balóny a vzducholodě
  22. Balóny a vzducholodě
  23. Balóny a vzducholodě
  24. Balóny a vzducholodě
  25. Balóny a vzducholodě
  26. Balóny a vzducholodě
  27. Balóny a vzducholodě
  28. Balóny a vzducholodě
  29. Balóny a vzducholodě
  30. Balóny a vzducholodě
  31. Balóny a vzducholodě
  32. Balóny a vzducholodě

Podobné články

Další články autora

Autor : Duan Barry 🕔01.01.2002 📕11.732

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře