Radiolokační metody a technika

Autor : Jan Pitálek / piti 🕔20.01.2001 📕7.661

Historie, vznik a první využití RADARu

Potřeba systému včasné výstrahy vznikla již ve 30. letech 20. století, kdy byly vyvinuty celokovové bombardovací jednoplošníky.

Možnosti těchto bombardérů se projevily již za španělské občanské války, kdy střední bombardéry He 111 a Ju 52 z německé elitní legie kondor za 3 hodiny srovnaly se zemí město Guernica.

Britové si nebezpečí bombardérů uvědomovali, a proto začali v polovině 30. let budovat zvukové lokátory (obr. 1), které měly zachytit zvuk motorů blížících se bombardérů.


obr. 1 Zvukový lokátor na anglickém pobřeží kanálu La Manche

Britští vědci však pracovali na jiné metodě detekce letadel na velkou vzdálenost. Jejich práce byla vedlejším produktem neúspěšného výzkumu elektronického paprsku smrti. Systém spočíval ve vysílání radiových impulsů, jejich odrazu od cíle a zpětné zachycení na zemi.

Prvním objektem zjištěným pomocí radaru byl bombardér Heliford, který v únoru 1935 přeletěl blízko radiového stožáru v Deventri.

Na základě tohoto výzkumu Britové začali budovat domácí síť radiolokátorů. Počátkem roku 1939 jich existovalo již přes 30 a byly rozmístěny tak, aby pokrývaly celé východní pobřeží. Tyto radiolokátory vysílaly na frekvenci 20 MHz výkonem 150 kW. Výkon byl později zvýšen na 1 MW. Impuls měl délku 12 ms, opakovací kmitočet byl 85 Hz a měl dosah 200 km. V roce 1940 byl tento systém doplněn o radiolokátory CHL, pracující na kmitočtu 200 MHz.

Britský systém včasné výstrahy byl založen na systému soustředění informací ze všech radarových stanic do jednoho místa a jejich následné rozeslání na všechny stupně velení stíhacího letectva RAF. Následně byly stíhačky uvedeny do pohotovosti a pozemní pozorovatelé je naváděli na cíl.

V pozdějších letech války, kdy iniciativa přešla do rukou spojenců byli i Němci nuceni vyvíjet svůj vlastní obranný radar. Tento radar dostal krycí jméno Würtsburg (obr. 2). Pracoval na frekvenci 600 MHz a měl dosah 120 km. Tento radar však neuměl určovat výšku zachycených objektů, proto byl kombinován s dalšími radiolokátory, které měly krycí jméno Freya. Radary Freya byly umístěny v těsné blízkosti baterií protiletadlového dělostřelectva a byly přímo používány pro řízení palby. Freya pracovala na kmitočtu 125 MHz a měla dosah 2,4 km.


obr. 2 Würtsburg na Francouzském pobřeží kanálu La Manche

Další zlom v radarové technice nastal, když Britové vynalezli radar pracující na kmitočtu 3 GHz. Tento radar měl mnoho variant. Jedna varianta se montovala na hlídkové letouny velitelství pobřežního letectva RAF. Tento radar se velmi dobře osvědčil při vyhledávání vynořených ponorek a tím způsobil zvrat v bitvě o Atlantik. Jeho největší výhodou byl fakt, že na rozdíl od předchozích typů radarů vysílal na frekvenci, na kterou zatím němečtí vědci nevyvinuli přijímač a tudíž posádky ponorek nebyly předem varovány. Jiná varianta decimetrového radaru s názvem H2S sloužila k navigaci bombardérů. Byla namířena dolů a snímala terén pod letadlem. Ke konci války dostali britští letci rozkaz používat H2S co nejméně. Němci v té době vyvinuli přijímač jeho signálu a jejich stihači podle něj velmi snadno zaměřili britské bombardéry.

Autor : Jan Pitálek / piti 🕔20.01.2001 📕7.661

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře