Válka v Africe 1940 - 1943

Autor : Jan Ešner / honza 🕔20.01.2001 📕11.847

Seriál

  1. Diplomová práce: Válka v severní Africe 1941 - 1943 z pohledu dobového nacistického tisku Sudetské župy
  2. Válka v Africe 1940 - 1943
  3. Válka v Africe 1940-1943
  4. Válka v Africe 1940-1943
  5. Válka v Africe 1940-1943
  6. Válka v Africe 1940-1943
  7. Válka v Africe 1940-1943
  8. Válka v Africe 1940-1943
  9. Válka v Africe 1940-1943
  10. Válka v Africe 1940-1943
  11. Válka v Africe 1940-1943
  12. Válka v Africe 1940-1943
  13. Válka v Africe 1940-1943
  14. Válka v Africe 1940-1943
  15. Válka v Africe 1940-1943
  16. Válka v Africe 1940-1943
  17. Válka v Africe 1940-1943
  18. Válka v Africe 1940-1943
  19. Válka v Africe 1940-1943

Podobné články

Další články autora

Úvod

Válka v severní Africe, probíhající v letech 1940-1943, zůstává i dnes, po více než půlstoletí, jednou z nejzajímavějších kapitol druhé světové války. Je to dáno více faktory. Především však svérázností prostředí, kde se odehrávala, zájmem o osobnost velícího německého generála – Erwina Rommela.

Historikové, kteří se problematikou války v severní Africe zabývají, se ve velké míře věnují vojákům Německého Afrikakorpsu či samotné postavě jeho velitele. Škála literatury je velmi pestrá. Od pamětí zúčastněných až po analýzy jednotlivých bitev či syntézy celého tažení.

Ve své práci jsem se chtěl podívat na válku v Africe z jiného úhlu pohledu. Většina prací k této problematice vyšla s odstupem času. I paměti zúčastněných byly mnohdy po válce upravovány v jejich vlastní prospěch. Proto jsem hledal prameny autentické, které nemohly být po válce k něčí prospěchu pozměněny. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl využít dobový nacistický tisk.

V rámci procesu zvaného „Gleichschaltung“ byl totalitní nacistický tisk pod dozorem státní moci. Nebylo tak možné v novinách vyšlých na území Německa získat z tisku poznatky jiné, než například v Protektorátu Čechy a Morava.

Ke svému studiu jsem jako pramene využil dvě regionální nacistické tiskoviny – ústecký Aussigertagblatt (později Elbetalzeitung) a liberecký Die Zeit.

Aussigertagblatt vycházel od roku 1902 jako ústecký věstník. Byl pokračovatelem listu Aussiger Anzeiger, vycházejícího v Ústí nad Labem již od roku 1857. Od 1. září 1941 byl Aussigertagblatt přejmenován na Elbetalzeitung a stal se úředním deníkem NSDAP Sudetské župy pro okresy Ústí nad Labem a Litoměřice. Vycházel pravidelně jako deník až do konce roku 1944.

Die Zeit vycházel už od poloviny minulého století pod původním názvem Reichenberger Zeitung, jakožto domovský list sudetských Němců. 1. listopadu 1938 byla zřízena Sudetská župa a od 6. listopadu 1938 se Reichenberger Zeitung přejmenoval. Pod názvem Die Zeit vycházel, jako úřední deník NSDAP Sudetské župy pro okres Liberec, až do konce války. Na rozdíl od Elbetalzeitungu, který se dochoval v Archivu města Ústí nad Labem úplný, z posledních ročníků Die Zeit, vydávaných v letech 1944-1945, zbylo v Státním okresním archivu v Liberci jen torzo. Z těchto let se dochovalo pouze několik málo jednotlivých výtisků. Poslední byl z 6. května 1945.

Oba deníky měly pochopitelně mnoho společných znaků. Cenzura samozřejmě jejich obsah pečlivě kontrolovala. Přesto, že se jednalo o regionální deníky, věnují se oba velmi pečlivě dění v celém světě. Od počátku války až do jejího konce si také můžeme povšimnout neustálého zkracování jednotlivých vydání. Zatímco v počátcích války není výjimkou patnáct i více stránek, na konci, vlivem nedostatku papíru, nalezneme jen několik málo stránek. Událostem v zahraničí jsou však v každé době v obou denících věnovány minimálně dvě celé úvodní strany.

Co se týká informaci ze zahraničí, které mne díky tématu práce pochopitelně nejvíce zajímaly, nalezneme jich celou řada. Od Hitlerových či Goebbelsových projevů, až po informace o oficiálních státních návštěvách spojeneckých států. Nedílnou součástí každého výtisku samozřejmě byly zprávy o vývoji bojů na jednotlivých frontách. Články k těmto bojům vydával každý deník různé. Nestávalo se, až na výjimky, že by vycházely shodné články v obou denících. Co se však objevovalo každý den v obou denících shodně, byla otištěná oficiální hlášení OKW [1] (Oberkommando der Wehrmacht – Vrchní velitelství wehrmachtu). Ta vycházela v denících skutečně pravidelně. Budu při jejich citaci odkazovat vždy na Aussigertagblatt respektive Elbetalzeitung, ale ve stejném doslovném znění je lze ve stejné dny nalézt samozřejmě i v Die Zeit. Všechny články citované z výše zmíněných novin budou pro lepší přehlednost tištěny kurzívou.

Jak jsem již zmínil, je výhodou tiskovin jejich naprostá autentičnost. Nebylo možné je v průběhu času měnit. Proto můžeme sledovat vývoj myšlení autorů článků, můžeme sledovat jak se postupně vytvářela propaganda. Říká se, že „dějiny píší vítězové“ a bylo tedy zajímavé sledovat, jak je psali poražení.

Válka v severní Africe byla v mnoha ohledech zcela zvláštní a lišila se od bojů na jiných frontách. Pokud se bojovalo v západní Evropě, bojovalo se o udržení nezávislosti jednotlivých zúčastněných národů. Většinou bránil jeden národ před druhým svou zemi. Naproti tomu v Africe se nic podobného nedělo. Bojovalo se pouze na půdě kolonií Francie, Itálie a Velké Británii. Takže například Němci zde vůbec nebojovali o svou půdu a ani zde neměli žádné územní nároky. Navíc se bojovalo v málo osídlených oblastech, a proto nedocházelo k vysokým ztrátám a takovému utrpení civilního obyvatelstva jako v Evropě.

V neposlední řadě, a to bylo zřejmě tím nejzvláštnějším, vedla se válka v Africe „rytířským způsobem“, dá-li se to tak nazvat. Nedocházelo zde k brutálním útokům proti civilistům, jako zejména na východní frontě, kde se válčilo na obou stranách bez jakýchkoli pravidel. Bylo to především zásluhou generála Rommela, že žádné takovéto excesy nedopustil. Neznamená to, že by snad nedostal rozkazy k provádění represálií. Na rozdíl od jiných velitelů na ostatních frontách je však mohl bezostyšně ignorovat a také tak činil. Nacistické represivní orgány se války v Africe neúčastnily.

Právě proto jsem vybral válku v Africe. Pokud bych popisoval boje na východní frontě, nemohl bych se striktně držet linie bojů a vyhnout se válečným zločinům obou stran. Navíc se při informování o bojích v Africe neobjevuje tolik věcně prázdných článků plných nesmyslné ideologie, jako je tomu při popisování vývoje války na východní frontě.

Nabízela se samozřejmě možnost mapovat boje na západní frontě. Tažení z května a června 1940, kdy byla za šest týdnů poražena Francie, by se však jen velmi těžko zpracovávalo. Tisk informoval jen o úspěchách a v podstatě pravdivě, neboť vítězství nad Francií skutečně mimořádným německým úspěchem bylo. Boje v západní Evropě v roce 1944 by pak přinesly opačný problém. Německá vojska v podstatě neustále ustupovala a tisk byl nucen pouze ospravedlňovat porážky. Naproti tomu situace v severní Africe se velmi často měnila v prospěch té či oné strany. A právě neustálá střídání úspěchu a neúspěchu, velkých vítězství a velkých porážek, přinesla ideální příležitost sledovat metody německé válečné propagandy.

Posledním argumentem výběru tématu práce byla i relativně snadná možnost ověření otištěných informací. Jak Britové, tak i Němci pečlivě evidovali potřebné údaje. V otištěných novinových informacích o bojích na východní frontě se každou chvíli hovoří o stovkách zničených nepřátelských tanků a dalších, mnohdy těžko ověřitelných, údajích. S využitím odborné literatury, která vyšla k válce v Africe, se dají informace z nacistického tisku snadněji ověřit.

Odbornou literaturu jsem ve své práci využíval právě především k verifikaci informací z tisku a mnohdy i k doplnění chybějících údajů, které nacistický tisk neuvedl a které by pak mohly chybět při pochopení širších souvislostí vývoje války v severní Africe.

Severní část Afriky však nebyla jediným místem, kde docházelo na tomto kontinentu k bojům. Bojovalo se například mezi Italy a Brity o „africký roh“ (Habeš, Somálsko atd.) či mezi vichistickými a gaullistickými vojáky o některé francouzské kolonie. Tyto boje zůstávají v mé práci nepovšimnuty. Proto kdykoli se objeví informace o Africe, je míněn vždy a jedině boj v severní Africe.

Z hlediska literatury je velmi důležité, ve které době kniha vyšla. Britům se totiž během války podařilo odhalit německý vojenský kód šifrovaný Němci pomocí stroje Enigma. Informace získávané tímto způsobem Britům mnohokrát prozradily předem plány německého velení. Kódový název pro zprávy získané z Enigmy zněl „Ultra“. Zprávy z „Ultra“ byly snad nejstřeženějším britským tajemstvím celé války. K jejich odtajnění došlo až mnoho let po ní. Proto v některých publikacích, které vyšly před tímto odtajněním, dochází autoři k nepřesným závěrům. Získání důležitých tajných německých informací Brity si tak historikové ve starší době vysvětlují různě, nejčastěji italskou zradou. U nás se toto odkryté tajemství poprvé objevilo v knize Fredericka W.Winterbothama – Přísně tajné. [2]

Snažil jsem se při verifikaci informací z tisku využít prací od autorů účastnících se přímo či nepřímo africké války, ale i historiků píšících s mnohaletým odstupem.

Z českých historiků je to především Jaroslav Hrbek a jeho vynikající práce – Tobrúk 1941. [3] Tato kniha se však zabývá pouze obdobím roku 1941 a tudíž ji využívám pouze pro první rok bojů.

Jaroslav Hrbek společně s Ivanem Hrbkem vydali celou tetralogii o námořních bojích v druhé světové válce. Tyto knihy mi velmi pomohly při hodnocení zásobovací války mezi oběma stranami. Ve své práci jsem čerpal z tří prvních dílů. [4]

Dále jsem využil knihu Janusze Piekalkiewizce – Rommel. Tajná válka v Africe. [5] Piekalkiewicz se zaměřuje na africkou válku právě zejména z pohledu informací získaných zpravodajskými službami – britskými i německými.

Z německých autorů je to kniha Paula Carella – Lišky pouště. [6] Je to jedna z prací vzniklých v období před odtajněním „Ultra“. Právě proto jsou některé závěry tohoto historika již překonané. Jde o knihu zachycující celou africkou kampaň, převážně z německého pohledu.

Zajímavý italský pohled jsem čerpal z vydaných Deníků hraběte Ciana. [7] Mussoliniho ministr zahraničí Galeazzo Ciano hovoří o válce a o italských pohledech na ni velmi otevřeně, proto jde o přínosnou pomůcku ke studiu této problematiky.

Britských autorů se válce v severní Africe věnuje velmi mnoho. Zaměřil jsem se na tři z nich. V první řadě je to samozřejmě sám britský ministerský předseda Winston Churchill. Šest svazků jeho stěžejního díla - Druhá světová válka [8] je jednou z nejvyužívanějších prací snad všech historiků zabývajících se problematikou druhé světové války. Jde o mimořádně rozsáhlé dílo se spoustou otištěných korespondencí a úředních zpráv. Přesto má toto dílo jeden významný nedostatek – neobsahuje informace o „Ultra“. Přestože Churchill o „Ultra“ samozřejmě věděl, toto tajemství ve svém díle neprozradil. Pro svou práci jsem využil rovněž soupis Churchillových válečných projevů, [9] které u nás stačily vyjít po válce ještě před rokem 1948. I ty jsou významným autentickým přínosem pro mou práci.

Dalším přímým účastníkem války, jehož práci jsem využíval je kniha Desmonda Younga – Rommel. [10] Youngova kniha vyšla těsně po válce a rovněž informace z „Ultra“ neobsahuje. Jde spíše o více osobní pohled autora na velícího německého generála.

Posledním velmi často využívaným pramenem byla kniha britského historika Davida Irvinga. Přesto, že se jedná o kontroverzního historika, jeho kniha Rommel, liška pouště [11] patří, podle mého názoru, k tomu nejlepšímu, co u nás bylo o problematice Rommela vydáno. Byl to právě Irving, kdo objevil dva díly Rommelových válečných deníků a hojně z nich cituje. Navíc využívá často jako pramene rozsáhlou Rommelovu korespondenci. Proto je i Irvingova kniha významným přínosem pro mou práci.

Co se týká struktury práce, rozhodl jsem se rozdělit ji do pěti hlavních kapitol. Fakta jsou řazena chronologicky. V první kapitole - Upevnění pozic – jsem zpracoval počátek bojů v severní Africe. Zajímal mne sice podrobně vývoj bojů až od německého zapojení (březen 1941), ale v úvodu kapitoly je, pro lepší přehled, krátce mapován konflikt již od samotného počátku (září 1940). V této kapitole jsou zpracovány první boje mezi německo-italskými a britskými vojsky, postup generála Rommela do východní Libye až po obklíčení strategicky významné pevnosti Tobrúk.

Ve druhé kapitole – Britské protiútoky – mapuji pokusy Britů o uvolnění obklíčení Tobrúku. Zejména se zde jedná o britský neúspěšný útok z června 1941 a o mohutnou ofenzívu vojsk Commonwealthu z konce téhož roku, která vedla k prolomení tohoto obklíčení a vyhnání Rommelových vojsk z východní Libye.

V další kapitole – Rommelova druhá ofenzíva – si všímám nových Rommelových úspěchů, kdy se mu podařilo zkonsolidovat svá vojska a připravit je k nové ofenzívě. Jeho vojákům se podařilo dobýt zpět ztracenou oblast Libye a obsadit pevnost Tobrúk. Je to období největšího Rommelova úspěchu v severní Africe.

Předposlední kapitola – Bitvy o el Alamein – se věnují rozhodujícím bitvám tohoto tažení. K těm došlo za situace, kdy Rommelově cestě do Alexandrie a Káhiry stojí v cestě jediná překážka – britská obranná linie u el Alameinu. Je zde tedy pojednáno o Rommelových neúspěšných útocích z léta 1942 a o hlavní britské ofenzívě z října téhož roku, která donutila Rommela k ústupu napříč celou Afrikou až do Tuniska.

Poslední kapitola – Boje v severozápadní Africe – se věnuje závěrečným bojům afrického polního tažení. Hovoří o spojenecké invazi do severní Afriky v listopadu 1942 a dále se věnuje především bojům v Tunisku a definitivnímu ukončení celé války v severní Africe.

Na závěr ještě jednu poznámku víceméně technického rázu. Informace o boji v Africe s sebou přinesly problémy s transkripcí místních názvů. Nacistický tisk používá většinou transkripci anglickou. Oproti tomu například Jaroslav Hrbek či překladatelé některých prací použili českou. Rozhodl jsem se použít rovněž český přepis. Proto bude například strategický libyjský přístav označován nikoli jako Bengasi, ale jako Benghází.

Má práce měla odpovědět na zásadní otázku – Bude válce v Africe věnována v nacistickém tisku pozornost či se spíše stane bezvýznamnou epizodou, o které regionální tisk nebude informovat? Mou původní hypotézou bylo, že bude tento konflikt skutečně druhořadý. Neočekával jsem, že by ve stínu bojů na východní frontě byla africkému střetu věnována větší pozornost v regionálním tisku. Pro celkový výsledek války byl pro Hitlera úspěch v bojích na východní frontě mnohem důležitější než dočasný neúspěch v severní Africe.

Další otázkou bylo, nakolik bude válka v Africe spojována s osobou generála Rommela. Rommel byl již během války nejslavnějším německým polním velitelem. Proto jsem očekával, že bude jeho jméno zmiňováno velmi často a bude v podstatě symbolizovat vojska Osy.

Seriál

  1. Diplomová práce: Válka v severní Africe 1941 - 1943 z pohledu dobového nacistického tisku Sudetské župy
  2. Válka v Africe 1940 - 1943
  3. Válka v Africe 1940-1943
  4. Válka v Africe 1940-1943
  5. Válka v Africe 1940-1943
  6. Válka v Africe 1940-1943
  7. Válka v Africe 1940-1943
  8. Válka v Africe 1940-1943
  9. Válka v Africe 1940-1943
  10. Válka v Africe 1940-1943
  11. Válka v Africe 1940-1943
  12. Válka v Africe 1940-1943
  13. Válka v Africe 1940-1943
  14. Válka v Africe 1940-1943
  15. Válka v Africe 1940-1943
  16. Válka v Africe 1940-1943
  17. Válka v Africe 1940-1943
  18. Válka v Africe 1940-1943
  19. Válka v Africe 1940-1943

Podobné články

Další články autora

Autor : Jan Ešner / honza 🕔20.01.2001 📕11.847

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře