Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu

Autor : Radek Váňa 🕔20.01.2001 📕11.144

Seriál

  1. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  2. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  3. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  4. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  5. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  6. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  7. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  8. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  9. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu

Podobné články

Další články autora

VI. Jugoslávie a Rwanda - nastal čas změny?

Praktické provedení (či spíše neprovedení) Úmluvy o genocidě se stalo tristním důkazem neschopnosti mezinárodního společenství účinně čelit porušování i těch nejzákladnějších pravidel mezinárodního práva. Státy se nikdy neodhodlaly zakročit rázně ani ve chvíli, kdy se dalo genocidě ještě zabránit, ani ve chvíli, kdy již v genocidálních masakrech umíraly desetitisíce lidí, a dokonce ani tehdy, kdy pachatelé zločinu genocidia byli již odstaveni od moci a stačilo je dopadnout a potrestat. Namísto skutečného řešení problému genocidy se mezinárodní společenství obvykle alibisticky spokojilo s konstatováním „vážného znepokojení“ a poskytnutím humanitární pomoci trpícím obětem.

Při zvážení poměrů, které v mezinárodním právu a politice panovaly po druhé světové válce až do nedávné minulosti, však vlastně ani jiný vývoj nebylo možné očekávat. Mezinárodní společenství se polarizovalo mezi velmoci soupeřící na poli studené války a OSN, proklamovaná ochránkyně míru, lidských práv a přátelské spolupráce mezi národy, byla devalvována na neefektivní instituci svázanou k nečinnosti nejrůznějšími strategickými, ekonomickými a geopolitickými zájmy svých členských států.

Mnohé z kogentních norem mezinárodního práva (včetně těch nejzávažnějších jako např. zákaz použití síly, zákaz genocidia či zákaz mučení) byly systematicky porušovány bez jakékoliv účinné reakce ze strany mezinárodního společenství. Díky absenci reálných odpovědnostních a sankčních mechanismů se kogentní normy mezinárodního práva staly deklaratorními, bez valného praktického významu.

Zvážíme-li v takové situaci skutečnost, že zločin genocidy je dnes zejména zločinem páchaným orgány státní moci proti obyvatelům vlastního státu, nelze se divit, že trestání genocidiálních činů zůstalo pouze proklamovaným přáním. Zabránit a potrestat zločin genocidia v zásadě znamená provést účinné donucovací opatření proti orgánům suverénního státu a k něčemu takovému představitelé tehdejšího bipolarizovaného mezinárodního společenství nikdy nenašli dostatek společné vůle.

Konec studené války počátkem devadesátých let byl pro zkomírající spolupráci států v boji proti porušování zásad mezinárodního práva jedinečnou šancí. Státy uznaly, že nelze donekonečna tolerovat stav, kdy se orgány nejrůznějších států světa otevřeně vysmívají všeobecně uznávaným principům civilizovaného světa a zároveň neschopnosti spojených národů zasáhnout jinak, než vágními deklaracemi a povrchními sankcemi, které nic neřeší.

Hmatatelnou se tato změna poměrů stala v roce 1991, když mnohonárodnostní vojenská operace Pouštní bouře donutila Irák opustit protiprávně obsazený Kuvajt.

Zanedlouho poté se tato nově naznačená politika účinného prosazování vůle mezinárodního společenství proti těm, kteří se protiví fundamentálním zásadám mezinárodního práva, uplatnila nejen proti státu, ale též proti konkrétním jednotlivcům v postavení státních orgánů podezřelým ze závažného porušení mezinárodního humanitárního práva, včetně zločinu genocidy.

V roce 1991 vláda komunistické Jugoslávské svazové republiky ozbrojeným útokem reagovala na snahu Slovinska a Chorvatska vystoupit ze státního svazku jugoslávských republik. Následovala občanská válka, která se postupně přelila i do dalších míst bývalé Jugoslávie. Zejména v Bosně, kde válka přerostla v konflikt rozdílných národností (Chorvaté, Srbové a bosenští muslimové) a rozdílných náboženství (křesťané, muslimové), Evropa poprvé od konce světové války zažila koncentrační tábory, masakry civilistů, etnické čistky, vyhlazování vesnic a další činy namířené nejen proti nepříteli v boji, ale proti člověku, jeho lidskosti a humánním principům civilizovaného světa.

Jak již bylo na několika příkladech výše dokázáno, válka v Jugoslávii zdaleka nebyla prvním případem v druhé polovině 20. století, kdy existovalo silné podezření, že konkrétní státy nebo jednotlivci v postavení státních orgánů spáchali zločin mezinárodního práva. Zprávy o hrůzách bosenské války však tentokráte přicházely nikoliv ze vzdálených a relativně nedůležitých zemí jako je Kambodža, Bangladéš či Tibet, ale přímo z Evropy považované dosud za pilíř světové stability. Změněná mezinárodně-politická situace pak umožnila, aby byl v nizozemském Haagu poprvé od doby norimberských a tokijských procesů ustaven mezinárodní trestní tribunál, Mezinárodní tribunál pro potrestání osob odpovědných za případy závažného porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie.

Úmluva o genocidě zde vlastně poprvé od jejího schválení došla skutečného a efektivního uplatnění. Článek 4 Statutu Mezinárodního tribunálu převzal doslovný text Článků II a III Úmluvy a na jeho základě byli ze zločinu genocidy obžalováni Radovan Karadžič a Radko Mladič.

V roce 1994 se dějištěm jiného etnického konfliktu stala Rwanda, africký stát obývaný dvěma tradičně znepřátelenými kmeny, většinovými Huty a menšinovými Tutsii. Na počátku roku 1994 Tutsiové provedli úspěšný státní převrat, kterým donutili dosavadní Hututskou vládu prezidenta Habyarimana k odchodu do exilu. Ještě v dubnu téhož roku se však proti Tutsiům vzedmula vlna širokého odporu. Hututští vojáci a milicionáři za občasné pomoci civilistů zahájili masivní kampaň cílenou k úplnému vyhlazení Tutsijské populace ve Rwandě. Za necelé tři měsíce, od dubna do července 1994, bylo vyvražděno 800 000 Tutsiů, celkem 85% všech Tutsiů žijících ve Rwandě a 11,5 % veškerého obyvatelstva Rwandy. [14]

Také v případě Rwandy byl rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN v tanzánském městě Atusha ustaven mezinárodní trestní tribunál s cílem potrestat osoby odpovědné za zločiny genocidia a další případy porušení humanitárního práva na území Rwandy a dále občany Rwandy odpovědné za tyto zločiny a porušení spáchané na území sousedních států, ke kterým došlo v období od 1. ledna do 31. prosince 1994.

Seriál

  1. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  2. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  3. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  4. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  5. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  6. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  7. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  8. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu
  9. Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu

Podobné články

Další články autora

Autor : Radek Váňa 🕔20.01.2001 📕11.144

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře