Prusko-rakouská válka

Autor : Jan Ešner / honza 🕔20.01.2001 📕12.245

II. Zahraniční situace, italsko-pruské nůžky

Společný postup obou velmocí při řešení otázky zálabských vévodství mohl vzájemný konflikt maximálně o několik let pozdržet. Prusko se již pečlivě připravovalo na válku. Mělo k tomu téměř ideální podmínky. Novou, dobře připravenou armádu a v jejím čele dva velice schopné manažery. Helmut von Moltke jako náčelník generálního štábu. (O něm více v kapitole o hlavních protagonistech.) Druhým mužem byl kancléř Otto von Bismarck. Známý byl zejména jeho výrok o postavení Pruska a jeho dalším fungování uvnitř Evropy. „Hranice Pruska nejsou příznivé pro zdravé fungování státu, palčivé otázky naší doby se nemohou vyřešit řečmi ani usneseními většiny, ale železem a krví.“

Bismarck si byl vědom, že vítězství nad Rakouskem by nemuselo být dosaženo, pokud by se na stranu Rakouska postavila některá z evropských velmocí. Pokud se opravdu něčeho pruský kancléř obával, pak to byla válka na dvou frontách. Proto začíná rozvíjet horečnou diplomatickou aktivitu. Nutno konstatovat, že situace v Evropě je mu více než nakloněna.

Anglie nikdy nejevila příliš velký zájem o dění na kontinentu. Tím méně pak nyní, když se stává spíše "asijskou" mocností, neboť více než Rakousko ji zajímá rozdělení kolonií v jihovýchodní Asii. Rusko má v této době spoustu svých starostí, něž aby se pletlo do cizích věcí. Vzpomeňme například povstání v Polsku. Proto ani z východu Prusku nebezpečí nehrozí.

Nejdůležitější tak byla otázka postoje Francie. Ta by se v žádném případě nebránila revizi systému po roce 1815. Navíc neměla samozřejmě žádnou chuť vstoupit do války, naopak viděla příležitost stát se případně prostředníkem diplomatických jednání mezi Rakouskem a Pruskem. Francouzský panovník Napoleon III. jednoduše podcenil vojenské možnosti Pruska, neboť věřil v Rakouské vítězství. Nedokázal si připustit myšlenku že by se mohlo Prusko stát německým hegemonem. A za tento svůj omyl později draze zaplatil.

S výsledkem jednání s nejdůležitějšími mocnostmi mohl být Bismarck naprosto spokojen. Rozhlédneme-li se po mapě Evropy, zjistíme, že musí být nutně vyjasněn postoj ještě jednoho státu. Tím byla Itálie. Zde viděl Bismarck svého potenciálního spojence.

Ne snad, že by byla Itálie velkým spojencem Pruska, ale byla velkým nepřítelem Rakouska. K poslední vzájemné válce mezi ještě nesjednocenou Itálií a Rakouskem došlo v roce 1859. Italská vítězství u Magenty a Solferina znamenala porážku Rakouska a následně ztrátu Lombardie.

Vraťme se ještě krátce k bitvě u Solferina. V této bitvě se objevil mladý Švýcar Henry Dunant. Ten pomáhal jako dobrovolník při péči o raněné na obou stranách. Jeho zážitek byl opravdu otřesný. Na bojišti totiž leželo 22 000 padlých a raněných Rakušáků a 17 000 Italů a Francouzů. Po válce se Dunant velmi angažoval a výsledkem bylo založení Červeného kříže. V pozdějších bitvách tedy můžeme vidět kromě samotných vojáků i dobrovolníky s bílou páskou s červeným křížem na rukávu. V roce 1863 byly v Ženevě podepsány nové konvence. Tyto ženevské konvence obsahovaly čtyři základní body. Týkaly se zásad zacházení s raněnými vojáky na souši i na moři, s válečnými zajatci a civilisty.

Nyní zpět k prusko-italským vztahům. Oba spojoval společný nepřítel - Rakousko. Prusku šlo o nadvládu nad Německým spolkem, Itálie chtěla získat území Benátska. Výsledkem této spolupráce bylo podepsání útočné a obranné aliance. Smlouva byla podepsána 8.6.1866 a obsahovala konkrétní chování obou partnerů během války s Rakouskem. Důležitou částí dohody bylo, že se omezuje dobou platnosti pouze na tři měsíce.

Autor : Jan Ešner / honza 🕔20.01.2001 📕12.245

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře