Války o slezské dědictví a válka sedmiletá

Autor : Jaroslava Tihlaříková 🕔20.01.2001 📕19.672

Války slezské

Po smrti Karla VI. se proti jeho dceři Marii Terezii vytvořila, navzdory pragmatické sankci, početná aliance nepřátel. Před samotným válečným konfliktem probíhala nejen intenzivní diplomatická jednání, ale i vojenská příprava.

I. Slezská válka. Již od počátku roku 1741 přicházeli do Hradce Králové stále noví vojáci; i město samotné přispělo 15 rekruty. Dne 10. dubna 1741 zvítězil Fridrich II. nad císařskými v bitvě u Molvic a zbytky poražených jednotek se stáhly právě k Hradci. Marie Terezie řešila nastalou situaci smlouvou v Malém Schnellendorfu, která znamenala ztrátu Slezska. Fridrich II. se na oplátku zavázal zachovat neutralitu. Svůj slib však nedodržel.

Zatímco se zmocnil Karel Albrecht Wittelsbašský s Francouzi a Sasy Prahy, přesunul Fridrich II. v srpnu 1741 svá vojska přes Náchod do Hradecka, k Mladé Boleslavi a do okolí Litoměřic. „Dne 3. listopadu vtrhl pruský generál Kalkstein v čele pluku Braniborského s vlajícími praporci do Hradce a za ním princ Leopold Anhalt Dessavský, vrchní pruský velitel, se sborem 12 000 mužů. Potom jali se ohledávati Prusové tok Labe také u Pardubic. Část dragónů z pluku Bayreuthského usadila se v dočasném táboře na polích za kaplí sv. Josefa. Těsně u Labského mostu , pokaženého sebráním polovice mostnic, vyhodila pruská stráž náspy k úpravě předmostí, chráněného dvěma děly. Pro nepřítomnost posádky rakouské přicházeli dragóni také do města, kupujíce zde proviant, k němuž konšelé přidávali kuchyňské náčiní a panství palivo.

Zato v Bohdanči vyskytly se mezi Prušáky a farářem Tautzem třenice již před polovicí listopadu pro pohřeb nekatolických Prusů na tamějším patronátním hřbitově. Zvláště však bouřilo se bohdanečské sousedstvo z násilných odvodů, jimiž vybíral Friedrich Raimund z Golizu, lieutenant z pluku Bayreuthského, zdejší mladíky do pruské armády.“ (2)

V Hradci Králové zůstala posádka pod velením generála Kalksteina, jenž z počátku projevoval snahu zasahovat do života města pokud možno šetrně: „ … nečinil také žádné překážky vyučování na latinské akademii jezuitské koleje.“ Dovolil též, aby městské brány zůstaly otevřené věřícím z předměstí, docházejícím na bohoslužby k jezuitům. Za zmínku stojí i to, že se na něho zástupci městské rady obrátili se žádostí o radu, jak se zachovat k výzvě, aby vyslalo do Prahy delegaci ke korunovaci Karla Alberta a složilo mu hold poslušnosti. Kalkstein je uklidnil konstatováním, že konšelé vlastně ani nic jiného učinit nemohou. Císařští se prý již stáhli z Pardubic i celého Chrudimska, sami Prusové je prý bez průtahů obsadili a on sám ostatně obdržel od knížete Anhalt - Dessau rozkaz, aby Hradecké k účasti na korunovaci přinutil. Rada pak vyslala jednoho svého člena spolu s městským syndikem do Prahy, kde na ně již čekali Trutnovští, Jaroměřští a Královédvorští. Na druhé straně však z opatrnosti psala i do Vídně a dotazovala se, jak se má za stávající situace zachovat. K vlastnímu holdování jeli jen tři delegáti z Hradce se syndikem. Vrátili se domů 12. ledna a referovali o tom, jak slibovali věrnost Karlu Albertovi; pak byly tyto události oslaveny slavnými bohoslužbami - u jezuitů, i při volbě Karla na římského krále (24. 2.). (3)

Pardubští se prozatím nepřátelského vpádu neobávali. Nevěřili, že Prusové zaútočí na město vzhledem ke zprávě, že se v brzku na Pardubicku shromáždí 10 pluků uherské a české jízdy. Teprve 8. prosince byli konšelé vyzváni k přípravě zimního bytu pro rakouský dragounský pluk hr. Bathyaniho, který dorazil následujícího dne pod velením generálmajora Deffine. Velitel, dříve než se usadil v radním domě, zajel k labskému mostu obhlédnout nepřátelský tábor. Dne 10. prosince přijel do města maršál kníže Lobkovic. Byl uvítán konšely a syndikem Lenečkem, a zaručil obci bezpečí. První den strávil na pardubickém zámku, „příštího dne vystěhoval se ze zámku do připraveného bytu na náměstí v domě sousedy Zuzany Tiché (čp. 18). Pro ostatní důstojníky uchystali konšelé příbytek v celém pořadí domů od kláštera až k zámku. O čtvrté hodině odpolední vyjel kníže Lobkovic s malým průvodem k labskému mostu a ve francouzském rozhovoru s pruským důstojníkem nepřátelské hlídky vyšetřoval úmysl Fridrichův.“ (4)

Protože pruský tábor stále sílil, opustil kníže Lobkovic Pardubice již 12. prosince a spolu s deseti pluky jízdy odjel k Německému Brodu. Za této situace obsadilo asi 30 pruských dragounů Bayreuthského pluku obě městské brány a uzavřelo město. „Zvláštní stráž dvou mužů uvedena byla k domu úřadujícího purkmistra, Karla Radvanovského (čp. 17) v ulici Pernštýnské.“(5) Ode dne 15. prosince se zde na 6 dnů usadil Braniborský pluk husarů, od 18. prosince i pruský bataillon 800 mužů Kalksteinova pluku pod velením Lieutenanta Löbena, kterého záhy vystřídal major Retzow.

Počátkem roku 1742, dne 23. ledna, přijel do Hradce Králové sám Fridrich II. „Ubytoval se na noc v biskupské rezidenci, nikoho z městské správy k sobě nepustil, ale zato si povolal rektora koleje a vyptával se ho na poslední novinky. Rektor odpovídal opatrně, že o vojenských záležitostech vůbec nic neví, a odvolával se na zastavení veškeré korespondence. Asi po půlhodinovém slyšení byl propuštěn a druhý den ráno pruský král odjel.“ (6)

Při jednáních o mír roku 1742 požadoval Fridrich II. nejen Slezsko, ale i kraj Královéhradecký a Pardubický. Jednání se však protahovalo. Fridrich II. se zatím snažil upevnit své postavení ve východních Čechách tím, že sbor generála Kalksteina usadil na Chrudimsku a posiloval ho stále novými jednotkami.

V této době se vztah Prusů k Hradci poněkud změnil a město zažívalo četná příkoří. „Obyvatelé byli např. nuceni odvádět potahy pro děla a přímo paniku v jejich řadách vzbuzovaly násilné odvody mužů do pruského vojska. Chytáni byli i studenti latinských škol, proto se mnozí z nich raději ukryli nebo z města uprchli. Hradecká kolej tehdy vypomáhala jičínské, aby ji uchránila před exekucí, protože na Jičínsku prý urostlé mladé muže neměli. Dne 13. března nařídil generál Kalkstein Hradeckým, aby mu postavili obvyklou kvótu (15 rekrutů), a 27. téhož měsíce mu zas musil rektor uvolnit v koleji místo pro ubytování 49 odvedenců. Ti pak byli o dva dni později odvedeni z města pryč. … Prušáci mj. v této době odvlekli z Hradce do zajetí krajského hejtmana pana Vančuru, dále jeho sekretáře a také poštmistra Teodora Schaura. Hejtman se vrátil až 3. května. V dubnu oznámili rektorovi, že v koleji bude zřízena vojenská nemocnice pro 500 vojáků a poručili mu opatřit slamníky, ložní prádlo, přikrývky nádobí a jiné potřeby. Také 20 lidí k posluhování spolu s kuchařem. Dále nařídili, aby byla pro ně postavena zastřešená kuchyně na námětí. Zvláštní vojenská komise si pak prohlédla prostory horního ambitu, školního divadla i samotné školy. Dala se však posléze přemluvit a spokojila se se seminářem (internátem). Studenti, kteří se krátce předtím sešli k zahájení vyučování (3. 3.), se tedy stěhovali a za dva dny později musili stejně studia přerušit, protože z Brna přijel lékař s felčary a lékárnou. Obsadili seminář i celý zadní trakt koleje. Prušáci pak zazdili jezuitům přístup do částí, jež zabrali. Přiváženi byli stále noví nemocní, stejně se střídaly i pruské pluky a obec musila pro ně zajišťovat značné množství mouky, ovsa, sena, slámy řezanky, také piva a pálenky. Při vybavení nemocnice vypomáhali jezuitům nuceně spolubratří jičínští, také minorité od sv. Anny.“ (7)

Velitel rakouských vojsk princ Karel Lotrinský se domníval, že většina pruských sil zůstala ve Slezsku, a proto vytáhl od Olomouce přes Brno ku Praze. Do pohybu se dala i pruská vojska, a to ke Kutné Hoře. Dne 17. května se obě armády setkaly u Chotusic. Poražené zbytky rakouského vojska se stáhly k Německému Brodu.

Hřmění děl bitvy chotusické poslouchali vojáci pruské posádky v Pardubicích na valech městských. Okolo dvanácté hodiny polovičního orloje ukázal se na Zeleném předměstí voj rejtharský. Prušáci na hradbách, pokládajíce jej za vojsko rakouské, pobořili most před Zelenou branou a hotovili se k obraně. Brzy však jest zpozorován v příchozích zástup pruských jezdců, valně zraněných. Proto pustili se do polního ležení za Labem. Skutečný útok na Pardubice způsobili rakouští panduři, počtem několika set dne 24. května po třetí hodině ranní právě ve svátek Božího Těla. Nemajíce však děl, způsobili Prusům ztrátu jen 3 padlých a několik zraněných. Sami, nechavše před Bílou branou dva zabité pandury a jednoho zajatce, vzdálili se již před devátou hodinou od města. Zbylo jen zděšení, projevujíce se zvláště i na veliteli Retzowovi, jenž v prvé chvíli útoku chvátal na valy s nenabitou puškou v ruce.“ (8) Po tomto útoku zůstaly městské brány zavřeny ve dne i v noci a obyvatelstvu bylo zakázáno vycházet na předměstí. Dne 22. května přijel do Hradce Karel, markrabí braniborský; dva dni poté opět Fridrich II. Ani tentokrát nepřijal delegaci hradeckých a nazítří brzy ráno odjel směrem na Kladsko. Dne 3. června opustil město Kalksteinův batalion a 18. června jezuité opět zahájili výuku. (9) První Slezská válka byla ukončena mírem ve Vratislavi. Marie Terezie postoupila Fridrichovi II. Kladsko a Horní i Dolní Lužici kromě Opavska, Krnovska a Těšínska.

Dne 18. června ohlásil major Retzow obyvatelům Pardubic konec války. Ale ještě toto dne znovu zaútočili rakouští husaři, kteří o míru nevěděli, na Zelenou bránu. Po vysvětlení omylu byli vpuštěni do města.

Při svém tažení z východních Čech způsobil Pardubickým škodu generál Buddenbroch.(10) Nejprve jeho pluky rozložily tábor v obilných polích na Zeleném předměstí, poté loupily v ulicích Karlově, Pardubičkách a Nemošicích. Jejich jednání se setkalo s nesouhlasem majora Retzowa, který jim pak, z obavy před dalším loupením, nepovolil průchod vnitřním městem.

Dne 2. července odtáhly poslední pruské jednotky. Ještě téhož dne je vystřídaly rakouští a uherští panduři, kteří zde začali sloužit jako městská stráž. Rakouské jednotky se ve městě střídaly až do vypuknutí druhé slezské války.

28. července 1742 uzavřela Marie Terezie a Fridrich II. mír v Berlíně. V Hradci však zůstávaly i nadále pruské jednotky. „Ještě koncem srpna si rada stěžovala generálovi Kalksteinovi, že pruští důstojníci loví na obecních pozemcích zvěř, a teprve 31. srpna odešli z města poslední pruští vojáci se zavazadly i 10 bubeníky. Po osmnáctiměsíční okupaci si obyvatelé mohli vydechnout, ale hned příštího dne přitáhli císařští panduři. Škody, jež obci způsobil nepřítel, byly ovšem nemalé. Sami jezuité si je počítali na 14 000 zl. a do této částky nezanesly ty, jež utrpěli jejich poddaní“. (11)

Marie Terezie donutila k míru v září 1742 Sasko, koncem prosince kapitulovala v Praze francouzská posádka, která odešla 2. ledna 1743. Mezi tím, v červenci 1742 vyzvala panovnice poddané sedláky, aby se hlásili do vojska. Po třech letech vojenské služby jim pak slibovala osvobození z poddanství. Patentem z 18. října 1742 byly povoláni do vojska myslivci, vojenští vysloužilci a invalidé. Měli plnit funkci domobrany a bránit nepříteli zejména ve vybírání kontribuce a odvádění rekrutů. V Hradci Králové postavil hotovost 100 mužů, kteří vytáhli v září 1742 se svým hejtmanem, radním Perlišem, k Nymburku. Kapitulaci Francouzů v Praze město oslavilo slavným Te Deum a střelbou z hmoždířů. Městská hotovost se vrátila na počátku února příštího roku.

Své vítězství nad početnými nepřáteli završila Marie Terezie korunovací v Praze; Karel (+ v lednu 1745) vlastně na českého krále korunován nebyl, poněvadž korunovační klenoty zůstaly v moci Marie Terezie ve Vídni. Urychleným korunovačním aktem chtěla mladá panovnice anulovat skutečnost, že bavorskému kurfiřtovi čeští stavové holdovali jako českému králi. O tom, že by se této slavnosti účastnila i delegace z Hradce, není nic známo. Sama Marie Terezie ostatně považovala korunovaci za jakousi nutnou formalitu a naprosto jí nemínila přiznávat zvláštní státoprávní význam. Na české stavy byla velmi rozhněvána a zahájila také proti hlavním provinilcům trestní stíhání. Hradeckých se ovšem tyto procesy nedotýkaly, jejich účast na bavorské kandidatuře byla totiž zanedbatelná a navíc vynucená. Královna vlastně ani skutečné viníky nepotrestala tvrdě, soud sice vynesl i hrdelní rozsudky, ale k jejich provedení nedošlo.“ (12)

Autor : Jaroslava Tihlaříková 🕔20.01.2001 📕19.672

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře