Ženy coby vojáci za 1. světové války

Autor : Dušan Polanský / Dušan Polanský1 🕔20.01.2001 📕26.020

Podobné články

Další články autora

Bezprostřední účast žen v bojích během 1. světové války byla ve válečných časech velmi živě sledována a komentována. V té době nebyly noviny, které by o jejich přímé účasti v bojích nepřinesly podrobné zprávy. To samé platí i pro časopisy. Téměř ve všech armádách, ať už na straně Dohody, nebo Ústředních mocností, se ženy přímo zapojily do bojů na frontě. Přesná statistická čísla o počtu žen-bojovnic bohužel nemáme vždy k dispozici. Je zajímavé, že velmi podobná situace je i u 2. světové války. Ženy, jak se zdá, nerady píšou válečné vzpomínky, a tak mnohé z jejich skutečných pohnutek - příliš nás asi nezajímají oficiální interpretace a výklady politiků a historiků -, proč se chtěly samy přímo zapojit nebo se zapojily do bojových operací, zůstanou již navždy obestřeny tajemstvím.

M. Hirschfeld ve své monografii „Sitten Geschichte des Weltkrieges“ (Dějiny mravů a morálky za války) v osmé kapitole na straně 249 uvádí, že vysvětlení ženského vojáctví (Soldatentums) za světové války je ve většině případů třeba hledat v transvestitních a homosexuálních sklonech žen. Asi dost těžko lze polemizovat s vědcem, který měl k dispozici nesmírně rozsáhlý materiál o 1. světové válce, ale přesto je podivné, že tento svůj názor v monografii vědecky nepodložil; pouze se odvolává na názor dalších lékařů. Na dobu 1. světové války lze jen těžko zpětně aplikovat zkušenosti z dnešních bojišť, kde jsou nasazovány např. jednotky NATO. Podle mého názoru dnes převládá u mužů i žen silně pohnutka ekonomická (viz např. rozhovory v televizi s příslušníky jednotek při jejich odchodu i příchodu z misí). Tento aspekt za 1. světové války hrál u žen zanedbatelnou roli. Ale nemoralizujme, vždyť o peníze jde až v první řadě, a zpět na bojiště 1. světové války.

Asi nejintenzivněji se do bojů za 1. světové války zapojily srbské ženy. Jejich armáda čítala asi 2 400 bojovnic. Svou armádu nazývaly „Liga smrti“. V jejich čele stála starší selka, vdova po bojovníkovi proti Turkům. V armádě bojovaly nejen obyčejné selky či chudší měšťanky, ale i vznešené dámy. Cíl jejich zapojení do bojů byl lidsky prostý: aktivně se zapojit do bojů proti rakousko-uherským okupantům. Připomeňme si, že jediné Srbsko vedlo za 1. světové války spravedlivou válku a že utrpení srbského národa bylo nesmírné.

Nemálo žen bojovalo i v ruské armádě. Z iniciativy A. Kerenského, pozdějšího předsedy Prozatímní vlády, vznikl první ženský prapor, který měl 250 žen. Ruská karikatura úsměvně ukazuje, podle jakého klíče probíhal „výběr“ (Němci mají pro to pěkný výraz Musterung) žen pro tento prapor. Feministky celého světa označily vznik praporu za největší událost světové války. Rusky bojovaly velmi statečně, noviny a časopisy na celém světě přinášely informace o jejich bojové činnosti. Kupříkladu londýnský „Exchange“ přinesl svědectví dvou bojovnic z tohoto praporu. První vypráví: „Najednou jsem uviděla, jak proti mně běží Němec. Vrazila jsem mu do břicha bajonet a zároveň jsem vypálila. Byl mrtvý. Jako památku na tento boj jsem si vzala jeho helmu.“ A druhá: „ … brzy nato jsme uviděly oddíl německých vojáků. Obklíčily jsme je a vyzvaly, aby zvedli ruce. Vojáci za chvíli odhodili zbraně, zvedli ruce, a když jsme se k nim přiblížily, udiveně volali: Dobrý Bože! Ženy!“ Jak je vidět z dalšího obrázku, i výtvarník rusko-polské žertovné pohlednice s názvem „Hände hoch!“ se nechal inspirovat statečností ruských žen.

I ruské ženy na straně sovětské moci se statečně zapojily do bojů proti intervenčnímu tažení cizích vojsk po uzavření Brestlitevského míru a později za občanské války do bojů proti „kontrarevoluci“. Smutnou kapitolou zůstane, že bylo s nimi zacházeno jako s muži-komunisty a byly nemilosrdně zabíjeny. Je dost těžké si představit, že většina těchto ruských žen, či už „bílých“ nebo „rudých“, byly transvestitky či lesbičky.

Těžší to měly německé a francouzské ženy. Nesměly se totiž přímo zúčastnit bojů. Francouzky svou čest zachránily tím, že se zapojily do leteckých operací jako letci. Německé feministky zase po celou dobu světové války bojovaly alespoň pusou; usilovaly o zavedení povinné branné povinnosti pro ženy. Feministka Marianne Turma navrhuje: „Dívky by tvořily zdravotní, zabezpečovací a pomocné vojsko. Povinnost by vykonávaly od 18 do 20 let. To znamená, že by se nesměly před dvacátým rokem vdát. Branná povinnost by trvala do 45 let a od pravidelných vojenských cvičení by byly osvobozeny pouze matky malých dětí, těhotné ženy a šestinedělky.

V rakousko-uherské armádě nebyl zákaz služby žen přímo u bojových jednotek. Přesto žádná ucelená ženská vojenská jednotka, která by se zapojila přímo do bojů, nevznikla. Spíše jsou známé individuální příběhy žen-bojovnic. Kupříkladu velmi známý byl za války příběh slečny Marie von Fery-Bognar, která to dotáhla na četaře a sám stařičký mocnář jí propůjčil vyznamenaní. Slečna Baková, Maďarka, hned poté, co jí zemřela matka, odešla na frontu k pěšímu vojsku, neboť v něm bojoval její jediný opravdový přítel, starší bratr. Ten později padl. Slečna Baková bojovala velmi statečně, ale pro naprostou fyzickou vyčerpanost skončila ve špitále. Podle vídeňského „Illustrierte Extrablatt“ ze dne 12. dubna 1916 jiná slečna na to šla zcela jinak. Jelikož chtěla zachránit milovaného bratra před nebezpečím smrti -- věděla, že bojuje přímo na frontě --, tak v době, kdy měl dovolenou, se dala ostříhat, oblékla si jeho šaty a pokusila se za něho nastoupit k jednotce. K její lítosti vojenské úřady „podraz“ brzy odhalily.

V polských legiích bojovalo přes 200 žen. Alespoň jeden příklad zcela jiné motivace: mladá vdaná žena, legionářka Stanislawa Ordynska, se zapojila do bojů na straně rakousko-uherského vojska z velmi ženského důvodu, milovala svého manžela a chtěla s ním sdílet jeho osud i na frontě.

Anglické feministky se také nedaly zahanbit a soustavně se dožadovaly práva bojovat za krále a vlast. Členky „Women's Auxiliary Corps“ sice mohly působit jenom v týlu anglických bojujících vojsk, ale v případě, kdyby nepřítel vtrhnul do Anglie, určitě by to neměl lehké. Příslušnice další ženské jednotky, tzv. „ženští Kitchenerovi rekruti“, po práci a o nedělích poctivě prováděly vojenský výcvik. Ale to nebylo vše. Pod velením hraběnky Castlereagh se v Londýně vytvořil regiment v počtu 4 000 žen. Dámy z regimentu byly připraveny působit na území Anglie jako telefonistky, ošetřovatelky a příslušnice výzbrojní služby.

Americké ženy se sice také přímo bojových operací nezúčastnily -- koneckonců moc času na to neměly, protože USA se zapojily do války až v dubnu 1917 a poté ještě dlouho nezasáhly do bojů --, ale vzaly to hezky sexy přes zabezpečení proviantu pro bojující vojska. O tom nás přesvědčí americký propagační plakát z válečné doby na posledním obrázku.

Vidíme, že pohnutky dívek a zralých dam pro zapojení do bojů za 1. světové války byly velmi pestré, obvykle hluboce lidské a nejednou smutné. Jistě by se našly i další pohnutky: touha vyrovnat se mužům (hlavně u feministek) či touha po dobrodružství. Je proto asi dost problematické zredukovat důvody žen pro přímé zapojení do bojů za 1. světové války převážně na lesbické (hlavně v případě ucelených vojenských ženských jednotek) či transvestitní sklony žen.

Na závěr příběh, který výstižně a prostě zachycuje tragiku ženské touhy po válčení. Na hřbitově Falze di Piave v Itálii je hrob neznámé ženy, která bojovala na straně rakousko-uherské armády při italské ofenzívě v roce 1918 a nakonec na následky zranění v boji zemřela v italské nemocnici. Na hrob neznámé mrtvé byl umístěn kámen, na němž stojí: „Neznámá žena, kterou nelze blíže identifikovat jinak než slovy: Ustrojená jako rakouský důstojník“.

Text poskytl Dušan Polanský

Převzato z webu www.naruby.cz

Podobné články

Další články autora

Autor : Dušan Polanský / Dušan Polanský1 🕔20.01.2001 📕26.020

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře