Stoletá válka mezi Anglií a Francií 1337-1453

Autor : Tomáš Halada 🕔01.01.2002 📕30.173

II. První období stoleté války

Bezprostřední záminkou k tomuto konfliktu byl spor obou zemí o nadvládu v bohatých Flandrech. Před začátkem stoleté války měli navrch Francouzi a na popud francouzského krále Filipa VI. nechal roku 1336 flanderský hrabě Ludvík pozatýkat všechny Angličany, pobývající ve Flandrech. Následovalo odvetné opatření ze strany Anglie proti všem Flandřanům, provozujícím na ostrově obchod, a zákaz vývozu anglické vlny do Flander a dovozu flanderských výrobků do Anglie.

Tím byla zasazena flanderskému obchodu a průmyslu značná rána, a v zemi vypuklo lidové povstání pod vedením Jakoba van Artelvede, který uzavřel spojenectví s anglickým králem Edvardem III. Když francouzský král Filip VI. napadl anglické državy Gaskoňsko a Guyenne, Edvard III. pod záminkou nároku na francouzský trůn vyhlásil Francii válku.

Smrtí francouzského krále Karla IV. Sličného vymřela v roce 1328 hlavní linie rodu Kapetovců po meči a na trůn nastoupil Filip VI. z rodu Valois, bratranec Karla IV. Anglický Eduard III. byl ale synovec Karla IV., syn jeho sestry Isabely, a vznesl tedy na Francii dědický nárok. Ve Francii však platil tzv. sálský zákon, který vylučoval z nástupnictví ženy. Ten Anglie neuznávala, a proto se Eduard rozhodl Francii dobýt.

V příštích letech se rozpoutaly krvavé boje na souši i na moři. V tomto prvním období stoleté války měli Angličané především zájem o zachování a upevnění svého obchodního postavení ve Flandrech a udržení svých držav v jihozápadní Francii. Zatímco spojencem Anglie byly Flandry, pro které byl stále klíčový obchod s Anglií, Francie opět získala oporu v podobě Skotska, jež těžce neslo svou lenní závislost na Anglii. Anglie zvítězila ve velké námořní bitvě u Sluys (1340), což jí otevřelo cestu přes kanál La Manche. V pozemní válce ale zpočátku nedosáhla velkých úspěchů a ztratila dokonce svého mocného flanderského podporovatele, van Artelvedeho, který byl pro svůj pokus dosadit na flanderský trůn prince z Walesu v Gentu roku 1345 zavražděn.

Ale již v následujícím roce Eduard III. zvítězil se svým vojskem, v němž se osvědčili zejména waleští lučištníci, nad mnohonásobnou přesilou Francouzů v bitvě u Kresčaku (26.8.1346). Aby podpořil morálku lučištníků, přikázal Eduard svým rytířům sesednout s koní a bojovat pěšky, bok po boku se střelci. Použití palných zbraní v této bitvě není prokázáno, ale je velmi pravděpodobné, že se zde první děla již objevila.

V krvavé bitvě u Kresčaku padl také tenkrát již úplně slepý český král Jan Lucemburský (1310-1346), jenž bojoval na straně Francie. Eduardův syn princ Eduard z Woodstocku, princ waleský a vévoda akvitánský, zvaný Černý princ podle svého černého brnění, ocenil chrabrost slepého krále tím, že do svého znaku přijal tři pera z chocholu jeho přilby a za své přijal i jeho heslo „Ich Diene“ (Sloužím). Znám je také citát Jana Lucemburského, který vyslovil před svou poslední bitvou: „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!“

U Kresčaku a později i v dalších bitvách stoleté války se projevil rozdíl v bojové taktice Angličanů a Francouzů. Francouzské vojsko se skládalo především ze šlechtické jízdy, kterou doprovázely oddíly měšťanů a žoldnéřů (například janovští střelci z kuší, kteří zklamali u Kresčaku). Odvážná, ale neukázněná francouzská šlechta měšťany i žoldnéři opovrhovala a do bitvy je ani nechtěla připustit, což si spolu s dokonalejší anglickou taktikou vyžádalo sérii tragických porážek.

Naproti tomu Eduard III. disponoval nejen výbornou jízdou, ale i oddíly Walesanů s jejich dlouhými luky, s nimiž se Angličané poprvé seznámili při podmaňování Walesu králem Edvardem I. V bitvách stoleté války tito střelci postříleli francouzské jezdce dřív, než mohli použít svá dlouhá kopí a těžké meče. Lučištníci se ukázali jako opravdu neocenitelná součást anglického vojska, a jejich oddíly v něm vydržely až do 16. století, kdy byl luk už zastaralou zbraní.

V roce 1347 dobyli Angličané přístavní město Calais, a to pak zůstalo v jejich moci po více než dvě stě let. Roku 1348 vypukla v Evropě epidemie moru, která na čas stoletou válku přerušila. Po smrti Filipa VI. roku 1350 nastoupil na francouzský trůn jeho syn Jan II., řečený Dobrý. Válka ale pokračovala. V bitvě u Poitiers roku 1356 byli Francouzi poraženi Černým princem a král Jan s mnohými svými šlechtici zajat a přinucen žít v Anglii.

V následných zmatcích se vlády chopil dauphin (následník trůnu) Karel, syn Jana Dobrého, který s pomocí panstva a duchovenstva zlikvidoval vzpouru pařížských měšťanů pod vedením pařížského purkmistra Štěpána Marcela a s ním spojené povstání sedláků (povstání jacqueri). Bouřili se proti placení na francouzský dvůr, který žil v anglickém zajetí. Svého vítězství Karel nezneužil, naopak se snažil zjednat v zemi pořádek.

Mírem v Bretani v roce 1360 končí první období stoleté války. Eduard III. se zřekl francouzské koruny a Flandry zůstaly pod francouzským vlivem. V moci Angličanů zůstalo přístavní město Calais a většina francouzského území na jih od Loiry (Gaskoňsko, Poitou, Guyenne, Saintonge, Périgord, Limousin), a to v držení nezávislém na francouzské koruně.

Zpracoval: Tomáš Halada, III/2001

(www.volny.cz/tomas.halada)

Autor : Tomáš Halada 🕔01.01.2002 📕30.173

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře