Stoletá válka mezi Anglií a Francií 1337-1453

Autor : Tomáš Halada 🕔01.01.2002 📕32.845

I. Kořeny stoleté války

Řevnivost a vzrůstající rozpory mezi feudální Anglií a Francií dosáhly v první polovině 14. století takové výše, že mezi těmito zeměmi došlo k otevřenému střetnutí, tzv. stoleté válce. Kořeny této války sahají hluboko do minulosti, vlastně až do raného středověku, kdy vznikl pověstný anglicko-francouzský antagonismus. Jeho počátek obvykle bývá kladen do roku 1066, kdy se normanský vévoda Vilém, později nazývaný Dobyvatel, odvážným výbojem a bitvou u Hastingsu stal pánem Anglie, kde do své smrti (1087) vládl. On i jeho synové, Vilém II. (1087-1100) a Jindřich I. (1100-1135), si jako angličtí králové podrželi i své původní normanské vévodství v severní Francii.

Tato situace se ještě vyhrotila po roce 1154, kdy na anglický trůn usedl jako nástupce normanských králů jiný velký francouzský feudál, Jindřich Plantagenet, syn hraběte Geoffroye z Anjou a Maine a „excísařovny“ Matyldy, dcery a dědičky anglického krále Jindřicha I. Tento pravnuk Viléma Dobyvatele zhoršil francouzsko-anglické vztahy ještě tím, že před svým nástupem na trůn odloudil francouzskému králi Ludvíku VII. (1137-1180) jeho manželku Eleonoru Akvitánskou. Tím k Normandii a území po otci (Anjou a Maine) získal i rozsáhlé území na jihozápadě Francie: Akvitánii, Gaskoňsko, Poitou, Périgord, Touraine a Auvergne. Už od této doby mezi sebou Francie a Anglie, rod Kapetovců a Plantagenetů, vedly zdlouhavé války.

První část těchto konfliktů vyvrcholila porážkou nejmladšího Jindřichova syna Jana Bezzemka (1202-1206), kdy Anglie ztratila většinu svých severofrancouzských lén - Normandii, Anjou, Maine, Poitou a Touraine, i vrchní vládu nad Bretaní. V té době vládl ve Francii Ludvíkův syn Filip II. August, který anglickou porážku definitivně zpečetil v bitvě u Bouvines (1214), ve které s převahou zvítězil nad Bezzemkovým spojencem, římskoněmeckým císařem Otou IV.

Nejenže Jan Bezzemek ztratil většinu území ve Francii, což by za jeho otce Jindřicha II. nebo bratra Richarda Lvího srdce bylo nemyslitelné, ale Francouzi se pod vedením kapetovského prince Ludvíka, syna Filipa Augusta, dokonce pokusili o invazi na Britské ostrovy. Tehdy vládnoucí Bezzemkův syn Jindřich III. (1216-1272) byl tedy rád, že udržel alespoň ostrovní království a malé území na pevnině. Po tomto pokusu se francouzští Kapetovci, konkrétně syn Filipa Augusta Ludvík VIII. (1223-1226) a vnuk Ludvík IX. Svatý (1226-1270), ještě několikrát snažili vytlačit Angličany ze severní Francie. To se ovšem nepodařilo a v roce 1259 vrátil Ludvík IX. většinu lén v jihozápadní Francii anglickému králi Jindřichu III., na kterém si však vymínil uznání francouzské svrchovanosti nad tímto územím.

Od druhé poloviny 13. století se již zdálo, že tyto konflikty trvající již dvě století skončily, zvláště když se výboje Plantagenetů pod vládou Eduarda I. (1272-1307) obrátily spíše do Walesu a na sever do Skotska. Francie se na přelomu 13. a 14. století postupně stala nejvýznamnější zemí Evropy.

Za vlády Filipa IV. Sličného (1285-1314) se Francie dostala na vrchol moci, a kromě vměšování se do záležitostí římskoněmecké říše (např. pokoření papežské moci) usilovala i o území Guyenne (tak se od 13. století začalo říkat části území s centrem v Bordeaux) a Gaskoňska, které pro Anglii získal Jindřich III. Tato území mu Filip Sličný odebral, využívaje jeho potíží ve Skotsku. Anglický král však na spojenectví Francouzů s povstalými Skoty odpověděl aliancí s flanderským hrabětem Guyem Dampierrem. Využil tak již delší dobu trvajícího napětí mezi francouzskou korunou a tímto bohatým a hospodářsky vyspělým hrabstvím, jehož mocná města Gent, Bruggy, Ypres, Ostende Courtrai, Sluys a další měla zájem na dobrých vztazích s Anglií, protože hospodářsky závisela na dovozu anglické vlny a proti mysli jim byla i Filipova centralizační politika.

Výsledkem následných bojů se Francouzi zmocnili většiny pevninských Plantagenetských držav (roku 1295 zde zahynul Eduardův mladší bratr Edmund), avšak ve Flandrech došlo po počátečních Filipových úspěších k obratu. Po tzv. „ostruhové“ bitvě u Courtrai (1302), kdy městští pěšáci porazili elitní francouzské rytíře, byli Francouzi donuceni k jednání s Angličany a následnému uzavření kompromisu.

Filip se vzdal podpory Skotů a přenechal Eduardovi Guyenne, za což získal slib jeho neutrality v konfliktech s Flandrami. Dohodu nakonec zpečetila svatba Filipovy dcery Izabely Francouzské s princem waleským Eduardem. (Tento titul náležel anglickým králům od dob připojení Walesu.) Potom nastalo několikaleté poměrně klidné období, ve kterém se odehrály jen nevýznamné potyčky mezi oběma velmocemi.

Roku 1328 byl v Remeši slavnostně korunován Filip VI. Hned po svém nástupu dosáhl velkého úspěchu v bitvě u Casselu, v níž spolu s flanderským hrabětem Ludvíkem z Neversu rozdrtil oddíly povstaleckých flanderských měst a získal nad Flandrami opět kontrolu.

Zpracoval: Tomáš Halada, III/2001
(www.volny.cz/tomas.halada)

Autor : Tomáš Halada 🕔01.01.2002 📕32.845

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře