F-16 a jeho radiolokátor AN/APG-68

Autor : Bronco 🕔20.01.2001 📕11.089

Seznámení s letounem F- 16

F-16 Fighting Falcon je víceúčelový, kompaktní letoun s velkou obratností. Je určen k leteckým soubojům a útokům na pozemní cíle. Je relativně levnou, ale velmi účinnou zbraní Spojených států a jejich spojenců. Nahradil letouny F-4 a jiné typy (u některých evropských armád kupříkladu F-104). Ve vzdušných soubojích převyšuje F-16 svou obratností a bojovým doletem všechny letouny potencionálního protivníka. Jeho vybavení umožňuje útoky na cíle bez ohledu na denní či noční dobu nebo počasí.

Historie

První prototyp YF-16 vzlétl 2. února 1974, prvních osm předsériových strojů bylo objednáno od července 1975. Dva z nich byly prototypy dvousedadlová verze F-16B. Od r. 1981 jsou vyráběny pokročilejší typy F-16C a D (dvoumístná), které jsou i nadále modernizovány (změny konstrukce, avioniky a systémů včetně radaru AN/APG-68). Pro častá přetížení při bojových manévrech byla zesílena konstrukce křídla.

Konstrukce

Konstruktéři F-16 vycházeli z nejnovějších poznatků aerodynamiky i z předchozích typů, jako F-15 nebo F-111. Redukce velikosti a váhy stroje, jeho ceny a ceny příslušenství nevedla vůbec k redukci jeho síly. F-16 snese přetížení až 9 G při plné palivové nádrži, čímž předčí schopnosti jiných stávajících stíhačů. Avionika letounu obsahuje vysoce přesný inerciální navigační systém, počítač předávající informace pilotovi, rádia UHF i VHF, ILS (Instrument landing systém se využívá při konečné fázi přiblížení na letiště, kdy je schopen poskytovat pilotovi informace o poloze letadla vůdči sestupové ose, tj. průsečíku kursové a sestupové roviny). Pilot má rovněž k dispozici radarový výstražný systém (RWS) a elektronické rušení průzkumných i zbraňových systémů nepřítele. Ovládání letadla je metodou "fly-by-wire" (elektroimpulzívní počítačové řízení), klasická řídící páka je nahrazena joistikem na pravém bočním panelu. Řízení není mechanicky zálohováno.

Z koncepčního hlediska se jedná o středoplošník s nosnou plochou o šípovitosti náběžné hrany 40°, jednoduchou svislou ocasní plochou a středoplošně uspořádanými vodorovnými ocasními plochami. Pohyblivé náběžné hrany křídla a vztlakové klapky po celém rozpětí odtokové hrany umožňují ve spojení s počítačovým systémem řízení měnit zakřivení profilu křídla. Dalším zajímavým prvkem je protažený přechod náběžné hrany křídla do trupu, generující silné víření, které zlepšuje ovladatelnost při letu s vysokým úhlem náběhu. Pilot ovládající letoun za využití koncepce HOTAS se nemusí díky počítačovému řízení do určité míry zabývat možností ztráty kontroly nad strojem.

Radiolokátor

Jednou z nejdůležitějších součástí letadla je radiolokátor. Letounový radiolokátor představuje poměrně složitý elektronický systém, který je využíván osádkami vojenských i civilních letounů i vrtulníků k mnoha úkolům během téměř celého letu. Jeho možnosti a způsob informací , které osádkám těchto letounů poskytuje, je často výstižně nazýván „elektronické oči letounu“.

Letounový radiolokátor se v 90. letech stal základním standardním prvkem radiotechnického vybavení většiny soudobých i perspektivních bojových letounů všech předních výrobců. Vnitřní a vnější (kontejnerová) elektrooptická zařízení mají v budoucnosti plnit úlohu doplňkových prostředků průzkumu a řízení palby.v nejnáročnějších fázích bojové činnosti jsou radiolokátory zejména vzhledem ke svému dosahu, přesnosti, spolehlivosti a vysoké pravděpodobnosti detekce cílů v moderním boji zcela nenahraditelné jinými radioelektrickými prostředky. Snahy o postupné vytlačení radiolokátorů elektrooptickými prostředky, jako např. telev zními a termovizními kamerami, laserovými dálkoměry a ozařovači na základě zkušeností z moderních ozbrojených konfliktů zcela ztroskotaly. Naopak na základě zkušeností z ozbrojených konfliktů a v souvislosti s využitím přesných letounových zbraní se zejména v posledních letech jejich dominantní postavení ještě více upevnilo.

Dopplerovský radiolokátor

Původní jednoúčelové typy – vyhledávací, střelecké, meteorologické, navigační radiolokátory byly postupně nahrazeny víceúčelovými impulzními dopplerovskými radiolokátory. Zjednodušeně lze říci, že tato kategorie letounových radiolokátorů k detekci a sledování cílů využívá klasické způsoby vyhodnocování odražených impulsních signálů od cíle a současně dopplerovské složky kmitočtů, která úzce souvisí s rychlostí a směrem pohybu těchto cílů. Z jejich nástupem se bojovým letounům otvírají nové, dosud nepoznané možnosti. Často se vyskytující pojem Look Down – Shoot Down Capability, tzn. doslova „schopnost dívat se dolů a sestřelit“ vyjadřuje schopnost vyhledávat vzdušné cíle i v případě jejich letu nad terénem, vybrané vzdušné cíle ozařovat a zabezpečovat současné navedení až několika PLŘS (protiletadlových řízených střel) s pasivní/aktivní radiolokační nebo kombinovanou naváděcí soustavou. Pro starší generaci radiolokátorů byly tyto činnosti pro silné rušení prakticky nemožně. Mezi tyto moderní víceúčelové radiolokátory patří i AN/APG-68, kterými jsou vybaveny letouny F-16C/D

Radiolokátor AN/APG-68

Radiolokátor pro řízení palby AN/APG-68 je víceúčelový, schopný detekovat a sledovat vzdušné cíle, mapovat terén a sledovat pohyblivé cíle na zemi. Pro piloty stíhacích letounů obecně platí, že mají averzi „k pípání a pištění“. Chtějí prostě holá fakta, nechtějí se učit jak radar zkonstruovat, stačí jim vědět jak ho využít. K tomu je nezbytné pochopit základní principy fungování radaru.

Pokrytí radarovým vyhledáváním

Azimut pokrytí určuje, jak daleko doprava a doleva od přídě radiolokátor vysílá. Sklon pokrytí naproti tomu vyjadřuje, jaká oblast je pokrytá vertikálně. Limity maximálního vyhledávacího vzorku (zvané limity závěsů) jsou azimut 60 stupňů doprava a sklon 60 stupňů nahoru i dolů. Pamatujme, že ve vzduchu musíme myslet trojrozměrně.skutečně pokrytá oblast při daném azimutu nebo sklonu, závisí i na vzdálenosti a dosahu radiolokátoru. Platí, že čím blíže jsme, tím menší je pokrytí.

Vzorek radarového skenování

Radiolokátor vysílá proud elektromagnetické energie a přijímá a vyhodnocuje elektromagnetické vlny, které se odráží od jiných objektů a zobrazuje je jako „kontakty“. Protože šíře paprsku AN/APG-68 je malá, musí se pohybovat podle specifického vyhledávacího vzorku, který zabrání vzniku „děr“ v prohledávané oblasti a poskytuje kompletní přehled o situaci před letadlem. Vyhledávací vzorek je definován počtem skenů při různých náklonech (zvaných sekmenty) a šířkou skenovaného azimutu ve stupních.

Vertikální pokrytí

Pokud radiolokátor vysílá paprsky se stejným sklonem a anténa se pohybuje horizontálně, používá jednosegmentový vyhledávací vzorek. Oblast pokrytá při tomto vzorku je limitovaná šířkou paprsku. Ke zvětšení pokryté oblasti může radiolokátor přidat druhý průchod, při jiném sklonu. Dvousegmentový skenovací vzorek pak vypadá tak, že anténa provede jeden průchod při původním sklonu, sklopí se na nižší úroveň, provede druhý průchod a vrátí se na původní sklon. Ještě větší oblast může radiolokátor pokrýt při čtyřsegmentovém vyhledávacím vzorku, při kterém skenuje při čtyřech různých sklonech antény.

Horizontální pokrytí

Oblast pokrytá radiolokátorem závisí i na horizontálním pokrytí, tedy na skenovaném azimutu. Skenování při +- 60-ti stupňovém vyhledávání znamená skenování cele 120-ti stupňové oblasti, což je maximální horizontální pokrytí. V různých režimech má AN/APG-68 radar různé možnosti pro šířku vyhledávacího vzorku. Např. v RWS módu (range while search – zobrazování cílů dle vzdálenosti při současném vyhledávání) je možno využít +- 60, +- 30, nebo dokonce +- 10-ti stupňový vyhledávací vzorek. Pokud je vyhledávací vzorek užší než +- 60 stupňů, můžeme přesouvat skenovanou oblast v rámci 120-ti stupňového limitu radiolokátoru. V některých režimech radiolokátoru AN/APG-68 s širokým vyhledávacím vzorkem, je možné dočasně zúžit skenovanou oblast na +- 10 stupňů. Tím se zrychlí odezvy na radiolokátoru při sledování jednoho konkrétního kontaktu. Tento mód se nazývá spodlight (reflektor). Stejně jako vertikální pokrytí i horizontálně sledova é území závisí na šířce skenu ve stupních a vzdálenosti od „našeho“ letadla. Ve vzdálenosti 60 námořních mil uvidíme při azimutu +- 30 stupňů na radiolokátoru oblast širokou 60 mil. takové pokrytí může být ve větší vzdálenosti dostatečné , ale ve 20-ti námořních mílích bude při +- 30 stupňovém vyhledávacím vzorku sledována oblast široká pouze 20 mil. což poskytuje určitý prostor pro to, aby „nepřátelé“ proklouzli kolem, aniž bychom si jich všimli.

Taktika vzdušných soubojů se od dob pilotů Mustangů, Spitfirů, Zer a Messerschmittů, závislých při hledání nepřítele na očích značně změnila. V moderních vzdušných bitvách se rozhodnutí provádějí mimo vizuální dosah. Letecké souboje vstoupily do informační éry stejně jako zbytek světa.

Technicko-taktická data letounu F-16   

Autor : Bronco 🕔20.01.2001 📕11.089

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře