Karel Miroslav Kuttelwascher

Autor : Hamerinski 🕔20.01.2001 📕18.602

Narodil se 23. září 1916 ve Svatém Kříži u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu v rodině inspektora drah. Tam prožil mládí a vychodil obchodní školu. V koloniálním obchodě na Kladně však pracoval jen krátce, taková kariéra ho rozhodně nelákala. Učarovala mu letadla. Při první příležitosti se dobrovolně přihlásil k letectvu a byl přijat. V letech 1935-1937 absolvoval Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. ŠODL vychovávala budoucí poddůstojníky letectva a v tomto případě šlo o velmi slibné talenty - vždyť mezi 73 mladými kadety jeho ročníku byli kromě Kuttelwaschera také V. Jícha, J. Kučera a L. Světlík, také příští stíhací esa, a řada dalších pozdějších stíhačů, kteří bojovali na západní frontě. Nejprve ho však čekal tvrdý pěší výcvik, teprve potom teorie a až poté vytoužené létání. Po absolvování školy Kuttelwaschera přidělili na letiště Praha-Kbely k leteckému pluku č. 4, kde prodělal stíhací výcvik. V květnu 1938 byl přeložen do Hradce Králové k leteckému pluku č. 1 "T. G. Masaryka", kde byl zařazen ke 32. stíhací letce, vyzbrojené dvouplošníky Avia B-534. Velitelem letky byl v té době škpt. let. Evžen Čížek, pozdější velitel 312. čs. stíhací squadrony RAF a rovněž budoucí eso.

V době zvýšeného mezinárodního napětí v létě a na podzim roku 1938 kočovala 32. letka po několika polních letištích na jižní Moravě (v sestavě letectva 4. polní armády), pozdéji také na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi (3. polní armáda), kde držela ostré hotovosti proti maďarským letounúm, které často narušovaly čs. vzdušný prostor. Po známých mnichovských událostech a po listopadové tzv. vídeňské arbitráži, jež stát připravila o další rozsáhlá území, se 32. letka vrátila zpátky do Hradce Králové. Tam ji zastihlo ono nevlídné ráno l5.března l939, kdy jednotky wehrmachtu obsadily i zmrzačené torzo českých zemí a kdy krajně nepříznivé počasí (ale i vojenská disciplína) vyloučily úlet letců do zahraničí.

Přesto však bylo dost těch, kteří se s daným stavem nikdy nesmířili. Začali ilegálně odcházet do zahraničí, aby nabídli své služby leteckým silám států, o nichž předpokládali, že se brzy dostanou do válečného kontliktu s Německem. Četař Karel Kuttelwascher byl jedním z nich. Za pomoci pololegálně fungujícího Svazu letců RČS se s několika kamarády od letky dostal v noci na 19. června 1939 v zaplombovaném nákladním vagonu přes protektorátní hranici do Polska (mimochodem, podobně jako on uprchlo v té době do Polska dalších 23 spolužákú z jeho ročníku ŠODL). Přihlásil se na československém konzulátě v Krakově, kde od konce dubna 1939 fungovala čs. vojenská skupina, zárodek čs. odboje v zahraničí. Krátký čas pak spolu s ostatními prožil i v nedalekém táboře v Malých Bronowicích, který skupina dostala k dispozici. Polské úřady však zpočátku o uprchlé Čechoslováky nejevily valný zájem a ostatně většina vojáků a letců považovala Polsko jen za přestupní stanici na Západ. Bylo proto rozhodnuto odsunout čs. vojáky a letce do Francie, ovšem pod podmínkou, že tam vstoupí do svazku Cizinecké Legie. V té době byl totiž ještě mír, a proto francouzské úřady nemohly přijímat cizince do své pravidelné armády, nýbrž jen do této instituce. Na palubě lodi Castelholm, která zvedla kotvy v polské Gdyni, dorazil Kuttelwascher 30. července 1939 do francouzského pristavu Calais. Odtud putoval spolu s dalšími k 1. pluku Cizinecké legie v alžírském Sidi-bel-Abbés kde se již podruhé v životě musel podrobit tvrdému pěšímu výcviku.

Na základě předchozího ústního příslibu francouzských úřadů byli naši letci po vypuknutí války z legie uvolněni a přiděleni k francouzské L'Armée de l'Air. Kuttelwaschera nejprve odeslali na letiště v Tunisu a Alžíru a v zimě 1939-1940 odjel na výcvikovou základnu stíhačů (Centre d'Instruction de Chasse No 6) v Chartres ve Francii. Na francouzskou a americkou leteckou techniku se tam přeškolovala asi stovka českých stíhačů. Osvojoval si stíhačku Morane Saulnier MS-406C.1, ale přestože přeškolení zvládl rychle, v době tzv. podivné války se na frontu nedostal. Zlom nastal až po zahájení německého západního tažení, dne 10. kvěma 1940. Sedm dní poté byl s dalšími pěti Čechy (byli mezi nimi například B. Krátkoruký a F. Běhal, jeho pozdější kolegové u 1. squadrony RAF), přidělen ke Groupe de Chasse III/3. Tato jednotka, vyzbrojená stíhačkami MS-406C.1, byla tehdy dislokována na letišti Beauvais-Tillé. Sloužili u ní mnozí jiní Češi, mezi nimi i E. Čížek, bývalý Kuttelwascherův velitel u 32. stíhací letky před válkou. Stíhací skupině GC III/3, která od prvních dnů německé ofenzivy velmi aktivně zasahovala do vzdušných bojů s luftwaffe, velel Commandant Le Bideau. Po tvrdých střetnutích v úvodu blitzkriegu se GC III/3 přesunula 21. 5. na letiště Cormeilles-en-Vexin. Tam dokončila přezbrojení na vynikající moderní stíhačky Dewoitine D-520C.1, jediné, které mohly s úspěchem čelit svým soupeřům. Bylo jich však zoufale málo. Počátkem června GC III/3 s novými stroji opět zasáhla do bojů o francouzské nebe. Letci však už bojovali ztracenou bitvu. Odpor zdecimované a rozleptané francouzské armády se chýlil ke konci. Pod tlakem blížící se fronty a za neustálých bojů ustupovala jednotka k jihu - letiště Illiers-l'Evéque, Germinon, La Chapelle-Vallon, Montargis, Grand Mallerey, Avord, Perpignan-La Salanque. Dne 20. 6., tři dny poté, kdy nový francouzský ministerský předseda maršál Philippe Pétain požádal o příměří, odstartovaly zbytky GC III/3 k přeletu Středozemmího moře - směr severní Afrika. Kuttelwascherova 6. escadrilla GC III/3 dosedla již 19. 6. v Alžíru, zatímco 5. escadrilla přiletěla o den později do Bone. Celá jednotka se sešla společně 22. 6. v Relizane, kde ji tři dny poté zastihla zpráva o francouzské kapitulaci.

Kuttelwascherovo skóre dosažené v bitvě o Francii je v různých pramenech a literatuře interpretováno různě. Nejpřesnější údaj, vycházející z francouzských archivních pramenů, udává dva sestřely jisté a jeden pravděpodobný. Za tento výkon byl odměněn Francouzským válečným křížem (Croix de Guerre) s palmou a stříbrnou hvězdou.

Po francouzské kapitulaci zbývala pro čs. letce už jen jediná cesta - na britské ostrovy, do země, která tehdy jako jediná dosud vzdorovala Německu. Čeští příslušníci GC III/3 byli dnem 1. 7. 1940 od své jednotky uvolněni a vlakem pokračovali do marocké Casablanky, kde se soustřeďovali i další letci, kteří francouzskou kampaň ukončili v sevemí Africe. Početná skupina čs. stíhačů vyplula z tohoto přístavu 9. 7. nu palubě lodi "Royal Scotsman". Ta je dopravila do britského Gibraltaru, kde přesedli na další loď "David Livingstone". Kotvy zvedli 21. 7. a oklikou směřovali ke svému cíli. Pátého srpna plavidlo zakotvilo v britském přístavu Cardiff. Unavení, ale nezlomení muži v neznámých uniformách a mluvící podivným jazykem vystupovali na anglické pobřeží, kde byli vítáni s velkým povděkem. Velká Británie, tehdy osamocena, stála tváří v tvář dosud neporaženému nepříteli a zkušení a dobře vycvičení letci pro ni znamenali cennou posilu. Připravila jim proto dobré podmínky, aby mohli pokračovat v boji. Po krátkém pobytu v karanténním táboře byl Karel Kuttelwascher dne 14. 8. 1940 přijat do RAF v hodnosti Sergeant. Z čs. leteckého depa v Cosfordu ho spolu s dalšími poslali v září k přeškolení na britské stíhačky Hawker Hurricane k 5. OTU v Aston Downu. Čtyřiadvacáté narozeniny oslavil prvním letem na hurricanu, stroji, na kterém měl v budoucnu dobýt všechna vzdušná vítězství v barvách RAF.

Třetího října 1940, v době, kdy letecká bitva o Británii již pozvolna ztrácela na své intenzitě a kdy se německé nálety pomalu přesouvaly na noc, byl Kuttelwascher přidělen k britské 1. stíhací squadroně. Setrval u ní téměř dva roky a velkou měrou přispěl k jejímu věhlasu. "Jednička" disponovala v té době Hurricany Mk.I, které ale v únoru 1941 zaměnila za Hurricany Mk.IIA, k nimž v dubnu téhož roku přibyly ještě stroje verze Mk.IIB. V době jeho příchodu, měla jednotka základnu ve Witteringu v Lincolnshiru. Od 15. 12. 1940 však operovala z Northoltu v Middlesexu a tam setrvala do 5. 1. následujícího roku, kdy se přestěhovala na jih od Londýna, na základnu Kenley v hrabství Surrey. Peruti velel S/Ldr David Pemberon. Po jeho smrtelné havárii 2. 11. 1940 po něm převzal velení Kanaďan, S/Ldr Mark "Hilly" Brown, DFC, ale ten jednotku do akcí vodil jen do ledna 1941, kdy na jeho místo nastoupil S/Ldr Richard Brooker, DFC. Personál "Jedničky" byl smíšený, jak to bylo tehdy u jednotek RAF zvykem. Tvořili ho Britové, Kanaďané, Novozélanďané, Francouzi, také jeden Litevec, ale hlavně Češi. Již v říjnu 1940 jich u 1. squadrony působilo jedenáct a během dvou let se jich u jednotky vystřídalo rovných třicet. V květnu 1941, kdy tvořili téměř polovinu létajícího personálu "Jedničky", byl její A-flight (letka) prohlášen za československý. V jeho čele stál až do své smrti F/Lt Antonín Velebnovský. Létalo u něj i několik našich es; kromě Kuttelwaschera to byli například V. Jícha, B. Krátkoruký, J. Příhoda, E. Čížek a J. Dygrýn.

Pokud sc týktá operační činnosti "Jedničky", tak ta byla pestrá. Kromě obranných akcí se totiž podílela rovněž na prvních výpadech nad pobřežní pásmo okupované Francie. Tyto akce se nazývaly "Circus", což byl kódový název útoku menšího počtu bombardovacích letounů krytých silnou eskortou stíhaček. Cílem bylo vylákat protivníka do vzduchu a tam ho ničit. Tyto ofenzivní sweepy byly podnikány zpravidla ve svazku wingu (křídla), vyšší taktické jednotky složené zpravidla ze tří squadron. "Jednička" nejprve operovala ve svazku northoltského wingu (britské squadrony č.l a 601 a polská č. 303). Z Kenley se 1. squadrona přesunula 7. 4. 1941 do Croydonu a 1.5. se etablovala v Redhillu, což byla satelitní základna kenleyského sektoru. Proto byla od té doby zařazena do sestavy kenleyského wingu. Tvořily ho 1. a 258. britská a 302. polská squadrona, kterou zanedlouho vystřídala 312. československá.

Během zmíněných útočných akcí na sebe Kuttelwascher znovu upozornil a na jaře a počátkem léta 1941 mu byly přiznány celkem tři jisté a jeden pravděpodobný sestřel stíhaček Messerschmitt Bf 109 variant E a F, které byly všeobecně považovány za nadřazené pomalejším hurricanům. Prvního července 1941 byla "Jednička" stažena ze sweepů nad Francií a z Redhillu ji přesunuli na letiště Tangmere. Základna byla situována pět kilometrů na severovýchod od malebného Chichesteru v hrabství Sussex a squadrona tam měla setrvat déle než rok. Byla pověřena noční obranou blízkých přístavů Southampton a Portsmouth, a proto se její piloti urychleně zapojili do intenzivního výcviku v nočním létání. Také výzbroj se poněkud změnila. Tehdy totiž začaly přicházet čtyřkanonové Hurricany Mk. IIC, které její dosavadní Hurricany Mk.IIB od ledna 1942 zcela vytlačily z výzbroje.

V té době se u 1. squadrony laborovalo s nácvikem neobvyklého způsobu vedení nočního boje, tzv. Turbinlite. V čem metoda spočívala? Dvoumotorový Douglas Havoc, opatřený radiolokátorem AI. Mk.IV a vybavený v přídi velkým reflektorem Helmore, byl při noční hlídce doprovázen dvojicí satelitních letounů - hurricanů, které pochopitelně žádný palubní radiolokátor nést nemohly. Havoc jim svým radiolokátorem cíl vyhledal a v okamžiku kontaktu protivníka osvětlil, aby tak hurricanům umožnil střelbu. Tato myšlenka se zrodila na podzim 1940 během hromadných nočních náletů luftwaffe, kdy byl ještě velký nedostatek speciálních nočních stíhaček, které na palubě mohly nést radiolokátor. Posléze však bylo od celého projektu upuštěno, neboť vykazoval značné hubené výsledky při velkých vlastních ztrátách způsobených vzdušnými kolizemi apod. Ostatně koncem roku 1941 už byl k dispozici větší počet speciálních nočních stíhaček Bristol Beaufighter vybavených palubním radiolokátorem. Pro úplnost jen dodejme, že 1. squadrona spolupracovala při nácviku Turbinlite s Havoky Mk.I od 1455. flightu, dislokovaného rovněž v Tangmere. U "Jedničky" se posléze přešlo na jinou, ofenzivní metodu nočního stíhání, tzv. Night Intruder.

Na sklonku léta a na podzim 1941 operační aktivita "Jedničky" poněkud poklesla. Výjimkou byly jen sporadické útoky na nepřátelské námořní cíle v Kanále, známé jako "Channel Stop" a "Roadstead". Na přelomu let 1941 a 1942 - nyní již Pilot Officer - Karel Kuttelwascher sloužil u "Jedničky" jako jediný Čech, neboť jeho krajané byli postupně převeleni k jiným squadronám. Jako uznání jeho dosavadních výkonů, zásluh a schopností byl dnem 17. 2. 1942 povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a pověřen velením A-flightu. Po odchodu dosavadního velitele 1. squadrony S/Ldr Brookera, který byl v listopadu 1941 převelen na Dálný východ, byl na jeho místo jmenován slavný S/Ldr James MacLachlan, DFC. Tento pilot, který v bojích na Maltě ztratil v souboji levou ruku, patřil k esům RAF a znovu se proslavil po Kuttelwascherově boku během akcí Night Intruder. Tato metoda nočního boje začala u "Jedničky" krystalizovat do konečné podoby počátkem roku 1942. O co vlastně šlo?

V překladu výraz znamená noční vetřelec, řekli bychom spíše záškodník. Rozhodně nebyla Kuttclwascherovým vynálezem, jak se někdy tvrdilo. Faktem však zůstává, že právě Kut, tak mu jeho britští kamarádi přezdívali, tuto taktiku dovedl k dokonalosti a dosáhl při ní největších úspěchů. Tyto akce byly založeny na nočním ničění nepřátelských bombardovacích strojů v blízkosti jejich základen. První z jednotek RAF, která metodu použila v praxi, byla 87. squadrona, a to již v březnu 1941 jako odpověd na podobné akce Junkersů Ju 88C od I./NJG 2 pronikajících v noci nad britská letiště. Později se připojily také 3., 32., 43. a 253. squadrona, ale žádná přitom nedosáhla věhlasu "Jedničky". Metoda sama prošla značným vývojem. Zpočátku se to dělo tak, že britské pobřežní hlídky podaly hlášení, o tom, že k anglickému pobřeží se blíží německý bombardovací svaz. Na základě tohoto varování vzlétlo několik hurricanů směrem ke kontinentu k vytipovaným německým letištím, aby tam na útočníky čekalo, až se budou vracet. Při návratu byly totiž bombardéry velmi zranitelné. Měly obvykle málo paliva a střeliva, osádky byly unavené, někdy i zraněné, slřelci museli při přistání opouštět své věže, nasvícená polohová světla, nízká rychlost letounů i svítící ranveje, to vše přihrávalo pilolům hurricanů určité šance. Nelze nepřiznat, že šlo o záškodnickou taktiku. Unavené osádky v kabinách bombardovacích strojů, otřesené z toho pekla, které právě zažily při nočních náletech nad Anglií, šťastné, že jim osud daroval další den života, se vracely na základnu. A náhle - přímo nad jejich letištěm - se z temnoty vynoří stín hurricanu. Trasírovací střely proříznou temnotu, výbuchy, plameny, konec...

Jakkoli byla taková taktika výhodná pro útočníka, byla v podstatě metodou pasivní. Útočilo se totiž na letouny, které již splnily úkol. Další fáze taktiky Night Intruder nastala, když se Britové sami chopili iniciativy a jejich hurricany začaly létat nad kontinent krátce po setmění, aby zastihly německé bombardéry ještě na startu. Bylo to riskantnější, neboť německé osádky byly soustředěnější, avšak efekt byl vyšší - se sestřeleným letounem byl totiž zničen i jeho pumový náklad určený pro britská města. Tento fakt zvláště vynikl na jaře a v létě 1942, kdy luftwaffe prováděla tzv. baedekerovskou ofenzivu namířenou proti historickým anglickým městům, jako byl Bath, Canterbury, York, Exter a další města s nenahraditelnými historickými památkami. Operace Night Intruder, prováděné osamělými hurricany, byly krajně nebezpečné, určené jen pro piloty se silnými nervy a "kočičíma očima", neboť do jednomístných hurricanů pochopitelně nemohly být instalovány palubní radiolokátory. Pilot létal zcela sám nad nepřátelským územím, v blízkosti tvrdě hájených letišť, za okolností, které jej činily viditelným. Protiletadlová palba, němečtí noční stíhači, ale i pouhá porucha motoru či chvilková nepozornost při nočním letu nízko nad zemí, to vše byly nástrahy, s nimiž musel pilot počítal. Navigace byla velmi nesnadná. Pilot musel jednou rukou držet řídící páku a za pomoci slabých světélek v kabině se druhou snažil na koleně rozprostřít těžce čitelnou mapu. A i když nepřátelské letiště-ostatně ve tmě hůře viditelné-přeci jen našel, nemusel tam spatřit vůbec nic. V některých případech Kuttelwascher "navštívil" i pět základen během jednoho letu a vrátil se s nepořízenou. Luftwaffe se nezřídka vracela na jiná letiště, než ze kterých startovala-její osádky měly na vybranou i dvacet základen. Sám Kuttelwascher na to později vzpomínal: "... toulám se a čekám. Nesmím být moc nízko, těžko bych sledoval terénní překážky, ale při zemi se musím přeci jen držet, abych měl vracející se letadla nad sebou a viděl jejich kontury. Někdy čekám zbytečně, dlouhé desítky minut bloudím a má letadla se nevracejí. Přistávají jinde nebo z vyhlédnutého letiště vůbec nestartovala. Někdy mám ale štěstí a dostanu se i mezi ně právě, když se připravují na přistání. A teď se musím rychle rozhodnout. Když mi někdo naběhne do rány, vezmu ho ihned. Když ovšem nemám jistotu, vylezu raději nahoru a zařadím se do okruhu, abych si mohl pěkně vybrat. Někdy ještě rozsvítím polohová světla, ti druzí mě pak považují za vlastního, za jedno z letadel luftwaffe, a neplaší se zbytečně. To já právě potřebuji, klid při práci musím mít. Jen žádný rozruch. Ten stejně začne, až ten první začne hořet. Lepší, když spadne a vybuchne až na zemi, ti druzí si pak ještě chvilku myslí, že to byla havárie, a já mám čas vybrat si dalšího..."

Vzhledem k tomu, že akce Night Intruder byly namířeny proti letištím situovaným hluboko ve Francii, nosily hurricany 1. squadrony navíc jestě dvě přídavné nádrže pod křídly, každou o 200 l paliva. Spolu s 313 l v hlavních (křídelních) a 127 l v rezervní (trupové) nádrži to dávalo dohromady 840 l paliva, tedy zásobu na 3 až 3,5 h letu při průměrné rychlosti 270 km/h. Operace Night Intruder prováděla 1. squadrona od 1. 4. do 2. 7. 1942. Za uplynulé období její piloti provedli celkem 180 misí, sestřelili 22 nepřátelských letounů a 13 dalších poškodili. K tomu je ještě nutno připočíst 67 vlaků, 5 plavidel a jeden vůz. Nejúspěšnějším pilotem , "Jedničky" se stal F/Lt Karel Kuttelwascher. V průhěhu pouhých 15 akcí Night Intruder mu bylo přiznáno 15 jistých sestřelů a dalších 5 nepřátelských strojů poškodil. Byl to daleko nejlepší výkon jednotlivého pilota při těchto misích. Kuttelwascherovo osobní skóre tak stouplo na 20 sestřelů jistých, 2 pravděpodobné a 5 poškozených letounů nepřítele.

Dnem 9. 7. 1942 byla 1. squadrona přesunuta z Tangmere na sever do Acklingtonu. Zde se začala přezbrojovat na stroje Hawker Typhoon. Její úlohu v Tangmere převzala 43. squadrona. Kuttelwascher však mínil v nočních akcích pokračovat i nadále.

Proto již 8. 7. 1942 byl na vlastní žádost přeložen k 23. noční stíhací squadroně, jež akce Night Intruder prováděla nejen nad Francií, nýbrž i nad Belgií a především nad Nizozemím. 23. squadrona byla tehdy dislokována na základně Ford v Sussexu. Dnem 6. 8. 1942 odevzdala svou dosavadní výzbroj sestávající z dvoumotorových strojů Douglas Boston Mk.III a Havoc Mk.I a kompletně přezbrojená na nové noční stíhačky De Havilland Mosquito NF. Mk.II se přesunula do Manstonu v Kentu. Následující dva měsíce střídala tuto základnu s letištěm Bradwell Bay. Přestože standardní vybavení této verze slavného mosquita tvořil palubní radiolokátor AI. Mk.IV, stroje 23. squadrony ho neměly. Případné sestřelení letounu nad nepřátelským územím by totiž znamenalo odhalení tohoto v té době tak úzkostlivě utajovaného zařízení. Za zmínku jistě stojí fakt, že Kuttelwascher byl vůbec prvním cizincem, kterému Britové umožnili bojovat na tehdy nových mosquitech.

U jednotky utvořil Kuttelwascher dvoučlennou osádku spolu s navigátorem P/O O. E. Palmerem. Mezi 11. 8. a 8. 9. 1942 spolu provedli celkem šest akcí Night Intruder nad Francií a Nizozemím. Takové štěstí jako u "jedničky" však již Kuttelwascher neměl -nesestřelil a dokonce nespatřil žádný nepřátelský stroj. Na podzim 1942 musely být tyto akce pro nepříznivé počasí zastaveny. Dnem 1. 10. 1942 byl F/Lt Karel Kuttelwascher, DFC & bar, definitivně odvolán ze všech akcí. Po odchodu z aktivní bojové činnosti byl přidělen k Inspektorátu čs. leteclva v Londýně. Dnem 10. 6. 1943 byl pověřen speciálním posláním na americkém kontinentě. Měl zde propagačně působit při náboru krajanů pro čs. letectvo ve Velké Británii a na zdejších Leteckých školách měl formou přednášek předávat své bohaté bojové zkušenosti. Od července do září 1943 kočoval po USA. Projel "Státy" od Bostonu po Floridu, od Washingtonu po Kalifornii, přednášel rovněž v Orlandu v Army Air Forces School of Applied Tactics (AAFSAT). Zde se Američané o jeho úspěchy a taktiku velmi podrobně zajímali. Pokoušeli se ji totiž uplatnit proti Japoncům. Zalétal si tam také na řadě pro Čecha exotických typech strojů, jako např. P-40 Warhawk, P-5l Mustang či P-38 Lightning. Amerika mu připravila velkou publicitu. Dvanáctkrát byl hostem u mikrofonu rozhlasové stanice CBS (v Anglii mluvil celkem 42krát v BBC), byl hostem v Hollywoodu, kde se mj. setkal se slavným Errolem Flynnem a dokonce se stal hrdinou comics - jeho příběh nesl název "Czech Night Hawk" (český noční jestřáb). Od října pak ve svém turné pokračoval tentokrát v Kanadě. Křižoval tam po leteckých školách RCAF od Montrealu po Vancouver. V jeho zápisníku letů přibyly další typy letounů, jako byl Airspeed Oxford, Avro Anson či Lockheed Hudson.

Po půlroce, 12. 12. 1943, se vrátil zpátky do Velké Británie. 24. 1. 1944 byl jako testovací pilot přeložen ke 32. MU (Maintenance Unit, údržbářská jednotka) se sídlem v St. Athanu u Cardiffu v jižním Wallesu. Tam až do konce války zalétával nové, opravené nebo modifikované letouny všech kategorií. Jednalo se o stíhací hurricany, spitfiry, beaufightery, námořní firefly, lehké magistery, mastery či proctory, dvoumotorové bombardovací mitchelly, wellingtony, či dopravní warwicky, ansony a dominie a čtyřmotorové halifaxy, lancastery, lincolny a yorky. Když se sestavovala tabulka nejlepších nočních stíhačů RAF, objevilo se jeho jméno s 15 potvrzenými nočními sestřely na 6. místě. Nešlo však o objektivní srovnání, neboť pět jeho úspěšnějších kolegů (dosáhli od 16 do 21 nočních sestřelů) dobylo většinu svých vítězství za nesrovnatelně lepších podmínek než on. Létali totiž na dvoumotorových beaufighterech či mosquitech, vybavených palubními radiolokátory. Naproti tomu Kuttelwascher bojoval na jednomotorovém a jednomístném hurricanu, který pochopitelně žádný radar nést nemohl, a pilot tudíž musel spoléhat jen na své oči. Na rozdíl od většiny svých úspěšnějších kolegů on si pro své oběti musel zaletět až nad silně bráněná nepřátelská letiště, kdežto většina ostatních své sestřely nasbírala převážně nad vlastním územím. V tomto směru jej překonal byť jen o jediný sestřel W/Cdr B. Burdbridge, který však zazářil až roku 1944, tedy dva roky po Kuttelwascherovi. Každopádně je možné konstatovat, že Kuttelwascherovi patří přední místo mezi nejúspěšnějšími spojeneckými leteckými esy.

Do osvobozeného Československa se vrátil jako pasažér na palubě liberatoru od 311. squadrony dne 18. 8. 1945. Doma byl přivítán jako národní hrdina.

Za svou neobyčejně úspěšnou válečnou činnost byl K. Kuttelwascher mnohokrát vyznamenán. Pětkrát mu byl udělen Čs. válečný kříž, čtyřikrát Čs. medaile Za chrabrost, dále obdržel Čs. medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili Čs zahraniční armády (se štítky F a VB), Francouzi mu udělili Croix de Guerre s jednou palmou a jednou stříbrnou hvězdou, Britové jej ocenili dvakrát uděleným vysokým vyznamenáním Distinguished Flying Cross (DFC & bar - 16. 5. a 27. 6. 1942), dále The 1939 - 1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal.

Válečné vypětí však na něm zanechalo latentní následky. Zemřel zcela neočekávaně v noci na 18. 8. 1959 na srdeční infarkt, který jej postihl během dovolené v Truro v jihoanglickém Cornwallu. Nebylo mu ani 43 let. Je pohřben v Uxbridge u Londýna.

Autor : Hamerinski 🕔20.01.2001 📕18.602

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře