Nakadžima G8N Renzan [Rita]

Nakajima G8N Renzan - přehled verzí

Nakajima G8N (Renzan) - přehled verzí


中島 G8N「連山」


十八試陸上攻撃機 – Jū hachi Shi Rikujō kōgeki-ki - pozemní útočný letoun 18-Shi


Japonské jméno: 連山 – Renzan (Horské pásmo)


Allied reporting name: „Rita“



Označení Provedení letounu - popis
Nakajima G8N1 model 11 Renzan čtyři prototypy bombardovacího letounu, pohon osmnáctiválcovými motory Nakajima NK9K-L s turbokompresory Hitachi Type 92.
Nakajima G8N2 model 22 Renzan-Kai projekt, letoun měl nést až tři sebevražedné pumy MXY7 Ohka model 33, pohon motory Mitsubishi MK10A Ru.
Nakajima G8N3 model 23 Renzan-Kai projekt, ocelová konstrukce měla nahradit deficitní slitiny lehkých kovů.



Vyrobeny celkem 4 prototypy.
Výroba proběhla u společnosti: 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha, Koizumi



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Famous Airplanes of the World, No. 90, Nakajima navy heavy attack bomber Shinzan/Renzan′, Bunrindo Co. Ltd., rok 1977/10
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Nakadzima-G8N-Renzan-Rita-t99712#365298 Verze : 2

Nakajima G8N (Renzan) - 中島 G8N「連山」


十八試陸上攻撃機 – Jū hachi Shi Rikujō kōgeki-ki - pozemní útočný letoun 18-Shi


Bojové jméno: 連山 – Renzan (Horské pásmo)


Allied reporting name: „Rita“


Historie letounu:


Poměrně často se na různých diskusních fórech můžeme setkat s názory, proč japonské námořní letectvo nemělo ve výzbroji čtyřmotorové bombardéry. Názory jsou různé, ale rozhodně není pravdou, že velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu) nechtělo pro své bombardovací jednotky těžký strategický bombardér. Již v druhé polovině třicátých let se o to snažilo, v té době však byla taková náročná konstrukce nad síly japonských konstruktérů i výrobců, proto císařské námořní letectvo zprostředkovaně zakoupilo v roce 1939 ve Spojených státech prototyp dopravního letounu Douglas DC-4E. Tento prototyp byl velmi podrobně prozkoumán a následně byl, na základě tohoto stroje upraven již existující projekt těžkého bombardéru.

Tento projekt vznikl dle specifikací 13-Shi z léta roku 1938, tehdy byla společnost 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima) pověřena tímto velmi náročným úkolem, konstrukční práce však postupovaly velmi obtížně vpřed a tehdy dostali konstruktéři a technici možnost zevrubně prostudovat prototyp moderního čtyřmotorového stroje, tím se celý vývoj bombardéru značně urychlil. Rozhodně nemůžeme mluvit o tomto novém letounu jako o pouhé kopii, ale na druhou stranu je pravdou, že některé konstrukční celky byly převzaty takřka beze změn, například křídla japonského bombardéru byla velmi podobná původním křídlům Super Mainlineru, ovšem s rozdílem, že bombardér byl navržen jako středoplošník a Super Mainliner byl dolnoplošník. Naproti tomu zcela vlastní byla konstrukce trupu. Prototyp nového čtyřmotorového bombardéru G5N1 13-Shi byl zalétán dne 10. dubna 1941 a brzy mu bylo přiděleno bojové jméno 深山 - Shinzan (Horské úbočí). Pravdou je, že tento letoun však příliš bojový nebyl. Na vině byla jeho konstrukce, neodladěné motory 中島 護11型 - Nakajima NK7A Mamoru 11 nedosahovaly vypočtených výkonů a celková hmotnost bombardéru vypočtené hodnoty naopak o 20% přesáhla. Recipročně to znamenalo, že letoun byl značně podmotorován a k tomu se postupně přiřadily další závady a nedostatky, což nakonec vedlo k tomu, že Kaigun Kōkū Hombu zastavilo další práce na tomto letounu jako na bombardéru a všech šest prototypů bylo po výměně motorů Mamoru za spolehlivé Mitsubishi MK4B Kasei 12 přestavěno do podoby dopravních strojů. Ponechme stranou otázku, zda byla více na vině americká konstrukce DC-4E nebo japonské úpravy, jisté však bylo, že se Nakajima G5N1 Shinzan nikdy nestal strategickým bombardérem japonského námořního letectva.


Na samém počátku čtyřicátých let se japonské námořnictvo připravovalo na válku a bombardovací jednotky bylo nutno vybavit spolehlivým bombardovacím letounem s dlouhým doletem, tímto letounem byl dvoumotorový bombardér Mitsubishi G4M Betty. Velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Yamamoto vždy varoval před dlouhou a vleklou válkou se Spojenými státy, jeho cílem bylo rychle a překvapivě způsobit co největší škody, následně zabrat nová území a přinutit protivníka k přijetí míru, takový byl jeho strategický plán a ten se bez těžkých čtyřmotorových bombardérů obešel. Specifikace 16-Shi z roku 1941 požadovaly pouze vyšší výkony dvoumotorových bombardérů, technické požadavky byly zaměřeny především na velký dolet a na základě této směrnice vznikl projekt Mitsubishi G7M1 Taizan. Následující rok námořnictvo sestavilo specifikace 17-Shi, které opět požadovaly pouze vyšší výkony a na základě těchto směrnic vzniká projekt dvoumotorového bombardéru Kawanishi G9K1. Kaigun Kōkū Hombu následně sestavilo kontrolní skupinu, která se podrobně seznámila s projekty obou společností, výsledkem bylo, že oba projekty zastavilo, žádný z těchto projektů nebyl do výzbroje Kaigun Kōkū Hombu nebyl přijat a zvyšující se požadavky námořního letectva musel plnit ji vyráběný bombardér G4M zavedením výkonnějších verzí.


S prodlužující se válkou dochází v roce 1943 ke zlomu a jsou sestaveny specifikace 18-Shi, kterými je opět požadován čtyřmotorový bombardér, ten měl být výkonově minimálně na úrovni amerických bombardérů B-17 Fling Fortress a B-24 Liberator. Japonské námořnictvo již bylo donuceno počítat s dlouhodobou válkou a pro její vedení je strategický bombardér důležitým nástrojem. Případný postup vlastních jednotek se již nemohl zakládat na rychlých a překvapivých útocích na válku nepříliš připraveného a slabšího protivníka.


Základní specifikace s technickými požadavky byly v únoru 1943 předány přímo společnosti Nakajima, jak víme, její konstruktéři a technici měli největší zkušenosti s vývojem a stavbou šesti neúspěšných čtyřmotorových letounů Shinzan. Techničtí důstojníci Kaigun Kōkū Hombu tak zde viděli největší předpoklady pro úspěšnou stavbu nového bombardéru. Vedení společnosti rozhodlo, že vývoj a stavba bude probíhat v továrně v Koizumi, projekt dostal tovární označení N-40, 14. září 1943 přišly do Koizumi poslední upřesňující požadavky od technického oddělení Kaigun Kōkū Hombu. Ve specifikacích bylo požadováno, aby maximální rychlost byla minimálně na hodnotě 592 km/h, s nákladem 4 000 kg pum měl doletět na vzdálenost 3 700 km a pro průzkumné mise nebo předávací lety bylo počítáno s doletem 7 400 km. Výšky 8 000 m měl plně naložený bombardér dosáhnout za slušných 20 minut, výzbroj byla požadována kanónová a případná hluchá místa měla být pokryta palbou z velkorážných kulometů, důraz byl kladen také na pasivní ochranu prostor osádky a palivových nádrží.


Konstrukční tým pod vedením inženýra Kenichi Matsumuri se pustil do práce a v říjnu následujícího roku byl dokončen první prototyp. Novému letounu přidělilo Kaigun Kōkū Hombu bojové jméno Renzan. V tovární hale v Koizumi stál mohutný středoplošník s celokovovou konstrukcí, celá konstrukce byla zhotovena ze slitin lehkých kovů. Profil křídel byl laminární, což napovídalo, že se bude jednat o skutečně rychlý stroj. Pohonné jednotky - osmnáctiválce Nakajima NK9K-Lu Homare 24 byly účinně přeplňovány turbokompresory Hitachi typu 92, chlazení motorů bylo nucené. Letoun nesl 13 450 litrů paliva v samosvorných nádržích, tloušťka stěny palivové nádrže byla 28 mm. Podvozek byl příďového typu, při jeho konstrukci se japonští konstruktéři patrně nechali inspirovat podvozkem ukořistěného bombardéru B-17E, který bedlivě prozkoumali. První vzlet byl proveden 23. října 1944 za kniplem Renzanu seděl tovární zkušební pilot Haruo Suemaca. První prototyp Renzanu nebyl nikdy zcela dokončen, jednak nebyla instalována výzbroj, dále se již projevoval nedostatek hliníkových slitin a některé díly nebyly namontovány, krom toho byl po selhání brzd při pojíždění brzy poškozen na přední části trupu. Zcela kompletní nebyly ani turbokompresory, které navíc měly časté závady, několik letů mělo být údajně provedeno s vyřazenými turbokompresory, pokud k tomu skutečně došlo, tak výkon motoru bez přeplňování musel být velmi nízký a je jisté, že na tomto prototypu rozhodně nemohly být provedeny výkonnostní zkoušky. Od ledna 1945 jej začali na letecké základně Oppama testovat námořní piloti, zde došlo při přistání k další havárii, při které byla poškozena zadní část trupu. Druhý prototyp byl dokončen v prosinci téhož roku, ale zalétán byl až v květnu 1945. Třetí a čtvrtý prototyp byly dokončeny v březnu a v červnu 1945, tyto prototypy měly být již z hlediska výzbroje a výstroje kompletní, ale není jisté, zda byly dokončeny všechny testy.
Podle původních plánů mělo být v tomto roce vyrobeno šestnáct předsériových a čtyřicet osm sériově vyrobených letadel. Výrobní plán se však dosti opožďoval a to i přes přijaté a okamžitě zavedené úpravy, které měly snížit výrobní náročnost. Největší zdržení bylo způsobeno americkými nálety (během kterých byl zničen třetí prototyp), další problémy přinášely zatím nespolehlivé turbokompresory, které potřebovaly odladit a především nedostatek hliníkových slitin. Japonsko se koncem války potýkalo s kritickým nedostatkem takřka všech neželezných kovů. Stavba těžkého bombardéru G8N1 byla v tomto ohledu velmi náročná, spotřebovalo se takové množství lehkých slitin, které postačovalo na stavbu nejméně čtyř tolik potřebných stíhaček Mitsubishi A6M5 Reisen (Zero). Tato velká spotřeba vysoce deficitních materiálů nakonec vedla Kaigun Kōkū Hombu k těžkému rozhodnutí o ukončení vývoje čtyřmotorového bombardéru, stalo se tak 13. června 1945. Japonsko bylo v defenzívě a výroba stíhacích strojů měla nepoměrně vyšší prioritu než zavedení výroby strategického bombardéru.


Tovární tým konstruktérů ještě předložil dva své projekty, které však již nebyly realizovány, první z těchto projektů měl být upravený Renzan, který měl nést tři sebevražedné letounky MXY7 Ohka typ 33. Použitím bombardéru typu Renzan by se doprava Ohky do prostoru cíle stala spolehlivější a rychlejší. Projekt počítal se změnou pohonných jednotek, letoun měl být poháněn motory Mitsubishi MK10A-Ru, které byly výkonnější a snad i spolehlivější, tento projekt byl označen jako G8N2 model 22. Druhý projekt označený G8N3 model 23 byl zaměřen na úsporu hliníkových slitin, nosná konstrukce a většina krycích panelů na trupu měla být vyrobena z oceli. Hmotnost prázdného letounu měla stoupnout až o 3 000 kg, ale výkony se dle výpočtů měly udržet ještě na přijatelné výši.


Kódové jméno Rita dostal tento typ přidělené až po kapitulaci Japonska. Čtvrtý prototyp Renzanu byl převezen do Spojených států ke zkouškám a skutečně zde i létal. Američané jej hodnotili jako mírně nadřazený všem verzím B-17 a B-24, ale Boeing B-29 Superfortress byl v testech japonskému letounu výkonově nadřazen.



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Famous Airplanes of the World, No. 90, Nakajima navy heavy attack bomber Shinzan/Renzan′, Bunrindo Co. Ltd., rok 1977/10
Jaroslav Schmidt, Stíhací a bombardovací letouny Japonska, 2.díl, Nakladatelství Fraus Plzeň, rok 2000, ISBN 80-7238-077-X.
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
Václav Němeček, L+K č. 9/1974, Letadla 1939 – 45, Nakajima G8N1 Renzan
http://www.combinedfleet.com/ijna/g8n.htm
http://www.airwar.ru/enc/bww2/g8n.html
pro-samolet.ru
www.world-war-2-planes.com
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Nakadzima-G8N-Renzan-Rita-t99712#365305 Verze : 6
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více