Bojové nasazení systému S-75 (část 2. - Vietnam 1965-68)

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.07.2016 📕3.147

Další články autora

Kapitola 1 – Nasazení SA-75 v průběhu operace Rolling Thunder

 

Během konfliktu v jihovýchodní Asii spolu opět zkřížily zbraně komunistický Východ a Západ. Když americké letectvo zahájilo operace nad územím severního Vietnamu (Vietnamské demokratické republiky), navštívila  VDR sovětská delegace, která zde vyjednala rozsáhlé dodávky nejrůznější výzbroje, mezi níž samozřejmě nechyběly PLRK SA-75 Dvina.

Jejich instalaci a zacvičení vietnamských obsluh zabezpečovali příslušníci sovětského PLRV, kterých se zde v období od dubna 1965 do května 1967 vystřídalo celkem 2266. Tito sovětští poradci se také zpočátku účastnili vedení bojové činnosti. Vietnamský personál se naopak školil v ázerbájdžánském Baku, přičemž intenzívní výcvik trval 6 měsíců.

 

Fotografie sovětských poradců a jejich vietnamských žáků kdesi v jednom z výcvikových center PVO, léto 1965. Všimněte si maskovacích sítí a nápisu UČEBNOE (cvičné) na raketě. Jde o tzv. hmotnostní ekvivalent, raketa nemá vnitřní agregáty, pouze je naplněná zátěží, aby její hmotnost přesně odpovídala ostré PLŘS. Tyto rakety se používaly k výcviku palebných družstev, konkrétně k nácviku nabíjení a vybíjení raket
By Межрегиональная общественная организация ветеранов войны во Вьетнаме119885, Россия, г. Москва, Гоголевский бульвар, д. 4moovvv@mail.ru - Официальный сайт организации; Материал предоставленный Н. Н. Колесником (CC-BY-SA 3.0), CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=24505792

Americkým letcům nepochybně nezůstala přítomnost nových raketových systémů (označovaných jimi jako SAM – Surface-to-Air Missile) utajena, neboť byli svědky budování postavení palebných oddílů.

Zpočátku však americké letecké síly na tato postavení neútočily, neboť CIA správně usoudila, že personál obsluhující tyto relativně složité zbraňové systémy bude z větší části složen ze sovětských občanů. Američané se tak obávali značných politických komplikací v případě jejich zranění či usmrcení.

První dva raketové oddíly zjistil americký průzkum v dubnu 1965, nicméně první severovietnamskou operační jednotkou se stal oficiálně až v červnu 1965 236. protiletadlový raketový pluk, tvořený čtyřmi protiletadlovými raketovými oddíly, které zaujaly postavení v prostoru Hanoje.

23.  července pak letoun radioelektronického průzkumu RB-66C poprvé zachytil vyzařování střeleckého radiolokátoru RSNA-75. Hned následujícího dne pak byla formace 4 Phantomů F-4C postřelována třemi raketami, jeden stroj byl zničen a střepiny poškodily všechny ostatní letouny.

Američané náhle stáli tváří v tvář nepříjemné skutečnosti. Že totiž jejich letectvo, považované za nejmodernější na světě, nemá žádné letouny schopné boje s řízenými protileteckými raketami.  USAF se po třech dnech plných napjatého vyjednávání mezi vojáky a politiky rozhodla pro odvetu. K náletu na postavení inkriminovaného oddílu bylo vysláno 48 běžných stíhacích bombardérů F-105. Výsledek byl  deprimující – oddíl se již přemístil, úder dopadl na opuštěné postavení, kde mezitím svoji léčku připravilo protiletadlové dělostřelectvo a ztráty činily 6 strojů.

Nyní museli Američané urychleně řešit vzniklou situaci. Právě začala nová éra radioelektronické války. V daném okamžiku však nemohli američtí specialisté učinit nic víc, než  doporučit letcům změnu určitých taktických postupů.

Například se ukázala značná síla bojové nálože PLŘS, které často svými střepinami zasáhly i několik letounů letících blízko u sebe. Proto byly těsné formace rychle zavrženy, současně USAF přikročilo k důkladnému průzkumu jak klasickému, tak radioelektronickému.

Před každým dalším bojovým letem průzkumné letouny a bezpilotní prostředky zjišťovaly rozmístění a počet jednotlivých SAMů, podle toho byly potom plánovány příletové trasy útočných formací, které se pokoušely při letu ke svým cílům důsledně postavením raketových oddílů vyhýbat. K přiblížení k cíli se co možná nejvíce využívalo údolí a dalších terénních nerovností.

Tomu se zase pokoušeli Vietnamci zamezit změnou v taktice. Z objektových uskupení byly vyčleňovány jednotlivé protiletadlové raketové oddíly k působení tzv. „z léčky“. To znamenalo skrytě vysunout tyto oddíly mimo uskupení PVO k příletovým trasám amerických letadel. Letouny tak byly nečekaně postřelovány z výtečně zamaskovaných polních postavení ve chvíli, kdy to američtí letci vůbec neočekávali.

O to více se Američané soustředili na radioelektronický průzkum. Stroje RB-66C se snažily monitorovat vysílací frekvence naváděcích střeleckých radiolokátorů a varovat vlastní letouny v daném prostoru před jejich aktivitou. CIA zase zahájila program elektronické špionáže, kdy byly nad severní Vietnam vysílány bezpilotní průzkumné letounky Ryan 147E. Tyto „drony“ byly určené ke sběru elektronických dat, jež pak měla být využívána k vývoji obranných elektronických prostředků.

To ovšem vyžadovalo jistý čas, takže v daném okamžiku jako jediná obrana byl americkým pilotům doporučen tzv. protistřelecký protiraketový manévr. Po vizuálním zjištění blížící se PLŘS měli Američané reagovat prudkým obratem směrem od rakety a po zapnutí forsáže jí jednoduše uletět (resp. vyletět z prostoru účinné působnosti daného protiletadlového raketové oddílu).

Bohužel však američtí specialisté po zkušenostech ze sestřelení Powerse a Andersona vycházeli z mylného předpokladu, podle něhož nebyl systém SA-2 (jak znělo kódové označení tohoto komplexu v kódu NATO) schopen ničit jiné cíle než relativně pomalé a neohrabané průzkumné letouny na velkých výškách. Také CIA dodala nesprávné informace, které značně podceňovaly rychlost letu PLŘS i její manévrovací schopnosti.

Praxe však tyto chyby rychle prokázala. Ukázalo se, že SA-2 jsou schopny účinně působit i proti běžným bojovým letounům ve všech režimech letu a širokém rozsahu výšek. Američtí piloti tak byli nuceni přejít k podstatně účinnějšímu protiraketovému manévru, při němž se prováděl razantní manévr nejen kurzem, ale i výškou, kde při prudkém snížení výšky docházelo k velkým přetížením.

Při dobrém načasování manévru byla značná šance, že rakety letoun nezasáhnou, neboť pro operátory ručního sledování bylo obtížné značku takto prudce manévrujícího cíle sledovat. Při sklesání do přízemních výšek také mohly PLŘS narazit do země, protože při navádění raket metodou polovičního nadběhu rakety letěly podle předem vypočítané dráhy tak, aby se jejich dráha protnula s dráhou cíle. Tento vypočítaný bod střetu však při náhlém sklesání letounu k zemi ležel až pod úrovní terénu 1).

Nepříliš kvalitní záběr, jenž však doslova vibruje napětím. Pilot F-105 se pokouší vyhnout blížící se raketě
http://media.defense.gov/2009/Jun/05/2000558540/-1/-1/0/090605-F-1234P-055.JPG

Americký vývoj v oblasti radioelektronického boje zatím nesl první ovoce. Devět původních letounů RB-66C doplnilo v říjnu 1965 dalších pět strojů RB-66B (později byly stroje RB-66 přeznačeny na EB-66). Letouny verze RB-66B nedisponovaly na rozdíl od verze C zařízením pro sběr elektronických dat, zato byly vybaveny množstvím šumových rušiček, kterými se nyní pokoušely různými způsoby působit na střelecké lokátory RSNA-75.

Rušení těmito letouny však bylo možno pouze z jednoho směru, proto Američané usilovně rozvíjeli ideu podvěsných rušících kontejnerů, kterými by se mohly chránit všechny bojové letouny.

To vše však byly jen pasivní metody obrany. Americkým stratégům však bylo jasné, že to nemůže stačit. Ihned se proto rozhodli přejít k aktivnímu boji s raketovými komplexy. K tomu jim ovšem zpočátku chyběly jak vhodné letouny, tak účinné prostředky napadení.

Na každý zjištěný komplex SA-75 byl přesto neprodleně proveden letecký úder. Zpočátku je však prováděly jen běžné stíhací bombardéry, nejčastěji F-105, vyzbrojené jen obyčejnými neřízenými leteckými pumami a raketami. Pro tyto údery se vžilo označení Iron Hand (železná pěst). Operací Iron Hand se zúčastnily zpravidla obyčejné bojové letouny, jejichž úkolem bylo napadnout postavení raketových oddílů konvenční výzbrojí. Ukázalo se však, že samotné vizuální zjištění výborně zamaskovaných postavení plro, představuje samo o sobě značný problém. Ve studii pro Sbor náčelníků štábů se kupříkladu uvádělo, že jen mezi 12. srpnem a 14. zářím 1965 provedlo americké letectvo celkem 388 útoků Iron Hand (plus dalších 200 letů na jejich podporu) přičemž „výsledek byl negativní“ , jak se ve zprávě lakonicky uvádělo.  

Proto současně probíhal usilovný vývoj nového druhu letounu, specializujícího se na boj s nepřátelskou PVO. Těmto strojům se začalo říkat “Wild Weasel” (Divoká lasička) a jako první typ letounu, určeným pro výzbroj těchto nových jednotek,  byl vybrán F-100F Super Sabre. Tyto stroje byly vrženy do boje ještě do konce roku 1965, v následujícím roce je nahradily F-105F Thunderchief. Letouny Wild Weasel byly vybaveny zejména elektronickou aparaturou, umožňující podle vyzařování střeleckého radiolokátoru jeho lokalizaci. Dále byly mimo jiné od jara 1966 vybavovány protiradiolokačními střelami AGM-45 Shrike s pasivní samonaváděcí soustavou.

Tím se situace dramaticky změnila. Letouny Wild Weasel nyní začaly létat před hlavní útočnou skupinou, aby pro ni vytvořily koridor “vyčištěný” od PVO. Druhá formace Wild Weaselů letěla naopak na chvostě úderné skupiny a byla připravena reagovat na jakékoli náhlé ohrožení ze strany SAMů, které by unikly první skupině. Heslem pilotů Wild Weaselů se stalo: “První tam, poslední ven!”

Kterýkoliv oddíl SAMů nyní musel počítat, že po odpalu raket se na něj zaměří letouny Wild Weasel. K tomu bylo samozřejmě nezbytné přijmout jistá opatření. Vysílání RSNA-75 se zkracovalo na nejmenší přijatelnou dobu nezbytnou k navedení raket. S příchodem noci hned oddíl začal přecházet do pochodové polohy, protože vedení bojové činnosti druhý nebo i třetí den ze stejné pozice se stalo luxusem, jenž si rakeťáci těžko mohli dovolit. Obsluhy byly co do počtu zdvojnásobeny, aby práce probíhaly co nejrychleji. Střelecké radiolokátory se často převážely do nejbližšího úkrytu bez rozebrání anténního systému.

Každý oddíl měl vybudováno 3-5 záložních postavení, mezi nimiž neustále “kočoval”. Na prázdných pozicích byla pomocí bambusových atrap bojové techniky budována klamná postavení, Vietnamci dokonce pomocí trhaviny a sudů s benzínem simulovali odpaly raket. Záblesky při domnělém zážehu startových motorů PLŘS často donutily americké letce odhodit nesenou výzbroj a zahájit protiraketový manévr. Kolem klamných postavení plro navíc zřizovalo své léčky protiletadlové dělostřelectvo, čekající právě na přílet strojů úderných skupin Iron Hand.    

Skutečné plro se důsledně maskovaly zejména za pomoci přírodních materiálů. Jako značně demaskující se ukázaly stříbřité PLŘS, které byly přetírány maskovacími barvami. Přestaly být zřizovány příjezdové cesty k odpalovacím rampám pro přepravníky. Kvůli nedostatku vhodného prostoru se však stalo obtížným použití 6 odpalovacích ramp. Jejich počet se tak zmenšil na 3, což ovšem palebné možnosti komplexu omezovalo. RSNA-75 se souvisle ovazovaly vegetací, někdy se dokonce umisťovaly pod vysoké stromy, pokud zůstal zaručen výhled v určeném sektoru.

Ač černobílé, dávají tyto dvě fotografie velmi dobrou představu, jakým způsobem vojáci VDR maskovali kabinu PA naváděcího střeleckého radiolokátoru RSNA-75  (vlevo) a odpalovací rampy SM-63
Autor: Межрегиональная общественная организация ветеранов войны во Вьетнаме119885, Россия, г. Москва, Гоголевский бульвар, д. 4moovvv@mail.ru – Официальный сайт организации; Материал предоставленный М. А. Ванюковым (CC-BY-SA 3.0), CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25021152
https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25021153

Těžko však bylo zamaskovat samotné vyzařování RSNA-75, na které američtí piloti ihned odpalovali rakety Shrike. I to však bylo do jisté míry možné  zmást za pomoci vyzařování naváděcího radiolokátoru protiletadlového dělostřelectva SON-9, jenž se umisťoval nedaleko střeleckého naváděcího radiolokátoru. Jeho vyzařování mátlo nejen vyhledávací aparaturu Wild Weaselů, ale též hlavice střel Shrike, které zpravidla zamířily doprostřed mezi oba vysílající radiolokátory.  Obsluhy plro také brzy odhalily, že Shrike je možno zmást střídavým vypínáním a zapínáním RSNA-75 ( v kódu MATO Fan Song), popř. jeho pootočením v azimutu během přestávky ve vysílání.

Na druhou stranu bojové hlavice protiradiolokačních střel nebyly dostatečně účinné ke způsobení zásadních škod. Zásah protiradiolokační střelou v nejlepším případě zničil pouze střelecký naváděcí radiolokátor, v horším pouze poškodil jeho antény.  Piloti Wild Weaselů často vzpomínali na svoji frustraci, když po úspěšném zásahu nepřátelského „Fan Songu“ radar zase zakrátko vysílal po výměně antén.  Daleko lepší způsob představovalo zničení celého palebného postavení s veškerou bojovou technikou. To však vyžadovalo zbraň, která by dokázala pokrýt relativně velkou plochu, kterou rozvinutý oddíl zaujímal.  V časném období Wild Weasel byly jejich piloty za nejúčinnější zbraň proti palebným postavením považovány raketnice LAU-3 s neřízenými raketami HVAR ráže 2,75“. Později je v této roli nahradily „kuličkové“ pumy CBU-24.

Jak se boj stále vyostřoval, zvyšoval se také počet vietnamských operačních palebných jednotek. Na jaře 1966 se již počet protiletadlových pluků zvýšil na tři a ještě v průběhu roku k nim přibyl čtvrtý. Současně byla budována řada dalších (zatím prázdných) postavení. Jestliže v prosinci 1965 jich americká rozvědka napočítala 64, pak v listopadu 1967 jich letouny A-12 zjistily už 150. Uprostřed roku 1968 již Američané evidovali 300 postavení SAMů.

Tuto fotografii neobsazeného palebného postavení přinesl americký průzkumný stroj v lednu 1967. Obrázek pěkně ilustruje problémy s vizuálním zjištěním těchto postavení. Červené šipky ve výřezu ukazují na náspy chráněná stanoviště  pro odpalovací rampy, uprostřed postavení jsou patrné náspy, mezi něž se umisťovaly kabiny RTB. Přibližně 50 % postavení bylo v té době takto ženijně vybudováno i s úkryty pro bojovou techniku (u objektových nebo pásmových uskupení), u zbylých postavení (zejména oddílů působících „z léčky“) byla technika volně rozmístěná v terénu. Zjištění takových postavení bylo ještě obtížnější, avšak nechráněná technika byla mnohem více zranitelná
http://media.defense.gov/2009/Jun/05/2000558701/670/394/0/090605-F-1234P-019.JPG

Vrcholilo také  soupeření v elektronické špionáži. Program „dronů“ CIA totiž přinesl své ovoce dne 13. února 1966, kdy jeden Ryan 147E před svým sestřelením raketou 11D zachytil a odvysílal signál, kterým byla raketa naváděna. Ihned byl zahájen vývoj příslušného rušícího zařízení. Tento vývoj vyústil na podzim roku 1967 k zavedení systému ALQ-87, avšak mezitím již byla ve druhé polovině roku 1966 zavedena celá řada nových modelů elektronického vybavení.

Bojové letouny v té době byly vybavovány systémy AN/APR-25 a AN/APR-26, přičemž první z nich osádce hlásil, že jejich stroj je ozářen  střeleckým radiolokátorem „Fan Song“, zatímco druhý signalizoval zachycení signálů radiopovelového kanálu raket, což znamenalo, že rakety právě vzlétly a jsou naváděny. Tím bylo možno ideálně načasovat zahájení protiraketového manévru, jenž se tak stal podstatně účinnějším. Navíc probíhalo intenzivní testování různých typů podvěsných rušících kontejnerů, které nyní mohl nosit kterýkoliv bojový letoun. 

V roce 1967 již rušení dosáhlo značné intenzity i účinnosti. Do výzbroje byl kupříkladu zaveden nový letoun elektronického boje EB-66E. Tato verze nahradila předchozí EB-66B, oproti které byla vybavena 34 rušiči i panoramatickým přijímačem signálu nepřátelských radarů. Rušení se ovšem využívalo v mnoha podobách, od rozhazování hliníkových pásků (což byla metoda pocházející ještě z druhé světové války), přes impulsní odpověďové rušení (rušicí systém ALQ-51) až po zřejmě nejúčinnější aktivní šumové rušení (rušič ALQ-71). Toto rušení se projevovalo na obrazovkách operátorů  jako několik svislých pásů ze všeho nejvíce připomínajících “zrnění” na televizní obrazovce. V těchto pásech bylo samozřejmě velmi obtížné sledovat značku cíle a navádět na ni rakety.

Sovětskou odpovědí se proto na podzim 1967 stalo doplnění optického kanálu pro RSNA-75. Tento kanál byl tvořen doplňkovou kabinou (přístavek PA-00) umístěnou nad anténou azimutu. V kabině (někdy nazývané psí bouda) se nacházeli dva operátoři (azimutu a polohy), kteří cíl sledovali v pevných dalekohledech s velkým zvětšením. Cíl tedy mohl být sledován jimi (za vhodných podmínek viditelnosti), místo na obrazovkách radiolokátoru. Systém se tak opět stal teoreticky schopným působit proti americkým letounům i v podmínkách rušení vysoké intenzity, ovšem za cenu omezení bojových možností komplexu, protože sledování cíle mohla znemožnit oblačnost nebo kouř z pozemních požárů. Metodou navedení v tomto případě byla metoda tří bodů 2), přičemž dálku cíle důstojník navedení vypočítal z úhlu naklopení antén střeleckého radiolokátoru v poloze (ve vertikální rovině) a z výšky cíle, jejíž zjištění zabezpečovaly radiolokační výškoměry PRV-11, jejichž frekvence Američané tak úspěšně nedokázali rušit.

Ačkoliv tedy aktivní šumové rušení zpočátku představovalo pro vietnamské operátory problém, brzy přišli na způsob, jak ho obelstít. V srpnu 1967 poprvé úspěšně vyzkoušeli  příslušníci 236. plrp modifikovanou metodu navádění „tři body“, kde místo značky cíle v azimutu i poloze zaměřili střed pásu šumového rušení.

Aktivní šumové rušiče generovaly na obrazovkách střeleckých radiolokátorů svislý světlý pás překrývající v obou úhlových rovinách značku cíle. Na druhou stranu tyto pásy jasně indikovaly polohu cíle ve svislé i vodorovné rovině. Operátoři tak mohli místo samotné značky cíle zachytit střed pásu rušení. Navedení raket samozřejmě znesnadňovala občasná fluktuace okrajů pásů rušení a jejich vzájemné překrývání při letu ve skupině. Střelba na zdroj rušení mohla být navíc kombinována s naváděním v optickém kanálu, což šance na zásah zvyšovalo.

Američané pro změnu reagovali definitivním odhalením kmitočtů radiopovelového kanálu RPK, což umožnilo na podzim 1967 Američanům konečně úspěšně dokončit vývoj nového rušícího prostředku. Nový systém QRC-160-8 (ALQ-87) kombinoval aktivní šumové rušení signálu cílového kanálu s rušením radiopovelového kanálu. Tím se situace dramaticky změnila. Úspěšnost rušení tohoto kanálu kolísala mezi 30 – 90 %, což znamenalo, že z každých tří odpálených raket se zřítila bez navádění nejméně jedna, častěji dvě a někdy dokonce všechny. Například  15. prosince 1967 hlásili příslušníci vietnamského PLRV ztrátu navádění u 18 raket ze 37 odpálených, což představovalo úspěšnost rušení více než 48 %.

Okolnosti se staly tak vážnými, že ze SSSR přicestovala zvláštní komise, aby neúnosnou situaci vyřešila. Ke zvratu v této neutěšené situaci došlo 14. února 1968, kdy se 61. plro 236. plrp  během amerického náletu na most Paula Doumiera podařilo sestřelit bombardér F-105D od 34. TFS vybavený rušícím kontejnerem QRC-160-8. Kontejner se podařilo ve vraku nalézt v relativně dobrém stavu, což umožnilo sovětským technikům prozkoumat jeho konstrukci a rychle nalézt protiopatření.

Přímo na místě byly rozpečetěny přísně tajné bloky naváděcí aparatury raket a měněny frekvence. Současně byla technika dále modernizována - byl přidán další okruh ke kanálu RPK, jenž umožnil vysílat falešné povely k řízení rakety, aniž by PLŘS ve skutečnosti vzlétla. Klamné povely byly vysílány okamžitě poté, co důstojník navedení (DN) stiskem tlačítka převedl stanici navedení raket z režimu „Kontrola stancii“ (KS) do „Bojového režimu“ (BR).  Tyto fingované odpaly často nutily americké posádky odhodit nesenou výzbroj a zahájit protiraketový manévr, zatímco letouny Wild Weasel reagovaly zbytečným odpálením protiradiolokačních střel. Ty samozřejmě cíl nezasáhly, protože krátce po vyslání klamných povelů obsluha aparaturu vypnula.

Bojové možnosti komplexů SA-75M byly dále rozšířeny snížením spodní hranice prostoru účinné působnosti z 500 na 300 metrů a zvětšením úhlu rozletu střepin bojové nálože. Tím se sice zmenšila hustota střepin na plochu cíle, zvýšilo to však pravděpodobnost zasažení zejména vysoce manévrujících cílů. Nové PLRK dodávané v té době do VDR ze Sovětského svazu již byly modernizovány na tento  standard, označovaný jako SA-75M. Stávajícím komplexům byly tyto modernizace zapracovány v rámci periodické technické údržby přímo na území VDR.

Bojeschopnost PLRK tak byla v lednu 1968 do jisté míry obnovena, avšak v tomto roce už k vážnějším střetům nedošlo. Koncem března 1968 vyhlásil americký president Johnson zastavení náletů na území Vietnamské demokratické republiky severně od 20. rovnoběžky a zároveň vyzval komunistickou vládu v Hanoji k obnovení mírových rozhovorů. Letecké úsilí USA se nyní soustředilo do úzkého pásu mezi 20. a 17. rovnoběžkou, avšak hanojská vláda zakrátko kývla na americký návrh sejít se v Paříži k mírovým jednáním. Operace Rolling Thunder počátkem listopadu 1968 definitivně skončila.

Propagační fotografie demonstrující odhodlání severovietnamských „rakeťáků“ pokračovat v boji… 
http://media.defense.gov/2009/Jun/05/2000558710/-1/-1/0/090605-F-1234P-016.JPG

 


1) Metoda polovičního nadběhu byla určena především pro postřelování rychlých cílů, neboť při použití metody tři body docházelo při závěrečném přiblížení rakety k cíly k vysokým násobkům přetížení. Metoda polovičního nadběhu je definována vztahem:

 

 

 

 

 

 

 

Při použití metody polovičního nadběhu je raketa naváděna do imaginárního bodu, který je v polovině vzdálenosti meti současnou polohou cíle a předpokládaným bodem střetnutí rakety s cílem.

 

2) 

Metoda T/T (tři body) naváděla PLRS na cíl tak, že v ideálním případě se měla raketa nacházet na spojnici NRL - cíl dle vzorce:

εRc

β Rc

 

Kde:

ε je polohový úhel (jindy oznaovaný jako elevace, nebo elevační úhel)

β je azimut

 

Jak ze vzorce vyplývá, pro navedení rakety na cíl není znalost dálky cíle nutná, nicméně dálku cíle je nutné znát pro včasné odjištění radiolokačního zapalovače (RLZ) rakety.

Další články autora

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.07.2016 📕3.147

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře