První Liberatory Jeho Veličenstva - 1. díl

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔04.01.2016 📕6.624

Za druhé světové války vzniklo úhrnných 18 481 exemplářů všech verzí amerického čtyřmotorového bombardéru Consolidated B-24 Liberator. Typ se nesmazatelně zapsal do letecké historie nejen impozantním počtem postavených strojů, ale také rozsahem svého bojového nasazení, a to nejen v rámci USAAF, ale také britského RAF. Královské letectvo získalo více než 2000 strojů, které v první linii používalo v letech 1941–1947. Liberatory se v britských barvách proslavily zejména jako účinná protiponorková zbraň, sloužily však rovněž v bombardovací roli, při speciálních operacích, k elektronickému boji či v letecké dopravě. Začátky jejich služby u RAF ovšem byly poměrně skromné.

Francouzská objednávka

Když se osudného léta 1940 zhroutila Francie, ocitla se na válku nepřipravená Velká Británie sama tváří v tvář mocnému nacistickému Německu. Ještě před definitivním vyvázáním Francie z válečného konfliktu začal šéf britské nákupní komise v USA Arthur Purvis jednat o převedení leteckých objednávek nešťastného spojence na Spojené království. Francouzi totiž v USA objednali velké počty bojových letadel různých kategorií a jejich kontrakty znamenaly mocný stimul pro stále ještě nevytížený americký letecký průmysl. Pro Brity mělo přepsání těchto objednávek prvořadý význam hned ze dvou důvodů: RAF skutečně potřebovalo dodávky nových bojových letadel. Nicméně, neméně závažný argument představovala snaha připoutat mocné a stále ještě izolacionistické Spojené státy k britské věci a zajistit si jejich co největší podporu v nastávající kritické fázi války. Tomu měl pomoci také byznys s americkými leteckými výrobci.

Přitom letecký průmysl v USA po rocích útlumu teprve navyšoval svou výrobu a okamžitě dostupné byly pouze typy, které podle britského mínění prozatím nepředstavovaly plnohodnotné bojové letouny. Z letadel původních francouzských objednávek, které na sebe Britové v červnu 1940 přepsali, se do skutečných bojových operací v nejkritičtější fázi války (do 22. června 1941, kdy se Hitlerovo Německo obrátilo východním směrem a zaútočilo na SSSR) nakonec dostal pouze zlomek, a to ještě mimo hlavní evropskou operační oblast. Nicméně, „arzenál demokracie“ v sobě ukrýval obrovský potenciál – a do budoucnosti hledící představitelé Spojeného království to dobře věděli.

Mezi bezesporu nejužitečnější letouny, které na sebe RAF z původních objednávek pro Armée de l’Air převedlo, patřily těžké čtyřmotorové bombardéry Consolidated LB-30MF (Mission Française). „LB“ v označení znamenalo „Land Bomber“ čili „pozemní bombardér“. V červnu 1940, bezprostředně před svým zhroucením, Francouzi objednali celkem 165 strojů.

LB-30 sériového čísla AL570 vznikla na základě původně francouzské objednávky, kterou na sebe Britové přepsali po zhroucení svého spojence. Po 7. prosinci 1941 byla zabavena Američany a zařazena do výzbroje USAAF. Zde je v lednu 1942 zachycena na indickém letišti Bangalore

LB-30MF nebyla ničím jiným než exportní verzí nového amerického strategického bombardéru B-24 (tovární označení Consolidatedu Model 32). Mateřská firma jej vyvíjela od roku 1938, a v době, kdy na sebe Britové francouzskou objednávku přepsali, stále existoval pouze v jediném prototypu. Coby XB-24 byl zalétán 29. prosince 1939. Armáda Spojených států pro potřeby svého letectva (USAAC) nicméně sériovou stavbu objednala již dosti dlouho před jeho prvním letem. V dubnu 1939 signovala objednávku sedmi předsériových YB-24 a v srpnu téhož roku uzavřela kontrakt na 38 sériových B-24A. Další objednávky následovaly po vypuknutí války v Evropě.

Prototyp Consolidated XB-24 roluje po ploše letiště v San Diegu, 26. prosince 1939

Celkem logické by tedy bylo, aby firma Consolidated Aircraft Corporation začala nejdříve plnit dřívější kontrakty pro USAAC. Britové, kteří v průběhu léta a podzimu 1940 čelili nad mateřskými ostrovy náporu Luftwaffe, během známé letecké bitvy, ovšem vyvíjeli značnou aktivitu při navýšení a urychlení dodávek letadel z USA. Protože stavba jejich LB-30 ještě nezačala, soustředili se na získání letounů americké objednávky. Devátého listopadu 1940 se Britům podařilo uzavřít dohodu o přednostním odprodeji hned 26 prvních pro USAAC stavěných strojů B-24.

Ze strany představitelů armádního letectva nešlo o projev nějakého výjimečného altruizmu. Ujednání bylo výhodné i pro USAAC. Zkušenosti ze vzdušných bojů na evropském nebi naznačovaly, že původní specifikace na B-24 ohledně výzbroje a vojenského vybavení neodpovídají potřebám moderní letecké války. Pro Američany bylo tedy celkem užitečné tyto letouny poskytnout Britům (kteří je navíc odzkouší za skutečných bojových podmínek) a počkat si na pozdější, již plně bojeschopné stroje. Současně byla tedy o odpovídajících 26 exemplářů zkrácena britská objednávka na LB-30. Mateřská firma měla místo nich postavit stejný počet plně bojeschopných letadel pro americké letectvo.Tak se stalo, že ze sedmi Američany objednaných předsériových YB-24 Britové převzali plných šest exemplářů coby LB-30A. A z 38 letounů první sériové verze B-24A dokonce celých 20 strojů LB-30B, které u RAF obdržely označení Liberator Mk.I.

První britská LB-30B, AM258, během zkušebního letu v USA. Předávací let přes Atlantik absolvovala 4. května 1941

Liberator znamená „osvoboditel“, což nepochybně představovalo, vzhledem k budoucí kariéře typu u RAF, velmi vhodné pojmenování. Není však, jak by se mohlo zdát, přímo britského původu, nýbrž s ním přišla mateřská firma. Dvacátého pátého října 1940 zaslal vedoucí britské letecké nákupní komise Air Commodore B. G. A. Parker řediteli společnosti Consolidated Maj. R. H. Fleetovi dopis, v němž žádal o jméno pro nový bombardovací typ, jehož dodávky měly zanedlouho začít (u USAAC byl v té době letoun uváděn pouze pod vojenským označením „B-24“). V odpovědi z 28. října Fleet uvedl pojmenování „Consolidated Liberator“. Dále napsal: Vybrali jsme Liberator, protože letoun zanese zkázu do srdce Hunů, a tak Vám, i nám pomůže osvobodit ty národy, které se přechodně ocitly pod Hitlerovou tyranií. Později Fleet uvedl, že jméno navrhla vychovatelka jeho dětí, slečna Edith Brocklebanková, která pocházela z Británie. V každém případě posléze převzalo označení „Liberator“ jako oficiální také americké letectvo.

Služba úvodních 26 Liberatorů (YB-24 a B-24A) v barvách RAF byla kromobyčejně dlouhá a také bezesporu velmi úspěšná. Zařazování typu do výzbroje Královského letectva však neproběhlo bez počátečních kontroverzí.

Liberator Mk.I (LB-30B), AM917, 120. Sq. RAF, Coastal Command. Stroj je plně vybaven pro protiponorkovou činnost, včetně radaru. Peruť jej převzala v prosinci 1941

 

Role pro americké bombardéry

Po vyhnání z kontinentu roku 1940 zůstala osamocená Británie odkázána na svou tradiční strategii námořní blokády nepřítele a pozemních kampaní na periferních válčištích. Nový prvek dodávalo letectvo, schopné přenést válku i na německé území. Proto měly hrát v britské strategii důležitou roli bombardéry. Bomber Command (BC, Velitelství bombardovacího letectva) RAF roku 1940 rozjelo noční strategickou bombardovací kampaň proti Velkoněmecké říši. BC pro ni ovšem potřebovalo vhodné letouny. V létě 1940 bylo odkázáno pouze na dvoumotorové střední typy Wellington, Hampden a Whitley. Plány předpokládaly přezbrojení BC na těžké dvoumotorové (Manchester) a především čtyřmotorové stroje (Stirling a Halifax), které do služby bohužel vstupovaly velmi pomalu. Jejich výroba domácím průmyslem zaostávala za požadavky. K 30. červnu 1941 těžké bombardéry tvořily z 532 bojeschopných letadel BC jen 16 strojů (pět Stirlingů, 11 Halifaxů a žádný Manchester).

Pomoci měl tedy americký letecký průmysl. Britové jej hodlali do vyzbrojování RAF zapojit skutečně velkoryse a již v červenci 1940 předpokládali budoucí nárůst dodávek nových letadel z USA na plných 3000 strojů všech kategorií měsíčně. Postupně sílil jejich zájem právě o u BC preferované těžké bombardéry.

Ani ve Spojených státech se vše neodehrálo hladce. Letecká výroba zprvu zdaleka nedosahovala požadované úrovně. Extrémně vysoké britské požadavky navíc kolidovaly s nároky expandujícího USAAC. A zůstával rovněž problém bojové hodnoty potenciálně dostupných konstrukcí. Britové zprvu oba stávající typy amerických těžkých bombardérů (vedle B-24 je zajímal rovněž Boeing B-17 Flying Fortress) necenili nijak vysoko. Po zkouškách úvodních verzí B-17 a B-24 v USA během září 1940 byli až přehnaně pesimističtí co se týče jejich reálné bojové hodnoty. Vedle (při porovnání s odpovídajícími domácími typy) menšího pumového nákladu jim vadila absence pancéřování, samosvorných obalů nádrží, motoricky poháněných střeleckých věží a tlumičů výfukových plamenů pro noční činnost. Pokoušeli se prosadit pro výrobu v USA své vlastní čtyřmotorové bombardéry – avšak neuspěli. Nebyla tedy pro ně jiná alternativa než pro nezbytné posílení BC přijmout americké typy.

První dodávané modely Liberatorů (YB-24 i B-24A) byly tedy u RAF shledány jako nevyhovující a velení letectva na typ pohlíželo jako na „pojistku“ nebo „letoun pro užití na méně náročných bojištích“. Britové tedy evidentně zcela nerozpoznali velký bojový potenciál, který se v americké konstrukci ukrýval. Proto se rozhodli úvodní Liberatory nasadit pouze v dopravní a protiponorkové roli.

Toto zařazení ovšem Američany, včetně velitele USAAC Gen. H. Arnolda, nijak nenadchlo. Pokud již museli na základě dohod, vyjednaných politiky, přenechat část cenných zdrojů Britům (řada Yankeeů trpěla akutní anglofobií v daleko větší míře, než si dnes připouštíme), pak chtěli, aby ti letadla nasazovali v původních rolích: tedy bombardéry k bombardování. Jen tak by se investice z pohledu špiček USAAC vrátila v podobě ověření kvality a zkušeností s bojovým provozem. Tato zpětná vazba nyní k jejich velké nelibosti odpadala. Američané si plně neuvědomovali, v jaké míře jejich stroje nesplňují operační požadavky evropského bojiště. Nedocházel jim navíc ani fakt, k jak rychlému zužitkování malých počtů dodaných letounů by došlo, pokud by se zapojily do hlavních operací BC.

A tak nasazení YB-24 a B-24A u RAF provázely spory a rozepře. Britové operovali s nízkou hodnotou dodaných strojů pro bombardovací roli. Američané zase RAF vyčítali nekompetentnost, pomalý průběh výcviku osádek a liknavost v provádění modifikací (a naopak nedoceňovali technické problémy a logistickou i operační stránku věci).

Když pak konečně dorazily úvodní, podle britských představ upravené a plně bojeschopné LB-30, u RAF značené jako „Liberatory Mk.II“ (Britové je přebírali od srpna 1941), celková válečná situace se dramaticky změnila. Sedmého prosince 1941 zaútočilo japonské palubní letectvo na Pearl Harbor a USA se přímo zapojily do války. Brity očekávaný příliv těžkých bombardérů se nekonal, neboť USAAF letouny nyní akutně potřebovalo především pro své potřeby.

LB-30B (B-24A), AM929, procházela roku 1941 v původní bombardovací konfiguraci zkouškami u Armament and Aircraft Experimental Establishment v Boscombe Downu

Ze 139 pro britského zákazníka vyrobených LB-30 (AL503–AL641) jich po vstupu USA do války plných 75 zabavilo pro svou potřebu americké armádní letectvo. Nasadilo je pod původním označením „LB-30“ v Pacifiku a v Panamě. Pouze 23 ze zabavených strojů bylo nakonec do listopadu 1942 Britům přece jen vráceno a zvedlo počet LB-30 sloužících u RAF na konečných 87. Za celý rok 1942 pak Britové převzali pouze 129 LB-30 i nových B-24D, dodávaných již na základě smlouvy Lend and Lease.

Tyto počty pro zavedení Liberatoru jako plnohodnotného typu do výzbrojové skladby BC rozhodně nedostačovaly. Na to byly ztráty provázející nákladnou noční strategickou bombardovací kampaň příliš vysoké. Na konstrukci tedy zbyla, dle britských „bombardovacích baronů“ (zastánců strategického bombardování), pouze druhořadá služba v boji proti ponorkám u CC a v bombardovací roli na periferních bojištích v zámoří.

V Egyptě a Indii Liberatory Mk.II (LB-30) doplňovaly a postupně střídaly dvoumotorové Wellingtony. I zde svou roli mimochodem hrála nejen vojenská, ale také politická hlediska. Britové se totiž právem obávali, že by Američané v případě, že jejich špičkové těžké bombardéry nadále slouží „pouze“ k námořní hlídkové službě, dodávky ještě přiškrtili. A proto byl určitý počet Liberatorů RAF určen pro plnění v očích Američanů důležitější a prestižnější bojové činnosti – tedy bombardovacím akcím, byť prováděným na periferních bojištích.

Tak se tedy stalo, že se z Liberatoru u RAF nikdy nestal typ drtící německá města během nelítostné noční bombardovací ofenzivy Bomber Command. Ač si to velící důstojníci USAAF a RAF původně jistě nemysleli, z dlouhodobého hlediska se předisponování Liberatorů pro službu v CC jeví jako velmi šťastné. Stroje zde totiž plně potvrdily svou vysokou hodnotu a posléze sehrály podstatnou roli v boji s nebezpečnými německými ponorkami v probíhající bitvě o Atlantik.

 

LB-30A (YB-24)

Stavba sedmi předsériových strojů YB-24 (40-696–40-702) byla objednána kontraktem č. 12464 v dubnu 1939. Produkce se rozběhla teprve v druhé polovině roku 1940. Letouny byly prakticky identické s prototypem XB-24 v jeho původní podobě. K pohonu sloužily čtyři motory Pratt & Whitney R-1830-33 Twin Wasp o 895 kW (1200 k). Obrannou výzbroj mělo tvořit šest kulometů Browning ráže 7,62 mm v závěsech umístěných ve střelištích za ocasem, na hřbetě, na spodku, na bocích trupu a v přídi.

Šest YB-24 (Američané je prezentovali Britům pod označením „B-24“) bylo Britům prodáno 9. listopadu 1940. RAF je převzalo jako „LB-30A“. Obdržely britská sériová čísla AM258–AM263. USAAC si ke zkouškám ponechalo jedinou ze sedmi YB-24 (40-702), zalétanou až v květnu 1941.

Předsériová YB-24 dodaná Velké Británii coby „LB-30A“

LB-30A se staly prvními z více než 2000 Liberatorů sloužících za války v RAF. Postrádaly sice důležité vojenské vybavení v podobě samosvorných obalů nádrží a pancéřování, ale nabízely cenné pozitivum – dlouhý dolet. Proto se je Britové rozhodli nasadit coby dálkové dopravní letouny. První letoun, AM258, měl být po dodání na britských ostrovech užit k zástavbě a testům střeleckých věží, které RAF hodlalo do stroje zastavět ke zvýšení bojové hodnoty. Pět dalších strojů, jak uváděla depeše 25. listopadu odeslaná britskou nákupní komisí v USA na ministerstvo letecké výroby, mělo být „zbaveno výzbroje pro transatlantickou službu“.

Nejdříve vznikl projekt těchto pět LB-30A nasadit z irského Collinstownu u Dublinu k dálkovým dopravním letům do New Yorku. Silně protibritsky naladěná vláda neutrální Irské republiky to ovšem nepovolila. Nerealizován zůstal rovněž plán využít LB-30A ke spojení s neutrálním Švédskem.

Nakonec zvítězila volba nasadit LB-30A na strategicky velmi důležité přepravní trase přes severní Atlantik, spojující Kanadu a Velkou Británii. Od listopadu 1940 sloužila k přeletům v USA zakoupených vícemotorových letounů (zprvu hlavně hlídkových bombardérů Lockheed Hudson) na britské ostrovy. Provoz zprvu řídila The Canadian Pacific Railways Corporation (Kanadská pacifická železniční společnost), která za tímto účelem vytvořila Air Service Department (ACP). Kooperovala s ní britská letecká dopravní společnost British Overseas Airways Corporation (BOAC), která mj. poskytla velmi zkušený letový personál. Počínaje březnem 1941 trasa přecházela postupně pod správu RAF coby Atlantic Ferry Organization (ATFERO). Dvacátého července 1941 pak vzniklo samostatné Atlantic Ferry Command (Velitelství atlantské dopravy), se štábem sídlícím v kanadském Dorvalu.

LB-30B sériového čísla AM259 v transportní úpravě

Dvojice pilotů RAF, S/L D. Waghorn a F/L M. Summers, dorazila do sídla společnosti Consolidated v San Diegu v polovině ledna 1941, aby zajistila letové testy a přepravu LB-30A. Vedení ACP pro stejný úkol mezitím vybralo zkušeného kapitána BOAC, S. T. B. Crippse. První LB-30A (AM258) převzal Cripps a druhý stroj, AM259, oba piloti RAF. Seznámení se s konstrukcí a úvodní letové testy zahájili 17. ledna.

Jako první měla Atlantik překonat AM259. Dvacátého třetího února letoun přelétl tovární pilot společnosti Consolidated na kanadské letiště St. Hubert v Montrealu. Transatlantický let byl původně plánován už na 1. března, ale technické obtíže a nepříznivé počasí způsobily odsunutí na 5. březen. Toho dne stroj zvedla z plochy letiště St. Hubert dvojice pilotů S/L Waghorn a F/L Summers (osádku doplňovali: radista D. Raine z BOAC a palubní mechanik Sgt Slater). LB-30A nejdříve přelétla na nové letiště Gander na Newfounlandu. Zde stroj zdrželo až do 13. března nepříznivé počasí. Poté letoun konečně vyrazil přes Atlantik. Šťastně přistál na letišti Squires Gate v britském Blackpoolu 14. března, po devíti hodinách a 45 minutách letu. Krátce poté na leteckou základnu zaútočila Luftwaffe a nová LB-30A byla lehce poškozena střepinami pum. Opravu rychle zajistili technici společnosti Vickers.

Consolidated LB-30B (B-24A) sériového čísla AM920 startuje k jednomu z přeletů Atlantiku v rámci Return Ferry Service. Stroj byl převzat společností BOAC v květnu 1941

 

Dokončení příště

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔04.01.2016 📕6.624

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře