Legenda jménem Tirpitz - 1. díl

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔04.01.2016 📕8.367

12. listopad 2014 je připomínkou 70. výročí potopení německé bitevní lodi Tirpitz. Toto proslulé plavidlo si získalo velký respekt svých protivníků, aniž by se vůbec kdy zúčastnilo regulérní námořní bitvy. V úvodním díle seriálu si popíšeme první, aktivnější období jeho služby v řadách Kriegsmarine.

Historie bitevní lodě Tirpitz se začala psát s nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Diktátor hodlající obnovit někdejší sílu německých ozbrojených sil měl slabost pro velká bojová plavidla, a pro námořnictvo drasticky přiškrcené Versailleskou dohodou z roku 1919 tehdy začalo svítat na lepší časy. Největšími jednotkami floty v té době bylo šest naprosto zastaralých predreadnoughtů postavených počátkem století a vhodných nanejvýš k výcviku. Práce na jejich náhradě, započaté ještě v předešlé dekádě, vedly k tříčlenné třídě Deutschland, postavené v letech 1929–1936. Projektanti se při návrhu museli vtěsnat do standardního výtlaku pouhých 10 000 t a ve snaze vyhovět všem požadavkům vytvořili nezvyklý hybrid křižníků a bitevních lodí. Plavidla vyzbrojená šesti 280mm děly s pancéřováním křižníků byla schopna vyvinout nejvyšší rychlost 28 uzlů. Ve světě byla klasifikována jako „kapesní bitevní lodě“ nebo doma jako „pancéřové lodě“, což bylo později změněno na „těžké křižníky“.

V roce 1935 se však podařilo s Velkou Británií sjednat upuštění od versailleských limitů a Německo mohlo konečně stavět velké jednotky s maximálním standardním výtlakem 35 000 t, tak jako jiné země. Ještě v témže roce byly rozestavěny dvě bitevní lodě třídy Scharnhorst s výtlakem 32 600 t a s rychlostí 31 uzlů, které byly pro poměrně slabou primární baterii tvořenou devíti 280mm děly často klasifikované jako „bitevní křižníky“. Plnohodnotnými bitevními loděmi vyzbrojenými 380mm děly se měl stát až další pár, pojmenovaný „Bismarck“ a „Tirpitz“. Stavba druhé z nich byla objednána 14. června 1936 a plavidlo s prvotním pracovním názvem „G“ mělo ve službě nahradit obstarožní predreadnought Schleswig Holstein. Kýl Tirpitzu byl položen 24. října 1936 v loděnicích Kriegsmarine Werft ve Wilhelmshavenu a ke zpuštění na vodu došlo 1. dubna 1939. Dokončovací práce byly zpožděny válečným děním a do jisté míry také prvními z množství britských náletů, které měly eliminovat jednotku. Tirpitz z nich však vyvázl bez škrábnutí a do služby byl zařazen 25. února 1941.

 

 

Tirpitz během stavby v roce 1939 ještě bez 105mm kanonů. Napravo od nástavby je jeden z dálkoměrů SL-8 s kulovým krytem pro řízení jejich palby, jakož i centrální 150mm věž s 6,5m dálkoměrem

Zbrusu nové plavidlo bylo v té době společně se svou o málo starší sestrou, sloužící od srpna 1940, považováno za jedno z nejlepších své kategorie na světě. Velkou roli na tom ale sehrál fakt, že německým projektantům byla potají dána volná ruka a při návrhu nebyly svazováni limitem standardního výtlaku 35 000 t jako jejich protějšci z Velké Británie, USA a Francie. V zájmu postavit vyvážené bitevní lodě se silnou výzbrojí, účinnou pancéřovou ochranou, vysokou rychlostí, výtečnými nautickými vlastnostmi a značným dosahem se totiž postupně dopracovali k výtlaku 42 900 t! Plný výtlak Tirpitzu činil 52 600 t, největší délka 253,6 m, šířka 36 m a ponor 10,6 m.

 

Technický popis

Značný podíl na úctyhodných rozměrech plavidla měla konfigurace primární výzbroje a pancéřové ochrany koncepčně navazující na technicky poněkud překonané německé superdreadnoughty třídy Bayern z první světové války. Hlavní baterii tvořilo osm děl 38 cm SK C/34 ve čtyřech dvojitých věžích značených „A–D“, umístěných po dvou na přídi a zádi. Většina námořnictev přitom tehdy upřednostňovala menší počet trojitých nebo čtveřitých věží, umožňujících zkrátit délku pancéřové citadely, a tím i celého trupu. Sekundární výzbroj čítala šest dvojitých věží s kanony 15 cm SK C/28 a těžká protiletadlová baterie 16 kanonů 10,5 cm SK C/33 ve dvojitých stabilizovaných věžích. Všechny byly rozmístěny po stranách nástaveb. Rovněž toto řešení bylo později kritizováno a za ideál byla považována univerzální děla jednotné ráže. Z lehkých automatických flaků Tirpitz zpočátku nesl osm dvojkanonů 3,7 cm SK C/30 a 10 dvacítek MG C/30. Sofistikovaný systém řízení palby primární a sekundární baterie C/35 využíval dva optické dálkoměry se základnou 10,5 m a jeden o délce 7 m, na nichž byly instalovány střelecké radary FuMO 23. Balistické kalkulace na základě jimi zjištěných údajů se prováděly ve dvou centrálách. V každé 380mm věži byl navíc umístěn záložní 10,5m dálkoměr (z věže A však byl zakrátko demontován) a dva o délce 6,5 m nesly také centrální 150mm věže. Palbu těžkých flaků řídil systém C/37 se čtyřmi stabilizovanými dálkoměry SL-8 s bází 4,4 m, které předávaly data dvěma specializovaným protiletadlovým centrálám. Na křídlech admirálského můstku se nacházely dva třímetrové noční dálkoměry a 10 přenosných s 1,25m základnou bylo určeno pro 37mm kanony. Poměrně málo známým prvkem vybavení byly pasivní hydrolokátory GHG pro detekci plavidel a ponorek a NHG, sloužící k zjištění blížících se torpéd. Plavidlo rovněž disponovalo dvěma pevnými katapulty, umístěnými za komínem, a třemi hangáry schopnými pojmout čtyři hydroplány Arado Ar 196, využívané k průzkumu a řízení palby.

Tirpitz při zkouškách hlavní 380mm baterie. Plavidlo je v průběhu služby použilo jen jednou, při ofenzivní akci během operace Zitronella, a později ještě proti britským bombardérům

Pancéřování bylo v zásadě opakováním třídy Bayern a nereflektovalo americkou koncepci all or nothing, použitou u většiny soudobých bitevních lodí. Ochranu životně důležitých částí zajišťovala pancéřová citadela, začínající před 380mm dělovou věží A a končící za věží D. Její hlavní boční pás s výškou 4,8 m měl tloušťku 320 mm a v spodní části se plynule zužoval na 170 mm. Nad ním se nacházel další pás, hrubý 145 mm a sahající až k horní palubě. Ta byla pokryta pláty tlustými 50 mm a v okolí dělových věží až 80 mm. Spodní pancéřová paluba s lichoběžníkovým průřezem měla v horizontální části tloušťku 80 mm a nad sklady munice 95 mm a její zkosení nakloněné pod úhlem 22° bylo tlusté 110–120 mm. Citadelu zepředu uzavírala příčná pancéřová přepážka o tloušťce 180–220 mm a zezadu tenčí, 110–145 mm. Příď před citadelou kryl jen úzký pás tlustý 60 mm společně s 20mm palubou. Zadní část trupu od citadely až po kormidelní mechanizmy na tom byla lépe, protože zde měl boční pás tloušťku 80 mm a paluba 110 mm a na jejich konci byla příčná 150mm přepážka. Čela hlavních dělových věží chránil 360mm pancíř; jejich boky byly tlusté 150–220 mm, stropy 130–180 mm a barbety 220–340 mm. Pancéřová řídicí věž měla boky o tloušťce 340 mm a strop 220 mm. Pancíř kryl také 150mm věže, tři primární dálkoměry a některá další zařízení, jejich detailní popis však jde nad rámec tohoto článku. Ochranu podhladinové části trupu obstarávaly vnitřní 45mm protitorpédové přepážky tvořící společně s řadou prázdných prostorů a nádrží na mazut a sladkou vodu ucelený systém. Jeho největší hloubka byla 5,8 m a shora byl uzavřen zkoseními spodní pancéřové paluby. Na protitorpédovou přepážku navazovala 30mm protistřepinová přepážka sahající až po horní palubu. Samozřejmostí bylo dvojité dno a důmyslné vnitřní členění, příznačné pro německou konstrukční školu. Trup byl rozdělený na 22 vodotěsných úseků, z nichž 17 se nacházelo uvnitř citadely. Třídy Bismarck drží mezi bitevními loděmi druhé světové války primát, co se týče hmotnosti pancéřové ochrany, a jak ukázaly bojové zkušenosti, k potopení obou jednotek bylo nutné vynaložit enormní úsilí.

Ocelový mastodont byl poháněn třemi sadami parních turbín Brown, Boveri & Cie s celkovým výkonem 121 568 kW, zásobovaných párou tuctem vysokotlakých kotlů firmy Wagner. Ty roztáčely hřídele tří šroubů schopných plavidlu udělit nejvyšší rychlost 30,8 uzlu. Tato hodnota však byla dosažena pouze při zkouškách a v reálných podmínkách se pohybovala kolem 29 uzlů. Největší dosah při ekonomické rychlosti 16 uzlů činil 9280 nm nebo 6693 nm při 24 uzlech či 4728 nm při 28 uzlech. Manévrování zajišťovala dvě kormidla a dobré stabilitě napomáhaly i dva boční kýly. Posádku po dokončení tvořilo 103 důstojníků a 1962 námořníků.

 

Z Baltu do norských vod

První operační oblastí Tirpitzu se stal Balt, kde proběhly veškeré zkoušky plavidla a výcvik posádky. Bitevní loď se po napadení SSSR krátce stala vlajkovou lodí eskadry, která se měla postavit hladinovým silám VMF v případě pokusu o průlom z Leningradu. Během pobytu v dočasné domovské základně v Kielu se Tirpitz opakovaně stal terčem britských bombardérů, ale – stejně jako v předešlých případech – se jim nezdařil přímý zásah.

Bitevní loď Bismarck, sesterská jednotka Tirpitzu. Během poslední bitvy, 27. května 1941, její konstrukce prokázala vysokou odolnost vůči palbě britských bitevních lodí a coup de grâce jí zasadila až torpéda

V listopadu 1941 přišel velitel Kriegsmarine admirál Erich Raeder s návrhem přesunout plavidlo do Norska. Zde mělo napadat arktické konvoje s vojenskou pomocí pro Sovětský svaz, vázat síly Royal Navy a zajištovat obranu země před eventuální invazí Spojenců. Adolf Hitler, který po potopení Bismarcku zakázal mise Tirpitzu do Atlantského oceánu z obavy o jeho ztrátu, s tím souhlasil. Bitevní loď prošla ještě před redislokací v září modernizací zahrnující instalaci dvou čtyřnásobných 533mm torpédometů, nahrazení jednoho z radarů typem FuMO 27 a doplnění výstražných radarových přijímačů FuMB 4 Samos a FuMB 30 Sumatra. Přesun obrněnce do norského přístavu Trondheim byl zahájen v noci 14. ledna 1942. I když se o něm Britové dověděli z dešifrovaných radiových depeší, pro nepřízeň počasí mu nebyly schopni zabránit. Plavidlo se poté přemístilo do Faettenfjordu severně od Trondheimu, kde pro něj bylo zřízeno kotviště chráněné protitorpédovými sítěmi a bateriemi flaku umístěnými na pobřeží. Tirpitz zde byl zakotven zamaskován vedle útesu, který mu poskytoval dodatečnou ochranu před leteckými útoky.

Tirpitz v roce 1942 ve vodách Trondheimfjordu. Za plavidlem jsou patrny protitorpédové sítě chránící kotviště, kolem kterého byly na pobřeží zřízeny baterie flaku

Aktivita jednotky byla v následujícím období minimální, na čemž se podepsal i nedostatek pohonných hmot. Jiným omezujícím faktorem bylo odvelení plavidel eskorty do domovských vod pro podporu realizace operace Cerberus. Šlo o riskantní návrat bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau a těžkého křižníku Prinz Eugen z francouzského Brestu, kde byly neustále napadány letouny RAF, přes Lamanšský průliv do Německa. Souhrou těchto okolností musel být zrušen útok Tirpitzu na konvoj PQ 8 naplánovaný na konec ledna. Počátkem února se bitevní loď účastnila zastírací akce, která měla odvést pozornost od probíhající operace Cerberus. Po jejím zdárném dokončení byl Tirpitz v Norsku posílen těžkými křižníky Prinz Eugen a Admiral Scheer a několika torpédoborci, čímž byl v oblasti konečně zformován silný úderný svaz Kriegsmarine připravený k boji.

Ten se zanedlouho dočkal nasazení, když byl 6. března 1942 pověřen útokem na konvoj PQ 12. Operace pojmenované „Sportpalast“ se pod velením admirála Otta Ciliaxe kromě bitevní lodě zúčastnily také čtyři torpédoborce a dvě torpédovky. Nechybělo mnoho, aby výpad skončil katastrofou, protože podle leteckého průzkumu tvořil eskortu PQ 12 pouze lehký křižník a dva torpédoborce. Krytí konvoje přitom zajišťovaly další dva silné svazy Royal Navy: první zahrnoval bitevní loď HMS Duke of York, bitevní křižník HMS Renown a šest torpédoborců, druhý zase bitevní loď HMS King George V, letadlovou loď HMS Victorious, těžký křižník HMS Berwick a šest torpédoborců. Německým torpédoborcům se sice 7. března podařilo potopit zbloudilou sovětskou nákladní loď Ijora z konvoje PQ 8, plujícího z opačného směru, to byl ale zároveň jediný úspěch. Britská Admiralita, vědoma si hrozby, totiž odklonila trasy obou konvojů, které se tak dostaly mimo nebezpečí, a již o den dříve vyslala vstříc německému svazu krycí síly. Obě strany další dva dny bezvýsledně bloudily v oblasti, až admirál Ciliax ráno 9. března operaci ukončil a vydal rozkaz k návratu. Britové ještě ve snaze zpomalit nebo zastavit Tirpitz stihli dopoledne provést útok 12 palubními torpédovými bombardéry Albacore. Bitevní loď se však vyhnula shozeným torpédům a její dělostřelci na oplátku sestřelili dva letouny. Zakotvila 10. března v Narviku a poté se přesunula do fjordů kolem Trondheimu. Zde se koncem měsíce stala cílem těžkých bombardérů RAF, ale oba útoky přečkala bez úhony. Další dva neúspěšné noční nálety byly provedeny koncem dubna.

 

Jediné bojové nasazení

Operace Sportpalast vyčerpala značnou část těžce nashromážděných zásob PHM Kriegsmarine v Norsku a jejich obnova trvala tři měsíce. Toto období bylo využito k posílení lehké protiletadlové výzbroje Tirpitzu dodatečnými 20mm čtyřkanony Flakvierling 38 na celkový počet 48 hlavní. Další nasazení jednotky se uskutečnilo až v červenci proti velkému konvoji PQ 17, složenému z 35 civilních a šesti podpůrných lodí. Jeho eskortu tvořily bitevní lodě USS Washington a HMS King George V, letadlová loď HMS Victorious, pět těžkých a jeden lehký křižník a 15 torpédoborců. Němci plánovali udeřit na konvoje všemi dostupnými plavidly v rámci operace Rösselsprung za široké spolupráce ponorek a bombardérů Luftwaffe. Hladinové síly byly zprvu rozděleny do dvou svazů: první zahrnoval Tirpitz, těžký křižník Admiral Hipper a čtyři torpédoborce, druhý zase těžké křižníky Lützow, Admiral Scheer a šest torpédoborců. Ty vypluly 2. a 3. července 1942 na své předběžné pozice v očekávání příchodu nepřítele. V nočních hodinách 4. července však došlo k překvapivému rozhodnutí britské Admirality konvoj z obavy před útokem jednotek Kriegsmarine rozpustit. V praxi to znamenalo, že prakticky bezbranné civilní lodě měly k svému cíli pokračovat samostatně nebo v malých skupinách bez jakékoli ochrany. To hrálo do karet Němcům, kteří následujícího dne zintenzivnili údery ponorek a letounů a konečně do akce vyslali i hladinové jednotky. Tirpitz se tehdy stal cílem v minulosti glorifikovaného, avšak neúspěšného útoku sovětské ponorky K-21. Opatrný admirál Raeder ale již po šesti hodinách operaci Rösselsprung zastavil z obavy, že se úderný svaz dostane do spojenecké léčky, a nařídil návrat na základny. Letouny a ponorky však dokonale využily rozpuštění konvoje a potopily z něj celkem 24 plavidel.

Zhoršující se technický stav Tirpitzu si vyžadoval provedení oprav a menších modernizací, které bylo rozhodnuto uskutečnit na přelomu let 1942 a 1943 v Norsku. Jednak tím odpadla potřeba nebezpečné plavby do domovských vod, a navíc za plavidlo tehdy nebyla adekvátní náhrada, protože stále nebyly ukončeny opravy bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau. Práce byly zahájeny 24. října v Trondheimu, který poskytoval nejlepší ochranu vůči útokům ponorek. Ještě koncem měsíce provedlo Royal Navy další pokus o zničení bitevní lodě za pomoci „živých torpéd“ Chariot. Ta měla být do blízkosti Trondheimu v utajení dovlečena za norským rybářským kutrem Artur, který však 31. října v bouři ztratil svůj cenný náklad pouhých 16 km od cíle, a operace musela být zrušena.

Zkoušky opraveného Tirpitzu byly ukončeny v lednu 1943 a v březnu jej v norských vodách posílil dlouho očekávaný Scharnhorst. Aktivitu Kriegsmarine však znovu utlumil chronický nedostatek paliva a teprve 6. září byly obě bitevní lodě nasazeny v rámci operace Zitronella (nebo též Sizilien). Jejich úkolem byl útok na Špicberky, kde se nacházely britská meteorologická stanice a přístavní zařízení s vybavením na překládku zboží a doplňování PHM využívané konvoji do SSSR. Ty byly bráněny pobřežní baterií se dvěma 76mm kanony a 152člennou jednotkou norské exilové armády. Eskortu obrněnců zajišťovalo devět torpédoborců, z nichž šest navíc převáželo výsadek pěchoty. Úder proběhl 7. září, kdy Tirpitz jedinkrát za celou službu použil svá děla při ofenzivní akci. Při ostřelování městečka Barentsburg a jiných cílů spotřeboval 52 granátů ráže 380 mm a 82 ráže 150 mm. Scharnhorst spolu s torpédoborcem Hans Lody zase zničily nádrže s palivem, sklady uhlí a další pobřežní instalace a výsadek zajal 74 norských vojáků. Poté se Tirpitz vrátil 9. září do Kaafjordu.

Bitevní loď Scharnhorst byla vůbec první moderní jednotkou Kriegsmarine své kategorie. Plavidlo se v září 1943 spolu s Tirpitzem zúčastnilo výpadu proti Špicberkům

Přehled důležitých dat bitevní lodě Tirpitz

Jméno

Zahájení stavby

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

Potopení

Tirpitz

24. 10. 1936

1. 4. 1939

25. 2. 1941

12. 11. 1944

Foto: archiv

 

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔04.01.2016 📕8.367

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Reklama

Poslední komentáře