Tanky řady Patton - Speciální verze

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.01.2016 📕5.509

Tanky M47/M48/M60 Patton tvořily desítky let páteř ozbrojených sil Spojených států i dalších zemí světa. Činnost tankových jednotek však vyžaduje celou řadu podpůrných vozidel. S postupnou náhradou starších verzí se volné podvozky používaly právě ke konstrukci podobných vozidel.

Speciální vozidla pro podporu tanků mají dlouhou historii: S jejich konstrukcí se začalo již za první světové války. Vývoj pokračoval i v meziválečném období hlavně v Sovětském svazu. Za druhé světové války se staly legendárními „Hobartovy legrácky“, ale spoustu užitečné práce odvedly i americké speciální tanky na evropském bojišti nebo v Pacifiku. V poválečném období vývoj pokračoval s využitím podvozků nových tanků.

 

Vykuřte je z děr

V bojích proti fanatickým Japoncům v Pacifiku se Američanům osvědčily plamenometné tanky. Posádky bunkrů byly buď usmaženy zaživa, nebo se udusily, když oheň spotřeboval všechen kyslík. Nezanedbatelný byl i psychologický efekt. Není tedy divu, že hlavně námořní pěchota považovala plamenometné tanky za velmi účinnou zbraň. Standardními poválečnými plamenometnými tanky byly M42B1 a M42B3, přestavěné z Shermanů M4A1, resp. M4A3, pro plánovanou invazi do Japonska.

Protokol výzbrojního výboru [Ordnance (Technical) Committe Minutes] OTCM 29326 z 11. října 1945 požadoval vývoj nového plamenometného tanku T35 na podvozku M26 pro americkou armádu. Zvažovala se celá řada koncepcí, včetně bezvěžové varianty s pevnou nástavbou nebo koncepce s přívěsem na přepravu zápalné směsi, podobných britským Churchillům Crocodille. Do roku 1948 však armáda ztratila o plamenometné tanky zájem, neboť pro tankové souboje v Evropě nebyly vhodné.

Námořní pěchota však viděla celou věc jinak. Požadovala zástavbu plamenometu T42 do věže tanku M47. Vozidlo dostalo označení „T66“. Postaven byl jeden prototyp. Následovala vestavba stejné zbraně, zařazené do výzbroje jako plamenomet „M7-6“, do tanku M48. Výsledek byl přeznačen na „T67“. Protože tank nevezl žádnou munici, byla osádka bez nabíječe jen tříčlenná. Příklop nabíječe sloužil jen pro přístup ke komponentům plamenometu. Velitel a střelec zaujímali svá místa přes velitelskou věžičku.

Plamenometný tank M67

Šlehovka plamenometu tvarově připomínala původní 90mm kanon, včetně deflektoru na konci, byla však kratší a tlustší. Uvnitř věže byly kompresorová jednotka a nádrže na zápalnou směs: hlavní, s objemem 1380 l, a pomocná (37 l), obsahující nezahuštěnou kapalinu pro snazší zapálení směsi v chladném počasí. Zážeh zajišťovaly dva elektrické zapalovače, pracující s napětím 24 000 V. Součástí instalace byl i systém pro výplach šlehovky od zbytků spalin pomocí stlačeného CO2.

Tank byl zařazen do výzbroje jako „M67“. Na podvozcích M48A1 bylo postaveno 56 kusů. Jakmile byly k dispozici podvozky M48A2, začaly se používat pro přestavby. Na nich bylo vyrobeno 37 vozidel s označením „M67A1“. To byla jediná plamenometná verze, kterou po omezenou dobu používala i armáda. Dalších 35 kusů bylo postaveno na podvozcích M48A3 pro námořní pěchotu. Tanky byly 25. června 1967 zařazeny do výzbroje jako „M67A2“. Postupně bylo přestavěno dalších 73 kusů. Používaly se ještě ve Vietnamu.

Plamenometný tank M67 ve Vietnamu

 

Dlouhá hůl armády

Stejně jako v případě M4 Sherman, po zavedení tanků řady Patton se nabízela možnost stavby samohybných děl. Vzhledem k rozměrům vozidla se uvažovalo i o ráži 203 mm, což bylo vítané zvýšení palebné síly. Lákavá byla hlavně vidina unifikace velkého množství náhradních dílů. V červenci 1946 proto vydal výzbrojní výbor specifikaci pro vývoj nového samohybného děla. V dubnu 1948 byly objednány plnorozměrné dřevěné makety. Po jejich posouzení byla 13. dubna 1950 objednána stavba prototypu T97 vyzbrojeného kanonem T80 ráže 155 mm a o rok později stavba prototypu T108 vyzbrojeného houfnicí T89 ráže 203 mm.

Vozidla byla postavena na otočeném podvozku s motorem a hnacím kolem vpředu. Záď zůstávala volná pro věž a zásobu munice. Řidič, pro kterého nezbylo v korbě místo, seděl v levé přední části věže, kde měl stanoviště s třemi rozměrnými periskopy a výborným výhledem. Věž měla odměr omezený na ±30°. Náměr se pohyboval v rozmezí –5 až +65°. Osádka byla šestičlenná; oproti tanku přibyli dva podavači munice.

Prototyp T97 byl hotov v dubnu 1952 a prototyp T108 v červenci téhož roku. Oba prototypy měly úsťové brzdy, ale ty byly na sériových kusech vypuštěny. Počáteční objednávka požadovala výrobu 30 T97 a 70 T108 s tím, že první kusy mají být hotové již v srpnu 1952. Výroba běžela až do roku 1955. Úpravy podle požadavků uživatelů probíhaly až do listopadu 1956. Do výzbroje byla vozidla zařazena jako „155mm samohybný kanon M53“ a „osmipalcová (203mm) samohybná houfnice M55“. Samotný kanon byl přeznačen na „M46“ a houfnice na „M47“. Společná lafeta nesla označení „M86“. Palebný průměr M53 byl 20 nábojů; v případě houfnice jen 10 nábojů. Kromě Armády Spojených států je používaly ještě Belgie a Turecko.

Americká armáda postupně přestavěla své M53 na houfnice, avšak záhy zjistila, že jí chybí prostředek s velkým dostřelem vhodný na likvidaci nepřátelských dělostřeleckých baterií. Dvacátého devátého prosince 1950 byl vydán protokol požadující vývoj kanonu ráže 175 mm, který by nahradil zastarávající 155mm zbraně. Zároveň byl pod označením „T162“ objednán prototyp vozidla vyzbrojeného novým kanonem. Přestože byl podvozek na první pohled obdobný, byl oproti M53/M55 zesílený a rozšířený a měl výkonnější motor a širší pásy.

M55 v palebném postavení

Program se potýkal jen s běžnými závadami typickými pro nové zbraně. Nicméně, v polovině 50. let byl zrušen, protože americká armáda požadovala u dělostřelecké výzbroje přepravitelnost vzduchem. Rozměry a hmotnost T162 byly nad možnosti tehdejší letecké techniky. Podobně dopadl program na výrobu 240mm houfnice T146 a samohybného kanonu T147 ráže 203 mm, jejichž vypočítaná hmotnost přesahovala 60 t.

 

V pomocných úlohách

Schopnost odtáhnout a opravit poškozená vozidla již za druhé světové války výrazně ovlivňovala bojeschopnost jednotlivých armád. Američané postavili první vyprošťovací tanky M32 na podvozcích vyřazených tanků M3 Lee. Do konce války byly povětšinou nahrazeny M74, vycházejícími z M4 Sherman. Ty se používaly ještě za korejské války; ale bylo zřejmé, že na vyproštění nových, těžších vozidel nestačí.

Výzbrojní výbor vydal 7. října 1954 protokol OTCM 35540 požadující vývoj a výrobu tří prototypů nového vyprošťovacího tanku T88. Na prosincové konferenci v Detroitu se zvažovaly tři koncepce. Společnost Bowen-McLaughlin počítala s odstraněním věže z M48 a s montáží nové, pevné nástavby a výkonnější hnací jednotky, což vyžadovalo prodloužení korby. Vpředu měl být namontován jeřáb se sklápěcím výložníkem ve tvaru písmene „A“ s nosností 25 t. Vpředu měla být lany ovládaná buldozerová radlice a vzadu dvě hydraulicky ovládaná rydla pro vyprošťovací práce s navijákem. Osádka měla být čtyřčlenná.

Koncept Bowen-McLaughlin byl sice zavržen kvůli velkému rozsahu úprav podvozku, ale dílčí řešení měla být použita. Druhý a třetí návrh byly velmi podobné. Třetí měl vyšší nástavbu, což poskytovalo více prostoru pro osádku a potřebné vybavení. Oba počítaly s ovládáním navijáku ze zadní části vozidla. Armáda však trvala na vyvedení lana směrem dopředu s využitím buldozerové radlice jako kotvy.

Kontrakt na výrobu tří prototypů nakonec v dubnu 1956 dostala společnost Bowen-McLaughlin; předtím ale musela svůj projekt upravit. Důvodem byl především malý přebytek výkonu původní pohonné jednotky AVI-1790-8. V letech 1960–1964 bylo vyrobeno celkem 1075 vozidel. Tanky zařazené do výzbroje pod označením „M88“ byly poháněny motory Continental AVSI-1790-A s převodovkami Allison XT-1400-02. Výstupní výkon pohonné jednotky byl 980 koní při 2800 ot./min.

M88 při vyprošťování nákladního automobilu

Osádku tvořili čtyři muži: řidič vlevo, velitel uprostřed, jeřábník vpravo a vzadu bylo místo pro mechanika a sedačky pro další dva muže. M88 byla vyzbrojena 12,7mm kulometem na velitelské věžičce. Pro vyprošťování sloužil naviják s tahem 45 t. Jeřábové rameno na stropě kabiny mělo nosnost 25 t. Tank umožňuje přepravu náhradního motoru a převodovky, svářecí soupravy a dalšího potřebného vybavení.

Po zavedení tanků se vznětovými motory vzrostl tlak na zvýšení dojezdu vyprošťovacího tanku, resp. na snížení spotřeby. Od června 1975 dostávaly M88 dieselové motory Continental AVDS-1790-2DR a byly přeznačeny na „M88A1“. Poslední verze, M88A2 Hercules s korbou svařenou z válcovaných plátů (proti původní lité), výkonnějším motorem a navijákem, slouží dodnes, přestože se uvažovalo o její náhradě vyprošťovací verzí tanku M1 Abrams, která však zůstala jen v jediném prototypu.

 

Ženijní verze

Během druhé světové války prokázaly nespornou užitečnost další verze tanků: britský Churchill AVRE (Armoured Vehicle Royal Engineers) s vrhačem demoličních náloží Petard a tanky různých verzí vybavené buldozerovou radlicí pro vytváření průjezdů a odstraňování překážek pod nepřátelskou palbou. Americké tanky používaly po druhé světové válce standardní buldozerovou radlici M3, kterou bylo možné namontovat i na tanky M47. Tanky M48 Patton používaly radlici T18, vyvinutou pro těžké tanky T43 a později zařazenou do výzbroje jako „M8“. Verze určená pro tanky M48A3 nesla označení „M8A1“ a verze pro tanky M60 byla označena „M9“.

Vozidlo podobné britskému AVRE Američané vyvíjeli od začátku roku 1945 na podvozku shermanu pod označením „T31“. Projekt byl ale začátkem roku 1946 zrušen ve prospěch vozidla na novém podvozku. Společný program ženijního sboru, armády a námořní pěchoty začal 12. února 1946 konferencí, jejímž cílem byla specifikace nového „demoličního“ tanku. Výzbrojní výbor vydal 2. října 1947 protokol OTCM 31974, objednávající stavbu dvou prototypů označených „T39“.

Tank měl mít pětičlennou osádku a uvnitř dvě další místa pro ženisty. Na obou stranách nástavby měly být dveře, kterými by ženisté při kladení náloží opouštěli vozidlo. Výzbroj měl tvořit vrhač demoličních náloží s účinným dostřelem 500 m. Uvnitř nástavby měly být umístěny demoliční náložky v celkové hmotnosti 1000 kg. Pomocnou výzbroj tvořily dva kulomety: jeden ráže 7,62 mm a druhý půlpalcový, M2.

Vozidlo mělo úchyty pro jeřábový výložník ve tvaru písmene „A“, odminovací zařízení, buldozerovou radlici, mostní pole, 20t naviják s 200 m lana. V roce 1948 byla specifikace změněna, protože byly k dispozici nové podvozky tanků M46. Prototyp T39 měl být postaven na podvozku M26 a obdobný prototyp T40 na podvozku M46. Postupně byla změněna výzbroj z americké T105 na britský 165mm vrhač demoličních náloží Mk.1, zavedený do americké výzbroje jako „T156“.

Po posouzení prototypů byl zrušen požadavek na nesení mostního pole, osádka byla redukovaná na čtyři muže a pevná nástavba byla nahrazena otočnou věží. Mezitím byl základní podvozek změněn na M47 a prototyp přeznačen na „T39E2“. Než byly dokončeny zkoušky, zastaral i podvozek M47. Přechodným řešením mělo být vozidlo na podvozku T95; ale vzhledem k tomu, že tank nebyl zařazen do výzbroje, pokračovaly další práce s využitím podvozku M60.

M728 CEV se složeným jeřábovým výložníkem

Nové vozidlo, označené „CEV“ (Combat Engineer Vehicle), mělo věž z tanku M60A1, vyzbrojenou vrhačem demoličních náloží M135. V přední části věže se nacházel jeřábový výložník s nosností 20 t a v přední části korby buldozerová radlice M9; veškeré další vybavení bylo zrušeno, protože existovaly jiné specializované tanky (AVBL a M88). Přestavba prvních tří podvozků začala v říjnu 1963. První kus byl k testům předán v březnu 1964. Pátého listopadu 1965 byl tank zařazen do výzbroje jako „CEV M728“. V letech 1966–1972 bylo postaveno celkem 243 kusů.

M728 CEV zezadu

Velmi svérázným projektem bylo vozidlo pro rychlou likvidaci kolejových tratí. V březnu 1952 byl postaven jediný prototyp. Vozidlo s rozměrnou nástavbou, pohybující se rychlostí 10 km/h, vyzvedávalo celý kolejový svršek a za ním zůstávaly jen polámané kolejnice a pražce. Koleje se kvůli snazšímu zlomení nastřelovaly průbojnými náboji z šesti vedle sebe umístěných kulometů ráže 12,7 mm.

 

Přes vodu s mostem nebo bez

Jedním z požadavků na udržení tempa útočných operací tankových jednotek byla schopnost rychlého přemostění protitankových příkopů, kráterů a menších vodních toků. V roce 1949 byly zahájeny práce na mostním tanku AVLB (Armored Vehicle Launched Bridge). Osádka měla být schopná položit a sejmout most, aniž by musela opustit vozidlo. Nosičem měl být tank M46. V době, kdy byly prototypy mostovek hotové, byl tank M46 považovaný za zastaralý a jako nosič byla zvolena M48A2.

Zvažovaly se dva typy nůžkových mostů: kratší, 12m, který tlačil tank na dvoukolovém podvozku před sebou, a delší, 18m, uložený na stropě korby. Oba byly shodné hliníkové konstrukce. Delší most vznikl přidáním třímetrové středové sekce ke každé polovině mostovky. Pro tlačení kratšího mostu se používal jen mírně upravený standardní tank s věží otočenou dozadu.

M60 AVLB se složeným mostem

Mostní tank byl bez věže, měl upravenou hydraulickou soustavu, místo věže byla umístěna nástavba pro pokládání mostu a stanoviště řidiče bylo posunuté dozadu, vlevo pod věnec věže, zatímco vpravo se nacházelo místo velitele; obě místa byla vybavená velitelskou věžičkou. První koncepce, s tlačením mostu, byla záhy zavržena. Mostní tank sloužil pro pokládání kratšího i delšího mostu, ale krátký se prakticky nepoužíval.

Po zavedení tanků M60 do výzbroje vznikly AVLB verze. Koncem 70. let došlo k přestavbě starších M48 AVLB na vznětové motory, aby mostní tanky dojezdem nezaostávaly za svými „bojovými druhy“. Později byl s využitím pevnostních hliníkových slitin navržen nový most, který vážil jen 7 t proti původním 14,5 t. Nějakou dobu se zvažoval vývoj 27m mostu, který by využil rezervu hmotnosti.

M60 AVLB při pokládce mostního pole

Palebnou podporu při překonávání vodních překážek zajišťovalo za druhé světové války dělostřelectvo, příp. tanky postavené na vlastním břehu. Bylo zřejmé, že přítomnost tanků v první vlně výsadku by výrazně snížila ztráty a usnadnila by ničení zodolněných cílů. Překonávání řek a mělčin se podařilo vyřešit soupravami pro hluboké brodění – ale především námořní pěchota měla ambice k překonávání větších vodních ploch.

V říjnu 1950 zahájil výzkumný ústav v Michiganu práce na plovoucí soupravě M15, která měla unést tank M47. Vycházela z obdobné soupravy M8 navržené pro tanky M26. Souprava pěnových plováků upevněných v ocelových rámech byla přes 13 m dlouhá a 8 m široká. Pohon zajišťovaly dva lodní šrouby poháněné převodem od hnacích kol tanku. Za každým šroubem bylo umístěno jedno kormidlo, ovládané velitelem tanku.

Testy začaly v červnu 1953. Při použití plováků měl tank nasazeny nástavce na sacím i výfukovém potrubí, dosahoval rychlosti 7,5 uzlu a měl dojezd kolem 50 km. Celou soupravu bylo možno pyrotechnicky odhodit zevnitř tanku. Pro tanky M48 byla vyvinuta mírně zvětšená sada T44. Výhodou proti tankům DD (Duplex Drive) byla možnost používat během plavby kanon. Nevýhody (především velké rozměry a nemotornost celého prostředku při vyjíždění na břeh) byly příčinou ukončení dalšího vývoje.

Poměrně zajímavé byly pokusy s odminovacími zařízeními. Kromě běžných tralů, bubnů s rotačními kladivy a odminovacích pluhů pro jednotlivé tanky se vyvíjely i poněkud rozměrnější prostředky. Známý výrobce obřích vozidel a rypadel pro důlní průmysl, společnost LeTourneau navrhla v roce 1951 velký odminovací pluh schopný vyorat miny v pásu širokém 4,2 m a hlubokém 90 cm. „Drobnou nevýhodou“ bylo, že na tlačení pluhu, přezdívaného „Pistol Pete“, nestačila ani celá tanková četa. Při testech se používaly čtyři tanky, ale za optimální bylo považováno pět vozidel. V srpnu 1953 byl celý projekt zrušen. Obdobně dopadla menší verze, Peter Pan, navržená pro jeden tank.

Foto: www.valka.cz, autor, US DoD, US Army

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.01.2016 📕5.509

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře