Jednoroční dobrovolníci rakousko-uherské armády

Autor : Karel Oktábec 🕔22.11.2015 📕8.942

„Hejtman Ságner, který má na starosti školu jednoročních dobrovolníků, [...]
je chlap všemi mastmi mazaný a stejně jako Schröder nemá rád rezervní důstojníky.
Říká o nich, že jsou to civilní smradí. Na jednoročáky dívá se jako na divoká zvířata,
ze kterých je třeba udělat vojenské stroje, přišít jim hvězdičky a poslat na frontu,
aby je vybili místo ušlechtilých aktivních důstojníků, které třeba zachovat na plemeno...“
(Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)

Ještě krátce před rokem 1868 museli budoucí důstojníci rakouské (od r. 1867 rakousko-uherské) armády absolvovat alespoň čtyři třídy civilního gymnázia, poté další čtyři roky vojenské kadetní školy a nakonec některou ze tří vojenských akademií (pěchotní, dělostřeleckou nebo ženijní). Po vydání nového branného zákona v roce 1868 již absolventi kadetních škol nemuseli pokračovat dále na akademii a mohli nastoupit přímo k útvarům. Nikoli ovšem rovnou jako důstojníci, ale na základě výsledků závěrečných zkoušek byli jmenováni do hodností důstojnických čekatelů - poddůstojníků. Tedy: kadet-svobodník (Kadett-Gefreiter), kadet-desátník (Kadett-Korporal), kadet-četař (Kadett-Zugsführer), kadet-šikovatel (Kadett-Feldwebel). V případě výsledků výtečných pak do hodnosti kadet-důstojnický zástupce (Kadett-Ofiziers-Stellvertreter). Někdy mohlo jmenování proběhnout i bez předchozího studia v kadetní škole, pouze na základě složených zkoušek. Od roku 1891 byli do hodnosti kadet-důstojnický zástupce  jmenováni všichni absolventi kadetních škol bez výjimky. K poslední změně došlo roku 1909, kdy byla hodnost kadet-šikovatel přejmenována na kadet (Kadett) a kadet-důstojnický zástupce na praporčík (Fähnrich)...


Původní pražská c. a k. pěchotní kadetní škola u Prašné brány

Po zavedení všeobecné branné povinnosti roku 1869 se dalším zdrojem doplňování velitelského sboru rakousko-uherské armády stal sbor rezervních (záložních) důstojníků, zřízený podle pruského vzoru. Tito důstojníci v míru vykonávali svá civilní zaměstnání a kromě pravidelných cvičení byli do armády povoláváni pouze v případě války. Jejich základní vojenská služba trvala jeden rok (místo tří, od r. 1912 jen dvou) a nastupovali do ní jako tzv. „jednoroční dobrovolníci“ (Einjährig-Freiwilliger, zkratka E. F. před názvem hodnosti). Jednoročním dobrovolníkem se mohl stát každý muž vojenského věku, který absolvoval střední školu s maturitou (gymnázium, reálku, učitelský ústav apod.), nebo který úspěšně složil přijímací zkoušku u příslušného sborového velitelství. Jednoroční dobrovolníci nejenže sloužili pouze jeden rok, ale mohli si také vybrat druh vojska, u něhož chtěli službu vykonat. Po nástupu (obvykle 1. října) byli zařazeni do plukovního oddílu jednoročních dobrovolníků (Einjährig-Freiwilligen-Abteilung), v němž odděleně od „obyčejných“ branců prodělali dvouměsíční základní výcvik, do něhož zejména u jezdectva a dělostřelectva patřila i jízda na koni. Po jeho ukončení byli jmenováni do hodnosti titulárních svobodníků (Titular Gefreiter) a odesláni do školy pro důstojníky v záloze (Reserve-Offiziersschule). V ní strávili další dva až tři měsíce nejen pořadovým výcvikem, ale i nácvikem povelové techniky, studiem předpisů, základů organizace, taktiky a dalších náležitostí vojenského řemesla. Při každodenních hromadných obědech s velitelem školy museli navíc nacvičovat i konverzaci o politice, hudbě, literatuře a divadlu, neboť to všechno pak bylo součástí jejich celkového hodnocení. Pobyt ve škole byl zakončen zkouškou, po jejímž úspěšném složení byli budoucí důstojníci povýšeni na titulární desátníky (Titular Korporal) a nastoupili šestiměsíční praxi u vojenského útvaru, během níž mohli být povýšeni na titulární četaře (Titular-Zugsführer). Praxe byla opět zakončena zkouškou, po níž byli jmenováni do hodnosti šikovatel kadet-aspirant (Feldwebel Kadett-Aspirant) a odešli do civilu. Na prvním vojenském cvičení pak absolvovali další výcvik, a pokud prokázali odborné a morální schopnosti pro výkon důstojnické funkce, byli po další zkoušce jmenováni kadetem v záloze (Kadett in die Reserve). Časem následovalo jmenování do hodnosti praporčíka v záloze (Fähnrich in die Reserve) a nakonec poručíka v záloze (Leutnant in der Reserve). Zvláště pilní (nebo protekční) to mohli dotáhnout až na záložního kapitána (Hauptmann in der Reserve) respektive rytmistra (Rittmeister in der Reserve)...

Po vypuknutí 1. světové války se tento propracovaný, nicméně pomalý systém přípravy záložního velitelského sboru musel změnit. Počáteční drtivé porážky v Srbsku a Haliči připravily rakousko-uherskou armádu o většinu aktivních nižších důstojníků, které bylo třeba urychleně nahradit. Termíny základního výcviku i teoretické výuky byly proto výrazně zkráceny, odpadla společenská výchova, zkrácena byla i doba praktického výcviku a požadované vzdělání bylo sníženo na střední školu bez maturity. Časem začali být jako jednoroční dobrovolníci přijímáni i muži bez středoškolského vzdělání, zato s vyšším společenským postavením či zásluhami (obchodníci, bankéři, spisovatelé, výtvarníci apod.). V červnu 1915 byla zřízena nová hodnost důstojnického zástupce (Offiziersstellvertreter), umožňující výkon nižších důstojnických funkcí (např. velitel čety) dosavadním štábním šikovatelům, tedy poddůstojníkům. Naproti tomu byla omezena možnost výběru zbraně, protože armáda potřebovala především nové důstojníky pěchoty. Také veškerou praxi absolvovali uchazeči vesměs na frontě jako desátníci - velitelé družstev a čet, s možností povýšení na titulárního četaře (Titular Zugsführer), případně rovnou do hodnosti šikovatel kadet-aspirant (Feldwebel Kadett-Aspirant) a konečně kadet v záloze (Kadett in der Reserve) a praporčík v záloze (Fähnrich in der Reserve)...


Škola jednoročních dobrovolníků pěšího pluku č. 18 v České Lípě (jaro 1915)

V důsledku těchto opatření byly ztráty v řadách důstojnického sboru rychle nahrazeny, byť za cenu toho, že po zbytek války tvořili záložní důstojníci většinu polních velitelů nižších jednotek. Svědectví o tom podává ve svých vzpomínkách jeden z nich, poručík František Šmída: „... důstojníků bylo v rakouské armádě mnohem méně, než jsme zvyklí dnes. Do hodnosti kapitána to bývali vesměs záložní důstojníci a v roce 1918 byli záložní kapitáni i veliteli praporů. V poli bývali veliteli rot převážně záložní nadporučíci, někdy i poručíci. U roty býval jako subalterní důstojník nanejvýš jeden podporučík a pak buď praporčík, kadet, nebo kadettaspirant. Veliteli čet bývali důstojničtí zástupci - štábní rotmistři a rotmistři. Aktivní důstojníci u nižších jednotek vůbec nebyli a poručíci přicházeli k praporu nebo k pluku přímo jako pobočníci. Všechny následky bojů nesli právě tito záložníci, protože bývali s vojáky přímo v poli, a navíc měli odpovědnost za výsledky útoků, a to i těch nařízených přímo shora. Záleželo na jejich osobní statečnosti a rozvaze, aby splnili rozkaz úspěšně a se ctí...“ 

Všichni důstojníci si byli zkrátka rovni (např. v automatickém přidělení vojenského sluhy již po získání hodnosti kadeta, kvalitnější stravě, slušném mzdovém ohodnocení, možnosti volného pohybu v mimoslužební době atd.), ale ti aktivní si byli přece jenom ne-li „rovnější“, tedy rozhodně bližší. Což vyjadřovali mimo jiné i tím, že si mezi sebou navzájem tykali, zatímco u rezervistů zůstávali většinou u vykání. A možná i tím, že se na frontě „u nižších jednotek“ vyskytovali jen sporadicky. V každém případě měla rakousko-uherská armáda na konci války, v níž celé čtyři roky krváceli a umírali především záložníci všech hodností, celkem 188 888 důstojníků. Z nich 153 888 (přes 80 %) bylo důstojníků záložních, tedy bývalých jednoročních dobrovolníků...

Poznámka:

Frekventanti a absolventi škol pro důstojníky v záloze používali před názvem hodnosti zkratku E. F. (Einjährig-Freiwilliger - jednoroční dobrovolník) a od roku 1878 nosili na obou rukávech 1 cm široký černožlutý (u honvédů červenožlutý) proužek, tzv. „Intelligenzbörtel“. Jednoroční dobrovolníci v hodnosti Feldwebel Kadett-Aspirant měli od roku 1915 místo rukávových proužků na každé výložce bílý nebo žlutý knoflík, tzv. „EF-Knopf“... 

Zdroje textu a obrázků:
Libor Nedorost: Češi v 1. světové válce (2006)
František Šmída: Vzpomínky z vojny 1914–1919 (2014)
Theodor Šlechta: Sám v požáru světovém - Vzpomínky z vojenského života za světové války 1916–1918 (2014)
www.austro-hungarian-army.co.uk 
www.valka.cz
www.vyslouzilci.cz
Autor : Karel Oktábec 🕔22.11.2015 📕8.942

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře