Poslední disputace mistra Jana

Autor : Karel Oktábec 🕔21.06.2015 📕6.037

Hranice vzplála tam na břehu Rýna,
na ní umírá dálné vlasti syn –
a vůkol něho mnichů rota líná
rouhavým smíchem velebí svůj čin.
A vy se ptáte, kdo v těch plamenech?
Toť mistr Jan – toť nejslavnější Čech!

Karel Tůma

I.

Celé to vlastně začalo rozhodnutím papeže Klementa V., jenž roku 1309 vyhověl naléhání francouzského krále Filipa IV. a přenesl sídlo svého úřadu z italského Říma do francouzského Avignonu. Tam pak papežové sídlili až do podzimu 1377, kdy nově zvolený Řehoř XI. navrátil sídlo hlavy katolické církve zpátky do Říma. Krátce na to zemřel a jeho nástupcem byl roku 1378 zvolen Bartolomeo di Prignano, jenž přijal jméno Urban VI. Po několika měsících však francouzští kardinálové své hlasy odvolali a zvolili si za papeže Klementa VII., který se usídlil opět v Avignonu. Vzniklo tím církevní schizma (rozdvojení), v jehož důsledku měli evropští křesťané najednou místo jednoho neomylného „náměstka Kristova na zemi“ hned dva. Jednoho v Římě, druhého v Avignonu. Tuto tristní situaci, umocněnou navíc tím, že se obě hlavy světového křesťanstva neprodleně navzájem vyobcovaly z církve (čímž teoreticky vyobcovaly z církve i všechny křesťany), měl roku 1409 vyřešit církevní koncil v Pise, který skutečně vyzval oba papeže k odstoupení a jako jejich nástupce zvolil Alexandra V. Žádný ze zavržených Svatých otců pochopitelně neodstoupil, neboť který politik dobrovolně opustí výnosnou funkci. A tak měla církev Svatá až do roku 1417 papeže pro změnu tři...          

Provoz tří papežských dvorů byl samozřejmě nákladný. Obvyklé poplatky a berně nešlo vypisovat či zvyšovat donekonečna, takže všichni úřadující Svatí otcové začali ve velkém prodávat i funkce v církevní hierarchii. Čím vyšší, tím dražší. Jmenovací dekret arcibiskupa stál okolo 3 000 zlatých, klášterního opata 100 zlatých, vesnického faráře 30 zlatých, farářova střídníka 12 zlatých. Funkci (prebendu čili obročí) si bylo možné také předplatit, přičemž vůbec nezáleželo na tom, zda měl zájemce o její výkon příslušnou kvalifikaci, tj. kněžské svěcení. Pokud ne, stačilo pověřit výkonem funkčních povinností placeného zástupce (střídníka), který kvalifikačním předpokladům vyhovoval. A protože peněz není nikdy dost, staly se zbožím i tzv. odpustky. Podle katolické nauky jsou odpustky prominutím trestů za hříchy, které církev nebo Bůh uložili a které jsou buď odpykávány na zemi, nebo musí být odpykány v očistci. Takto prominuty mohou být samozřejmě pouze takové hříchy, které už byly odpuštěny při zpovědi. Například místo půstu o chlebu a vodě se může kajícník očistit modlitbou a almužnou. Ve snaze získat co nejvíce finančních prostředků pojaly církevní úřady udělování odpustků jako obrovskou marketingovou akci, podporovanou (za podíl na zisku) i panovníky příslušných zemí. Modlitba již nebyla podmínkou, almužna postačila...

K morálnímu rozkladu církve přispěla i skutečnost, že byla jedinou sociální skupinou, která tehdejšímu člověku umožňovala relativně snadný vzestup z nejnižší příčky společenského žebříčku třeba i na tu nejvyšší. Měl-li venkovský mladík z chudé poddanské rodiny (například jistý Jan z Husince) potřebné nadání a zvládl na příslušné farní škole tzv. trivium (čtení, psaní, počty) se základy latiny a zpěvu, mohl na církevní útraty (stipendium) postoupit do kolegiátní školy na tamní latinské trivium (gramatika, rétorika, dialektika), případně rovnou do školy metropolitní, kde ho kromě latinského trivia učili i quadrivium (aritmetika, geometrie, hudba, astronomie). Po absolvování tohoto středního stupně vzdělání pak mohl pokračovat na artistickou (filosofickou) fakultu některé university, kde si osvojil nezbytnou znalost tzv. sedmi svobodných umění (gramatika, rétorika, dialektika, geometrie, hudba, astronomie). Studium zakončil bakalářskou zkouškou a mohl se sám stát učitelem na některé ze škol nižších stupňů. Také ovšem mohl pokračovat ve studiu na jedné ze tří universitních fakult – lékařské, právnické nebo teologické a dosáhnout tak nejen příslušných bakalářských, ale i mistrovských či doktorských hodností. V průběhu studia na teologické fakultě býval již obvykle vysvěcen na kněze (stupně kněžského svěcení byly tehdy čtyři: akolyta, jáhen, kněz, biskup), čímž dosáhl důstojnosti v mnohém srovnatelné se šlechtickým titulem...

Díky tomuto propracovanému systému se řady kléru (osob duchovního stavu) stále rozrůstaly. Počet obročí byl ovšem omezený, takže netrvalo dlouho a ve všech evropských zemích došlo k tomu, že mnozí kvalifikovaní kněží všech stupňů neměli na zakoupení potřebného úřadu dostatek finančních prostředků. V důsledku toho se i církevní duchovenstvo začalo pozvolna rozestupovat na duchovenstvo vyšší (biskupové, kanovníci, opati, faráři) a nižší (střídníci, oltářníci, kněží bez obročí, potulní kazatelé a klerici s pouhým jáhenským svěcením). V jakémsi průniku těchto dvou skupin se nacházeli příslušníci „církevní inteligence“ – bakaláři, mistři a doktoři, vykonávající většinou nepříliš skvěle honorované funkce učitelů a universitních profesorů. Ale protože hmotně zajištění příslušníci inteligence mají odjakživa sklon k nadměrnému hloubání a planému teoretizování, začalo se právě mezi nimi objevovat stále více fundovaných karatelů církevních nepořádků...

Jedním z nich byl profesor oxfordské university doktor John z Wycliffu (asi 1320-1384), známý u nás jako Jan Viklef. Jakožto universitní hodnostář žil skromným životem, což by samo o sobě církvi nevadilo, kdyby ve svých spisech nepožadoval totéž i od ostatních, nepoměrně výše postavených funkcionářů. Byl totiž přesvědčen, že úpadek církve způsobilo její hromadění světského majetku a vyzýval proto světské panovníky, aby církevní statky zabavili a vrátili tak křesťanskou církev do prvotního stavu apoštolské chudoby. S problémem papežství (včetně toho vícenásobného) se vyrovnal jednoduše – prohlásil, že pokud papežovy příkazy odporují zákonu božímu, nemusí být respektovány. Dospěl dokonce k závěru, že skutečným náměstkem Kristovým na zemi není papež, ale příslušný světský panovník, v případě Anglie tedy anglický král! A ještě k tomu si neodpustil kritiku církevního učení o transsubstanciaci neboli o změně podstaty svátosti oltářní v tělo Kristovo. Tím zaútočil na jedno ze základních dogmat katolické církve, jímž bylo tvrzení, že ve chvíli, kdy kněz požehná chléb a víno představující svátosti oltářní, změní se jejich podstata (substance) a z obyčejných poživatin se stane tělo Kristovo a krev Kristova, v nichž je od té chvíle Ježíš Kristus přítomen osobně. Podle Viklefa vzniklo toto dogma až v 11. století a závazně začalo platit teprve v roce 1215. Trval proto na tom, že podstata chleba a vína zůstává i po posvěcení stejná, a postavil proti tvrzení o transsubstanciaci čili změně podstaty své protichůdné tvrzení o remanenci čili trvání.

Před praktickými důsledky těchto teoretických úvah ochránila hloubavého doktora přízeň členů anglické královské rodiny a parlamentu. Těm byla nějaká přeměna podstaty chleba a vína vcelku lhostejná, zato myšlenka o zabavení církevního majetku a přenesení papežských pravomocí na anglického panovníka je z pochopitelných důvodů velmi zaujala. Třikrát stanul Viklef před anglickým církevním tribunálem, třikrát odmítl své učení odvolat. „S kým, myslíte, že vedete spor?“ hřímal zaníceně. „Se starým mužem na pokraji hrobu? Ne. S pravdou. S pravdou, která je silnější než vy, a proto vás porazí.“ Takže byl třikrát odsouzen, ale anglický parlament ho pokaždé zprostil viny. Nakonec byl předvolán před soud papežské kurie do Říma. V cestě mu zabránila choroba (a možná trochu i to, že tak daleko ochranná křídla anglické koruny nesahala), alespoň tedy Svatému otci písemně poradil, že by měl „přenechat světským panovníkům všechnu časnou správu a vládu a k tomu účinně vést všechno duchovenstvo, neboť tak to činil Kristus zvláště skrze své apoštoly...“ Svůj dopis uzavřel prohlášením, které si za těchto okolností mohl klidně dovolit: „... Mýlím-li se v některém z těchto bodů, podstoupím co nejpokorněji trest, ba přijmu i trest smrti, bude-li to třeba...

II.

Cestu k nápravě církve a společnosti hledali učení muži samozřejmě i v Čechách. Začal s tím dolnorakouský potulný kazatel Konrád Waldhauser (asi 1326-1369), kterého pozval do Prahy sám císař Svaté říše římské Karel IV. Waldhauser vytýkal rozmařilý život nejen církevním hodnostářům, ale i šlechticům a měšťanům. Odsuzoval ženskou módu a většinu příjemnějších (a tedy hříšných) stránek života. Mezi německy mluvícími posluchači měl velký úspěch. Dokonce i notář císařské kanceláře Jan Milíč z Kroměříže (asi 1320-1374) byl jeho kázáními uchvácen natolik, že změnil zaměstnání a stal se rovněž kazatelem. V odmítání životních radostí zašel ještě dál než jeho vzor. Kromě módy zavrhl péči o oblečení vůbec, a protože i jídlo je mnohdy radostí, skoro nejedl. V hladových extázích pak pronášel projevy, v nichž zavrhoval bohatství, manželství i nadměrnou péči o tělesnou čistotu. Zatímco čistota těla mu vadila, k obnovení čistoty církve vyzýval stejně důrazně jako Jan Viklef. Útočil také na církevní hodnostáře a mnišské řády. Byl přesvědčen, že nadešel čas boje proti Antikristovi. A protože každého nepřítele je nezbytné konkretizovat, při jednom ze svých proslulých kázání nalačno označil za Antikrista samotného císaře. Rozvážný Otec vlasti to prý přešel se shovívavým úsměvem, zato (tehdy ještě jediný) avignonský papež Urban V. horlivému oprávci mravů doporučil, aby se napříště hledání Antikrista raději vyhnul. Jan Milíč kupodivu ukázněně uposlechl a soustředil svoji pozornost na budování útulku pro vysloužilé prostitutky. Pozemek po zbořeném nevěstinci zvaném Benátky, ležící na Starém Městě pražském, mu k tomu účelu věnoval tolerantní „Antikrist“ Karel IV...

Další z kritiků církevních nešvarů, mistr Matěj z Janova (asi 1350-1393) byl absolventem teologické fakulty pařížské Sorbonny. Nějaký čas pobýval v Norimberku a v Římě, po návratu do Prahy byl jmenován kanovníkem pražské kapituly a dál se věnoval studiu teologie. Je považován za pokračovatele Waldhausera a Milíče, zdaleka však nedosahoval jejich kazatelských úspěchů. V porovnání s nimi nepůsobil totiž tento vzdělaný, zevnějškem, zápachem či chováním nikterak nápadný učenec dostatečně výstředním dojmem. Proto nedokázal pražské obecenstvo, zhýčkané špičkovými produkcemi Jana Milíče, dostatečně zaujmout. A to navzdory tomu, že také on požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve a za jedinou normu k posuzování křesťanského života uznával výlučně samotného Ježíše Krista. Navíc odmítal uctívání obrazů a soch svatých jako modlářství, požadoval zrušení zahálčivých mnišských řádů a zdůrazňoval potřebnost co nejčastějšího přijímání svátosti oltářní. Tělo a krev Páně navrhoval podávat způsobem podobojí nejen kněžím, jak bylo zvykem, ale i prostým věřícím. Přestože kázal málo a nevýrazně, byl roku 1389 obviněn ze šíření škodlivých bludů a musel na sněmu pražské diecéze dobrovolně prohlásit, že „některé věci kázal jsem ne tak pravě, zdrženlivě a opatrně, jak jsem činit měl, a tudíž jsem dal anebo dáti mohl některým příčinu ku poblouznění a ku pohoršení…

Patrně nejznámějším hlasatelem Viklefových myšlenek byl mistr Jan Hus (asi 1371-1415), pocházející pravděpodobně z jihočeského Husince u Prachatic. Jak přiznal v jednom ze svých pozdějších dopisů, od dětství bylo jeho přáním stát se knězem, aby „měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen...“ Jedinou cestou ke splnění tohoto snu bylo pro chudého mladíka, který si nemohl nějaké to církevní obročí jednoduše koupit, studium na universitě. Po absolvování farní školy proto nastoupil na artistickou fakultu pražské university, kde nevynikl ani tak prospěchem, jako užíváním všech radostí studentského života. Sám o tomto období napsal, že se možná až příliš věnoval dobrému jídlu, vínu, hře v šachy a účasti na všelijakých „maškarádách a kratochvílích“. Roku 1393 se přesto (byť poněkud opožděně) stal bakalářem svobodných umění, roku 1396 mistrem (doktorem) a poté zahájil studium na teologické fakultě, kde dosáhl hodnosti bakaláře bohosloví. Od roku 1398 vyučoval jako mistr na artistické fakultě filosofii a během roku 1400 byl vysvěcen na kněze, čímž splnil svůj původní cíl. Nu a v letech 1401-1402 již bývalý nezbedný student vykonával volenou funkci děkana artistické fakulty. Aby se odlišil od nemalého množství tehdejších Janů, zvolil za své druhé jméno svoji studentskou přezdívku "Hus"...

Svoji kazatelskou činnost zahájil mistr Jan Hus koncem 14. století v kostele sv. Martina v Praze. Roku 1402 nastoupil jako kazatel do nové Betlémské kaple (Mláďátek) na Starém Městě pražském. V zemi vládl zmatek. Český král Václav IV. Lucemburský, syn Karla IV. a Anny Svídnické, se právě nalézal v zajetí svého nevlastního bratra Zikmunda, Karlova syna s Eliškou Pomořanskou. V zemi zuřila válka proti Zikmundovi, který se snažil obohatit na královských statcích tak intenzivně, že se proti němu spojili i dosud rozhádaní jeho a Václavovi bratranci Jošt, Prokop a Jan. Chvílemi se zdálo, že bojuje každý proti každému. Hořela města, vesnice, umírali lidé. Přesto si Hus v jednom ze svých prvních kázání postěžoval nikoli na zkaženost šlechty či církve, nýbrž na záplavu erotických kreseb, které se začaly objevovat na fasádách pražských domů a paláců: „miesto svatých panen umučenie malují bláznivých panen frejovánie a naháčóv nepoctivých a mužóv divně a potvorně zpósobilých…“ Ve většině svých kázání však skutečně volal po nápravě a očistě církve, brojil proti hromadění církevního majetku, rozmařilému životu mnohých kněží i proti obchodu s církevními obročími. V souladu s Viklefovým učením požadoval navrácení církve do prvotního stavu apoštolské chudoby, čímž si, podobně jako jeho anglický vzor, okamžitě získal podporu šlechty a královského dvora. Neboť kterému světskému posluchači by nezněla líbezně slova: „Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je takměř všecko křesťanstvo na duši. Odkud svárové mezi papeži, biskupy a jinými kněžími? Psi se o kost hryžou! Vezmi kost, a přestanou!

Husova kritika poměrů v církvi nacházela porozumění u královského dvora, neboť král Václav IV. avignonského papeže Benedikta XIII. neuznával – a římského papeže Řehoře XII. přinejmenším nesnášel od doby, kdy jeho předchůdce Bonifác IX. napomohl Václavovu sesazení z římského trůnu. Stejné porozumění však poněkud překvapivě projevil i nejvyšší církevní představitel v Čechách (a bývalý dvořan krále Václava IV.) pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Možná proto, že to byl spíše světský rytíř než církevní prelát, který nejenže neměl kněžské svěcení (což by nebylo tak neobvyklé), ale údajně neuměl ani číst a psát. Zato si počínal skvěle při likvidaci loupeživého rytíře Zoula z Ostředka a při odvetné vojenské výpravě do Bavor. S vojenskou rázností také káral své kněžské podřízené za ústrojovou nekázeň a zakázal jim nosit nákladné světské oděvy, hrát hazardní hry a navštěvovat hospody a nevěstince...

Když počátkem roku 1403 propukly na universitě, rozdělené jejím zakladatelem Karlem IV. na čtyři „univerzitní národy“ (český, saský, bavorský a polský) prudké spory o Viklefovy články odsouzené svého času v Anglii, předložili je němečtí profesoři k posouzení pražské kapitule. Ta je, nepochybně s arcibiskupovým souhlasem, vrátila zpátky k přezkoumání universitě. Čeští profesoři většinu článků hájili, profesoři ostatních tří národů je napadali jako kacířské. Na jedné z disputací Jan Hus údajně požadoval pro ty, kdo Viklefovy výroky vytrhávají z kontextu anebo je citují nepřesně, trest smrti upálením jako pro kterékoli jiné padělatele a podvodníky. Vzhledem k převaze Viklefových odpůrců však bylo nakonec rozhodnuto, že žádný příslušník univerzity nesmí odsouzené Viklefovy myšlenky nadále šířit ani prostřednictvím výuky, ani z kazatelny. Lze si snadno představit, jak bylo toto usnesení plněno. Přinejmenším Jan Hus, chráněný králem i arcibiskupem, kázal dál…

III.

V následujících pěti letech se návštěva Husových kázání v Betlémské kapli stala pro většinu Pražanů nezbytnou součástí jejich společenského života. Nebylo divu. Kazatelna znamenala pro středověkého člověka totéž co noviny, rozhlas, televize a internet pro člověka dnešního. Působivé mediální produkce obtloustlého, nicméně údajně silně charismatického kazatele navštěvovali nejen bohatí a chudí měšťané, ale i šlechtici a prominentní členové královského dvora. Občas si populárního kazatele přišla poslechnout i králova druhá manželka Žofie. A Hus, opojený úderností Viklefových myšlenek i sugestivními účinky svého zvonivého hlasu na posluchače, kázal nejen světským věřícím, ale i účastníkům kněžských sněmů (kteří mu nepochybně naslouchali se smíšenými pocity) že „nyní rozmnožena jest nepravost, protože vystydla v nás láska. Vystydla totiž církev, která v apoštolích a mučednících byla velmi vřelá a teplá, neboť oni dávali věcem duchovním přednost před světskými...

V dubnu roku 1408 udal jeden z německých profesorů římské papežské kurii Husova bývalého učitele mistra Stanislava ze Znojma, že navzdory všem zákazům hlásá dál Viklefovy bludy. Mistr Stanislav se zalekl hrozících následků a svoje názory raději odvolal. Papež přesto vyzval profesory universitního „českého národa“, aby neprodleně odsoudili Viklefovy kacířské články. Čeští páni profesoři tak učinili, ovšem s typicky českou výhradou, že všechny zmíněné články jsou sice zavrženíhodné, nicméně za jistých okolností nemusí být chápány jako kacířské. Na pomoc jim přispěchal Husův a králův přítel arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, jenž veřejně vyhlásil, že ani po pečlivém zkoumání neobjevil v pražské diecézi žádné kacířství. Vzápětí mu však několik pražských farářů oznámilo, že Jan Hus dál popouzí Čechy proti Němcům, nazývá Řím sídlem Antikristovým a tvrdí o každém knězi, který na chudých vymáhá zákonné poplatky za zpověď, svátost oltářní, poslední pomazání či pohřeb, že je svatokupec a člen roty Antikristovy. Dále že veřejně chválí Viklefa a soustavně káže proti duchovenstvu, snižuje jeho autoritu a staví je za cíl lidového hněvu. A jestli tohle nejsou důkazy o kacířství, tak ať přijdou o svá draze nabytá obročí! Arcibiskup ale žádné důkazy nepotřeboval. Věděl, že udavači mají pravdu. Přesto neudělal nic. Chránil tím nejen svého přítele Husa, ale i pověst krále Václava – a konec konců i pověst svoji. Neboť řečí o tom, že se Čechy pod světskou vládou věčně opilého krále a pod duchovním vedením neschopného arcibiskupa stávají rájem kacířů, kolovalo po Evropě i tak více než dost...

V říjnu 1408 dostali král, arcibiskup a pražská universita pozvání na koncil v Pise, který se měl konat na jaře příštího roku a měl konečně vyřešit problém dvojpapežství. Předpokládalo se, že oba stávající papeži budou donuceni odstoupit a místo nich bude zvolen papež jediný. Král Václav IV. s uspořádáním koncilu souhlasil pod podmínkou, že podpoří jeho znovuzvolení římským králem. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka však rázně odmítl porušit svůj slib věrnosti stávajícímu římskému papeži Řehořovi XII. a postavil se proti koncilu – a tím i proti králi. Zaskočený Václav IV. potřeboval, aby ho podpořila alespoň pražská universita, když už ho zklamal jeho bývalý dvořan. Jenomže universita se v této zapeklité situaci jako obvykle rozdělila na dvě nestejně veliké části. Čeští profesoři podpořili krále, němečtí arcibiskupa. A podle dobrého akademického zvyku se rozhodli celou věc důkladně prodiskutovat. Minul říjen, minul listopad, minul prosinec. Stále netrpělivější král čekal na odpověď, a páni profesoři diskutovali. A diskutovali...

Král Václav IV. byl sice na panovníka té doby poměrně vzdělaný, intelektuální rozkoše tohoto druhu však ocenit nedokázal. Znechucen planými disputacemi profesorů, podepsal 18. ledna 1409 výnos, jímž s okamžitou platností přidělil českému universitnímu národu tři hlasy, zatímco ostatní tři národy musely do budoucna vystačit s hlasem jediným. Tento "Dekret kutnohorský", vydaný údajně na podnět Jana Husa, Jeronýma Pražského a Jana z Jesenice, prakticky předal universitu pod kontrolu reformně smýšlejících českých profesorů, kteří pak neprodleně podpořili králův souhlas s konáním Pisánského koncilu. „Radujme se, děti!“ komentoval tento výsledek mistr Jan Hus při svém nejbližším kázání. „Pochválen buď Bůh všemohoucí, že jsme Němce dostali ven, že máme, oč jsme stáli, že jsme vítězi!“ Toto vítězství mělo ovšem i další, perspektivně spíše nepříznivý důsledek. Němečtí profesoři i studenti pražskou universitu na protest opustili, a z university evropského významu se v důsledku toho časem stala universita regionální. Tomuto novému statutu odpovídalo ostatně i ustanovení dekretu, že každý nový rektor musí složit slib věrnosti českému králi. Prvním rektorem, který tento slib složil, byl na podzim roku 1409 mistr Jan Hus...

Církevní koncil v Pise mezitím podle plánu odvolal římského papeže Řehoře XII. i avignonského papeže Benedikta XIII. a jejich společným nástupcem ustanovil stařičkého kardinála Petra Filargiho, jenž přijal jméno Alexander V. Nově zvolený Svatý otec nejprve uznal koncil za nejvyšší orgán katolické církve, načež ho rozpustil jako víceméně zbytečný. Do budoucna tu byl přece on, nový a skutečně pravý náměstek Kristův na zemi! A potom se samozřejmě stalo to, co všichni očekávali. Oba sesazení papeži odmítli své sesazení uznat. Místo jednoho papeže měla tedy křesťanská církev rázem papeže tři. A koncil, který jediný s tím mohl něco udělat, byl rozpuštěn jako zbytečný...

Václav IV. mohl být nicméně spokojen, protože koncil ho ještě před svým rozpuštěním stačil potvrdit jako jediného právoplatného římského krále. Naproti tomu pražskému arcibiskupovi Zbyňkovi Zajíci z Házmburka se jeho rytířská věrnost sesazenému Řehořovi XII. nevyplatila. Stejně jako se mu nevyplatila předchozí shovívavost s nepopiratelně kacířskými názory Jana Husa. Nemístně věrný a nemístně tolerantní arcibiskup proti sobě popudil nejen své podřízené faráře a preláty, ale i českého krále a nového (pisánského) papeže Alexandra. Nezískal nic. Teď mohl buď opustit svůj úřad a věnovat se tomu, co mu šlo vždycky nejlépe – vojenskému řemeslu – anebo musel zapomenout na své rytířství a stát se politikem. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka si - jak už to tak bývá - bohužel zvolil to druhé...

IV.

V prosinci 1409 vydal papež Alexandr V. na žádost pražského arcibiskupství bulu, zakazující v Čechách kázání mimo farní, klášterní a biskupské kostely. Tedy i v Betlémské kapli. Současně obdržel negramotný (pravděpodobně však pouze latiny, jazyka vzdělanců neznalý) arcibiskup Zbyněk papežské pověření prozkoumat všechny dosažitelné Viklefovy spisy a v případě, že je shledá závadnými, s nimi naložit podle vlastního uvážení. Několik měsíců poté, v květnu 1410, papež Alexander V. zemřel, a kolegium kardinálů zvolilo do osiřelé funkce bývalého námořního lupiče Baltazara Cossu. Ten si při té příležitosti zakoupil i titul doktora obojího práva a přijal jméno Jan XXIII...

Jan Hus, chráněný nadále již „jenom“ králem, všechny zákazy ignoroval a kázal dál. A nejen to, proti papežskému zákazu se okamžitě odvolal k autoritě nad jiné povolané – k čerstvému doktoru obojího práva Janovi XXIII., toho času novému papeži. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka se pošetilým počínáním svého bývalého chráněnce již nenechal vyvést z míry, nepřihlédl k protestům university ani samotného krále, a v červenci roku 1410 dal veřejně spálit zabavené Viklefovy spisy. Příliš si nepomohl. Studenti očištěné pražské university reagovali na tuto brutální demonstraci síly typicky českou zbraní – humorem, či spíše škodolibým výsměchem. Takže začali v ulicích prozpěvovat, že „Zbyněk biskup abeceda spálil knihy a nevěda, co je v nich psáno...

Jan Hus, kterého s přibývajícími kazatelskými úspěchy a stoupající společenskou prestiží smysl pro humor dávno opustil, dál tepal církevní zlořády, stále více přesvědčen o správnosti Viklefovy myšlenky, že „všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé!“. Jeho bývalý přítel a ochránce Zbyněk Zajíc z Házmburka by s touto myšlenkou bezesporu souhlasil, byla konec konců dostatečně obecná na to, aby s ní mohl souhlasit třeba i muslim, jenomže tady už vůbec nešlo o pořadí, ba dokonce ani o pravdu. Zbyněk Zajíc tedy neváhal a uvalil na Husa arcibiskupskou klatbu. K té se vzápětí připojila i klatba papežská, doprovázená navíc předvoláním před soud papežské kurie...

Šířící se pověst Čech jako ráje kacířů přiměla nakonec k zásahu samotného panovníka. Václav IV., údajně na naléhání své manželky Žofie, pravidelné návštěvnice Betlémské kaple, vyzval arcibiskupa k odvolání klatby a k odškodnění majitelů spálených knih. Kromě toho se zastal Husa několika přímluvnými dopisy, adresovanými papeži. Arcibiskup odvolání klatby i odškodnění odmítl a papež, protože se Hus v předepsané lhůtě dvou měsíců nedostavil před jeho soudnou stolici, nechal miláčka Pražanů v březnu roku 1411 ve všech pražských kostelech znovu vyhlásit za „prokletého odpadlíka“. Václav IV. obratem svolal zasedání zemského soudu a přestože jinak úřední jednání bytostně nesnášel, dohlédl osobně na jeho průběh. Soud pak bez problémů přijal usnesení, které na území Českého království výrazně omezilo soudní a majetkové pravomoci církve.

Nezdolný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka vyhlásil na oplátku nad Prahou interdikt. Tato nejsilnější církevní zbraň znamenala zákaz všech církevních obřadů, od bohoslužeb a svatého přijímání, bez nichž se mohl i tehdejší křesťan nějaký čas obejít, až po svatby, křtiny a pohřby, které byly pro chod života středověké společnosti naprosto nezbytné. Díky jasně deklarovaným názorům krále Václava se však žádný z pražských kněží neodvážil interdikt realizovat. Sám arcibiskup se nakonec polekal proslulých záchvatů králova alkoholického hněvu a uchýlil se na svůj hrad v Roudnici. Ani zde se však nakonec necítil v bezpečí a rozhodl se proto hledat útočiště u nejspolehlivějšího Václavova nepřítele – u jeho bratra Zikmunda. Dojel do Bratislavy, onemocněl a zemřel. Na jeho místo dosadil Václav IV. svého osobního lékaře, mistra Albíka z Uničova, který sice také neměl kněžské svěcení, ale zato vyznával velice zajímavé životní krédo: „Není nápoje leč víno, není pokrmu leč maso, není radosti leč žena…

Pro Jana Husa mohla nakonec celá záležitost s papežskou klatbou dopadnout nad očekávání příznivě, kdyby v květnu 1412 nepřijeli do Prahy papežovi zmocněnci, mající za úkol prodat co nejvíce odpustků. Svatý otec Jan XXIII., který nedávno úspěšně dobyl na Svatém otci Řehořovi XII. papežské sídelní město Řím, totiž potřeboval peníze na křížovou výpravu, kterou vyhlásil proti Řehořově ochránci, neapolskému králi Ladislavovi. Betlémský kazatel Jan Hus uposlechl hlasu svého svědomí a toto klasické svatokupectví rázně odsoudil: „Zdaliž svědectví legátů o zdvižení kříže proti křesťanům (totiž proti neapolskému králi) má být přijato jako svědectví Kristovo? Je zřejmo, že nikoli, předně proto, že sám Kristus, hlava církve, ne takto, to jest válkou, nýbrž skrze trpělivost hájil své strany; za druhé proto, že toto zdvižení kříže není k lásce a k zachování přikázání Božích nebo ke vzdělání církve; za třetí proto, poněvadž se nezdá, že by hlasatelé od Boha vyšli, ježto v bule (která odpustky vyhlašuje) se neradí dobře žít, ani bližního milovat, ani nepřátelům dobře činiti, než toliko peníze za odpuštění hříchů dávat, což nejsou slova Boží...

Mělo to svoji logiku, jenomže ta logika popírala nejen celou dosavadní praxi církve, ale i základní pravidla dosavadní existence všech organizovaných lidských společenství. Představa, že lze udržet pořádek ve společnosti pouze dobrým žitím, milováním bližního svého a činěním dobra nepřátelům byla sice vznešená, nicméně nikdy předtím (ani nikdy potom) se ji nikomu nepodařilo realizovat. Nehledě na to, že Jan Hus ve svém svatém nadšení jaksi přehlédl, že nemalá část zisku z prodeje odpustků má připadnout královské pokladně. Anebo to nepřehlédl, jen to nepovažoval za důležité. Inu, „všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé!

Král Václav IV. v tomto případě kladl na první místo něco zcela jiného než betlémský kazatel. A nebyl sám. Husovo protiodpustkové tažení, v jehož průběhu dokonce označil hlavu katolické církve za vtělení samotného Antikrista, vyvolalo v Praze nepokoje, při nichž rozlícený dav strhával vyvěšené papežské buly a slovně i fyzicky napadal prodavače odpustků. Jeroným Pražský s universitními studenty a s některými královskými dvořany zorganizovali navíc protestní taškařici, při níž byly páleny odpustkové buly a zesměšňován papež. K nepokojům s poněkud mírnějšími projevy došlo i na pražské universitě.

Dlouholetí Husovi přátelé Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč sice s prodejem odpustků rovněž nesouhlasili, ale Husovo ztotožnění Svatého otce (byť bývalého piráta) s Antikristem se jim zdálo být přece jenom poněkud přehnané. Nehledě na to, že oba před časem strávili celý rok v boloňském vězení, kam je pro podezření z kacířství nechal uvrhnout právě nynější papež. A protože v době odpustkových bouří byl Páleč děkanem teologické fakulty, z titulu své funkce zakázal bakalářům teologie, mezi něž patřil i Hus, odpustkové buly kritizovat. „Přítel Páleč, přítelkyně pravda!“ reagoval prý mistr Jan Hus – a zákaz ignoroval. Stanovisko umírněných profesorů podpořil samozřejmě i král a dal příkaz k násilnému potlačení nepokojů. Staroměstští konšelé při tom nechali zatknout a jako výtržníky pro výstrahu popravit tři mladé řemeslnické tovaryše. Jan Hus je demonstrativně nechal odnést a pohřbít v Betlémské kapli jako svaté mučedníky.

V srpnu dorazil do Prahy papežský legát s novou klatbou na arcikacíře Husa a s příkazem zbořit Betlémskou kapli. Nad Prahou byl znovu vyhlášen interdikt. Jan Hus, který se svým chováním cílevědomě připravil o všechny vlivné příznivce a kterého tedy již nechránil ani arcibiskup (moudrý mistr Albík z Uničova se pro jistotu tvářil, že o žádném Husovi nikdy neslyšel), ani král (snad jen trochu královna, ale ta – vzhledem k Václavově nepřetržité podnapilosti – mnoho nezmohla), předal kazatelnu v Betlémské kapli Jakoubkovi ze Stříbra, opustil Prahu a odešel na venkov, kde mohl žít pod ochranou svých příznivců z řad šlechty. Nejprve na Kozím hrádku nedaleko Sezimova Ústí, později na hradě Krakovci u Rakovníka.

V létě roku 1414 se římský a uherský král Zikmund Lucemburský dohodl s papežem Janem XXIII. na svolání dalšího církevního koncilu, tentokrát do švábské Kostnice (Konstanz), kde měla být konečně vyřešena tristní záležitost s trojpapežstvím. Zřejmě se dohodli i o jiných věcech, protože na tento koncil pozval Zikmund i Jana Husa a nabídl mu možnost obhájit před nejvyšším církevním orgánem své názory. Současně s tím pohrozil Jan XXIII. českému králi, že nepostará-li se o vymýcení kacířství ve své zemi, bude proti Českému království vyhlášena křížová výprava. Václav IV., jenž se v této době o vladařské záležitosti zajímal již pouze výjimečně a při každé zmínce o svém bratrovi propadal záchvatům opilecké zuřivosti, však nechal rozhodnutí na Husovi a dál se věnoval svým koníčkům – lovu a vínu.

V.

Na radu svých urozených ochránců, Jana Kepky z Chlumu a Václava z Dubé, požádal Hus krále Zikmunda o záruku, že do Kostnice nejen dojede, ale že se z ní i vrátí. S jistými průtahy dostal nakonec listinu (ochranný glejt), která mu zaručovala osobní bezpečnost na cestě tam i zpět. Mělo to svůj význam, protože člověka nalézajícího se v papežské klatbě mohl jinak kdokoli beztrestně zabít. Zda však bude Husovi umožněno Kostnici opustit, listina nezaručovala, protože to bylo plně v pravomoci církevních institucí. Navzdory tomuto nepřímému (a pravděpodobně nechtěnému varování) odjel v říjnu roku 1414 Jan Hus, doprovázený mistrem Janem z Rejštejna, Janem Kepkou z Chlumu a jeho sekretářem Petrem z Mladoňovic, do Kostnice, aby obhájil své učení. Společně s Viklefem byl přesvědčen, „že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně i radostně přijmu názor odůvodněný lépe!“ Stejně jako Viklef považoval za měřítko správnosti či nesprávnosti pouze Písmo svaté čili bibli. Respektive svůj vlastní výklad toho, co je nebo není v tomto nejuniverzálnějším textu světového písemnictví správné…   

První, co musel papež udělat po Husově příjezdu, bylo zrušení klatby, kterou na něho předtím uvalil. Kdyby to neudělal, v místě jednání nejvyššího církevního orgánu by paradoxně začal platit zákaz veškerých církevních úkonů. Tedy i tohoto jednání. Tímto krokem však zbavil Jana Husa cejchu kacíře a pro potřeby soudu zůstalo pouze obvinění z odpadlictví, buřičství a „věroučné hereze“. Což ovšem k odsouzení bohatě stačilo, takže již pouhý týden po příjezdu byl Jan Hus zatčen a uvězněn v kostnickém dominikánském klášteře. Že však ani kruté (byť z hlediska tehdejších zvyklostí pořád ještě nadstandardní) podmínky v žaláři nezlomily Husovo sebevědomí, nasvědčují jeho dopisy. V lednu 1415 si v jednom z nich stěžuje na krále Zikmunda: „Divím se, že pan král na mne zapomněl a že ani slůvka nevzkazuje. A snad dříve, než s ním slovo promluvím, budu odsouzen. Zda mu to bude ke cti, sám ať posoudí…“ A poněkud kousavě králi vzkazuje, že bude-li článek o odnětí majetku církvi odsouzen jako bludařský, měl by si uvědomit, že "... i on sám za to, že odňal biskupům statky časné, ano i otec jeho, císař a král český, na odsouzení přijde jako bludař..." Své dostávají i čeští páni, které sice dává pozdravovat, ale hned dodává: „Já nevím o žádném, leda že mám za to, že tu je pan Václav z Dubé a pan Jindřich Lacembok, který řekl: Dobrý muži, nehlúbaj!“ A aby to nebylo nikomu líto, uzavírá slovy: „Divím se, že žádný z Čechů nepřichází do žaláře, ale snad tak činí pro mé lepší…“ V březnovém dopise panu Janovi z Chlumu dokonce tohoto posledního příznivce, který mu ještě v Kostnici zůstal, důrazně žádá: „Nemrzte se, že výlohy jsou drahé; uskrovněte se, jak můžete. Vysvobodí-li Bůh husu ze žaláře, způsobí, že nijak nebudete litovati oněch nákladů. Učiňte, prosím, zadost slibům…

V březnu 1415 uprchl z Kostnice papež Jan XXIII., neboť se oprávněně obával, že po svém odstoupení (které musel koncilu slíbit) ztratí svoji nedotknutelnost a bude souzen za zločiny, které spáchal v dobách své pestré minulosti. Útěk se nezdařil, papež byl dopaden, sesazen a uvězněn. Jeho útěk znamenal pro Jana Husa záblesk naděje. Byl papežovým vězněm a z právního hlediska bylo přípustné, aby ho teď římský král Zikmund z vazby propustil a povolil jeho vyšetřování na svobodě. Jenomže Zikmund, který Husa do Kostnice pozval a poskytl mu dokonce svůj ochranný glejt, to neudělal. Je pravda, že do církevních záležitostí neměl co mluvit. Do jisté míry. Hlavním úkolem koncilu bylo dosáhnout dohody ve věci odstranění papežského schizmatu a on nemohl dráždit církevní preláty obhajobou bezvýznamného českého kacíře. Nemohl a pravděpodobně ani nechtěl. Už proto, že ten bezvýznamný kacíř byl chráněncem jeho nemilovaného bratra Václava...

Mnoho důkazů proti obžalovanému poskytli soudu čeští kněží, kteří znali dopodrobna nejen Husovy spisy, ale i texty jeho kázání a kladné ohlasy českých věřících na ně. Především právník papežské kurie Michal de Causis, litomyšlský biskup Jan Železný a bývalý děkan pražské teologické fakulty (a bývalý Husův přítel) Štěpán Páleč. Někteří preláti, mezi nimi i člen vyšetřovací komise kardinál Francesco Zabarella, naopak varovali své kolegy, že případná poprava člověka, kterého podporuje značná část českého národa, může přinést více škody než užitku. Že živý kacíř, který odvolal své bludy, má pro církev větší cenu než kacíř mrtvý, protože ten se pro své stoupence rázem stane uctívaným mučedníkem. Měli pravdu, i když sami možná netušili, jak velkou. Dokonce ani mimořádně inteligentní král Zikmund nepochopil, jak závažné problémy kvůli smrti toho „bezvýznamného kacíře“ vzniknou nejen církvi, ale přímo jemu osobně. Trestuhodně totiž nedocenil důležitost události, k níž došlo v květnu 1415. Tehdy do Kostnice dorazila z Čech delegace s oficiální stížností na to, že s uvězněným Husem je zacházeno jako se zločincem, aniž by byl z nějakého zločinu usvědčen. Protestní list byl „podepsán“ 250 osobními pečetěmi příslušníků české a moravské šlechty. Téže šlechty, která v případě Václavovy smrti měla co mluvit do přijetí jeho nástupce. Tedy Václavova bratra Zikmunda…        

V rámci předběžných výslechů bylo Husovi předloženo k vyjádření 45 článků z Viklefových spisů, které před lety tak plamenně hájil na pražské universitě a které pak, navzdory jejich označení za kacířské, nadále hlásal. Nyní 32 z nich prozíravě odmítl, o třech vyjádřil jisté pochybnosti a o pravdivosti těch, které mu byly prokázány citací jeho vlastních spisů a výpověďmi očitých svědků, hodlal diskutovat. Tímto "taktickým" ústupem překvapil své příznivce natolik, že ho Jan z Chlumu považoval za nutné vyzvat, aby „neodstupoval od pravdy kvůli zachování tohoto bídného života... Nicméně Jan Hus doufal, že v následné veřejné disputaci svoji pravdu nakonec obhájí. Tragicky se mýlil. Na vytouženém veřejném slyšení v červnu 1415 vzaly totiž jeho představy o diskusi universitního typu velmi rychle za své. Koncil s ním diskutovat nehodlal. Jeho hlavním úkolem bylo vyřešit otázku existence tří papežů, což se mu již úspěšně podařilo. Od obžalovaného očekával jediné – že co nejrychleji odvolá své bludy a přijme zasloužený trest. Nemusela to být nutně smrt. Ač to zní neuvěřitelně, církevní hodnostáři občas věřili v to, co hlásali. Například v milosrdenství a lásku k bližnímu. Zvlášť když šlo o někoho z jejich vlastních řad. A zvlášť když s některými jeho názory, zejména s těmi na neuspokojivou morálku mnoha církevních funkcionářů všech úrovní, v zásadě souhlasili...

Nakonec tedy nejen svědek obžaloby Páleč, ale i někteří ze soudců osobně přesvědčovali Husa, aby své "kacířské bludy" odvolal. Sám císař Zikmund, zcela v souladu se svým vlastním pragmatickým způsobem myšlení, mu při veřejném slyšení řekl, že k tomu, aby člověk něco odsoudil, to předtím vůbec nemusí vyznávat, a dodal: „Hle, dvě cesty jsou ti položeny, buď abys odpřisáhl a odvolal bludy zde odsouzené a dal se na milost koncilu, a koncil ti v něčem učiní milost, nebo, chceš-li, abys hájil ony bludy, a koncil a doktoři mají svá práva, co mají s tebou konečně učiniti…“ A v předvečer vynesení rozsudku za ním dokonce poslal české pány Jana Kepku z Chlumu a Václava z Dubé, aby mu domluvili. Jan Kepka z Chlumu se tohoto úkolu zhostil způsobem přinejmenším zvláštním, neboť údajně řekl: „Mistře Jene, my jsme laikové a nedovedeme ti radit. Řeknu proto jen to, že cítíš-li se v něčem, čím tě viní, vinen, nestyď se dáti se poučit a odvolat. Avšak, necítíš-li se vinen podle hlasu vlastního svědomí, ani se nedopusť lži před tváří Boží, nýbrž stůj v poznané pravdě až do konce!

Jan Hus se tím ocitl v nezáviděníhodné situaci. Koncil mu dal vybrat ze dvou připravených rozsudků: V případě odvolání ho čekal doživotní žalář, v opačném případě smrt na hranici. Jeho nepřátelé ho vyzývali, aby si odvoláním zachránil život, jeho přátelé naopak žádali, aby „neodstupoval od pravdy kvůli zachování tohoto bídného života...“ Tedy to, co jim on sám po celá léta vštěpoval. A protože nedokázal zklamat jejich důvěru a zradit tím i sám sebe, neodvolal. Takže byl dne 6. července 1415 odsouzen k upálení, předepsaným způsobem symbolicky zbaven kněžského svěcení a předán k výkonu trestu orgánům světské spravedlnosti města Kostnice. Poté byl odveden na místo popravy, přivázán ke kůlu a do výše brady obložen směsí dřeva a slámy. Těsně před zažehnutím hranice prý odpověděl na poslední výzvu k odvolání slovy: „Bůh je mi svědkem, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil a nekázal. Předním mým úmyslem bylo, abych kázáním, skutky i písmem uchránil lidi od hříchů. V té pak pravdě Evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemřít... 


Husova poprava (Spišská kronika, 1485)

Zdroje:
František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1926
František Šmahel: Hranice pravdy, Praha 1969
Souborné vydání: Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981
Jan Sedlák: M. Jan Hus, Praha 1915
http://www.valka.cz/clanek_14025.html
http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?t=2211
http://cervenobili.cz/12218/jan-hus-objektivne-a-bez-prikras/
http://lide.cb.cz/pavel.mosner/husovy_listy.htm

 

 

 

 

Autor : Karel Oktábec 🕔21.06.2015 📕6.037

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře