Rodina, která otřásla světem

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 27.512

Michail Izrailevič Sverdlov platil v Nižním Novgorodu za zdařilého rytce. Jinak ale nebyl ničím výjimečný. S manželkou Elizabetou Solomonovnou měl šest dětí: dvě dcery Sofii a Sáru, a čtyři syny: Zinovije, Jakova, Veniamida a Lva. Tři z nich, každý svým způsobem, se zapsali do světové historie.

Nejstarší Zinovij, známý pod jménem Alexejevič Peškov, se narodil 16. října 1884 v Nižním Novgorodu. Pozdější konzervativní generál nebyl ve svém mládí imunní proti jakýmkoliv revolučním myšlenkám: již v útlém věku ho kdosi udal za šíření pobuřujících revolučních myšlenek. V roce 1901 byl zatčen uvězněn. Shodou okolností sdílel celu se světově proslulým ruským spisovatelem Maximem Gorkým, který v té době žil v Nižním Novgorodu a patřil k přátelům rodiny Sverdlových. Gorkij v té době právě očekával narození potomka, o to více se snažil ve vězení pomáhat mladému chlapci. Zinovij byl velice inteligentní hoch, který kromě jiného plynně hovořil sedmi jazyky. Přestože byl mezi nimi 16letý rozdíl, zrodilo se zde pouto, které vydrželo řadu let.

Herecké začátky

Reklama

Sverdlov se přestěhoval ke spisovateli, který v té době žil ve vyhnanství v Arzamasu, a stal je jeho sekretářem. Právě toto období významně ovlivnilo další život mladého Zinovije. Gorkého v té době navštívil významný ruský režisér a divadelní ředitel Vladimír Němirovič Dančenko. Ten okamžitě rozpoznal obrovský umělecký talent mladého Sverdlova, a tak se s ním loučil se slovy, že na něho čeká v Moskvě. Problém byl ale v tom, že tato aglomerace byla v té době Židům bez jakýchkoliv výhrad zapovězena. Zinovij to vyřešil tím, že se nechal pokřtít a přijal původní jméno svého křestního otce Maxima Gorkého – Peškov –, což se samozřejmě nelíbilo jeho rodině.


Všichni čtyři bratři na jedné fotografii pohromadě. Zcela vlevo je nejstarší Zinovij. Druhý zprava je Jakov

V letech 1903–4 studoval Zinovij Peškov na škole Moskevského uměleckého divadla. Studium ale náhle ukončil a emigroval do Kanady. O příčině tohoto rozhodnutí se spekuluje – podle jedné z verzí mohla být za vším nešťastná láska, neboť Zinovij Peškov byl pro ženy velice atraktivní. Nehledě na nesporný talent nemohl ale mladý Zinovij sehnat v Kanadě práci. A tak cestoval a psal cestopisné příspěvky do ruských novin. Díky svému literárnímu talentu mu takto získané honoráře stačily na živobytí. Později překročil americké hranice a posílal cestopisné črty i z USA. Nakonec se přestěhoval do Itálie, kde se opět setkal se svým velkým vzorem Gorkým, který mezitím musel emigrovat. Nějaký čas spolu žili na Capri, kde mu Zinovij dělal sekretáře. Pak ale mezi nimi došlo k roztržce. Důvodem bylo 50 tisíc rublů, které byly z Gorkého bankovního účtu převedeny neznámo kam. Za vším stála známá ruská herečka Marija Fjodorovna Andrejevová, která v té době se spisovatelem žila. Ta zřejmě použila peníze k politickým účelům, vinu se ale snažila svalit na Zinovije. Ten bouchnul dveřmi a přestěhoval se do Francie. V roce 1911 se na nějaký čas vrátil do USA, kde úzce spolupracoval se svým bratrem Veniaminem.

Voják a diplomat

V okamžiku, kdy propukla 1. světová válka, přihlásil se do cizinecké legie. Na frontě prošel těmi nejtěžšími boji – v květnu 1915 přišel u Verdunu o pravou ruku. Po nezbytném doléčení a rehabilitaci byl povýšen do důstojnického sboru a jako tlumočník odvelen k francouzské vojenské misi do USA. Jeho úkolem bylo využít své kontakty v této zemi a přimět vládní kruhy, aby Spojené státy na straně Francie vstoupily do války. Někdy v této době odstartovalo jeho další významné přátelství s ještě neznámým mladým francouzským důstojníkem, pozdějším generálem a prezidentem Charlesem de Gaullem.

V roce 1917 byl představitelem francouzské vojenské mise při dočasné vládě v Rusku. Od Kerenského obdržel řád sv. Vladimíra. Bolševická revoluce ho zastihla v Petrohradu. V té době aktivně vystupoval proti proněmecké politice bolševiků. K tomu využíval i své vztahy s jedním z vůdců bolševické revoluce, bratrem Jakovem.

Během čtyřletého diplomatického období postupně kromě Ruska navštívil Rumunsko, Čínu, Japonsko a Mandžusko. Na Sibiři navázal kontakty s admirálem Kolčakem a na Krymu s generálem Wrangelem. V té době se mnozí z jeho ruských přátel od něho odvrátili, vnímali ho jako nepřítele sovětské vlasti. Příliš na tom nezměnila ani skutečnost, že v roce 1921 vykonával funkci sekretáře Mezinárodní komise zabývající se shromažďováním humanitárních prostředků pro Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Když se vrátil do Francie, měl již hodnost kapitána. Čekalo ho šest let těžkých bojů pod praporem cizinecké legie v Maroku. Od roku 1926 působil další čtyři roky na francouzském ministerstvu zahraničních věcí, později pracoval pro hlavního komisaře v Levantě (oblast Blízkého východu).

Před 2. světovou válkou se Zinovij Peškov ještě jednou vrátil do Maroka. Velel praporu cizinecké legie. Zde ho také zastihly zprávy o přepadení Francie Německem a následné kapitulaci. Místo návratu do Paříže se však rozhodl pro emigraci a odplul do Londýna, kde vstoupil do jednotek svého přítele Charlese de Gaulla. Stal se představitelem Svobodných Francouzů v jižní Africe. Organizoval zde lodní přepravu zbraní pro Spojence. V roce 1943 byl povýšen na generála, což bylo v případě cizince sloužícího v cizinecké legii něco naprosto ojedinělého.


Rodný dům Sverdlových v Nižním Novgorodu

Reklama

O rok později, v době, když už působil v Číně, získal statut velvyslance. V letech 1946–9 sloužil jako velvyslanec v hlavní misi v Japonsku. V roce 1950, ve svých 66 letech, odešel do důchodu. V té době netušil, že ho čeká ještě jedna zajímavá mise. V roce 1964, tedy ve věku 80 let, byl vyslán se speciální misí ke generálu Čankajškovi na Thajwan. Zinovij Alexejevič Peškov zemřel 27. listopadu 1966 v Paříži. Je pohřben na ruském hřbitově v Sainte Genevieve des Bois.

Profesionální revolucionář

Jakov Sverdlov byl pouhých sedm měsíců mladší než jeho bratr Zinovij – narodil se 3. června 1885. Matka okamžitě po porodu Zinovije znovu otěhotněla a Jakova porodila předčasně.

Ukončil pouze kvintu osmiletého gymnázia. Pak vstoupil do učení u jednoho z novgorodských lékárníků. Míchat kapky proti rýmě a masti na bolest ho ale příliš nebavilo. V roce 1902 v pouhých 17 letech vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany. O rok později se během jejího rozdělení přidal k bolševické frakci vedené Leninem. Velice aktivně se angažoval během revoluce v roce 1905, což samozřejmě mělo své následky: Byl zatčen a od tohoto okamžiku dalších 11 let trávil střídavě ve vězení, vyhnanství anebo exilu. Celkově byl 14× uvězněn. Na Sverdlova vzpomínají jeho součastníci i jako na dobrého organizátora a vynikajícího řečníka. Když se někde vyskytl nějaký problém, Lenin vtipkoval: „Nic se neděje. Sverdlov to vysvětlí sverdlovským basem a dílo se podaří.“ Trockij k tomu dodával: „Sverdlov byl nevysokého vzrůstu, velmi hubený brunet s ostře řezanými rysy v obličeji. Jeho silný, dalo by se říci mohutný hlas vůbec neodpovídat tomuto vzezření.“


Tato fotografie byla pořízena v roce 1908 na Capri. Vpravo za šachovnicí je Vladimír Iljič Lenin. Zinovij Peškov přihlíží vedle Gorkého (nahoře vpravo). Později byla fotografie upravena tak, aby na ní již Peškov nebyl

Z vyhnanství se vrátil až po únorové revoluci v roce 1917 a nastolení prozatímní vlády. Nejdříve dostal za úkol připravovat revoluci na Urale v Jekatěrinburgu. Koncem dubna 1917 se poprvé po svém návratu setkal na 7. konferenci strany s Leninem. Musel na něho velice zapůsobit – právě na Leninovo doporučení byl totiž zvolen do ústředního výboru a pověřen vedením sekretariátu. Díky této funkci měl klíčový vliv na personální práci ve straně. Stal se jakýmsi stranickým kádrovákem. Pro další kariéru se ale stala klíčová jeho role během Říjnové revoluce.

Již v lednu 1918 byl Jakov Michajlovič zvolen představitelem právě utvořené Ruské sovětské federativní socialistické republiky, o několik měsíců později stál za rozhodnutím nechat popravit cara Mikuláše II. i s celou jeho rodinou. Koncem léta 1918 měl na starosti vyřešení podivného atentátu na Lenina spáchaného údajně eserkou Fanny Kaplanovou. Byl to právě Sverdlov, pro kterého se tato událost stala posledním impulsem k odstartování tzv. rudého teroru. Jednalo se o mohutnou sérii poprav a uvěznění osob zaměřenou nejen proti ruským sociálním demokratům, eserům. Je jen otázkou, pokud by Sverdlov neumřel 16. března 1919 ve věku pouhých 34 let, jak moc by se rozšířil seznam jeho obětí.

Záhada jeho smrti

Reklama

Jeho smrt je dodnes opředena nemálo záhadami. Jisté je jedno: v posledních dnech svého života se vracel z Charkova do Moskvy, kam dorazil 8. března 1919. Následujícího dne se objevila informace o jeho onemocnění, 16. března skonal. Pohřeb se konal 18. března. Ostatky Jakova Sverdlova byly uloženy na nejčestnějším místě u kremelské zdi. Záhadou ale zůstává, na co vlastně skonal. Podle jedné z verzí zemřel na v té době propukající epidemii španělské chřipky, hovoří se ale také o tom, že za jeho smrtí mohlo stát tuberkulózní onemocnění. Objevily se dokonce informace, že během své návštěvy města Orla byl napaden a těžce zraněn demonstrujícími místními občany. Protože tato událost měla protižidovský charakter, strana ji v zájmu revoluce údajně úspěšně ututlala. K nejdivočejším hypotézám pak patří, že Sverdlov byl otráven na příkaz samotného Lenina.


Maxima Gorkého pojilo se Zinovijem tak velké přátelství, že se stal jeho křestním otcem

Jisté je, že už před cestou do Charkova se Sverdlov necítil dobře. Celkovou slabost se ale snažil překonat. Připravoval se na sjezd strany, který se měl konat 18. března 1919. Jakov Michailovič měl v té době již vybudovanou síť informátorů nejen kolem Lenina, neboť věděl, že jeho pozice není zrovna nejlepší a že bude s největší pravděpodobností vystaven útokům a kritice. Uvědomoval si, že bude muset mnohé ze svých činů obhajovat. Za této situace potřeboval každý hlas. Tomu odpovídal i plán cesty, který tvořila celá řada setkání a mítinků.


Zinovij Sverdlov již jako francouzský generál

V souvislosti se Sverdlovem je zajímavá rovněž informace, kterou ruské archivy uvolnily v roce 1994. Jedná se o dopis šéfa NKVD Genricha Jagody z 27. července 1935 adresovaný Stalinovi. Informuje ho v něm o tom, že ve skladu velitele Kremlu objevili Sverdlovův trezor, který od jeho smrti, tedy 16 let, nikdo neotevřel. A právě v něm našli zlaté carské mince v hodnotě 108 525 rublů, více než sedm set zlatých šperků s drahocennými kameny, obligace a velké množství doposud nevyplněných cestovních pasů. Že by i Sverdlov měl pro případ neúspěšné revoluce připravena zadní úniková vrátka?

Veniamin Sverdlov

Zajímavý byl i osud třetího z bratrů, Viniamida Sverdlova, který se narodil v roce 1886. Také on již od mládí doslova hořel revolučními myšlenkami. Hrozilo mu vězení, a tak musel emigrovat. Usadil se v USA a začal podnikat v bankovnictví, po nějaké době však zkrachoval. Po revoluci v Rusku uposlechl výzvu bratra Jakova a vrátil se do vlasti. Zastával celou řadu významných funkcí. V druhé polovině 30. let minulého století dělal ředitele železničního vědeckého výzkumného institutu. V říjnu 1938 byl ale jako údajný trockistický terorista zatčen a v dubnu 1939 zastřelen.

Poslední z bratrů, Lev Michailovič, zemřel v roce 1914 ve věku 21 let.

Zdroje: Sverdlova, K. T.: Jakov Michailovič Sverdlov, Moskva 1976; Trockij, L.: Pamjati Sverdlova, Moskva 1925

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 11/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více