Zborov – víc než mýtus

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔01.03.2015 📕5.645

K prvnímu výročí bitvy vydala Odbočka ČsNR v padesátitisícovém nákladu Medkovu patetickou báseň „Zborov“. Je pochopitelné, že tuto posedlost Zborovem si Medek přenesl i do Památníku odboje, kde byl přednostou. Z důvodu tehdejšího iracionálního symbolismu a dozvuků emotivního výkladu národních dějin byla zborovská bitva, která v 1. světové válce nerozhodla mnoho, považována za odčinění porážky na Bílé hoře v listopadu 1620. V rámci legionářské legendy o Zborovu a kultu hrobu Neznámého vojína se v souvislosti s bitvou nezmiňovali konkrétní padlí legionáři. Jistou roli mohla sehrát okolnost, že v bitvě samotné padli (jak už to tak chodí) převážně obyčejní vojíni, praporčíci (Josef Dostál, František Vojtěch Holub, František Reisinger, Václav Kašpar a další) a jediný podporučík ruské armády Jaroslav Igor Vilímek, po kterém byla na památku pojmenovaná 6. rota 1. pěšího pluku mistra Jana Husa.

K známějším padlým v bitvě u Zborova patřil praporčík Emil Podmol (1892–1917) z Přívozu u Ostravy. Vyrůstal sice v české rodině, ale byl nucen chodit do německých škol, což v něm jen zvýraznilo slovanskou sounáležitost. Postupně se přes Brno a Vídeň dostal do Srbska, kde během balkánské války bojoval jako dobrovolník v srbské armádě. Poté byl odveden do rakousko-uherské armády, kde ho zastihl začátek války. Po příchodu na ruskou frontu okamžitě přešel do zajetí a už v listopadu vstoupil do České družiny. Za chrabrost byl v červenci 1916 povýšen na praporčíka, aby v této hodnosti o rok později vedl do útoku u Zborova 6. rotu 2. praporu 1. střeleckého pluku. Byl pohřben do společného hrobu s ostatními čs. legionáři u obce Cecové, která leží jen několik kilometrů od Zborova.


Obnovený památník pod Emauzy připomíná všechna oslavovaná legionářská bojiště

Po návratu do vlasti ruští legionáři iniciovali vznik hrobu Neznámého vojína, který měl tradici ve všech evropských státech. Nebylo sporů o tom, že má být oním vojínem padlý legionář od Zborova. V červnu 1922 odjela šestičlenná komise MNO na zborovské bojiště, které však nyní leželo na území obnoveného Polska. Polské úřady naštěstí s exhumací souhlasily, a tak byly ze hřbitova padlých legionářů u vesnice Cecová vybrány ostatky vysokého muže v ruské uniformě s prostřelenou lebkou. Ty pak byly slavnostně uloženy 1. července 1922 do gotické radniční kaple na Staroměstském náměstí. Pražský starosta Baxa při té příležitosti celý dojatý vyslovil naději, že mrtvola zborovského hrdiny nebude nikdy odstraněna. Při svém projevu legionáře oslovoval „bratři“, ačkoliv celou válku byl poslancem vídeňské říšské rady a navíc se odvolával na Boha, což u ateistických brášků vyvolávalo rozpaky.

Hrob se od té chvíle stal místem, kam legionáři při všech oslavách chodili vzpomenout na zborovské padlé. Nejednalo se pouze o manifestační sjezdy ČsOL, ale i o všechny ostatní akce všech legionářských organizací. Dokonce se dne 25. srpna 1929 u hrobu poklonil i francouzský hrdina 1. světové války maršál Pétain, který přijel při příležitosti 10. výročí bojů na Slovensku.

Zborovské oslavy měly oficiální charakter, přesněji řečeno byly státem organizovány, a bylo tak záhodno se jich účastnit. Rozsahem a zapojením obyvatelstva je lze přirovnat k poválečným oslavám 1. a 9. května či 7. listopadu, které jsou pro současníky snadněji představitelné. Na školách se pořádaly přednášky o Zborovu, konaly se průvody, minuty ticha u hrobů, patetické proslovy, odhalování pomníků apod. Obyvatelstvo se však na slavnostech skutečně bavilo, stát nemusel lidi popohánět, stačilo jen usměrňovat a regulovat. Na slavnostech se realizovali hlavně sokolové, hasiči, legionáři a vůbec všichni uniformovaní a krojovaní.


Pozdější předseda vlády Zdeněk Fierlinger (vpravo) v zákopech u Zborova

Téma Zborova bylo rovněž velmi často umělecky zpracováno. Početná skupina akvarelů a kreseb vznikla v roce 1922, kdy byli malíři Otto Matoušek a Jindřich Vlček ministerstvem obrany vysláni na zborovské bojiště. Byly rovněž napsány desítky knih a stovky článků. O Zborovu nepsali jen legionáři, ale i spisovatelé, básníci a dramatici bez legionářské zkušenosti. Fenomén bitvy u Zborova narostl do takových rozměrů, že se k němu vyjádřil i Karel Čapek:

Jsou v dějinách události, které postupem doby nabývají zvláštní a skoro symbolické hodnoty. Jsou to krystalizační body nebo osy, kolem nichž věky pozdější seskupují historické dějstvo, jsou to jmenovatelé, jimiž označujeme rozlehlý kus dějin… Co dává zborovské bitvě tak mimořádné postavení v tom téměř neuvěřitelném dějovém pásmu? Myslím, že jsou to dvě okolnosti: bitva u Zborova byla okázalým a samostatným vstupem českých vojsk na válečné dějiště. Za druhé se tato bitva jakožto čin dá izolovat z hustého a složitého přediva té ostatní anabáze, složené z nespočetných, více méně bezejmenných aktů statečnosti, důmyslu, organizace a iniciativy.

Desáté výročí v roce 1927 bylo velkolepé. Oslavy začaly již 1. července shromážděním politické, vojenské a společenské elity na Staroměstské radnici u hrobu Neznámého vojína. Tentýž večer se uskutečnil veliký lampiónový průvod, který prošel městem. Druhý červenec byl dnem vojenských přehlídek a demonstrace vlastní vojenské síly. Zvláště působivá byla přehlídka na Bílé hoře a přelet 35 vojenských letadel československé konstrukce i výroby nad Prahou.


Plukovník Josef Švec a budoucí ministr obrany a předseda vlády Jan Syrový krátce před bitvou

Současně s oslavami v Československu se konala tzv. Národní pouť ke Zborovu. Na tisíc účastníků z Prahy a na pět set hostů z Košic se vlaky vypravilo ke Zborovu. Ze Zborova se šlo 10 km k hrobu čs. vojáků v Cecové, kde byl slavnostně odhalen pomník v podobě několik metrů vysoké mohyly. Za účasti polských a československých představitelů se položily věnce, proneslo se několik projevů včetně projevu předsedy ČsOL Josefa Patejdla, který tlumočil i pozdrav ministra zahraničí Edvarda Beneše. Poté byly do mohyly uloženy pamětní listiny čs. státníků, institucí a organizací. Na závěr programu se odešlo na 3 km vzdálené návrší „Mogila“, kde proběhla prohlídka bojiště a účastníci bitvy poutníkům podali zprávu o detailech a jednotlivých fázích boje.

Dvacáté výročí Zborova v roce 1937 již bylo jednoznačně ve znamení blížící se zkoušky v podobě hájení celistvosti mladého státu československého před sílícím a agresivním německým sousedem. Oslavy opět trvaly několik dní a po obligátním průvodu Prahou a návštěvě hrobu Neznámého vojína se hlavní oslava konala na strahovském stadionu, kde za účasti prezidenta Beneše proběhla vojenská přehlídka, kterou ukončil přelet sedmdesáti vojenských letounů. Poté následovalo scénické představení Obrana státu – slavnostní zborovská scéna. Účinkující nejdříve umělecky ztvárnili bitvu u Zborova, a pak se na ploše stadionu objevil z těl sestavený obrys československé republiky. To vše doplnily obrovské portréty Masaryka, Beneše a Štefánika nad plochou.

Za 2. světové války vše zpočátku vypadalo pro mohylu nadějně. Sovětská okupační vojska pomníku nevěnovala žádnou pozornost a německá ofenzíva v roce 1941 se Cecové také vyhnula. Podle svědectví slovenského setníka justice Antona Rašla ještě v březnu 1942 mohyla nevykazovala žádné známky poškození. Teprve při německém ústupu v roce 1944 došlo k devastaci a z pomníku zůstal jen betonový podklad. O rok později bylo zborovské výročí završeno prohlášením ministra obrany Udržala, že 2. červenec se stává svátkem čs. armády. K rekonstrukci pomníku u Cecové však už nedošlo, protože sovětské orgány jakékoliv návštěvy a stavební úpravy striktně zakázaly. Ale vraťme se do časů první republiky.


Pohled do dobytých zákopů rakousko-uherské armády

Ze začátku německé okupace byl sice hrob Neznámého vojína vojáky Wehrmachtu ctěn, ale po nepokojích z 28. října 1939 si Němci přestali hrát na protektory a přeobsadili se do role okupantů, která jim seděla mnohem lépe. Hrob Neznámého vojína zrušili a ostatky vojáka od Zborova zřejmě spálili. U německého obyvatelstva v období první republiky se zborovské oslavy setkávaly s odporem, a to dokonce u občanů, kteří nebyli nacionálně příliš vyhranění. Rétorika kolem těchto událostí totiž vyznívala dosti protiněmecky.

Po 2. světové válce byl kult Zborova obnoven, ale tentokrát v poněkud jiných souvislostech. Bylo zdůrazňováno, že Zborov leží v Sovětském svazu, u Zborova se po boku ruských vojáků bojovalo proti Němcům a hlavně: Zborov není daleko od Sokolova, alespoň při pohledu ze střední Evropy. Do hrobu Neznámého vojína už nebyly přivezeny ostatky jiného mrtvého od Zborova, ale tělo padlého od Dukly, což bylo aktuálnější a politicky vhodnější.

Rovněž v neprospěch Zborova hovořil fakt, že se jednalo o český, nikoliv československý symbol, protože v bitvě samotné se žádný Slovák neobjevil – nebo to alespoň není známo. A to platí i o období první republiky, kdy se na Slovensku z legionářských oslav prosazovaly pouze komemorace, které nějakým způsobem souvisely s osobou M. R. Štefánika.

Později, po únorovém převratu roku 1948, komunisté upřednostňovali bitvu u Bachmače před Zborovem, protože u Bachmače legionáři bojovali po boku rudoarmějců proti Němcům a nebylo tedy nutné si nic vymýšlet a překrucovat. S nástupem komunismu legenda Zborov mizí, aby se už nikdy neprobudila. Na 50. výročí Zborova se sice v tisku a odborných časopisech objevila připomínka, ta ale zaujala jen několik pamětníků a zasvěcenců.

Osud legendy bitvy u Zborova lze ilustrovat na Zborovském pomníku sochaře Otto Birmy a architekta Karla Chocholy, který byl slavnostně odhalen v červenci 1927 na nádvoří Žižkovských kasáren v Českých Budějovicích. Jednalo se o více než 6metrovou žulovou plastiku o pušku opřeného československého vojáka. Těsně před příchodem německých okupantů se podařilo Zborovský pomník rozebrat a ukrýt ve sklepě místní kamenické firmy, a tak mohl být už 2. července 1945 opětovně instalován na své místo. Po komunistickém nástupu k moci sice Zborovský pomník vydržel stát na svém místě až do konce 60. let, ale poté byl opět rozebrán a uložen na několika místech. Po návratu parlamentní demokracie do našich krajů českobudějovičtí představitelé projevili snahu rozebraný pomník znovu postavit, ale už mnoho let se nemohou dohodnout, kde by pro něj bylo nejvhodnější místo.


Zraněný Jan Syrový je odvážen do zázemí

Co do významu Zborova jako zlomové bitvy mu mohl ve slavnostním veselí konkurovat pouze Terron, přesněji řečeno bitva u této obce. Nejednalo se o vojenský střet takového vojenského, politického ani psychologického rozsahu jako v případě Zborova, ale města jako Terron, Darney či Vouziers ležela na území hlavního spojence Francie, a tak výročí bitvy byla vládou i Hradem významně připomínána i podporována. V letech 1937 až 1938 rovněž vyvrcholila filatelistická série zahraničního odboje, která byla zahájena roku 1934 vydáním sérií známek v hodnotě 50 haléřů, 1 Kč, 2 Kč a 3 Kč s tématy posvěcení praporu České družiny v Kyjevě a přísahou roty Nazdar v Bayonne. Roku 1937 následovala známka v hodnotě 1 Kč se zborovskou tématikou a cyklus byl zakončen tématy Bachmač, Doss Alto a Vouziers v hodnotě 50 haléřů.

Málo známou událostí je v roce 1938 plánovaná Národní pouť do Francie. Na podzim se měla konat třináctidenní Národní pouť do města Darney, která měla proběhnout v podobném duchu jako Národní pouť zborovská. Pod patronací prezidenta Beneše mělo dojít k slavnostnímu odhalení nových památníků a pomníků. Mělo být i otevřeno čs. válečné muzeum a odhalen 32 m vysoký pomník k 20. výročí přehlídky naší brigády francouzským prezidentem Poincarem a T. G. Masarykem. Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci však k Národní pouti nedošlo a po mnichovské konferenci zbyla z celé akce jen pachuť hořkosti.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 7/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔01.03.2015 📕5.645

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře