Boj o Sokolovo - 14. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.03.2015 📕9.263

Zajatci

Další oblastí problematiky nasazení 1. polního praporu u Sokolova, o níž se dlouho psát nesmělo, byli čs. vojáci, kteří v tomto boji padli do zajetí.

Už v průběhu bojů se s touto možností vůbec nepočítalo. Zápisy ve Válečném deníku  praporu hovoří jen o mrtvých a raněných, nezvěstní byli automaticky počítání mezi padlé.

Faktem však zůstává, že blíže neupřesněný počet čs. vojáků skutečně zajat byl (zřejmě kolem 20 osob), přičemž ihned poté, co moskevský a posléze i londýnský rozhlas odvysílal zprávu o nasazení čs. jednotky na frontě, začaly se o ně zajímat německé orgány v Protektorátu Čechy a Morava, které chtěly potlačit případný pozitivní vliv na český odboj.

Proto již 5. 5. 1943 Vrchní velitelství říšské branné moci prohlásilo, že „zprávy nepřátelské propagandy o úspěšné obraně čs. legionářů a značných ztrátách německých útočících oddílů na lidech a pancířích jsou úplně vymyšleny. … Český prapor, vedený plukovníkem Ludvíkem Svobodou, byl ze dvou třetin potřen a úplně zničen…“.

K. H. Frankovi bylo mezitím oznámeno, že v táboře Stalag 378 Dněpropetrovsk se nacházelo 8 čs. zajatců, z nichž však již dva zemřeli, jeden onemocněl skvrnitým tyfem a dva se dobrovolně přihlásili do německých pracovních jednotek a byli odveleni k pracovnímu nasazení v Charkově.

Frank o zbylé tři projevil zájem a tak byli tito zajatci odesláni do Prahy, kam dorazili 16. 6. 1943. Zbylí dva zajatci z Charkova měli být také staženi a posláni do Prahy, avšak dorazili tam až 23. 9. 1943. Šlo o těchto pět čs. vojáků: des. Imrich Kuric, des. Karel Egger, voj. Vasil Maksimišinec, des. Jiří Šmolík, voj. František Schneider (Šnajdr).

S těmito pěti zajatci potom Němci 30. září uspořádali tiskovou konferenci, kde odpovídali zástupců, protektorátního tisku na předem připravené otázky. Smyslem celé akce bylo zlehčit boj československé jednotky na frontě u Sokolova a důkladně vykreslit poměry v SSSR, především pak v sovětských lágrech.

V protektorátním tisku se potom například objevil článek, v němž zajatci „vypovídali jednomyslně, že ,česko-slovenská jednotka´onoho 8. března 1943 bez jakékoliv obrany byla německými pancéřovými silami překvapena a rozbita. Žádný z nich nepozoroval na německé straně ztráty na lidech po případě pancéřových vozech. Nadporučík Otakar Jaroš, prohlášený za hrdinu Sovětského svazu a nepřátelským rozhlasem tak neobyčejně velebený, padl – jak je potvrzeno očitým svědkem – bez jakéhokoliv bojového výkonu při pokusu zachránit se z dosahu palby blížících se pancéřových vozů.“

Později byl se zajatci natočen také zvukový záznam vysílaný v rozhlase a ve stejném duchu byla také vydána publikace „Váleční zajatci vypovídají“. Ačkoliv v případě líčení poměrů v sovětských lágrech zajatci nelhali, domácí obyvatelstvo povětšinou považovalo jejich vyprávění za německou propagandu a tak se k tomu také stavělo.

Vystoupení zajatců ovšem neuniklo domácímu odboji, jenž ihned zprávu o něm předal do Londýna. Zpráva byla pochopitelně postoupena plk. Píkovi do Moskvy, jenž 10. října 1943 zaslal plk. Svobodovi následující dotaz: „Hlaste obratem, zda pokládáte za možné, že by des. Šmolík a des. Kuric – vedení jako padlí u Sokolova – byli zajati živí, nebo dokonce, že by zběhli k Němcům. K věci zašlete protokolární výslech očitých svědků jejich smrti. K tomu připojte svůj posudek o jejich spolehlivosti, vlasteneckém a bojovém duchu. Podle přijatých informací oba prý mluvili nedávno v pražském rozhlase proti jednotce.“

Svoboda tedy zahájil vyšetřování, přičemž do něj zapojil také voj. Spáčila, jenž mohl přispět svými informacemi z německého zajetí. Voj. Josef Spáčil byl jako příslušník 2. pěší roty raněn 9. 3. 1943 při nočním útoku na Sokolovo. S poraněními brady, pravého ramene, palců obou rukou a levého zápěstí zůstal ležet na okraji vesnice. Chtěl se zastřelit, avšak nedokázal poraněnýma rukama sejmout bodák z pušky SVT. Potom upadl do bezvědomí, po procitnutí ráno se pokoušel zakrýt rákosím, byl však Němci nalezen a odvezen k výslechu. K tomu uvedl:

„V domě už byli 3 naši Ukrajinci… postupně k nám přivedli tyto čs. vojáky: voj. Traub Egon, kul. rota, voj. Hoffmann, kul. rota, voj. Pressburg Kurt, 1. rota a pak ještě několik Ukrajinců, velmi mladých – z těch, kteří do jednotky přišli těsně  před odjezdem na frontu. Celkem se nás tam shromáždilo 11 vojáků. Toto všechno se dálo dopoledne… Výslech děl se ve formě přátelské besedy, bez protokolárního zápisu. Nejvíc mluvil: voj. Egon Traub, kul. rota. Mladý Ukrajinec ve fabrice, jehož jméno neznám. Byl z Kulometné roty. Jíst nám nedávali. Traub nebyl raněn. Pressburg byl raněn do ruky střepinou miny a do nohy – dotyková rána kulkou. Ránu na noze měl převázanou od našich ošetřovatelek… 11. 3. Ve vzdálenosti asi 12 km od Sokolova nás zavedli do nějaké chalupy, kde byl jakýsi štáb… Tam jsem viděl voj. Blasensteina, 2. rota…  Pressburg říkal, že Blassenstein zůstal na místě jako tlumočník… V Pavlogradě oddělili Trauba a Ukrajince, které jako zdravé vzali na místě do práce. Nás ostatní přivezli do Dněpropetrovska a dali do věznice, která sloužila jako zajatecký tábor. Tam nás obvázali a asi měsíc jsme  tam zůstali v ošetřování. Hoffmanna odvezli po několika dnech do občanské nemocnice za účelem operace nohou, Pressburga a mne odvezli potom do vesnice Smela u Čerkass. Byly tam dřevené baráky a říkali tomu lazaret. Přišli jsme tam 7. dubna 1943. Tam nás opět převáželi a Pressburg, jehož stav se zlepšil, byl vzat do kanceláře jako písař, protože uměl německy. Později onemocněl skvrnitým tyfem. Koncem května jsem byl odveden do pracovního zajateckého tábora, který byl asi 1 km od lazaretu.“

Je třeba říci, že voj. Spáčil se rozhodně nemínil smířit se stavem věcí, nýbrž se ihned pokusil o útěk. Byl však chycen a vrácen zpět do tábora, kde setrval až do 19. 9. 1943, kdy byl vřazen do transportu zajatců: „Tehdy nás odváželi vlakem do Proskurova, do koncentračního tábora. Pressburga jsem viděl naposled 19. 9. 1943. Zůstal v táboře v dílně jako tlumočník. Po cestě vlakem jsme prořezali stěny vagonu a za jízdy vyskákali… Útěk byl 28. 9. 1943.“

Uprchlíci se pak přidali k místním partyzánům, kteří se 14. 11. 1943 spojili s Rudou armádou. Voj. Spáčil se tak mohl vrátit zpět k jednotce. Po zprávách o Šmolíkovi a Kuricovi byl na ně dotázán, uvedl však, že „voj. Šmolíka a des. Kurice nikde v zajetí neviděl a nikdo o nich nemluvil.“

Nicméně des. Kuric byl posléze v Londýně identifikován na fotografii čs. zajatců v časopisu Pestrý týden. Sám voj. Spáčil posléze podle fotografií určil, že zajatec voj. Walter Blasenstein z jeho hlášení je ve skutečnosti voj. Kurt Finkelstein (že jde o Blasensteina mu v zajetí řekl Pressburg, jak dále uvedl).

Šmolík byl s určitostí identifikován až na jaře 1944, kdy sovětské jednotky obsadily Volyň, ze které Šmolík pocházel. Nováčci, přicházející k čs. jednotkám z řad volyňských Čechů potvrdili, že Šmolík nadále sloužil v pracovních jednotkách Wehrmachtu, byl Němci používán pro propagandu a Volyň také navštívil. Šmolík pak zůstal v pracovních jednotkách až do svého zajetí na západní frontě, odkud byl vydán do ČSR. Zde byl souzen za zradu a 11. 10. 1946 odsouzen ke 20 letům těžkého žaláře ve vojenské věznici Leopoldov. Dne 22. 7. 1954 byl podmínečně propuštěn na 8 let.

Imrich Kuric byl jakožto Slovák po skončení propagační akce v Protektorátu Němci propuštěn a odjel do Bratislavy, kde byl přidělen na úřad propagandy a vedl několik protisovětských přenášek. Po osvobození republiky byl zatčen a při soudním líčení v červnu 1945 k okolnostem svého zajetí uvedl: „Bylo tehdy asi 16 hodin a my doufali, že ve stodole se do noci ukryjeme a pak se nám v noci podaří ustoupit. Kritickou dobu jsme ustoupit nemohli, protože bychom byli nuceni ustoupit přes rovinu, kde nás Němci dobře viděli. Němci však začali střílet plamenomety na stodolu, která se vzňala a my byli proto donuceni vystoupit a vzdát se. Se mnou se vzdal voj. Finkelstein, svob. Jančuška padl…“

Soud jej posléze uznal vinným ze spolupráce „s orgány německé nacionálně socialistické propagandy namířené proti Sovětskému svazu, a protože poškozoval zájmy spojeneckého Ruska, tedy za války opatřil nepříteli prospěch a způsobil škodu branné moci spojence republiky“, spáchal zločin vojenské zrady, za což byl odsouzen k trestu 10 let těžkého žaláře. Původně trest vykonával ve věznici Leopoldov, odkud byl však přeložen do trestnice v Opavě. Zde se mu 4. 8. 1951 podařilo uprchnout z pracoviště, dostal se do Rakouska, odtud do Austrálie a nakonec do USA, kde počátkem 21. stol. zemřel.   

Des. Egger, jakožto Žid, byl s největší pravděpodobností posléze Němci popraven, protože jeho stopy v německém zajetí mizí. Voj. Maksimišinec byl také čs. soudy po válce odsouzen na 15 let do vězení, o osudu Františka Schneidera mi není nic známo, pouze to, že se dožil konce války. Souzen čs. soudem pravděpodobně nebyl, patrně proto, že nebyl československým občanem, nýbrž sovětským.

Všem pěti výše zmíněným čs. vojákům upadnuvším do německého zajetí byla v lednu 1946 odebrána čs. vyznamenání (která obdrželi jako „padlí“ in memoriam), a spolu s nimi také vojínu Kurtu Steinerovi, jenž nepadl v boji, nýbrž „byl zabit minou na útěku“

Dalším čs. vojákem, jenž padl do zajetí, byl voj. Josef Svítek, jenž pocházel z Volyně. Po jejím obsazení sovětskými vojsky v rámci dělení Polska byl v prosinci 1941 zatčen NKVD a odvlečen do pracovního tábora, odkud se v únoru 1942 dostal k čs. jednotkám do Buzuluku. Během bojů u Sokolova upadl do zajetí, z něhož později uprchl a vrátil se na Volyň. Ta však byla na jaře 1944 znovu obsazena sovětskými jednotkami a Svítek byl znovu odveden k čs. vojsku. Zde na něj gen. Svoboda podal trestní oznámení ve věci zběhnutí, neboť u Sokolova „při řídké palbě skryl se v zákopech, ú m y s l n ě vyčkával příchodu Němců a dostal se na druhou stranu fronty k Němcům. Tedy se odloučil od své jednotky a úmyslně vyčkával příchodu Němců, což se mu podařilo.“

Čs. polní soud I. stolice v SSSR voj. Svítka 14. 7. 1944 uznal vinným a odsoudil jej k trestu smrti zastřelením, kterýžto rozsudek 16. 10. 1944 následně potvrdil i Vrchní polní soud v SSSR jakožto odvolací orgán. Rozsudek byl vykonán 16. 1. 1945.

Dále padli do zajetí ještě další čs. vojáci a jejich osud byl velmi různorodý. Část z nich, zejména těžce zranění, byla zavražděna hned v Sokolovu německými vojáky, kteří raněné Čechoslováky házeli do hořících chalup.

Takto zahynul například svobodník Václav Kubeš. Někteří další zemřeli v německých zajateckých táborech, do této skupiny patří vojín Kurt Finkelstein, vojín Ludvík Hoffmann, svobodník Egon Presser, rotmistr František Růžička (jiné prameny uvádějí, že byl zavražděn německými vojáky přímo v Sokolovu). Někteří v těchto táborech zmizeli beze stopy, patří sem vojín Walter Blasenstein, vojín Kurt Pressburg, vojín Egon Traub.

Několika vojákům se podařilo ze zajetí utéct, kromě výše zmíněného vojína Josefa Spáčila, to byli ještě vojín Vladimír Hába a vojín Dimitrij Jacina. Ten byl po návratu k čs. armádě obviněn ze zbabělosti, ale soud jej zprostil obvinění (byl mu však odebrán Čs. válečný kříž 1939).

Vojíni Michal Babič, Štefan Šelemba a Michal Keďulič přežili v německém zajetí celou válku.

Závěr

V době, kdy jsme si připomněli 70. výročí bitvy u Sokolova, bylo o této bitvě napsáno mnoho. Objevily se také práce bagatelizující nasazení čs. vojáků v rámci charkovských bojů, či práce hledající „senzaci“. Tento článek neměl být ani jedním, ačkoliv jistě někteří jej možná budou takto charakterizovat. Chtěl jsem na těchto řádcích střetnutí u Sokolova připomenout pokud možno objektivně, bez příkras, s pohledem na všechny aspekty tohoto střetnutí – jak pozitivní, tak negativní.

Je jisté, že nasazení jednoho pěšího praporu nemohlo ovlivnit, tím méně zvrátit, průběh bitvy u Charkova. Čs. vojáci však chtěli Němcům dát najevo, že ještě není konec, že budou bojovat za svoji zemi, bez ohledu na to, zda mohli v měřítku východní fronty něco ovlivnit či ne. Pro lidi doma (alespoň pro ty, kteří se nesmířili s okupací rodné země) zase bylo důležité dozvědět se, že za ně někdo bojuje.

Je zřejmé, že nasazení 1. polního praporu sledovalo určité politické zadání. Hrdinství samotných vojáků, zarputile čelících dlouhých pět hodin v hořícím Sokolovu německým tankům a granátníkům, či běžících vstříc německým kulometům při nočním protiútoku, to však nikterak nesnižuje.

Věřím tomu, že mnozí budou s úšklebkem dehonestovat toto vstoupení čs. vojáků a kapitoly o zajatcích a zbabělcích jim k tomu zdánlivě dodávají argumenty. Ve skutečnosti však jde o selhání jednotlivců.

Samozřejmě, tak jako v každém národě, tak jako v každé jednotce, i u 1. polního praporu se vyskytli zbabělci. Hrdinů však bylo zřetelně více. Je jisté, že ne všichni čs. vojáci u Sokolova byli prodchnuti láskou k Československu natolik, aby za ně byli ochotni zemřít. Mnozí vstoupili do čs. vojska, protože neměli jinou možnost. Ale ať už byly motivy jednotlivců jakékoliv, ať měli na vybranou či ne, přesto se 1. polní prapor jako celek odhodlaně postavil zkušeným německým vojákům se zbraní v ruce a rozhodně se nedal lacino.

Naopak, ačkoliv 1. polní prapor byl cvičen a organizován jako rychlá jednotka, u Sokolova musel vést boj na zdrženou v krajně nepříznivých podmínkách, kdy byl nasazen do boje po vyčerpávajícím pochodu bez možnosti odpočinku. Navzdory tomu, při kritické zásobovací situaci, splnil svůj bojový úkol a udržel obranu určeného úseku fronty. Navíc se mu podařilo vysilujícím pochodem ve vražedném tempu uniknout obklíčení a zachovat si celistvost, což na hroutící se charkovské frontě nebylo právě málo. Respekt ostatně zaznívá i z řádků výše citovaných pramenů z německé strany.

Také velitel Voroněžského frontu genplk. F. I. Golikov, měl pro vojáky 1. polního praporu slova uznání: „…boj u Sokolova byl na úrovni bojů našich nejlepších gardových jednotek, a to jak z hlediska velení, tak z hlediska statečnosti československých vojáků.“  

Prameny a použitá literatura:
PhDr. Petr Bárta, Jiří Blecha, Ivan Cigánek, Daga Minkewitzová: Náš velitel, nakl. Naše vojsko, Praha 1971, ISBN 28-102-71
Karel Richter: Cesta k Sokolovu, nakl. Naše vojsko, Praha 1981, ISBN 28-016-82
Jiří Fidler: Sokolovo 1943, nakl. Naše vojsko, Praha 2004, ISBN 80-206-0716-1.
Zdeněk Vališ: Sokolovo (Historie a vojenství č. 62/2013)
Jan Dvořák, Adam Hradílek, Zdeněk Vališ: Z táborů Gulagu do Československé vojenské jednotky v SSSR, (Historie a vojenství č. 1/2014)
Tomáš Jakl: Německé jednotky v boji o Sokolovo (Historie a vojenství č. 62/2013)
Erich Kulka: Židé v československé Svobodě armádě, nakl. Naše vojsko, Praha 1990, ISBN
 80-206-0068-X
Josef Buršík: Nelituj oběti, nakl. Naše vojsko, 1992, ISBN 80-206-0288-7
Ludvík Svoboda: Z Buzuluku do Prahy, nakl. Naše vojsko, 1981
Vladimír Marek: Hrdinství zaplacené krví, A-report 2/2013
Vladimír Marek: Bitva dvakrát znásilněná, příloha A-reportu
Hana Benešová: Máme snajperku!, Reflex 1/2009
http://www.fronta.cz/dotaz/sokolovo-1943-ceskoslovensti-zajatci
http://zpravy.aktualne.cz/domaci/zastrel-me-saso-pribehy-hrdinstvi-a-smrti-1943-2013/r~i:article:773563/
http://www.mistapametinaroda.cz/?id=285
http://technet.idnes.cz/sokolovo-odvracena-tvar-legendy-dop-/vojenstvi.aspx?c=A130312_174630_vojenstvi_kuz
http://www.mocr.army.cz/scripts/detail.php?pgid=353&conn=4467&pg=1
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.03.2015 📕9.263

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře