Boj o Sokolovo - 12. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.03.2015 📕6.590

Seriál

  1. Boj o Sokolovo - 1. část
  2. Boj o Sokolovo - 2. část
  3. Boj o Sokolovo - 3. část
  4. Boj o Sokolovo - 4. část
  5. Boj o Sokolovo - 5. část
  6. Boj o Sokolovo - 6. část
  7. Boj o Sokolovo - 7. část
  8. Boj o Sokolovo - 8. část
  9. Boj o Sokolovo - 9. část
  10. Boj o Sokolovo - 10. část
  11. Boj o Sokolovo - 11. část
  12. Boj o Sokolovo - 12. část
  13. Boj o Sokolovo - 13. část
  14. Boj o Sokolovo - 14. část

Podobné články

Další články autora

Lízání ran

V době, kdy prapor vpochodovával do Zacharovky, panovala u nadřízených v Moskvě a Londýně ohledně jeho působení na frontě stále nejistota. Plk. Píka ještě stále neobdržel žádnou oficiální zprávu ani od plk. Svobody, ani od Sovětů, pouze kusé informace od raněných, kteří byli odsunováni přes Kujbyšev do Buzuluku.

Po těchto prvních zprávách tedy informoval generála Ingra, že „… v prvních bojích padlo 15 mužů a přes 40 raněno. První rota zničila 22 tanků. Mezi padlými jsou npor. Jaroš, velitel 1. roty, ppor. Frank,  rtm. Růžička… Pokud nebude oficiální zprávy, navrhuji nepoužít tohoto neprověřeného hlášení pro rozhlas...“

Teprve 26. 3. předal do Londýna informaci po telefonickém rozhovoru se zplnomocněncem vlády SSSR komisařem NKVD gen. Žukovem, podle níž „…Gen. GOLIKOV vysoce ocenil bojovou hodnotu a chrabrost 1. polního československého praporu. Přes masové nasazení německých tanků, 1. čsl. prapor, bez podpory vlastních tanků, vydržel nápor a obhájil přidělený úsek, způsobiv nepříteli velké ztráty na materiálu (tancích) a lidech. Ustoupil až na vyšší rozkaz. Žukov blahopřál k úspěšnému splnění úkolu. Žádal jsem, aby o bojích byla zmínka v sovětském úředním komuniké, abychom toho mohli využít propagačně, jak pro domov, tak v ostatním světě. Nevadí, jest-li je to delší dobu po skutečném vystoupení. Bylo mi slíbeno, že po dojití podrobných zpráv z velitelství armády do Moskvy.“

Požadovaná zpráva v oficiálních sdělovacích prostředcích byla konečně zveřejněna 2. 4. 1943 v následujícím znění: „Na jednom z úseků fronty bojuje pod velením plukovníka Svobody československá jednotka zformovaná v Sovětském svazu. Jižně od města N. podniklo proti bojovníkům této jednotky útok 60 nepřátelských tanků s automatčíky. Vojáci československé jednotky se bili noc a den obětavě s nepřítelem a odrazili všechny útoky hitlerovců. Za boje bylo rozbito a zapáleno 19 německých tanků a pobito na 486 automatčíků.“

Navzdory těmto pozitivním zprávám ve skutečnosti Píka takto optimistický nebyl. Ačkoliv ještě neobdržel Svobodovo Hlášení o činnosti 1. samostatného praporu na frontě SSSR, měl možnost opět mluvit se Žukovem a po tomto rozhovoru se přiklonil k myšlence stáhnout prapor zpět do Buzuluku, přičemž uvedl následující argumenty:

„1) Velké ztráty – odhaduji na 300 mužů raněných a zabitých,

2) Zničená a ztracená téměř celá výzbroj praporu (podle náznaku spojovacího důstojníka NKVD),

3) Prapor nelze doplnit před dvěma měsíci, neboť záložní pluk 115 nezačal dosud taktický výcvik se zbraní (nemá žádné cvičné výzbroje),

4) Morální upevnění praporu. Mám dojem, že po několika denním boji po proražení fronty a za ústupu praporu se praporu zmocnila panika. Dne 10. března sešlo se asi 50 mužů ve Valujkách (100 km za frontou) a byli pak dirigování spojovacím důstojníkem NKVD směrem na Volčansk k velitelství 1. polního praporu (neúřední zpráva raněných)…

6) Mám dojem, že Sověty sami navrhnou odsun praporu do Buzuluku (podle náznaku důstojníka NKVD).

Úředně jsem dosud Sovětům návrh nepodal, učiním tak až v Moskvě po zjištění ztrát a výzbroje praporu a po názoru zástupce sovětské vlády Žukova.“

V tomto rozhodnutí jej podporoval i Svoboda, který ve svém Hlášení o činnosti uvedl: „Prapor ztratil 7 důstojníků, 6 rotmistrů, 59 poddůstojníků a 147 vojínů. Prapor utrpěl zvláště velké ztráty na velitelských kádrech. V důsledku obranných bojů a ústupu ztratil prapor:

1) 2 kanóny 45 mm. 11 protitankových pušek, 9 těžkých kulometů, 22 lehkých kulometů, 9 minometů 82 mm, 5 minometů 50 mm, zákopnický materiál, spojovací materiál a polovinu transportu.

2) Více jak polovina je nepoužitelná, stejně jako část další výstroje.

Bojová hodnota praporu je k dnešnímu dni značně snížena. Prapor potřebuje doplnění výzbroje, výstroje, reorganizaci a oddech.“

V této chvíli však opět do „hry“ vstoupil velvyslanec Fierlinger, jenž začal prosazovat myšlenku ponechání praporu v přifrontovém pásmu a jeho opětovné brzké nasazení do boje, neboť „a) v Rudé armádě je zvykem, že se jednotky doplňují za frontou; b) z mravních a politických důvodů je záhodno využít situace a nechat prapor ve frontovém pásmu a tam ho doplnit a docvičit; c) bylo to tak původně míněno a Rusové by si to asi tak přáli.“

Naštěstí však na jeho nekompetentní vměšování nebyl brán zřetel, obzvláště když „ze sovětské strany bylo vyslanci Fierlingerovi sděleno, že ztráty Svobodova praporu jsou odhadovány na 200 padlých a přes 100 nezvěstných; celkem se ztráty pohybují kolem 30 procent. Z těchto důvodů se připouští, že prapor bude odeslán do Buzuluku, aby tam byla provedena jeho reorganizace.“

Nakonec tedy, vzhledem ke snaze čs. představitelů postavit na území SSSR vyšší vojenskou jednotku, padlo rozhodnutí odsunout prapor zpět do Buzuluku, kde se měl stát základem budoucí 1. čs. samostatné brigády. Dnem 4. 5. 1943 zahájil 1. polní prapor přesun po železnici do Novochoperska, čímž jeho frontové vystoupení definitivně skončilo.

Ztráty

Jaké tedy vlastně byly skutečné ztráty praporu? Zatímco součty ztrát výzbroje jsou v zásadě jednoduché, zdaleka tak snadné nebylo vyčíslení ztrát živé síly. Celkové počty padlých a raněných prodělaly za dobu své existence řadu úprav. Ve válečném deníku praporu dne 8. 3. 1943 je uvedeno 85 padlých a 57 raněných. Dále dne 9. 3. po nočním protiútoku udává válečný deník dalších 16 padlých a 49 raněných, celkem tedy 101 padlých a 106 raněných, v součtu tedy 207 mužů (používám termín „muž“ ve smyslu početní jednotky, ve skutečnosti byla v  počtu zraněných také jedna žena, pozn. aut.).  V Hlášení o činnosti se již ke dni 8. 3. 1943 uvádí ztráty 89 padlých a 57 raněných a ztráty dne 9. 3. 1943 činí 23 padlých a 49 raněných, celkem 112 padlých a 106 raněných, tzn. celkové ztráty 218 mužů (což odpovídá přibližně 22 % původního početního stavu 1. polního praporu).

Dne 29. 4. 1943 podle Válečného deníku praporu činil celkový početní stav jednotky celkem 707 osob - z toho 21 důstojníků, 13 rotmistrů, 245 poddůstojníků, 391 vojínů, 37 žen.  Zápis z Válečného deníku ke dni 7. 3. 1943 udává celkový početní stav praporu: „954 důstojníků, rotmistrů, mužů i žen (i s přidělenými jednotkami Rudé armády), 37 mužů zůstává vzadu (týl, nemocní).“ Rozdíl tedy činí 247 vojáků.

Aby nebylo zmatkům konec, hlásil v dubnu 1943 plk. Píka do Londýna, že padli „2 velitelé rot, 12 velitelů čet (z toho jeden podporučík, čtyři rotmistři, čtyři rotní a tři četaři), dále 3 četaři, 8 desátníků, 9 svobodníků, 85 vojínů. Celkem 120 mužů.“ Součet ale činí 119 mužů!

Jednotlivé kategorie se navíc navzájem prolínaly – např. velení praporu v té době nemělo žádné zprávy o řadě „nezvěstných“. Slovo nezvěstní bylo dáno do uvozovek úmyslně, neboť oficiálně takováto kategorie vůbec neexistovala. Šlo zejména o vojáky, kteří během ústupu nestačili tempu pochodu a prapor dostihli až mnohem později. Např. během prvního sčítání měl prapor dne 18. 3. celkem 550 osob, přičemž do 24. 3. (během odpočinku v Zacharovce) tento počet narostl na 589 osob, z toho 568 bojeschopných.

Také o raněných bylo zpráv poskrovnu. Zranění byli z frontové linie odsouváni sanitními vozy okolních jednotek Rudé armády do nemocnice v Charkově (přičemž existují svědectví o neochotě některých „bratrských“ sovětských velitelů tyto vozy Čechoslovákům půjčovat). Někteří zranění měli smůlu a zahynuli při útocích letounů Luftwaffe na sanitní vozy při transportu do Charkova (takto zahynul například raněný velitel 2. pěší roty npor. Kudlič), někteří ranění byli z Charkova evakuováni a dorazili do Buzuluku mnohem později. Někteří se po vyléčení již k čs. jednotkám nevrátili a sloužili po zbytek války v Rudé armádě.

Poslední ze zraněných dorazili do Charkova již v době, kdy se bojovalo na jeho předměstích. Někteří proto již ani nešli do nemocnice, ale rovnou zamířili pryč z hrozícího německého obklíčení. S evakuací raněných pomáhal zásobovací důstojník npor. Holzer, jenž k tomu dal k dispozici dopravní prostředky trénu. Jednoho z posledních transportů se účastnil raněný voj. Fedavčík, který podal následující svědectví: „Charkovem jsme jenom projeli. Nadporučík Holzer nás poslal na nádraží s tím, že Němci jsou již nedaleko města a že z charkovského nádraží odsunují raněné vlakem. Také nás stačili z charkovského nádraží odtransportovat ještě do Belgorodu.“

Přesto byli někteří čs. vojáci zaskočeni Němci po dobytí Charkova. Podle svědectví voj. Marie Pišlové byli zranění Čechoslováci umístěni ve dvou nemocnicích (Okružnyj gospital a Gospital) na ulici  Koňskaja. Voj. Pišlová byla jedinou zraněnou ženou 1. rolního praporu – utrpěla zranění nohy po zásahu střepinou dělostřelecké miny, která večer 9. 3. 1943 dopadla do prostoru obvaziště roty. S blížící se frontou, se samozřejmě čs. vojáci pokoušeli vyřešit svůj odsun do týlu, o čemž Pišlová uvedla: „Když  si přáli mluvit s velitelem nemocnice, bylo jim řečeno, že je ,zaňat´ [zaneprázdněn, pozn. aut.]. Byl přivezen benzín pro evakuaci raněných, kterého použilo ,načalstvo´ [představenstvo, pozn. aut.] nemocnice. Zůstal pouze jeden starší lékař, který nestihl odjezd auta. Ve 23.00 hod. odešel ppor. Sochor, který mi postoupil svoje lůžko, organizovati odsun čs. raněných.“

Bohužel někteří z čs. raněných byli mezi 800 pacienty, kteří zahynuli při řádění vojáků Tankového sboru SS. Ti se v areálu nemocnice objevili odpoledne 13. března 1943. Ihned nemocnici obklíčili, nahnali sem místní obyvatelstvo, které vykopalo jámy, do nichž potom začali Němci házet postřílené raněné. Jeden z pavilonů nemocnice pak esesáci zatarasili a zapálili, přičemž zastřelili každého, kdo se pokoušel uniknout z plamenů. Vraždění pokračovalo až do 17. března, přičemž mezi zavražděnými bylo i nejméně  deset zraněných čs. vojáků (rtm. F. Foltýn, svob. K. Friedrich, des. M. Horovský, voj. J. König, voj. A. Kornhauzer, voj. J. Řepík, voj. B. Scharf, voj. A. Schudmak, svob. V. Wittmann,  des. Erik Freschl).

Vojáci Waffen-SS v dobytém Charkově
Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_183-J22454,_Charkow,_Sch%C3%BCtzenpanzerwagen_der_SS.jpg?uselang=it

Ti šťastnější, kterým se podařilo uniknout, byli postupně odesíláni do Buzuluku, kam se do 20. 4. 1943 vrátilo 54 příslušníků 1. polního praporu. S každým z nich měl být učiněn zápis o tom, „kdy a kde raněn, kým odeslán do zápolí… Nutno pro pozdější vyšetřování.“

Ani poté však nebylo zmatkům ohledně počtů padlých a raněných konec, o čemž svědčí odpověď ze dne 16. 6. 1944 gen. Svobody čs. vojenské misi na žádost o upřesnění ztrát 1. polního praporu, kterou můžeme tuto kapitolu uzavřít:

„Hlásím, že přezkoušení seznamu padlých, raněných a nezvěstných v boji u Sokolova je dnes prakticky nemožné, poněvadž většina příslušníků 1. pol. praporu, který se zúčastnil boje u Sokolova u 1. čs. sam. brigády se nenachází, neboť v pozdějších bojích padli, zůstali nezvěstní nebo po zranění se již nevrátili. (…) Seznam padlých a nezvěstných po boji u Sokolova byl předložen na základě hlášení velitelů rot, samost. čet. Tyto seznamy ztrát sestavili na základě výpovědí svých příslušníků. V pozdější době se ukázalo, že někteří z těch, kdož byli prohlášeni za padlé neb nezvěstné, dostali se do německého zajetí.“

Seriál

  1. Boj o Sokolovo - 1. část
  2. Boj o Sokolovo - 2. část
  3. Boj o Sokolovo - 3. část
  4. Boj o Sokolovo - 4. část
  5. Boj o Sokolovo - 5. část
  6. Boj o Sokolovo - 6. část
  7. Boj o Sokolovo - 7. část
  8. Boj o Sokolovo - 8. část
  9. Boj o Sokolovo - 9. část
  10. Boj o Sokolovo - 10. část
  11. Boj o Sokolovo - 11. část
  12. Boj o Sokolovo - 12. část
  13. Boj o Sokolovo - 13. část
  14. Boj o Sokolovo - 14. část

Podobné články

Další články autora

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.03.2015 📕6.590

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře