Rytíř, který nenašel svobodu

Autor : Vladimír Marek 🕔28.02.2015 📕3.296

Podobné články

Další články autora

„Kolumbijci! Byli jste svědky mého úsilí vztyčit prapor svobody tam, kde dříve vládla tyranie. Pracoval jsem nezištně, obětoval klid a osobní štěstí. Odešel jsem z vedení, když jsem se přesvědčil, že nevěříte mé nezištnosti. Moji nepřátelé zneužili vaší důvěřivosti a pošlapali to, co je mi nejsvatější: mou pověst a mou lásku ke svobodě. Stal jsem se obětí svých pronásledovatelů, kteří mne dovedli až na pokraj hrobu. Já jim odpouštím. Odcházím z vašeho středu a musím vyjádřit poslední přání. Netoužím po jiné slávě než po konsolidaci Kolumbie. Všichni musíme spolupracovat na nedocenitelném blahu jednoty.“

Krátce poté, co největší hrdina Latinské Ameriky Simón Bolívar dodiktoval notáři tato slova proklamace Kolumbijským národům, vydechl naposled. Byl 17. prosince 1830. Závěry lékařů byly jednoznačné: revolucionář, vojevůdce, politik a nejvýznamnější osobnost území slučujícího současnou Venezuelu, Bolívii, Ekvádor, Kolumbii a Panamu zemřel na tuberkulózu.


Simón Bolívar

Tento názor, atakován neustále se opakujícími verzemi o skrytém atentátu a úkladné vraždě, přetrval dlouhých 180 let. O to více překvapilo odbornou veřejnost, když v dubnu 2010 přišel Paul Auwaerter z americké lékařské univerzity Johna Hopkinse s tvrzením, že Bolívar nezemřel na tuberkulózu, ale byl otráven arzenem. Závěr amerických vědců okamžitě podpořil venezuelský prezident Hugo Chávez, který dlouhodobě považuje Bolívara za svůj velký revoluční vzor a snaží se pasovat sám sebe za jeho pokračovatele. Bolívara prý zavraždil jeho spojenec a pozdější úhlavní nepřítel Kolumbijec Francisco de Santader. Pro toto tvrzení ostatně svědčí i složité období úmrtí bývalého prezidenta Velké Kolumbie, kdy atentáty a odstraňování nepohodlných osob patřily ke každodenní politické realitě.

Vzdorovité dětství

Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palcios se narodil 24. července 1783 v San Mateo poblíž Caracasu. Pocházel ze staré španělské šlechtické rodiny, která se na území dnešní Venezuely usídlila již koncem 16. století. Jeho otec byl vzdálený potomek krále Ferdinanda III. Malý Simón měl dvě starší sestry a bratra. Rodina vlastnila paláce, plantáže s cukrovou třtinou, měděné doly v Cocorote, akcie, obligace a na svých statcích velké množství dobytka. V minulosti těžila i stříbro a zlato.

Bolívarovo dětství poznamenala skutečnost, že když mu byly tři roky, umřel mu otec. Matka trpěla vážnou plicní chorobou, což ji oslabovalo natolik, že nebyla schopna se starat o svého syna. Svěřila ho tedy do péče autoritářského právníka Miguela Josého Sanze. S ním ale malý chlapec dobře nevycházel. Po jedné z bouřlivých hádek se vrátil zpátky ke své matce. Podle Sanze se prý jednalo o vzdorovitého spratka, kterého nečeká žádná dobrá budoucnost.


Podpis kapitulace španělských jednotek

U malého Bolívara se poté vystřídala řada učitelů a vychovatelů. Všichni se shodovali v jednom, že je těžké na delší dobu upoutat pozornost divokého a vzdorovitého chlapce. To se podařilo až Simónu Rodríguezovi, který mladého hocha zaujal rebelantskými myšlenkami vycházejícími z Jeana Jacquese Rousseaua. V té době také devítiletého hocha navždy opustila jeho nemocná matka a jeho poručníkem se stal rovněž poněkud rebelantský dědeček Feliciano de Palacios y Sojo. A právě toto období zřejmě velice ovlivnilo budoucího politika a revolucionáře. Myšlenkové formování mladého Bolívara skončilo tak trochu neplánovaně v jeho 14 letech. Rodríguez se totiž zapletl do spiknutí Guala a Españi a jen s obtížemi se mu podařilo pod cizím jménem dostat na Jamajku.

Kadetem v armádě

O dalším osudu Simóna Bolívara rozhodli jeho strýcové. Stal se kadetem elitní jednotky Milice údolí Araguay, založené jeho otcem. Zdálo by se, že nezkrotná povaha bude v tomto prostředí tvrdé vojenské disciplíny doslova explodovat, opak se však stal pravdou. Bolívar snášel fyzicky tvrdá vojenská cvičení velmi dobře. A právě v tomto období se zrodil jeho vztah ke zbraním a vznikaly kořeny jeho pozdějšího strategického vojenského myšlení.

V roce 1798 se vrátil do Caracasu již v hodnosti podporučíka. Pro další kariéru mladých aristokratů z kolonií bylo nezbytné, aby se pokud možno dostali do své pravlasti a vypravili se ke dvoru. V té době naštěstí skončila blokáda Španělska britským loďstvem, a tak mohl Bolívar odcestovat do Evropy.

Pobyt u madridského dvora posunul myšlenkově budoucího revolucionáře o notný kus dál. Ve Španělsku v té době totiž vládl nepříliš schopný král Karel IV. a jeho promiskuitní manželka opírající se o všemocného dobrodruha a svého milence Manuela Godoye.

Ještě jedna událost zde ovlivnila Bolívarův život: Setkání s o dva roky starší krásnou kreolkou z bohatého caracaského rodu Marií Teresou Rodríguezovou del Toro. Simón najednou ze všeho nejvíce začal toužit po rodinném životě a požádal ji o roku. Rodinu jeho budoucí nevěsty ale rychlost a prudkost tohoto rozhodnutí poněkud vylekala. Otec Marie Teresy dospěl k názoru, že v dané situaci bude ze všeho nejlepší získat čas. Proto svou dceru odeslal údajně kvůli vhodnějšímu klimatu do Bilbaa.

V době, kdy se Bolívar ocitl v Madridu sám, potkala ho ještě jedna příhoda, které ho utvrdila v nepříliš kladném vztahu vůči madridskému královskému dvoru. Při jedné z projížděk na koni ho zastavila vojenská hlídka a chystala se ho prohledat. Údajně z důvodu podezření, že by mohl jako posel převážet milostnou korespondenci. Mladého caracaského šlechtice to hluboce urazilo. Vytáhl šavli a hlídku rozehnal. Tasit zbraň na španělského důstojníka byl závažný přečin, a tak mu nezbývalo nic jiného, než uprchnout do sousední Francie.

Manželem a vdovcem

Také tato země ho ovlivnila v jeho budoucích rozhodnutích. Bolívar obdivoval americkou revoluci a osvobození se zpod vlivu Angličanů. Možná ještě více ho ale oslovila francouzská revoluce a ideály rovnosti, svornosti a bratrství. Obrovská popularita Napoleona ho doslova oslnila. Jeho zatím tajným snem bylo stát se hrdinou národa, který mu pomůže setřást otrocké okovy a osvobodit ho ze španělské nadvlády. Musel se ale kvůli odložené svatbě vrátit do Madridu a odtud pak rovnou domů do vlasti. Čekaly ho krásné líbánky.

Problém byl v tom, že čerstvá nevěsta Marie Teresa začala již po několika měsících strávených v tropech pociťovat slabost a vyčerpání. Koncem roku 1802 onemocněla žlutou zimnicí. Nepomohla ani svědomitá péče rodiny a lékařů. Bolívar 22. ledna 1803 ve věku pouhých 20 let ovdověl.


Bolívar v prezidentském úřadu

Bolívarův smutek se záhy proměnil v obrovskou touhu žít, a tak vyrazil znovu na cestu do Evropy. V prosinci 1804 se účastnil Napoleonovy korunovace. To jej ještě více utvrdilo v tom, že by se chtěl podobat právě tomuto vojevůdci. V následujících měsících hodně cestoval – kromě řady evropských států navštívil i Spojené státy. Stal se Svobodným zednářem. V roce 1807 se vrátil definitivně do Caracasu a začal se věnovat rodinným statkům. Protože ale podporoval myšlenky na osamostatnění kolonií, musel se zdržovat výhradně na venkově. Hlavní město mu bylo zapovězeno.

V následujících letech překročila francouzská vojska španělské hranice, velice rychle obsadila Pyrenejský poloostrov. Portugalský král i se dvorem uprchl do Brazílie. Španělský král Karel IV. byl nucen abdikovat. O trůn přišel i jeho nástupce Ferdinand VII., a to proto, aby uvolnil místo Napoleonovu nejstaršímu bratrovi Josefu Bonaparte.

Stihl až druhou revoluci

Madridská krize se samozřejmě musela odrazit i v tehdejších španělských koloniích. V roce 1810 vyhlásila vojenská junta v Caracasu nezávislost. Tuto revoluci sedmadvacetiletý Bolívar ještě takříkajíc propásl. Po jejím skončení ho vyslali jako vyjednávače do Anglie.

Už o dva roky později se ale osobně účastnil neúspěšného povstání venezuelských republikánů pod vedením Francisca de Mirandy. Tento generál zmobilizoval všechny dostupné síly a 1. května 1812 se vydal s pětitisícovou armádou na Valencii. Jeho váhání a problémy s udržením kázně a vojenské disciplíny vlastních vojáků ale přivedly republiku k porážce.

Bolívar, již v hodnosti plukovníka, byl pověřen velením zajišťovacího oddílu v přístavu Puerto Cabello. Také on o něj ale kvůli vzpouře roajalistických vězňů a jejich strážných přišel. Francisco de Miranda, podezřelý z dezerce s lodí plnou zlata, byl zatčen vlastními republikány. O čtyři roky později skonal zesláblý kurdějemi a tyfem ve vězeňské kobce v Cádizu.


Největší Bolívarův nepřítel v poslední fázi jeho života Kolumbijec Francisco de Santader

Jeho protivník roajalista generál Domingo de Monteverde se stal neomezeným pánem Venezuely. Simón Bolívar se ale nevzdával. Vypůjčil si peníze tolik potřebné pro vybudování nové armády. Na podzim 1812 se vylodil na území tehdejších španělských kolonií na severu Jižní Ameriky. S pěti sty vojáky postupně pronikal po proudu řeky Magdaleny do vnitrozemí. Nahrával mu nejen neuvěřitelný zmatek v této oblasti, ale také to, že řada obyvatel byla nakloněna myšlence osamostatnit se od španělské nadvlády. Z roajalistické armády tak utíkali vojáci nejen domů, ale i do řad republikánů.

Osvoboditel na útěku

Bolívar na rozdíl od Mirandy pochopil, že musí mít co nejrychlejší tah na branku, a se svými oddíly tak zamířil na Caracas. Monteverde se mu s roajalistickou armádou postavil u Sabana de los Taguanes. Bitva byla sice krvavá, ale krátká. Mnoho prošpanělsky smýšlejících důstojníků v ní padlo.

Dne 7. srpna 1813 vstoupil Simón Bolívar za vyzvánění zvonů a dělostřeleckých salv do Caracasu. Na náměstí San Jacinto sesedl před rodinným domem z koně a objal své sestry. O dva měsíce později mu Caracaská rada přiřkla titul Ol Libertador (Osvoboditel).

Následující rok se mu sice podařilo osvobodit Bogotu, bylo to ale jen na krátko. O pár měsíců později musel znovu utíkat a hledat pomoc. Nejdříve na Jamajce a později na Haiti. V roce 1816 se vrátil a s nově vybudovaným vojskem dobyl Angosturu, která se stala sídlem revoluční vlády. Během následujících tří let získal většinu území koloniálního místokrálovství Nová Granada a začlenil ho do Velké Kolumbie. Ta se rozkládala na území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy a Ekvádoru. Stal se prezidentem této rozsáhlé republiky.

V letech 1821 až 1822 uštědřil španělským vojskům další porážky, které upevnily jeho moc. Definitivního vítězství nad španělskou královskou armádou dosáhl v roce 1824 v bitvách u Ayacucha a Junínu. Protivníkovi nezbylo nic jiného, než podepsat kapitulaci.


Mapa Velké Kolumbie k roku 1824 (A. Codazzi, 1840)

Bolívar společně se svými spolubojovníky pracoval na nových ústavách jednotlivých zemí. Uvědomoval si také, že kromě pevniny musí upevnit své postavení i na moři. Nemohl totiž dopustit, aby se v budoucnu španělské námořnictvo mohlo kdekoliv na území Velké Kolumbie beztrestně vylodit. Budoval tedy silné loďstvo. Navíc svolal do Panamy kontinentální kongres. Z titulu kolumbijského prezidenta obeslal vlády Argentiny, Mexika, Guatemaly a Kolumbie, aby vyslaly do Panamy své zástupce. Vzal rovněž vítr z plachet všem odpůrcům, kteří ho osočovali z prospěchářství a touhy po moci a předložil demisi na úřad prezidenta. Ta ale nebyla přijata. Odmítnut byl však jeho plán na vytvoření panamerické federace.

Rozkol se Santaderem

Pro Bolívara končilo období opojení. Rozsáhlé území zmítaly rozpory. Jakmile se vydal na cesty, okamžitě se proti němu v zemích, které právě opustil, rozpoutaly intriky. Svou roli sehrávali i dvorští lichotníci, kteří se ho snažili izolovat od reality. Za bojem proti přijetí nové ústavy byly skryty především separatistické snahy o odtržení Bolívie a Peru. A nejen to, z Peru hrozil dokonce přímý vojenský útok. Za této situace udělil Bolívar generálu Páezovi neústavní titul nejvyššího vojenského a civilního velitele Venezuely. Tím ale ještě přilil olej do ohně.

Bolívar posledních pět let spolupracoval s viceprezidentem generálem Santaderem. Jejich vztahy by se daly označit jako „střídavě oblačno“. Nyní se v nich ale začalo pořádně zatahovat. Tón Santaderových dopisů a hlášení se přiostřoval. Bolívar na to reagoval 16. března 1827 nekompromisním řešením. Se svým bývalým spolubojovníkem se definitivně rozešel. „Už mi více nepište, protože já Vám nechci odepisovat, ani Vás nazývat svým přítelem,“ napsal mu.

Stále kritičtější situaci mělo v srpnu 1828 vyřešit vydání dekretu diktatury, který Bolívarovi přisuzoval de facto neomezenou moc. Nově jmenovaný diktátor ale garantoval osobní svobody, svobodu slova a tisku. Zavázal se reformovat hospodářství a postupně zaplatit veškeré zahraniční dluhy. S okamžitou platností zrušil úřad viceprezidenta a Santadera jmenoval velvyslancem ve Spojených státech. Ten ale s nástupem do nového úřadu a především s odchodem ze země příliš nespěchal. S největší pravděpodobností stál také v pozadí další série atentátů.

Neúspěšný pokus o puč

Večer 25. září 1828 Bolívar ulehl ke spánku v bogotském paláci San Carlos. Ve 2 hodiny v noci ho probudil štěkot psů a dusot koní spiklenců. Bolívarovi se podařilo sešplhat z okna v druhém patře a posléze uniknout do kasáren Vargasova pluku. Okamžitě byly zmobilizovány jednotky, které mu zůstaly věrné. Těm se později podařilo potlačit puč.

Ještě předtím ale spiklenci odzbrojili stráže a prohledali palác. Když nenašli toho, koho hledali, alespoň venku před budovou zastřelili Bolívarova pobočníka. Zrádcové byli odsouzeni k smrti. Santaderovi byl ale nakonec změněn rozsudek pouze na vyhnanství.


Bolívar má svoji sochu dokonce i v pražské Bubenči

Zklamaný Bolívar reagoval na situaci odstoupením z prezidentského úřadu. Za svého nástupce doporučil věrného spolubojovníka, který mu pomohl zvítězit nad královskými vojsky u Junínu generála Sucreho. To bylo ale stejné, jako kdyby nad ním vynesl ortel smrti. Tento vojevůdce byl nejspíš z popudu Santadera zavražděn neznámým pachatelem. Odstupující prezident přišel ještě s jedním jménem: Paéz. Ani ten ale nebyl zvolen. Funkci dostal Jaquín Mosquera. Bolívar, aby zabránil případnému krveprolití, poskytl podporu i tomuto politikovi.

Znechucen a fyzicky zjevně vysílen se nakonec stáhl z politiky. Žil nejdříve v Cartageně, zde ho ale zmáhalo tropické podnebí, a tak odcestoval do přístavní Santa Marty a uvažoval o dlouhodobější cestě do zahraničí. Některé osobní věci dokonce poslal v bednách napřed. Dokončit realizaci těchto plánů mu ale rychle ubývající síly již nedovolily. Když se chtěl koncem listopadu 1830 nalodit, nebyl již schopen sejít ani schodiště domu, ve kterém žil.

Poslední dny života prožíval v haciendě San Pedro v těžkých horečkách. Krátce po jedné hodině odpolední 17. prosince 1830 skonal. Jeho smrt oznámilo třemi výstřely přístavní dělo. Ironií osudu zůstává, že jeden z nejbohatších mužů bývalého místokrálovství měl na sobě v době smrti poslední potrhanou košili. Organizátoři smutečního průvodu si museli novou košili vypůjčit. Tři čety pichinchského pluku doprovodily Bolívarovy ostatky do krypty katedrály v Santa Martě. Později byly ostatky osvoboditele poloviny kontinentu přemístěny do caracaské katedrály a následně do Národního panteonu na Severní třídě v Caracasu. Trvalo ještě řadu let, než se tento revolucionář a osvoboditel dočkal všeobecného uznání, které nemá v Latinské Americe obdoby.

Záhada ještě nekončí

Zda byla příčinou Bolívarova špatného fyzického stavu koncem listopadu a začátkem prosince 1830 tuberkulóza, nebo nenápadně podávaný jed, se dnes můžeme už jen dohadovat. Jisté je, že Santader a jeho stoupenci exprezidenta nenáviděli. Navíc jeho odchod z pozemského života byl pro ně východiskem ze složité situace.

Američtí vědci si jsou téměř jisti, že bezprostřední příčinou Bolívarovy smrti byl arzen. Zároveň ale varují před jakýmkoliv zpolitizováním jejich závěrů. Za arzenem v těle bývalého prezidenta totiž mohli stát nejen spiklenci, ale i například kontaminovaná voda či léky, kterými se snažil tlumit své potíže. Arzen byl v té době nejrozšířenější jed sloužící k odstraňování nepohodlných osob. Na druhou stranu právě tuto látku obsahovala celá řada léků a nejrůznějších předmětů denní potřeby. V malém množství se tedy mohl dostávat do těla i při standardním způsobu života. Bolívar trpěl i některými charakteristickými příznaky. Silně ho bolela hlava. Zažívací potíže vrcholily jaterními záchvaty.

Venezuelský prezident Hugo Chávez patří k těm, kdo nikdy neuvěřili, že by slavný osvoboditel jejich země zemřel na tuberkulózu. Proto také nechal v roce 2010 sestavit speciální výzkumný tým a otevřít Národní panteon. Vědci zatím dokázali s určitostí potvrdit, že jsou v něm uloženy Bolívarovy ostatky, jejich bádání ale ještě neskočilo. A tak není vyloučeno, že se v tomto příběhu dočkáme ještě dalších překvapení.

Zdroje:
Klíma, J.: Zrození Latinské Ameriky Simón Bolívar a jeho doba, Praha 2007;
Aguire, I. L.: Bolívar, Praha 2007;
server Latinská Amerika

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 6/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Marek 🕔28.02.2015 📕3.296

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře