Slovenská dvojka v čele Vojenské kontrarozvědky

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔28.02.2015 📕4.749

Hlavní náplní činnosti každé vojenské kontrarozvědky je zabraňování pronikání cizích agentů k citlivým informacím a údajům o vlastní armádě. V komunistické mluvě se to nazývalo: boj s agenturami imperialistických rozvědek zaměřených proti čs. armádě, pohraniční a vnitřní stráži. Specialitou komunistických vojenských kontrarozvědek bylo vyhledávání nepřátelsky smýšlejících osob uvnitř vlastní armády. Říkalo se tomu: boj za včasné odhalení a likvidaci osob připravujících velezradu a ostatních nepřátelských elementů, pronikajících do čs. armády, pohraniční a vnitřní stráže.V drtivé většině případů se jednalo o provokace samotných příslušníků kontrarozvědky (dále VKR) nebo o vyšetřování na základě nízkých udání. Když v 50. letech opadla špionážní a velezrádná hysterie, hlavní smyslem činnosti VKR se stala problematika dezerce a zběhnutí z armády. V případě československé armády nejvíce pracovníky vojenské kontrarozvědky trápilo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. V 50. letech se prosté zlodějně říkalo „sabotáž“, ale postupem času bylo stále zřejmější, že krádeže nemají žádný politický podtext a začaly se nazývat pravým jménem. Po celou dobu existence ČSLA dominovaly případy dezerce, následovány uměle vytvořenými politickými případy kontrarevoluční činnosti. Bronzovou příčku obvykle obsazovaly krádeže, ačkoliv příslušníci VKR vyšetřovali jen případy, které nešly přehlédnout.

Cyrill Method Ohrablo

Nástupcem dlouholetého náčelníka Josefa Stavinohy (1953–1971) v čele Hlavní správy Vojenské kontrarozvědky se stal v roce 1971 Slovák Cyrill Method Ohrablo a kromě národnosti se nový náčelník změnil také ve všech ostatních parametrech. Pokud Stavinoha vynikal klidnou inteligencí, pak Ohrablo spíše prudkou povahou a tupou věrností lidové demokracii. Minulost nového náčelníka však měla mnohem více úskalí a škraloupů než u jeho předchůdce.


Cyrill Ohrablo v roce 1956

Cyrill Method Ohrablo se narodil 5. července 1921 v Brestovanech u Trnavy. Absolvoval čtyři třídy měšťanské školy, načež se vyučil kovářem. Za války v roce 1942 mu přišel povolávací rozkaz, následně sloužil u 4. horského pluku v Dolním Kubíně. S touto jednotkou byl převelen na východní frontu, kde údajně působil jako kovář ve vojenské kovárně. Po několika měsících služby, 30. října 1943, přeběhl společně s ostatními k Rudé armádě. V lednu 1944 byl přijat do 2. čs. paradesantní brigády a v červenci 1944 se dočkal nasazení na frontu, kde bojoval v řadách 1. čs. tankové brigády jako řidič obrněného auta. Koncem roku to dotáhl již na řidiče tanku a velitele průzkumné čety. Boje v první linii přinášely těžké ztráty, kterým se nevyhnula ani osádka Cyrilla Ohrabla. V bojích před Ostravou a Opavou utrpěl 6. dubna těžká zranění obou rukou a nohou, čímž pro něj válka skončila. Po více než ročním léčení se vrátil k tankovému vojsku, kde profesně rostl i díky členství v KSČ, které se datuje od 11. ledna 1946. V roce 1950 však jeho kariéru ohrozila milostná avantýra, která bohužel skončila sebevraždou zhrzené milenky.

Tehdy 29letý Ohrablo si v Šenově namluvil o 11 let mladší studentku gymnázia, které slíbil manželství a nastěhoval se k ní do domu jejích rodičů. Po roční známosti ji Ohrablo opustil, ona následně spáchala sebevraždu otcovou pistolí. V dopise na rozloučenou jako viníka označila právě Ohrabla. Na toho byla podána žaloba za účast na sebevraždě, které však byla jako neodůvodněná stažena 19. ledna 1951. Tím však nic neskončilo, následovalo přeložení do Vyškova a důkladné prověření jeho osoby. Bylo shledáno, že Ohrablo hrubě porušil stranickou kázeň. Vina podle autorů posudků spočívala ve skutečnosti, že vyrůstal v silně reakční (katolické) malorolnické rodině a připomenuto bylo i jeho účinkování v bojích proti Sovětskému svazu. Mezi výčtem prohřešků jako je nedostatek bdělosti, sebekritiky apod. zaujme zmínka, že zneužil manželky stranického funkcionáře s. Kříže. Vše vyústilo do čestného soudu u velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně, jenž se konal 14. února 1953. Soud v čele s plk. Richardem Tesaříkem rozhodl potrestat Ohrabla snížením hodnosti o jeden stupeň. Případ se dostal až k ministru Alexeji Čepičkovi, který rozhodl, že Ohrablo potrestán nebude, protože případ se odehrál před více jak dvěma lety a kapitán Ohrablo po celou dobu vykonával svou funkci dobře a vede spořádaný život“.


Nástupcem Cyrilla Ohrabla ve funkci se stal v letech 1981–1989 Pavol Vrlík

Ohrablo nejenže vyvázl bez trestu, ale už za necelé dva roky požíval výhod z hodnosti podplukovníka. Působil v Tankovém učilišti Klementa Gottwalda ve Vyškově jako velitel 1. školního praporu. 1. října 1961 se Ohrablo konečně dočkal hodnosti plukovníka a funkce zástupce velitele 9. tankové divize 4. armády. V roce 1963 následovala funkce náčelníka Krajské vojenské správy v Košicích, kde setrval až do pražského jara v roce 1968.

V tzv. polednovém vývoji v roce 1968 se Ohrablo držel zkrátka a do ničeho se nezaplétal, což se mu po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa velmi hodilo. Ve svodce z 15. října 1971 se můžeme dočíst, že podle poznatků RVKR při KVS Košice zastával gen. Ohrablo v letech 1968 a 1969 správné politické názory. Jako náčelník KVS se aktivně podílel na očistě štábu KVS od zkompromitovaných příslušníků ČSLA“. Nastala doba, ve které mohl Ohrablo plně využít svých schopností, za které byl dříve kritizován. Už v roce 1953 při disciplinárním jednání bylo konstatováno, že Cyrill Ohrablo má silné sklony k diktátorství, bezohlednosti, kariérismu a zamlčování vlastních nedostatků. Jako předsedy Městského výboru KSČ v Moravské Třebové se ho funkcionáři i členové strany báli, protože všechny zastrašoval, vyhrožoval a při debatě si před sebe na stůl pokládal nabitou pistoli. Schopnost udržet si za každou cenu disciplínu převážila nad nedostatečnou odborností Cyrilla Ohrabla, což vyústilo 12. října 1970 v návrh na přemístění, který podepsal genpor. Samuel Kodaj. Odůvodnění návrhu na přeložení do funkce zástupce náčelníka organizační a mobilizační správy Generálního štábu ČSLA je natolik pozoruhodné, že si ho uvedeme: „Plukovník Ohrablo je politicky připravený důstojník. Je schopný se samostatně orientovat v základních principech marxismu-leninismu, stejně tak ve vnitropolitické a mezinárodní situaci. O tom svědčí skutečnost, že v polednovém vývoji nepodlehl extrémním náladám a zachoval si zásadní marxisticko-leninské stanovisko a všechny jevy posuzoval z třídního hlediska. Nesouhlasil s osočováním strany a zneužíváním dosáhnutých výsledků při výstavbě socialismu. Odsoudil ,2 000 slov a akce vedené proti lidovým milicím, bezpečnosti a armádě. Odsuzoval všechny kampaně, které vyvolávaly politickou krizi a podobně. Po příchodu spojeneckých vojsk nepodlehl hysterii a zůstal na pozicích proletářského internacionalismu a navázal osobní kontakty s veliteli sovětských jednotek. Podporoval moskevské protokoly. Nebál se vyslovit svůj názor i za cenu osobní nepopularity. Postavil se jednoznačně za listopadovou rezoluci ÚV KSČ v roce 1968 a uvítal změny ve vedení strany i státu v roce 1969.


Josef Stavinoha – náčelník VKR v letech 1953–1971

O odborných kvalitách plk. Ohrabla se v doporučení nic nepíše, protože žádné neměl. Když se koncem roku 1971 hledal vhodný zástupce za odcházejícího genmjr. Stavinohu, padl výběr na genmjr. Cyrilla Ohrabla, jenž dosud neměl se zpravodajskými službami žádnou zkušenost, natož aby v tomto oboru dosáhl nějakého vzdělání. Aby byla dorovnána absence odborného vzdělání, absolvoval v roce 1973 tříměsíční kurz při vysoké škole KGB v SSSR. První komplexní hodnocení Ohrabla z roku 1974 hovoří kladně, i když ne příliš konkrétně. „Jmenovaný se postupně zapracoval do funkce a má všechny předpoklady úspěšně současnou funkci zastávat. V práci je důsledný a náročný na sebe i na své podřízené, od kterých vyžaduje přesné plnění úkolů. Ve své řídicí a organizační činnosti se plně opírá o stranické orgány, se kterými se radí a využívá jejich pomoci při řešení služebních úkolů.

Komplexní hodnocení z roku 1976 od genmjr. Karla Kropáčka už tolik kladné není, ale poslušnost straně a vřelý vztah k Sovětskému svazu Ohrablovi zajišťuje setrvání ve funkci i nadále: „V řídicí a organizační práci je náročný, ne vždy je však tato náročnost orientována na hlavní problémy a otázky. Z části je to zapříčiněno nedostatkem zkušeností z práce VKR, dílčím způsobem to vyplývá i z osobního přístupu k věci.


Návrh na dosazení Ohrabla do funkce náčelníka vojenské kontrarozvědky

Koncem 70. let však již bylo nadřízeným gen. Ohrabla jasné, že na svou funkci nestačí a vzhledem k jeho věku vše směřovalo k bezbolestnému odchodu do důchodu.

Po vzájemné dohodě 25. ledna 1980 Cyrill Ohrablo podal oficiální cestou žádost o propuštění ze služby z důvodu špatného zdravotního stavu, které náměstek ministra vnitra plk. JUDr. Vladimír Hrušecký vyhověl. Ohrablo žádal o propuštění k 31. 10. 1980, ale z důvodů hledání vhodného nástupce k předání funkce došlo až v únoru 1981.

Pavol Vrlík

Pokud si však přední muži na ministerstvu vnitra slibovali od nového náčelníka výrazný přínos kvality do činnosti VKR, museli být již po pár letech zklamáni. Pavol Vrlík byl sice výrazně mladší než jeho předchůdce, tím ale veškeré rozdíly končí. Ani on neměl žádnou kontrarozvědnou zpravodajskou průpravu nebo dokonce speciální vzdělání.


Cyrill Ohrablo koncem 40. let

Narodil se 23. května 1936 v Potajovcích na Slovensku a už v roce 1952 nastoupil do Vojenské školy Jana Žižky. V roce 1968 získal ukončením studia na Vojenské akademii Antonína Zápotockého titul inženýr a po následné čistce v armádě v souvislosti s intervencí vojsk Varšavské smlouvy se mu uvolnil prostor k razantnímu kariérnímu růstu. Po funkci velitele průzkumného praporu následoval post zpravodajského náčelníka tankové divize. Po studiu v Sovětském svazu v letech 1971–1973 na Vojenské akademii generálního štábu ozbrojených sil (VAGŠ OS) povýšil na náčelníka štábu tankové divize. V letech 1975–1979 působil jako zástupce náčelníka Zpravodajské služby generálního štábu (ZS/GŠ) a těsně před nástupem k VKR velel 20. motostřelecké divizi.

Do funkce náčelníka VKR nastoupil genmjr. Vrlík 1. března 1981 a prvního komplexního hodnocení se mu dostalo o dva roky později, kdy je konstatováno: Do funkce se rychle zapracoval i přesto, že pro tuto funkci nebyl v ČSLA připravován. Principy a zásady kontrarozvědného zabezpečení vojsk a operativní práce na VKR zvládl a pod jeho vedením se práce VKR postupně zlepšuje. V roce 1982 se podařilo doplnit VKR a zajistit, aby všechny útvary ČSLA měly kontrarozvědné zabezpečení. Přes tyto kladné skutečnosti se mu zatím nepodařilo zlepšit práci VKR v boji proti vnějšímu nepříteli.


Budova, kde sídlila Vojenská kontrarozvědka

Postavení Pavola Vrlíka se poprvé výrazněji otřáslo v roce 1984 v souvislosti s několika anonymními dopisy odeslanými na ministerstvo vnitra. První pisatel se podepsal „Čest práci“ a druhý jako „Zpravodajec“. Šetření případu si vzal na starost náměstek ministra vnitra genmjr. JUDr. Vladimír Hrušecký, jenž došel k těmto závěrům: … na VKR je vinou náčelníka napjatá situace … přístup náčelníka k lidem je přezíravý, nepřihlíží k názorům většiny náčelníků odborů … rozhoduje bez předběžné dohody, mocensky, bez důkladné znalosti operativních případů … autoritu si pěstuje na strachu podřízených...Generálmajor podle očekávání většinu osočení odmítl (včetně obvinění z opilství a ze sexuálního zneužívání podřízených soudružek), u nesporných nedostatků slíbil sjednat nápravu.

Komplexní hodnocení ze srpna 1986 od náměstka vnitra JUDr. Vladimíra Hrušeckého svědčí o tom, že se Pavol Vrlík slíbenou nápravu opravdu snažil vyplnit, ale k celkovému zlepšení činnosti to stejně nevedlo. Přes všechny výše zmíněné výhrady se Pavol Vrlík udržel ve funkci až do srpna 1989, kdy musel ze zdravotních důvodů (infarkt) z funkce odstoupit.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 5/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔28.02.2015 📕4.749

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře