Boj o Sokolovo - 10. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔27.02.2015 📕6.040

Protiútok

Po zuřivém boji si Čechoslováci lízali rány. Sčítaly se ztráty 1. roty, velitelé povzbuzovali mužstvo a upevňovali otřesenou morálku. Bojové nasazení praporu zdaleka nekončilo, vždyť nepřítel byl v podstatě pouze za řekou. Plk. Svoboda odeslal na sovětské velitelství hlášení o průběhu boje, v jehož závěru uvedl:

 „K 9. 3. 1943 prapor zaujímá obranu Mirgorod – Arťuchovka v to. Úsek mezi Mirgorodem a Arťuchovkou brání čtyřmi tanky 179. tankové brigády s dělostřeleckým oddílem.“

Od 6.30 hod. byli nákladními auty do Charkova evakuováni ranění. V 9.00 hod. prapor obdržel zprávu, že maršál Vasilevskij a vojenská rada Voroněžského frontu vyslovují praporu pochvalu za hrdinnou obranu Sokolova. Současně se vojáci 1. polního praporu začali připravovat k protiútoku na Sokolovo.

Útok pěchotou na vesnici, ve které se zatím Němci opevnili i s tanky,  se dnes jeví jako značný hazard. (Ve Válečném deníku praporu se píše: „V Sokolově zjištěn nepřítel v síle praporu pěchoty, automatčíci, 15 tanků.“). Proto také tento krok bývá plk. Svobodovi vyčítán, je však třeba říci, že nešlo o jeho nápad. Rozkaz k útoku obdržel od sovětského velení. Útok 1. polního praporu na Sokolovo byl součástí sovětského plánu na útok do boku postupujících německých sil.  Možná proto sovětské velení zde nadále ponechalo v obraně jednotky včetně čs. praporu, i když jim stále do týla pronikaly německé tanky divizí SS.

Útok měla 9. 3. 1943 realizovat tzv. rychlá  skupina divizí (113. a 152. střelecká divize, 25. gardová střelecká divize) pod velením generála Firsova v síle asi 20 000 mužů a 50-70 tanků (podle jiných pramenů až 120 tanků). Jejím úkolem bylo uvolnit sevření kolem obránců Taranovky, přetnout zásobovací linie Tankového sboru SS a obchvátit německé tankové divize pronikající k Charkovu.

Sovětské jednotky zaútočily z prostoru Zmijeva směrem na západ a jihozápad a do večera pronikly do hloubky 4-10 km, přičemž 81. gardový střelecký pluk, patřící do sestavy 25. gardové střelecké divize a tvořící pravé křídlo útočící skupiny, dosáhl k večeru  jihovýchodního okraje Sokolova.

Plk. Svoboda dostal v 18.30 hod. rozkaz připojit se k tomuto útoku a znovu obsadit Sokolovo. K provedení tohoto úkolu určil plk. Svoboda 2. rotu npor. Kudliče. Podle plánu měla 2. rota, posílená pěší rotou 182. gardového střeleckého pluku 62. gardové divize, za podpory tří oddílů gardových minometů a jednoho stíhacího protitankového dělostřeleckého pluku, ze severovýchodu vniknout do Sokolova, zničit nepřítele a osadu opět ovládnout. Současně třetí rota npor. Janka, držící postavení u Mirgorodu, měla taktéž překročit řeku vpravo od 2. roty, poutat nepřítele klamným útokem, obsadit les před Sokolovem a ostřelovat odvrácený okraj Sokolova. Podle předpokladu měla zabránit palbou nepříteli v ústupu, ve vhodném okamžiku se připojit k útoku a společně s 2. rotou zničit nepřítele.

Plán se však ocitl velmi rychle v troskách. V 19.15 hod. zahájila 2. rota společně se sovětskými pěšáky útok, avšak obě jednotky se ihned ocitly ve vražedné palbě Němců.

Sovětská pěchota se ihned vrátila do výchozího postavení, podle K. Richtera na rozkaz velitele divize, avšak podle některých našich vojáků Sověti prostě utekli, jak například vzpomíná V. Überreich: „Když jsme začali v 9 hodin večer útočit, odpověděli nám Němci takovou palbou, že jsme leželi na ledě jako přibití, protože jsme se neměli kam ukrýt. Viděli jsme, jak se Rusové, kteří nám měli pomoci, dali okamžitě na ústup a utíkali bez boje zpět. To znamenalo, že náš původní plán – postupovat společně s jejich podporou – padl. Přesto nikdo rozkaz k akci neodvolal.“

Ačkoliv byla tma, tmavé battledressy čs. vojáků byly na bílém ledu dobře vidět. Pěšáci nemohli ani tam, ani zpět, na což vzpomíná zástupce velitele 1. minometné čety čet. Teodor Fiš: „Při našem nočním útoku jsem dlouho ležel pod kulometnou palbou na zamrzlé řece. Kdo zvedl hlavu, byl vyřízen. Minomety jsme měli na saních. Rozhodl jsem se odplížit do lesíka, který byl od nás sotva 300 metrů. Minomety jsme chtěli táhnout po ledě. Na zamrzlé řece se odrážely ohně zuřivé palby a nad našimi hlavami se snášely světlice na padáčcích, které Němci nepřetržitě vystřelovali nad bojiště. Každý náš pohyb byl tedy dobře střežen. Avšak jestliže jsme chtěli přežít, museli jsme něco podniknout. Nezbývalo, než se ukrýt v lese. To se nám nakonec podařilo, ale byli jsme tak vysíleni, že jsme nebyli schopni minomety už dál vléci…“

Zraněn byl i velitel roty npor. Kudlič, po jehož boku se útoku účastnila také jediná čs. snajperka Marie Ljalková: "Šla jsem do útoku vedle velitele. Když jsme byli asi uprostřed řeky, Němci na nás spustili palbu. Kudlič byl zraněný, mně o přilbu cinkaly náboje. Na pár vteřin palba ustala. Zvedla jsem se a vystřílela zásobník směrem, odkud na nás pálili. Najednou bylo úplné ticho."

Ljalková umlčela jedno z kulometných hnízd a umožnila evakuaci raněného velitele, ale zbytek roty byl nadále přibit k ledu. Situace se zatím jevila téměř bezvýchodně, avšak v kritickém okamžiku svoji odvahu projevil velitel 1. pěší čety rtm. Richard Tesařík, jenž svým osobním příkladem dokázal zvednout přibité rojnice a strhl je opět do útoku. Díky tomu se dokázali příslušníci 2. roty dostat z rovné pláně a vniknout mezi chalupy na okraji vesnice. Vzápětí se vyznamenal také vojín Josef Švéd z protitankové roty. Připlížil se do těsné blízkosti německého tanku, jenž svojí palbou ohrožoval křídlo útočící roty, a výstřelem ze svojí protitankové pušky jej vyřadil. Sám však vzápětí padl zasažen německým kulometem. Druhá rota měla značné ztráty a většina vojáků si jistě říkala, proč stále nepřichází rozkaz k ústupu za řeku.

Zcela jinak však situaci vnímal rtm. Kvapil, velitel 1. čety 3. pěší roty, která palbou na odvrácený okraj Sokolova měla poutat nepřítele a tak podporovat útok 2. roty: „Měli jsme automatické pušky, nařídil jsem vojákům, aby stříleli zásadně dávkami (puška SVT-40 byla samonabíjecí zbraň, nemohla střílet dávkou, na rozdíl od její samočinnné verze AVT-40. Nemáme však zprávy, že by 1. polní prapor těmito puškami disponoval. Kvapil má možná na mysli nemířenou rychlopalbu samonabíjecích pušek, pozn. aut.). O náboje nebyla nouze, byli jsme přednostně zásobováni. Měli jsme obrovskou palebnou sílu, Němci si mysleli, že je na křídle snad sto lehkých kulometů. Naprosto zřetelně jsem viděl, jak před námi ze Sokolova houfně prchají. Přesto jsme dostali rozkaz k ústupu.“

Mezitím totiž sovětské velení Svobodovi oznámilo, že jejich jednotky se stáhly. Plk. Svoboda proto také nařídil jednotkám praporu, aby ustoupily zpět za řeku a zaujaly původní obranné pozice. Druhá rota tak sváděla na okraji Sokolova nelítostný boj až do půlnoci. Ani samotný ústup nemusel být jednoduchý. Snajperka Ljalková dokonce přimrzla k ledu, který v noci znova ztuhl a nedokázala se vlastními silami odtrhnout. Právě se chystala spáchat sebevraždu, když ji našli dva ustupující vojáci a pomohli jí. Rota nakonec ustoupila do výchozího postavení...

Svoboda ve svých pamětech protiútok charakterizoval takto: „Když se po tomto zdařilém výpadu a po čtyřech hodinách úporného boje 2. rota vrátila do svého východiště nad řekou, měla za sebou dobře splněný úkol. Dobyla 16 opevněných domů, zničila tři tanky a čtyři kulometná hnízda a zanechala na bojišti desítky mrtvých esesáků.“

Jde ovšem o zjevnou snahu zamaskovat skutečný výsledek boje, jenž rozhodně skončil neúspěchem – žádného z cílů protiútoku nebylo dosaženo. Naopak 2. rota při tomto útoku utrpěla nemalé ztráty čítající 23 mrtvých a 49 raněných. Zarputilost útočníků však stála za zmínku také Němcům, neboť v Dějinách 6. tankové divize se píše: „Sokolovo bylo po celý den pod nepřátelskou palbou. Jízdní útok na vesnici, podporovaný dvěma tanky, byl odražen. Nepřítel musel být odrážen také v noci, na okrajích vesnice částečně v boji muž proti muži.“

Na druhou stranu podle Hlášení o činnosti 1. samostatného praporu na frontě SSSR z počátku dubna 1943 šlo o útok pouze klamný, jehož smyslem bylo odlehčit sovětským jednotkám: „Dne 9. 3. 1943 k zesílení obrany úseku byly přiděleny: 439. oddíl RS, 507. oddíl RS-M30, 517. oddíl RS-M, 288. gardový stíhací protitankový pluk.

Toho dne zahájila 6. armáda útok ve směru severozápad. K večeru jednotky 25. gardové divize dosahovaly jihovýchodních okrajů Sokolova. Útok vázl. V 18.30 hod. žádal velitel 6. armády velitele úseku (plk. Svobodu), aby demonstrativním útokem na Sokolovo usnadnil postup pravého křídla 6. armády. V 19.00 hod. byla zahájena dvěma oddíly RS 288. protitankového stíhacího pluku, I./131. gardového dělostřeleckého oddílu a tanky 179. tankové brigády přípravná palba po severním okraji Sokolova. V 19.15 hod. vyrazil prapor a přidělená rota 184. gardového pluku (správně má být 182. gardového střeleckého pluku, pozn. aut.) k útoku na Sokolovo. Jednotky 25. gardové divize byly zastaveny tanky. 2. rota vnikla na severovýchodní okraj Sokolova. 3. rota se přiblížila k severozápadním okrajům Sokolova. Jednotky praporu narazily na silnou palbu tanků, těžkých kulometů a minometů. Útok byl zastaven. V 01.00 hod. jednotky praporu i 25. gardové divize vrátily se na rozkaz do výchozích postavení.

Výsledek boje: 3 nepřátelské tanky zničeny; ztráty nepřítele na lidech nemohly být zjištěny.

Vlastní ztráty: 23 padlých, 49 zraněných; 4 protitankové pušky, 2 těžké kulomety, 6 lehkých kulometů.“

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔27.02.2015 📕6.040

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře