Akce D

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔27.02.2015 📕6.346

Očista“ armády

Poté, co komunisté převzali politickou moc, rozběhly se na plné obrátky čistky v armádních řadách, jejichž geneze sahá do poválečného období. Již tehdy na nich výrazně participovali komunisté, respektive jimi řízené Vojenské obranné zpravodajství (OBZ), jemuž velel obávaný Bedřich Reicin. V roce 1945 podalo do armády přihlášku 9900 důstojníků. Téměř 20 % z nich nebylo přijato (1768). O rok později 12 808 gážistů muselo opětovně podat (dle z. č. 72/46 Sb.) přihlášku do armády. Dalších 1569 důstojníků bylo odmítnuto. Oficiálním zdůvodněním byla jejich nulová odbojová činnost, „přestárlost“ apod. V rozmezí let 1945–1946 se do armády nedostalo 3337 důstojníků. V drtivé většině případů se nejednalo o kolaboranty. Jejich proviněním byla uměle stanovená „přestárlost“ či absence odbojové činnosti.


Věznice Mírov

V únoru 1948 sloužilo v československé armádě přes 13 000 důstojníků. V průběhu dvou let jich bylo více než 4200 vyhozeno. Nejvíce políčeno měli komunisté na bývalé příslušníky západního odboje, respektive Královského letectva. Po skončení války jich v armádě sloužilo 444. Po Únoru proběhlo několik vln čistek (do konce dubna 1948 bylo propuštěno 106 letců, počínaje 1. únorem 1949 pak dalších 137 letců) a po poslední z nich (v říjnu 1950 dalších 96) zůstalo u letectva pouhých 13 „zápaďáků“ (105 letců ze 444, kteří zůstali po válce v armádě, stačilo utéct na Západ).

Na perzekuci vůči důstojnickému sboru se podílely především následující osoby a instituce: členové Armádního poradního sboru (APS), mezi nimi značně aktivní generál Bedřich Reicin, ministerstvo národní obrany, příslušníci 5. oddělení Hlavního štábu (nástupnické organizace OBZ), předseda branného výboru Ústavodárného národního shromáždění a místopředseda Ústředního akčního výboru Národní fronty Rudolf Slánský, představitelé místních akčních výborů Národní fronty a v neposlední řadě Státní bezpečnost. Mezi šikanózní postupy patřily cílené provokace, vedoucí k zatčení nepohodlného důstojníka či celé, předem vybrané skupiny „zápaďáků“ (například generál Karel Janoušek a spol.).


Bedřich Reicin (29. 9. 1911 – 3. 12. 1952)

Na nejnižší úrovni pronásledování se mnohdy projevila osobní animozita či vyřizování účtů ze strany členů akčních výborů vůči nepohodlným důstojníkům, o čemž svědčí Slánského dopis Svobodovi z března 1948: Vážený bratře ministře, denně mně dochází telegramy i žádosti akčních výborů Národní fronty ze všech krajů se žádostí o očistu a prověření vojenských gážistů v armádě. Posílám Ti část seznamů, které došly na Ústřední akční výbor k laskavému prošetření uvedených vojenských gážistů. Prosím o podání zprávy a jsem s přátelským pozdravem Rudolf Slánský.Na seznamu akčního výboru Národní fronty z Hradce Králové se objevilo i jméno majora letectva Svatopluka Janoucha, veterána bitvy o Francii a Británii: Jeho záporný postoj k dnešnímu státnímu zřízení a k našemu spojenectví se SSSR je tak známý, že veřejnost v Hradci Králové je krajně pobouřena tím, že v době velké očisty politického a veřejného života tento důstojník ještě slouží.

Jak se záhy ukázalo, vyhození důstojníků z armády a jejich následné nedůstojné zařazení u nekvalifikované práce komunistům nestačilo. Mnohé se navzdory perzekucím nepodařilo zastrašit či „legálně“ dostat za mříže. „Pomocí z nouze“ se stalo pokřivené pojetí právního systému.

Tábory nucené práce

Národní shromáždění přijalo 25. října 1948 zákon č. 247/48 Sb., na jehož základě došlo ke zřízení táborů nucených prací (TNP). Zcela bezprecedentním se stalo ustanovení, na jehož základě mohl být občan Československé republiky uvězněn, aniž by spáchal trestný čin: Tento zákon znamená revoluci v právu, neboť nepotřebuje trestný čin k zásahu. Je to zákon preventivní, tzn. předchozí opatření proti trestným činům. Pokud mocenské orgány dospěly k názoru, že dotyčný mohl teoreticky spáchat trestný čin, směl být preventivně poslán do TNP. Takový krok přitom nebyl považován za trest, ale toliko převýchovný prostředek. Zcela protimyslně se doba strávená v daném zařízení zaznamenala do trestního rejstříku perzekvované osoby. V táboře nucených prací se jedinec (starší 18 a mladší 60 let) nepohodlný režimu snadno ocitl až na dobu dvou let, a to bez řádného soudního procesu. Stačilo, když místní funkcionáři (většinou komise o třech členech) Národního výboru shledali, že dotyčné osobě „prospěje“ zařazení do pracovního tábora.


František Fajtl nastupující do Spitfiru 313. perutě

Na druhém zasedání Vojenského komitétu při Ústředním výboru Komunistické strany Československa z 26. ledna 1949 byli přítomni Gottwald, Slánský, Svoboda, Drgáč, Procházka, Drnec a Reicin. Posledně jmenovaný referoval o probíhající „očistě“ u letectva a opatřeních vůči propuštěným důstojníkům. Jednomyslně bylo schváleno, že samotná příslušnost ke KSČ do února 1948 nebude v případě letců dostačující pro jejich zachování v armádě. Bylo nutné prověřit je všechny, předúnorové členy strany nevyjímaje. Propouštění letci nesměli být zaměstnáni u Československých aerolinií. Na příštích schůzích měl Reicin přednést zprávu o přijatých opatřeních, případně o tom, kolik osob bylo posláno do pracovních táborů. K ručně psanému zápisu z inkriminované schůze byl připojen i strojopisný elaborát, týkající se dané problematiky. Reicin navrhl propuštění zbývajících letců ze Západu najednou, aby se dosáhlo stabilizace velitelského sboru v letectvu. Stálé zatýkání důstojníků totiž vyvolávalo neklid v leteckých jednotkách a otřesy v organizaci. Pouze staří členové strany a výjimeční jedinci, za něž se zaručí zpravodajci, mohli u letectva i nadále zůstat. Zároveň Reicin zdůraznil, že již dříve propuštění důstojníci mnohdy fingovali pracovní poměr, potulovali se, a co bylo nejhorší, byli získáni cizími zpravodajskými agenturami nebo přímo uprchli do zahraničí, odkud se vraceli se špionážními úkoly. Proto navrhl, aby zpravodajské orgány hlavního štábu a ministerstva vnitra provedly prověrku pobytu a činnosti propuštěných důstojníků. Ti, kteří se potulovali, nepracovali či předstírali pracovní poměr, měli být ihned zajištěni a posláni do pracovních táborů. Podle okolností mohla být provedena blíže nespecifikovaná bezpečnostní a zpravodajská opatření. Akci mělo zajistit ministerstvo vnitra pod patronací generála Jandy.

Akce D

Ministerstvo vnitra v tajném pokynu z 8. dubna 1949 instruovalo Krajská velitelství Státní bezpečnosti v tom smyslu, že společně s MNO uskuteční akci, jejímž účelem bude odsunutí reakčních důstojníků do pracovního tábora. Jednalo se především o propuštěné gážisty po Únoru, dle Reicinem určených propozic. Operace nesla krycí název „akce D“. První skupina nespolehlivých důstojníků měla být zajištěna 20. dubna 1949 a poslána do tábora nucených prací v Hodoníně u Kunštátu. Jelikož nebyl tento pracovní tábor shledán bezpečným a taktéž kvůli množství útěků z dosavadních pracovních táborů, padlo rozhodnutí umístit důstojníky do mírovské věznice, spadající pod ministerstvo spravedlnosti.


Rudolf Slánský (31. 7. 1901 – 3. 12. 1952)

Příslušníci StB měli počínaje 12. dubnem 1949 vejít ve spojení s přednostou 5. oddělení velitelství divize v jejich kraji a zajistit vše potřebné ke zdaru akce. Přednosta každé divize měl mít k dispozici seznam bývalých důstojníků, určených k přesunu do pracovního tábora. Státní bezpečnost společně se zpravodajskými důstojníky měla 20. dubna 1949 ve 22.00 hodin zajistit předem vytipované důstojníky. To znamenalo následující: provést domovní prohlídky se zvláštním zřetelem na materiál nasvědčující nebo potvrzující kontakt zajištěných s reakčním podzemím nebo poúnorovými uprchlíky v cizině, výzvědnou nebo rozvratnickou činnost nevyjímaje. Mezi závažné materiály patřily písemné dokumenty, letáky, plány, seznamy, vojenské dokumenty a spisy, vysílačky, šifrové klíče, zprávy výzvědného obsahu, zbraně, střelivo a třaskaviny. Zadržení měli být i s materiálem předvedeni na místní Krajské velitelství StB, kde se za spoluúčasti zpravodajských orgánů provedly výslechy a zapsaly protokoly. Na usvědčené důstojníky se mělo podat trestní oznámení a soudní vazba.

Komunisté předem počítali s tím, že většinu důstojníků nebude možné usvědčit dle výše popsaných instrukcí. Proto měli být ti, na něž nebude při domovních prohlídkách nalezen žádný usvědčující materiál a jejichž výslechy budou rovněž negativní, postaveni před komisi pro zařazování osob do táborů nucené práce u Krajského národního výboru a následně posláni do TNP Mírov. Eskortu měli zjišťovat zcela spolehliví příslušníci Sboru národní bezpečnosti. K provedení akce měla Státní bezpečnost použít těch nejspolehlivějších orgánů, přičemž měla celou akci držet v naprosté tajnosti, aby nevyvolala u veřejnosti zbytečný rozruch. Samotné zajištění a domovní prohlídky se měly vykonat nenápadně, opatrně a pokud možno ve všech místech naráz.


Bývalý podplukovník Fajtl po svém převezení na TNP Mírov

Nedlouho poté se uskutečnily další akce D (v září a listopadu 1949, v lednu, květnu a září 1950). Oproti první operaci byly dále vylepšovány postupy vůči zadrženým důstojníkům. Kromě výše uvedeného měla být zjištěna osobní data nejen bývalých gážistů, ale i jejich rodičů a manželek – jinými slovy třídní původ, majetkové poměry, politické smýšlení a členství v politické straně (kde a od kdy). Vynechány neměly být ani bližší údaje k osobám, s nimiž se dotyčný po svém propuštění stýkal. Konkrétní otázky měly směřovat na místní protistátní organizace. Důležité bylo, zda se zajištěný nadále stýkal s důstojníky svého útvaru. Pracovní poměr vyhozeného gážisty měl být podroben mimořádně důkladné kontrole. Již nebylo postačující, zda se po vyhazovu zařadil po boku dělnické třídy do pracovního procesu, bylo nutné zjistit, jakým způsobem zaměstnání získal, zda úřadem ochrany práce nebo soukromou iniciativou. Dále to, kdo mu poradil, kde a jak zaměstnání sehnat. Vyslýchající orgány se měly zaměřit na to, co dotyčný věděl o konkrétních osobách, uprchnuvších do zahraničí. Zajištění a výslechy měly proběhnout tak, aby se zadržení navzájem neviděli, nebylo jim známo, kdo kromě nich byl zajištěn, a nemohli mezi s sebou vejít v kontakt.

Osoby označené „D“ měly být po skončení výslechu transportovány do TNP Mírov. Výsledek prohlídek a výslechů měl rozhodnout o důstojnících s cejchem „D“. Nejnižší složkou, rozhodující, zda bude dotyčný zařazen do TNP, nebo propuštěn, bylo určeno 5. oddělení velitelství oblasti. Do vyřízení formalit měl zmíněný zůstat v zajišťovací vazbě. Posledním označením se stalo „DX“. Takto stigmatizovaní gážisté nemohli být propuštěni. Minimálním trestem bylo zařazení do tábora nucených prací.

Průběh akce D

Ještě předtím, než se samotná operace rozběhla, došlo ze strany zúčastněných k vzrušené debatě ohledně seznamu místně vytipovaných důstojníků do TNP Mírov: Přednosta 5. oddělení velitelství 12. divize upozornil ihned na místě, že výběr důstojníků pro akci D nebyl správně volený, neboť byli opomenuti nejnebezpečnější živly a na druhé straně důstojníci, kteří nebyli podezřelí z protistátní činnosti a byli známí toliko svým negativním postojem k lidově demokratickému zřízení, byli do akce zahrnuti. […] V mém novém návrhu nebyli pojati všichni podezřelí z protistátní činnosti s ohledem na [jejich] počet, byli však do seznamu přesto zahrnuti ti, o kterých jsme věřili, že jejich zajištěním a prohlídkou by mohl býti získán velmi cenný materiál, nutný k usvědčení z protistátní činnosti a získány seznamy jejich spolupracovníků.


Generála Karla Janouška také semlela komunistická „spravedlnost

Ačkoliv se v hlášení jednotlivých Krajských velitelství StB na vnitro objevoval veskrze pozitivní průběh první akce D, z hlášení je patrné, že to mnohde zaskřípalo. Přes veškerá přijatá opatření si veřejnost všimla zatýkání bývalých důstojníků. V Litoměřicích po skončení podniku jistý pan Živec informoval členy Městského národního výboru, že OBZ zajišťovalo důstojníky, mezi nimiž nechyběl ani starý politický vězeň, štábní kapitán Jirásek, velmi dobrý člověk. Za vším stáli pražští příslušníci vojenského zpravodajství a on sám o celé operaci věděl plných 14 dní, jelikož zpravodajci hlídali tamní vyšší důstojníky propuštěné rozhodnutím Armádního poradního sboru. Příslušníci 5. oddělení označili Živce za podvratný element, který se snažil udržet reakční živly v SNB. Ve spolupráci s StB měl být celý případ podchycen a vyhodnocen.

O tom, že manželky důstojníků považovaly zadržení svých manželů za „vyznamenání“, svědčí případ majora Bohuslava Čičatky z Mostu. Orgány pověřeny úkolem jej zadržet se do jeho bytu dostavily okolo půlnoci (!). Po delším čase se jim podařilo vzbudit manželku a syna. Paní Čičatková prohlásila, že manžel je v Budějovicích u správy lesů a statků, kde se ucházel o místo. Domů se měl dostavit až na druhý den večer. V hlášení o zajištění tohoto důstojníka se objevil překvapivý údaj, že jak manželka, tak syn majora Čičatky byli celou akcí zcela překvapeni a vystrašeni. Hlídka StB navzdory této skutečnosti a absenci povolení k domovní prohlídce (díky zákonu č. 247/48 Sb. jej nepotřebovala) zůstala v bytě až do večerních hodin následujícího dne (!), kdy majora Čičatku zadržela.

Ubohá rodina byla vystavena takřka 24hodinovému nervovému vypětí v bytě plném neurvalých estébáků: Paní Čičatková prohlásila orgánům, že se dozví, kde její manžel je zajištěn a proč je zajištěn, že ve věci již umí chodit z protektorátu, kde také se vše dozvěděla, i když musela podpláceti německé orgány. Tím lehčeji se doví dnes tyto okolnosti, i kdyby musela jíti k samotnému prezidentu republiky.Navzdory postupu zadržení a přirovnání praxe komunistické tajné policie ke Gestapu, bylo s uspokojením konstatováno, že vše proběhlo bez jakýchkoliv závad.


Svatopluk Janouch, další na seznamu se záporným vztahem k lidově demokratickému zřízení

Známý literát a válečný letec František Fajtl byl jedním z mnoha perzekuovaných důstojníků na Mírově. Krajský velitel StB Praha navrhl komisi číslo 1, aby byl válečný hrdina poslán do tábora nucených prací: Přesto, že pochází z dělnické rodiny, jest svým smýšlením a zaměřením jakožto reakčník nepřítelem dělnické třídy. V předúnorovém boji mezi reakcí a dělnickou třídou se omezil jen na pozorování, aby se pak po vítězství zapojil do některé strany, která z tohoto boje vyjde vítězně, sledujíc svůj prospěch. Jmenovaný byl po dobu okupace v zahraničí, a sice v Anglii a vychvaluje tzv. svobodu západních států. Stýká se s cizími diplomaty a stává zde podezření, že pro tyto zpravodajsky pracuje v neprospěch lidově demokratického zřízení. Byl u těchto několikráte na recepci a večeřích. K lidově demokratickému zřízení a k pracujícímu lidu se staví krajně nepřátelsky, avšak na veřejnosti se vyjadřuje velmi opatrnicky. V úzkém kruhu svých přátel jest znám jako odpůrce všeho socialistického dění, a neprokazuje ničím svoji užitečnost ve výstavbě republiky k socialismu. Vzhledem k uvedeným okolnostem jest jej proto považovati za osobu, která nemá kladného poměru k dnešnímu státoprávnímu zřízení a který jako takový byl propuštěn i z Československé lidové armády a budiž proto dodán do tábora nucených prací na dobu pokud možná nejdelší.

Komise rozhodla zcela v intencích přání krajského velitele. Fajtl zaznamenal osudný den takto: za velkým stolem [seděli] dva muži a jedna žena z lidu, spíše z ulice. Musel jsem zůstat stát, židli nenabídli, nemuseli, byl to tribunál všemocných. Aby zdůraznil svoji suverenitu, zůstal sedět a rozsudek mi přečetl z pozice neomylných… ,a odsuzuje se do tábora nucených prací na dobu šesti měsíců,‘ končil jeden z mužů, asi předseda. ,Prosím, abyste mi řekli za co. Paragraf, který jste mi tu řekli, neznám.‘ ,To se dozvíte později. Další,‘ řekl předseda pohrdlivě a byl jsem vyřízen.

Epilog

Tábor nucených prací Mírov zahájil svoji činnost 22. dubna 1949 a bez nadsázky patřil mezi ty nejhorší. S vězni zde bylo zacházeno velmi brutálně a mnozí si nesli zdravotní následky po celý život. Nejméně 277 důstojníků prošlo tímto pracovním táborem, jehož velitelem byl určen vrchní strážmistr SNB Oldřich Kohlíček, zástupcem strážmistr Čestmír Carbol. Ti, společně, s dalšími příslušníky ostrahy, fyzicky mučili uvězněné důstojníky, mnohdy válečné hrdiny. K prvnímu propouštění z TNP Mírov došlo až v polovině června 1951. Manželky uvězněných důstojníků dlouho nevěděly, kam byli jejich muži odvezeni. Byla to doba, kdy popravy odpůrců režimu byly na denním pořádku. Panovaly zřejmě nikoliv plané obavy, že důstojníky někde potají bez rozsudku zastřelí, jak svědčí slova neblaze proslulého Picha-Tůmy: vůbec nejlepší [by] bylo naložit chovance do auta, zavézt je na hranice a zde je postřílet, aby byl pokoj“.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔27.02.2015 📕6.346

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře