Podporovali partyzánský boj

Autor : Vladimír Marek 🕔25.02.2015 📕5.238

Bylo krátce po 23. hodině 13. září 1944. Kapitán Halifaxu Kanaďan Bowser se rozhodl udělat ještě jeden průlet. Ani tentokrát se mu ale nepodařilo jednoznačně identifikovat místo výsadku Grúň poblíž Lysé hory. Domluvil se tedy s Josefem Otiskem, že skupinu Wolfram vysadí tak trochu naslepo.

První šli dolů Bierský, Svoboda a Otisk. Svobodovi se ale v seskokovém otvoru vzpříčil zásobník, což ve svém důsledku významně prodloužilo místo dopadu celé skupiny. Ani druhé trojici se nevedlo o moc lépe.

Otisk si ho vybral

„Zatímco já jsem dopadl do bramborového políčka na mýtině kopce, Řezníček sjel ze střechy kůlny osamoceného stavení do suchého hnojiště, a než se vymotal, musel vystřelit na psa, který na něj dorážel. Černota uvízl na vysokém smrku na okraji lesa,“ popisoval seskok Robert Matula.

Tento rodák z Radvanic v okrese Frýdek (narozen 16. ledna 1918) se po absolvování obecné školy a tří tříd měšťanky vyučil vulkanizérem. Od roku 1937 pracoval jako horník. Už ale v červnu 1939 opustil protektorát a přes Polsko se dostal do Francie. Nejdříve sloužil, podobně jako mnozí další Češi, v 1. pěším pluku cizinecké legie v Sidi-bel-Abbes. Bojů o Francii se zúčastnil jako příslušník 1. československého pluku.


Robert Matula na fotografii z roku 1944

Do Velké Británie byl evakuován již v hodnosti svobodníka. Během dalšího roku měl na náramenících četaře. Zpočátku v Británii sloužil u 2. pěšího praporu. Později prošel několika kurzy zaměřenými na ovládání techniky a stal se řidičem tanku. Právě v tankovém praporu se setkal se svým budoucím velitelem kpt. Josefem Otiskem. Ten si ho v létě roku 1944 vybral do skupiny Wolfram. K vysazení nad protektorátem, konkrétně nad hornatou oblastí Beskyd, došlo v noci z 13. na 14. září 1944.

Přišli o vysílačku

I přes určité problémy se po seskoku podařilo dát druhou trojici dohromady zhruba po půlhodině. Horší ale bylo, že zbývajících tří příslušníků skupiny Wolfram se nedočkali. Nic na tom nezměnilo ani to, že na své kolegy čekali až do rána. Navíc zjistili, že plánované místo srazu u hotelu Charbulák se nachází již na území Říše, a tak museli vyrazit na 30km přesun, který je dělil od záložního místa setkání.

Skupina se nakonec sešla až po 10 dnech, tedy až na Karla Svobodu, který si v této etapě svého života vypil kalich hořkosti až do dna: V důsledku zdržení při seskoku již na zemi nikoho ze svých kolegů nenašel. Ukryl tedy vysílačku a další operační materiál a několik dalších dnů se zdržoval poblíž místa seskoku. Pak bez mapy bloudil v neznámém horské terénu až byl 19. září poblíž obce Morávka zatčen Němci.

Wolfram byl nejpočetnější a také nejlépe vyzbrojenou skupinou naší západní armády vysazenou nad protektorátem. Od ostatních skupin se lišil i zadáním, které dostal: měl podporovat partyzánský boj v oblasti Beskyd, a pokud to budou okolnosti dovolovat, vybudovat vlastní guerillovou jednotku.

Ztráta Karla Svobody celou situaci zkomplikovala. Obzvlášť když vezmeme v úvahu, že skupina tímto přišla nejen o jednoho muže, ale také o rádiovou stanici, a tím i možnost objednat si další výzbroj a potřebný materiál.

Odhalení konfidentky

Roberta Matulu a jeho spolubojovníky čekalo nelehké období. Jediným východiskem v obtížné situaci bylo spojení s partyzánskou brigádou Jana Žižky. „Někdy začátkem října nám naši mladí pomocníci Leopold Myslikovjan s Františkem Palachem sdělili, že nedaleko od nás v oblasti Kněhyně se pohybuje větší množství ozbrojených mužů, mluvících rusky, česky a slovensky. Otisk vyslal Řezníčka s Černotou, aby provedli průzkum, příp. aby s partyzány navázali kontakt,“ vzpomínal po válce Robert Matula.

Skupině se podařilo navázat spolupráci s partyzány. Výsledkem bylo, že brigádě předali ze svých finančních prostředků 10 000 marek a ta jim naopak zprostředkovala odeslání zpravodajských depeší přes Moskvu do Londýna a poskytla jim ze svých řad několik partyzánů. Problém ale představovaly nedostatečné prověrky těchto osob. A právě na to doplatil jeden z příslušníků skupiny, Josef Bierský. Toho při plnění úkolu zezadu zastřelil a okradl o část peněz, kterými Wolfram disponoval, kriminálník a konfident Gestapa Stanislav Kotačka.


Robert Matula (vlevo) ve francouzském Agde

V této době byli příslušníci skupiny Wolfram podrobeni ještě jedné zkoušce: Poblíž jejich tábora byla zadržena neznámá mladá žena, která hledala partyzány. Místní odbojáři varovali vojáky, že se jedná o konfidentku Gestapa z Bílé pod Smrkem. Při osobní prohlídce u ní našli několik legitimací a fotografií. Na jedné z nich byla Marie Ryplová, jak se žena údajně jmenovala, ve společnosti německých policistů a příslušníků SS. Při výslechu, který následoval, se začala zaplétat do svých odpovědí a nakonec se přiznala. Partyzánskému soudu, který ji odsoudil k trestu smrti, předsedal sovětský kpt. Niščenko. Vykonáním popravy byl pověřen Josef Černota ze skupiny Wolfram a partyzáni Mohorita a Janeček.

Přepad tábora

Začátkem listopadu začala být situace v Beskydách nejen pro skupinu Wolfram velice složitá: Němce činnost partyzánů v této oblasti natolik znepokojovala, že na ně uspořádali doslova hon. Akce začala 3. listopadu 1944.

„Časně ráno, ještě za tmy a v mlze, v den zamýšleného přepadu německé stanice v Bílé, se Řezníček s Karlem Karasem a Josefem Strnadelem vypravili pro brambory ke Klínské boudě, kam je měl přivézt jeden z našich lidí. Brambor se nedočkali, namísto toho přiběhl jim neznámý dřevař s varováním, že Němci postupují na Smrk od Podolánek a Hutí,“ vybavoval si o mnoho desetiletí později pro svou biografii Robert Matula. Následující okamžiky, kdy se jejich průzkum s nimi střetl, popsal následovně: „Otisk hned palbu opětoval a začal ustupovat směrem od tábora. Vyprázdnil jsem na ně také zásobník, než jsme s Pešlem začali couvat zpět k táboru, odkud se již také hlásil silný rachot výstřelů a výbuchů granátů. Na druhé straně našeho ležení hlídal drobný, leč velmi bystrý polský partyzán Antek. Usoudil, že bude potřeba Němce od tábora odlákat. Měnil stále své místo, palbou upoutával pozornost útočníků na sebe, a umožnil tak našim z tábora zmizet.“


Tankista Matula ležící na přídi tanku

Během této přestřelky došlo k rozptýlení skupiny. Její příslušníky se podařilo dát dohromady večer a zbytek až následující den. V Němci obsazeném táboře navíc zůstalo velké množství munice a výbušnin. Skupina se po přepadu soustředila v Kabilkově lovecké chatě, kde se vzpamatovávala z nenadálého útoku. Nedělní ráno 5. listopadu 1944 vypadalo velice nadějně: Černotovi se totiž podařilo ulovit jelena. Ještě dříve ale než ho rozporcovali a připravili oběd, objevili se znovu Němci. Bylo zřejmé, že se nejedná o nějakou lokální akci, která by měla rychle skončit.

Akce Tetřev

Němci i v následujících dnech pokračovali v pronásledování. Nezbývalo tedy nic jiného než definitivně opustit ohroženou oblast. Niščenkova partyzánská skupina se přesunula na Slovensko, kde na Kysuci přečkala tuto rozsáhlou protipartizánskou akci. Parašutisté z Wolframu se rozhodli, že se stáhnou do Kunčic pod Ondřejníkem, odkud pocházel Vladimír Řezníček.

Protože ve stavení Řezníčkových byla na podnájmu nepříliš spolehlivá žena s dítětem, museli se výsadkáři nasoukat do malého prostoru holubníku v dřevěném přístavku u zadní zdi domku. Trávili zde dny i noci. Jídlo jim podávala paní Řezníčková jednou denně, přes uvolněné prkýnko, vždy, když krmila prasata. Nemalý problém představovalo to, že Vláďa Řezníček ze spánku poměrně hlasitě chrápal. Hrozilo, že je prozradí.


Velitel skupiny Wolfram Josef Otisk

Tady se také dověděli, že ze strany Němců se jedná o rozsáhlou akci s krycím názvem Tetřev, do které se zapojilo na 12 000 vojáků. Kromě příslušníků 540. pěší divize Wehrmachtu to byly nejrůznější složky pořádkové a bezpečnostní policie. Němci se totiž po porážce povstaleckých vojsk na Slovensku rozhodli, že se vypořádají s partyzány i v Beskydech.

Kunčice tvořily hranici obklíčeného prostoru, a tak si hlídkující němečtí vojáci každou chvíli chodili k Řezníčkům ohřát a dát si teplý čaj. Takto strávil Robert Matula se svými kamarády dva týdny. Pak vyrazili směrem na jižní Moravu. S omrzlýma a zakrvácenýma nohama dorazili po šesti dnech vyčerpávajícího pochodu v noci z 3. na 4. prosince na rodný statek Otiskových v Líšni.

Přečkali zimu

Zde se dali do pořádku a přečkali zimní měsíce. Ani tehdy ale nebyla nouze o dramatické situace. „Sedím si pozdě večer za stolem v hájence u Mokré s hajným Aloisem Vašků a jeho ženou. Na půdě již byli usazeni mí bojoví druzi, unavení pochodem. Náhle slyšíme skřípění brzd auta a dva důstojníci Wehrmachtu vstupují do dveří a žádají ubytování a nocleh. Hajný vysvětluje, že dům je malý a plný dětí, příbuzných, a dokonce i lesních dělníků. Navrhuje, aby to zkusili ve vesnici. Já mlčky nabízím jednou rukou mísu s koláči, zatímco v druhé pod stolem svírám nabitou pistoli. Důstojník nevraživě odmítá a oba spěšně odcházejí,“ takto popisoval tuto událost Robert Matula.

Na jaře 1945 se skupina rozhodla, že se rozšíří o další členy a zahájí intenzivnější jak zpravodajskou, tak partyzánskou činnost. Z tohoto důvodu také přepadla hájovnu u Horákova, ve které se zdržoval hrabě Hubert Mistrovský. Ukořistila zde dvě kulovnice, tři brokovnice, revolver, spoustu munice a také potřebné zásoby potravin. Postupně se rozrostla o sovětské piloty sestřelené nad Moravou a několik uprchlých sovětských zajatců. Spojil se s ní i původně sedmičlenný sovětský desant, který při seskoku přišel o svého velitele.

Nejvýznamnější akcí, kterou Wolfram podnikl, bylo napadení části štábu německé 16. tankové divize. „Kpt. Otisk dostal hlášku, že skupina maďarských vojáků žene zrekvírované stádo dobytka pryč z kraje, proto poslal Černotu, Řezníčka a mě, abychom Maďary rozehnali a místním zemědělcům zachránili dobytek. Než se nám je však podařilo vyhledat, narazili jsme při přecházení silnice na německou kolonu: trojkolku s kulometem, dvě pásová vozidla a další ozbrojenou motorku s přívěsným vozíkem. Bleskurychle jsme se rozdělili úskokem ze silnice. Já do výše položené, zalesněné strany. Řezníček s Černotou do strouhy na druhé straně cesty, kde byli částečně kryti. Myslím, že se mně tam podařilo ze svahu nad silnicí zlikvidovat, nebo aspoň vyřadit většinu šarží jedoucích pomalu v otevřených vozidlech,“ uvedl později Robert Matula.

Rozpoutala se prudká přestřelka. Ani po odpoutání od protivníka ale nepřestávalo hrozit skupině Wolfram nebezpečí. Parašutisté a jejich sovětští spolubojovníci se snažili co nejrychleji skrýt v nedalekém lese. Tam však narazili na lesní cestě na německé tanky a obrněná vozidla. Rozpoutala se další bitva. Naštěstí ale zaskočení Němci nebyli schopni vést přesnou střelbu, a tak se skupině nakonec podařilo zmizet.


Stavení Řezníčkových v Kunčicích pod Ondřejníkem, kde parašutisté našli dočasný úkryt

Takto troufalý útok ale nemohl zůstat bez odezvy. Několik dalších dnů bylo ve znamení německých operací zaměřených na pročesávání okolních lesů. Tato akce však skončila bez větších úspěchů pro německou stranu. Ta naopak utrpěla další ztráty.

„Němci pokračovali i třetí den v trestné výpravě; asi to bylo jejich poslední vztekání. Tentokrát nás hnali až k samotným Pozořicím. Akce byla vedena velmi silně a tvrdě. V jednom prostoru nebyli od nás vzdáleni více než 10 m,“ vzpomínal po válce Miloslav Hlinka. „Taková přesila pro nás byla příliš nebezpečná, než aby nás vyprovokovala ke střelbě. Na tu byl čas zase při jejich ústupu, když se po bezvýsledném stíhání vraceli již ne tak obezřetní a víc rozptýlení. Ještě pocítili štiplavé píchání našich samopalů. A v prostoru našeho tábořiště byl zajištěn jeden zajatec.“

Přechod fronty

V následujících dnech uskutečnila posílená skupina Wolfram ještě několik akcí, zaměřených především na odzbrojování osamocených německých vojáků a přepady menších skupin. Dopoledne 25. dubna 1945 přešli výsadkáři frontu a přihlásili se na velitelství 49. střeleckého sboru Rudé armády.

Po skončení války se Robert Matula dostavil na ministerstvo národní obrany a byl odvelen na Vojenskou akademii v Hranicích jako instruktor bojové přípravy. V říjnu 1945 za ním přijela jeho anglická manželka Violeta s dcerou Natašou. Chtěl zůstal v armádě, ale po prodělaných válečných útrapách ho neopouštěl revmatizmus, a tak ze zdravotních důvodů požádal o propuštění. Politická situace v roce 1948 ho donutila emigrovat do Anglie, odkud později odešel do Kanady. Zde se svou rodinou prožil více než 50 let.

Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace a ocenění svých zásluh. V roce 2009 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Robert Matula zemřel 12. června 2012 v Kanadě ve věku 94 let.

Zdroje:
Klika, J., Břečka, J., Kolesa, V.: Robert Matula: Parašutista skupiny Wolfram. Zlín 2009;
Sládek, O.: Přicházeli z nebe. Praha 1993

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔25.02.2015 📕5.238

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře